Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 15. kapitola

19.01.2011 (20:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5863×

„To je ten důvod? Tvá nezkušenost?“ ptal se a dál se culil.

„Vážně se mi nelíbí, jak jsi to nazval,“ nechávala jsem ruce natažené podél těla.

„Teď, když už to vím, dovolíš mi, abych tě políbil?“ škádlil mě.

„To je naprosto vyloučeno,“ kroutila jsem hlavou.

Zadíval se zamyšleně dolů, pak propletl naše prsty a pozvedl je do úrovně mých očí.

„Nedovolím ti se bránit.“

„Budu křičet!“

„Umlčím tě... polibkem.“

„Proč tohle děláš? Copak vůbec nevíš, jak se cítím?“ chtělo se mi brečet.

„Jsi nervózní, hrudník se ti svírá, těžko se ti dýchá, mluví, myslí a jediné, co chceš udělat, je utéct a už mě nikdy nepotkat,“ zašeptal a políbil mě na čelist.

„Nevím, co dělat,“ opakovala jsem, jako bych byla na baterky.

Nevnímal mě a jen se naklonil, zatímco Edwardův dech byl pravidelný, můj uháněl jako vůz Formule1.

„Zkus se uvolnit,“ šeptl těsně předtím, než své rty přiložil na ty mé.

Byly měkké a krapet vlhké. Slabě vsál můj spodní ret a něžně jej líbal. Točila se mi hlava a všechno v mém těle se hroutilo jako domeček z karet. Postrádala jsem kostru, kolena mě neposlouchala, točila se mi hlava a já nedokázala myslet.

„Neomdlívej,“ slyšela jsem jako kdyby z dálky.

„Nepřestávej,“ vypadlo ze mě a vzápětí má tvář nabrala červenou barvu.

„Och, nebudu,“ opět mě začal líbat. Jazykem přejel po mezeře mezi mými rty, vzdechla jsem a rty pootevřela.

„Není to tak těžké, viď?“ Držel mě, ale já se chvěla. Vzrušením i chladem – mokré oblečení se na mě lepilo.

„Hned ti dám něco na sebe,“ rukou si peklepal na čelo a když mě pustil, svezla jsem se dolů a dlaněmi si přikryla obličej.

„Bello! Jsi v pořádku?“ kleknul si k mému bezvládnému tělu.

„Bylo to tak... tak... úžasné,“ dostala jsem ze sebe a podívala se na Edwarda. Svým líbezným úsměvem mě k sobě lákal i takhle na dálku. Nevědomky jsem k němu vstáhla ruku a on se ke mně opět naklonil.

„Nedokážu ti říct žádné rozumné vysvětlení, co se to se mnou děje,“ hlesla jsem a pak sama přiložila svá ústa na jeho a jemně se po nich pohybovala.

„Musíš se převléknout,“ vzal si mě do náruče a já bez reptání poslechla.

„Nemáš tu postel,“ špitla jsem.

„Člověk tě políbí a ty hned začneš myslet na postel?“ zasmál se a já zrudla jako červánky na obloze.

„Tak... takhle jsem to nemyslela.“

„Copak ti nestačí sedačka? Na ní se dá dělat taky spoustu věcí,“ ujišťoval mě a než se odebral do skříně, ještě mě narychlo políbil. Když odcházel z pokoje, sledovala jsem jej, každý krok, každé tiché našlápnutí plosek jeho nohou. Připadala jsem si jako můra plížící se za světlem – chtěla jsem se rozeběhnout za ním.

„Hned jsem zpátky.“ Jakoby vycítil, že na něj doslova zírám a s úsměvem zmizel za dveřmi.

Co to dělám? Nemám právo na lásku! Ta přece odešla s matčinou smrtí – s její smrtí odešlo všechno!

„Kalhoty jsou Esmeiny, mikina má,“ podával mi oblečení a stále se zubil. Připadalo mi, že ten přihlouplý úsměv má k tváři přiletovaný. „Zase na mě civíš,“ zasmál se a já si rychle vzala obečení, které mi nabízel.

„Nebude to tvé mámě vadit?“ ujišťovala jsem se. Taky bych nebyla zrovna štěstím bez sebe, kdyby Jared někomu nabízel mé oblečení, aniž bych o tom věděla. No, kdoví, jestli už to někdy neudělal.

„Jsem si jistý, že tohle by ji trápilo nejmíň. Víc by se asi zlobila na mě, kdyby zjistila, že jsi nemocná a můžu za to já.“

„Jak... jak ty?“ nechápala jsem.

„Příliš dlouho jsem tě nechal v té mokré změti, která připomíná šaty,“ poukázal na mou vodnickou vizáž.

„Ty se budeš dívat?“ zeptala jsem se vyděšeně, protože se nade mnou stále tyčilo jeho dlouhé tělo a nevypadalo to, že by mu to vadilo.

Počal se ke mně naklánět jako kočka a já měla tendenci se natisknout víc k pohovce. „Smím?“ šeptl a já zalapala po dechu. Mlčela jsem, zatímco jeho rty jezdily po mé čelisti. Chtělo se mi utíkat, protože jsem měla pocit, že ten nátlak uvnitř těla absolutně nemůžu snést a každou chvíli puknu.

„Jen jsem žertoval,“ ujistil mě, když jsem dlouhou chvíli mlčela a můj dech byl velice mělký.

„Hloupý vtip,“ mračila jsem se, obočí svraštělé u sebe jako ve starých animovaných pohádkách.

„Víc ti sluší, když se směješ... nebo když jsi v rozpacích a nevíš, co máš říct,“ řekl to tak samozřejmě a já se rozplývala nad tím sametovým hlasem, ale o chvíli později se mi čelo opět zgrabatilo. Vůbec se mi nelíbilo, jak moc mě má přečtenou.

„Copak musím udělat, aby se na tvém obličeji objevil ten krásně roztomilý úsměv?“ polemizoval sám se sebou. „Hmmm, možná bych tě mohl políbit?“ Musel zaregistrovat, jak mi zacukalo v ruce a srdce se opět mohutně rozdunilo.

„Políbíš mě, Bello?“ ptal se provokativně, „když jsi mě líbala před chvilkou, moc se mi to líbilo,“ sledoval mě upřeným pohledem plným jisker.

„Já tě nelíbala,“ bránila jsem se, ale marně.

„Tvůj sten, kterým jsi přinutila mé rty, aby tě líbaly znovu a znovu... Pamatuješ si na ten sten, Bello?“ Jezdil svými rty po mé tváři, ale umanutě se vyhýbal těm mým. Čekal na odpověď.

„Ne,“ zalhala jsem, ale on se k mému překvapení usmál.

„Tak až si vzpomeneš, teprve pak tě znovu políbím,“ šeptnul mi do ucha a já blahem přivřela víčka, ale pak jsem si uvědomila, co mi to vlastně řekl a zamračila jsem se. Jeho potěšení bylo znatelné.

„Můžeš se převléct, otočím se,“ a jak řekl, tak udělal.

Ještě moment jsem tam seděla a zmateně pozorovala jeho záda. Vůbec celý tento večer byl zmatený... Mohla jsem mu říct, aby odešel, ale já se v jeho přítomnosti cítila podivně bezpečně. Rychle jsem ze sebe svlékala oblečení a oblékala se do nového, které tak božsky vonělo.

„Jsem převlečená,“ hlesla jsem, skoro jsem nechtěla, aby mě slyšel, a mokré oblečení držela v náručí. Uznalým pohledem si mě přejel od hlavy až k patě a pak se potutelně pousmál.

„Sluší ti to,“ přikývl.

„Mohl bys mě odvést domů?“ zeptala jsem se. „Jsem docela unavená,“ dodala jsem honem.

„Můžeš se vyspat tady,“ mrkl na mě laškovně.

„Hmmm, tak já půjdu pěšky,“ udeřila jsem na něj.

„Dokážeš si prosadit svou, viď, Bello?“ vyslovoval mé jméno s takovou úctou a něžností, až se mi chtělo plakat, ale po chvilkovém přemýšlení jsem přikývla. Udělal jeden rázný krok a ocitl se opět přede mnou. Čekala jsem, kdy natáhne paže a obtočí mi je kolem pasu, přitáhne si mé tělo na to své a políbí mě, tak, jako mě před pár desítkami minut líbal poprvé, ale nestalo se tak. 

„Já taky,“ řekl jen, prošel kolem mě a nechal mě stát samotnou v tom proskleném pokoji.

„Docela mě deprimuješ, víš to?“ zavolala jsem na něj.

„Čekám v hale, Bello.“ Vždy, když mě oslovil jménem, projel mým tělem zvláštní šíp vzrušení. Nedokázala jsem dostatečně pochopit, jak je to možné.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 15. kapitola: