Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 16. kapitola

23.01.2011 (19:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5425×

„Docela mě deprimuješ, víš to?“ zavolala jsem na něj.

„Čekám v hale, Bello.“ Vždy, když mě oslovil jménem, projel mým tělem zvláštní šíp vzrušení. Nedokázala jsem dostatečně pochopit, jak je to možné.

Cesta probíhala v tichosti, ale nepřestávala jsem registrovat jeho úsměv. Byl potutelný a něco naznačoval. Rozčilovala mě skutečnost, že je tu něco, co jej nutí se smát, ale já o tom nevím. Protestativně jsem si položila jednu nohu na palubní desku auta a naivně si myslela, že ho tím rozčílím, čímž bych se trochu uklidnila, ale nestalo se tak, protože Edwardův úsměv se ještě rozšířil.

„Tak neskutečně moc mě rozčiluješ, uvědomuješ si vůbec, jak moc? Uděláš něco, z čeho jsem celá... a pak zase něco, čím mě dokonale rozladíš! V životě jsem nepotkala člověka, jako jsi ty!“ Nevydržela jsem napětí, které kolovalo mým tělem a prostě vše vypustila ven.

„Krásně voníš,“ řekl v úsměvu.

„Cože?“ vyhrkla jsem nevěřícně.

„Je to kombinace malin a borovice. Smyslná a mírně dráždivá vůně. Je to přitažlivé.“ Byla jsem dokonale uzemněná. Na moment se na mě podíval a pak se opět věnoval řízení.

To, co řekl, mě docela překvapilo a nechápala jsem to. Já mluvila o tom, jak moc mě rozčiluje a byla jsem krůček od skutečnosti mu říct, že ho nenávidím a on mi řekne, že voním. Zmatenost, která převládala v celém mém těle, by se dala prodávat na kila. Instinktivně jsem mezi prsty sevřela pramen svých vlasů a přičichla k nim. Cítila jsem jen déšť.

„Není to jen ve vlasech. Takhle ti voní celé tělo,“ vysvětlil a já jen vykulila oči.

„Jak?“

„Neptej se, zkrátka cítím úžasně éterickou vůni malin a borového dřeva. Možná se snažíš být nedostupná a odmítavá, ale projevy tvého těla mluví za tebe. Nemůžeš se donekonečna bránit tomu, co cítíš nebo tě to za chvíli zníčí,“ upřel na mě svůj pohled a bylo v něm tolik něhy a taková spousta lásky, až jsem se styděla za to, že jsem o Edwardu Cullenovi smýšlela jako o člověku, kterého budu do konce života nenávidět.

Jakmile zastavil u Charlieho domu a odepnul si pás, ještě dřív, než jsem tak stihla udělat já, nahnul se ke mně a pošeptal do ucha: „Bell, já vím, co jsem cítil, když se naše rty setkaly. Byla jsi překvapená a neskutečně zmatená, ale líbilo se ti to. Líbila se ti ta přirozená vlhkost a měkkost. Cítil jsem tvůj zrychlený tep a dech, dokonce i vzdechy, které se linuly z tvých úst a byly tak tiché, jako bys mi je chtěla zatajit. Cítil jsem taky úžasně vzrušující vůni, která se šířila celým tvým tělem a unikala z tvých pórů. To všechno jsem cítil a vím, že tys to cítila taky. Teď mi řekni, chceš, abych tě políbil?“ zeptal se a já se zadrhla v odpovědi.

„Ano! Ano! Ano!“

„Ne,“ vydechla jsem a v tu ránu si chtěla nafackovat.

„Dobrá, v tom případě ti přeji krásnou noc.“

„Oblečení vyperu a vrátím,“ slíbila jsem.

„V tvém hlase slyším stopu smutku. Proč? Smím udělat něco, co by tě rozveselilo?“

„Líbej mě! Bože, prosím, polib mě!“

„Jsem v pořádku, neměj péči,“ odsekla jsem a vystoupila do sychravého prosincového počasí.

„Stačí si jen přiznat, že...“ Utnula jsem jej dřív, než větu stihnul dokončit. „Dobrou noc, Edwarde!“

„Dobrou noc, krásko,“ uculil se a vzápětí nastartoval auto.

Nesnáším ho! Ty božské rty! Nesnáším ho! Jeho hlas! Nesnáším ho! Ta úžasná vůně!

Zbláznila jsem se a navíc tu hloupě fňukám. To jsem to dopracovala. No, tak se zkrátka naučím ignorovat ten krásný úsměv, potlačím svůj chtíč a všechno bude jako dřív. Jak prosté.

Rychlostí blesku jsem vběhla do prázdného domu, všude mě obklopovala tížívá tma, kromě blikajícího světýlka, které dávalo na vědomí, že máme neposlechnutý vzkaz. Rozsvítila jsem světlo v předsíni a vzkaz si poslechla. „Bello, tady táta, musíme s Jaredem v práci zůstat o něco déle. S večeří si nedělej starosti, až přijdeme, něco si připravíme. Táta.“ Zavěsil a já trošku úlevně vydechla. Alespoň nikomu nebudu muset vysvětlovat, kde jsem byla, co jsem dělala a proč mám na sobě cizí oblečení.

„Sakra!“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že mé oblečení zůstalo u Cullenových v pokoji toho fetišisty, který tolik zbožňuje mou vůni. „Lepší už to být nemůže,“ zanaříkala jsem a pak s hlasitým lomozem kýchla. „Evidentně může.“

Uvařila jsem si čaj, do ruky vzala müsli tyčinku a vydala se po schodech nahoru do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře, jako by mě snad někdo sledoval a svlékla ze sebe vypůjčené oblečení. Vyperu to zítra, dnes jsem až příliš unavená.

Plácla jsem sebou do postele, neobtěžovala jsem se se sprchou, protože bych se taky mohla utopit. Deku jsem si přetáhla přes hlavu a během pár minut byla doslova a do písmene tuhá.

„Mami, smím běžet za Jaredem? Slibuju, že nespadnu,“ žadonila jsem a tahala mámu za ruku.

„To říkáš vždycky,“ zasmála se a s ustaraným výrazem se podívala na má kolena, kde se tyčily jizvy, které se ještě nestihly zahojit.

„Prosím,“ nenechala jsem se odbýt a snažila se mámu přemluvit roztomilým dětským kukučem.

„Bells, zlatíčko, jestli to takto půjde dál, budeš mít na těle samé jizvičky, nešiko,“ cvrnkla mě do nosu a zasmála se.

„Notak, Renée, do svatby se jí to přeci zahojí, viď?“ mrknul na mě táta a já horlivě přikyvovala.

„Jste hrozní, oba dva,“ pustila mou ruku a já se se smíchem rozeběhla za Jeredem.

„Jarede, Jarede, počkej na mě,“ poskakovala jsem z jedné nožky na druhou a křičela na brášku.

„Tak poběž, škvrně,“ zavolal na mě a já se zakabonila.

„Neříkej mi tak!“ utíkala jsem, co mi síly stačily, ale pod neposedné nožky se mi připletl kámen a já se svalila na zem jako sud piva. Okamžik bylo ticho, ale pak jsem začala natahovat a rozplakala se.

„Vidíš, Charlie, já to říkala. Broučku, jsi v pořádku?“ Chovala mě máma v náručí, já se probírala prameny jejich vlasů a pomalu se uklidňovala.

„Už tě nikdy nepustím, maminko,“ řeka jsem svým jemným sopránkem a vdechovala libou vůni, která obklopovala celou máminu osobu – maliny a borové dřevo.

Otevřela jsem oči do tmy. Bylo mi chladno a celé tělo jsem měla mokré potem. Převalila jsem se a nemohla přeslechnout, jak každá kostička v mém těle zanaříkala. Odvážila jsem se posadit, ale všechny svaly v mém těle bolestně zaskřípaly, potlačila jsem nepříjemné pocity a vydala se do kuchyně.

Zdolala jsem všechny schody, kde už plni energie chystali snídani táta s Jaredem.

„Bože! Tohle už mi nedělej! Uvědomuješ si, jak jsi mě vyděsila?“ smál se Jared.

„Dnes je v Zoo den oteveřených dveří, měl by ses tam stavit, třeba by tě vzali.“

„Já práci mám,“ odvětil nechápavě.

„Myslela jsem jako exponát. V pavilonu opic mají určitě volné místo,“ pronesla jsem uštěpačně.

„Kde na to chodíš,“ zahalekoval a zmizel v obýváku.

„Bells, kde máš náklaďáček a co to s tebou je?“ přihnal se ke mně táta a přikládal mi ruku na čelo.

„Jsem v pořádku,“ hlesla jsem, protože víc mi hlasivky nedovolovaly.

„Jsi nemocná, Bello, a kde máš ten náklaďáček?“ vyptával se.

„Nejsem nebocná,“ štěkla jsem, „a náklaďáček se porouchal, takže je v opravě,“ dodala jsem.

„Budeš doma,“ nakázal mi, „víc se o tom nemíním bavit!“

„Ale...“

„Bello, máš horečku, sotva se udržíš na nohou, hlas máš jako nemocná Tina Turner a promiň, že to říkám, ale vypadáš hrozně.“

„Díky, tati, víš, jak potěšit, opravdu,“ poplácala jsem ho po zádech.

„Promiň, zlatíčko, ale bude-li to nutné, klidně tě k té posteli přivážu a Jared mi jistě rád pomůže,“ pozvedl obočí, načež já poraženecky pozvedla ruce k úrovni očí.

„Fajn.“ Smířlivě jsem vystoupala tu otravnou spoustu schodů a opět sebou plácla do postele. Jeden den mě nezabije.

Jak šeredně jsem se zmýlila. Z jednoho dne se vyklubaly dva a ze dvou tři. Ležela jsem jako tělo bez duše a chodila pouze do koupelny a zpátky. Chyběl mi. Odmítala jsem si to přiznat, ale chyběl mi jako nic na světě. Jakmile jsem zavřela oči, cítila jsem jeho rty a slyšela ten dráždivý tón hlasu, kterým mě nabádal, abych řekla pravdu s příslibem dalšího dokonalého polibku.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 16. kapitola: