Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 14. kapitola

15.01.2011 (07:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5514×

Vyběhla jsem z domu, aniž bych si poslechla vzkaz na záznamníku. Nasedla do náklaďáčku, který s burácivým lomozem nastartoval. Všude byla cítit ta zvláštní nasládlá vůně – musel mi ho přivést některý z Edwardových sourozenců.

„Co to dělám? A proč se tak ponižuju? Kvůli lásky? Kdo by mě, proboha, mohl milovat?“ lamentovala jsem.

Je přeci lepší mu to říct narovinu a odbýt si tak pár minut ponížení, než se mu zbytek života vyhýbat. Třeba z nás jednou budou přátelé a on si najde dívku, která bude schopna mu říct, že ho miluje.

Stěrače pracovaly na plné obrátky, protože venku zrovna začala pěkná metelice. Ploužila jsem se tak pomalu, jak jen to bylo možné, protože jsem se nepotřebovala vysekat někde v příkopě.

„Co mu, sakra, řeknu? Promiň mi mé chování, zasloužíš si někoho lepšího?“ Bože, to je tak ohrané.

Zatímco jsem přemýšlela o možných variantách svého proslovu, prsty nervózně poklepávala o volant a nohou zase o zem, v autě něco škytlo, ujelo ještě tak deset metrů a pak se nadobrou zastavilo.

„Né! To né! Tohle mi nedělej!“ naříkala jsem a vylezla z baňaté kabiny ven do té pohormy. Snažila jsem se přijít na to, co s autem je, zatímco na mé vlasy dopadaly těžké provazce vody, která mi stékala po celém tělě, už jsem dokonce cítila, jak mi čvachtá v botech.

„Bože, jestli existuješ, tak mě musíš hodně nenávidět,“ pronesla jsem se stopou ironie v hlase a konečně se smířila s tím, že budu muset zavolat tátovi nebo co je horší – Jaredovi. Už jsem vytáčela číslo, když v tom mě oslepilo světlo z čelních reflektorů.

„Hlavně ať to není sadistický vrah,“ modlila jsem se.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptal se a já strnula na místě.

„Tak tohle je snad mnohem horší,“ pomyslela jsem si, i když jsem právě za Edwardem měla namířeno.

„Bello, vlez si do auta, jsi promoklá na kost,“ mluvil na mě zvýšeným hlasem skrze déšť.

„Nejede,“ odpověděla jsem.

„Co?“ ptal se nechápavě.

„To auto... najednou v něm něco škytlo a prostě se zastavilo,“ vysvětlovala jsem.

„Bello, nastup si, odvezu tě. Aspoň jednou v životě mě poslechni... nebo si chceš uhnat zápal plic?“ vřískal jako na lesy.

„Tohle bude ještě mnohem horší, než jsem si myslela,“ říkala jsem sama sobě, když jsem nasedala do jeho auta. Třásla jsem se a Edward bez reptání zapnul topení. Jakmile jsem se podívala do těch očí, které mě zmateně pozorovaly, mé odhodlání bylo to tam.

„Co bude s mým autem?“ ptala jsem se, jakoby to byla ta jediná věc, která mě zajímala.

„Až dojedeme domů, zavolám odtahovku,“ usmál se vlídně a z konečků vlasů mu upadly dvě kapky děšťové vody, což mi připomnělo, že já jsem zmoklá jako kotě a ušpiním mu celé auto.

„Zašpiním ti to tu,“ začala jsem se zvedat, ale jeho dlaně mě přitlačily zpět.

„Seď!“ přikázal mi, vyjel z odstavného pruhu, ale na opačnou stranu, než je Charlieho dům.

„Kam to jedeme?“ ptala jsem se trošku vyděšeně.

„K nám,“ odpověděl s poklidem, zato já pořádně znervózněla.

„Proč?“ byla jsem připravena se přít.

„Je to blíž a navíc jsou všichni pryč, takže pokud máš něco na srdci, nemusíš se bát, že by nás někdo slyšel.“ Je snad jasnovidec?

„U nás doma taky nikdo není,“ hlesla jsem.

„Zveš mě k vám?“ ptal se s úsměvem a mně došlo, jak to asi vyznělo, takže jsem po zbytek cesty mlčela.

Zastavil a já sledovala ten ohromně velký dům, jako by mě měl pohltit a už nikdy nepustit.

„Neukousnu tě,“ odepínal mi pás, velice pomalu, dotýkal se mě. Vystoupila jsem a dnes už podruhé se ocitla u Edwarda Cullena.

Pomalu jsem našlapovala na rozbředlý trávník, dokud jsem nestála u vchodových dvěří.

„Tohle vážně není nutné,“ stále jsem se snažila oddálit osudný okamžik.

„Zbožňuju, když jsi nejistá,“ řekl mi škádlivě a já se na moment zamračila.

Neodpověděla jsem, chtěla jsem mít tohle všechno brzy za sebou.

„Půjdeš dovnitř?“

„Nevím.“

Dal se neptal, chytil mě za ruku a vtáhl do domu. Kdyby mě pevně nedržel, určitě bych zakopla o práh a přivodila si tak další zranění do sbírky.

„Běž do pokoje, cestu už určitě znáš, udělám ti čaj a přinesu nějáké suché oblečení, třeseš se jako osika,“ prohlédl si mě od hlavy až k patě a už mizel za dveřmi.

Neprotestovala jsem, protože jsem moc dobře věděla, že má pravdu, i když ta věc s převlékáním se mi moc nezamlouvala. Snažila jsem se našlapovat pouze na špičky a nenadělat v tomhle luxusním domě ještě více škod než dosud.

Na první pohled mě zaujalo topení, které se nacházelo pod okenním parapetem v Edwardově pokoji. Bez dalšího přemýšlení jsem k němu doběhla, kalhoty mi podivně vrzaly, a opřela o něj svá stehna. Nahřívala jsem si ruce a na kalhotech se tvořily sušší mřížky. Jakmile jsem pocítila pálení a věděla jsem, že se mi na kůži vytvořily červené pruhy, otočila jsem se na druhou stranu.

„Mám pro tebe čaj s jednou kostkou cukru, netuším, jestli sladíš,“ podával mi bílo - zelený hrníček, ze kterého se kouřilo.

„Děkuju,“ vzala jsem si jej a obtočila kolem něj obě své dlaně.

Chtěla jsem se od něj alespoň trošku odtáhnout, ale nedovolil mi to. Stál tam, tak blízko, že jsem cítila jeho dech na své tváři.

„Takže... řekneš mi, co jsi v takovém počasí dělala sama venku?“

„Možná,“ usrkla jsem si čaje, ale spálila si jazyk.

„Trdlo,“ káral mě a hrnek postavil na stůl.

„Já... přišla jsem ti říct, aby sis raději našel někoho jiného jako objekt svého zájmu,“ vysoukala jsem ze sebe a čekala, co mi na to odpoví.

„Jak to myslíš?“ usmál se, dělajíc nechápavého.

„Moc dobře víš, jak to myslím,“ zakabonila jsem se, protože mi došlo, že bych se mohla mýlit a jen tu ze sebe dělat osla. Evidentně mě moc neposlouchal, protože si pohrával s pramenem mých mokrých vlasů, ke kterému právě přičichl.

„Krásně voníš,“ zašeptal a pramen uložil zpět na své místo.

„Edwarde!“ zaúpěla jsem.

„Chci jen vědět, proč jsi utekla, měla to být jen pusa,“ ptal se a díval se na mě takovým způsobem, jako by ze mě odpověď mohl vycucnout.

„Prostě se to stalo, musíme to dál rozebírat?“

„Ano,“ pověděl mi vyrovnaně.

„Proč?“ zanaříkala jsem.

„Protože bych to chtěl udělat znovu a tentokrát už ti nedovolím, abys mi utekla,“ usmíval se a snad si i užíval mé rozpaky a strach.

„Prosím... ne.“

„Tak moc se ti protivím?“ pohladil mě palcem po tváři a já blaženě zavřela oči a přála si, aby tento dotek nikdy neukončil.

„Ne, ale... já...“ Nedokázala jsem se přiznat, nedokázala jsem mu to říct.

„Bello, já ti neublížím, je to jen polibek,“ šeptal mi u ucha a jemně se svými rty dotkl mé krční tepny.

„Nikdy jsem to nedělala, chápeš? Nevím, co mám dělat. Nevím, jak pohybovat rty a kam dát ruce! Už ti to došlo! Není to tebou, ale mnou!“ vykřičela jsem to ze sebe a čekala na jeho reakci, ale smích, který se mu vydral z hrdla mě zaskočil.

„Ovšem, počítám s tím, že to zítra časně ráno bude vědět celá škola,“ chtěla jsem ho od sebe odstrčit, ale nedal se a jen si mě k sobě víc přitáhl a objal svými pažemi.

„To je ten důvod? Tvá nezkušenost?“ ptal se a dál se culil.

„Vážně se mi nelíbí, jak jsi to nazval,“ nechávala jsem ruce natažené podél těla.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 14. kapitola: