Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 17. kapitola

28.01.2011 (18:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5386×

Jak šeredně jsem se zmýlila. Z jednoho dne se vyklubaly dva a ze dvou tři. Ležela jsem jako tělo bez duše a chodila pouze do koupelny a zpátky. Chyběl mi. Odmítala jsem si to přiznat, ale chyběl mi jako nic na světě. Jakmile jsem zavřela oči, cítila jsem jeho rty a slyšela ten dráždivý tón hlasu, kterým mě nabádal, abych řekla pravdu s příslibem dalšího dokonalého polibku.

„Mám nemocné dítě, Henry, nemůžeš po mně chtít, abych se hrnul do práce sotva jsem z ní přišel." Probudil mě tátův křik.

„Ne, nejsou jí tři.“

„Ano, dokáže se o sebe sama postarat.“

„V čem je problém? Nemůžu ji tu nechávat pořád samotnou.“

„I Jared? Zbláznil ses, vždyť dělá jen poskoka!“

„Hej!“ vzbouřil se Jared a já se musela z postele uculit.

Táta se s Henrym ještě chvíli dohadoval, ale nakonec je přerušil domovní zvonek a tak rezignovaně souhlasil.

Slyšela jsem mužské hlasy, které něco probíraly a pak se zabouchly dveře.

„Konečně mám zase klid,“ pomyslela jsem si a uvelebila se v proleželé dolině matrace. Pokojně jsem oddechovala a nikým nerušena se ubírala do světa snů.

„Myslel jsem si, že se mi vyhýbáš, ale ty děláš něco, co mě trápí mnohem víc,“ šeptl ten líbezný hlas a já se leknutím zajíkla. 

„Co tady děláš?“ ptala jsem se překvapená jako nikdy.

„Charlie mě pustil dovnitř,“ vysvětlil.

„Proč by to dělal?“

„Nechce tě nechávat samotnou,“ posadil se na roh postele a když odhrnoval přikrývku, letmo se doknul mého lýtka.

„Nemusíš tu být, vážně... jsem v pořádku,“ ujišťovala jsem jej, ale marně.

„Kdepak, co kdyby se ti něco stalo. To přece nemůžeme dopustit, viď, že ne, Bello?“ Ach, to oslovení vycházející z jeho úst mi tolik chybělo.

„Posuneš se?“ zeptal se a mílovými kroky se blížil k mému tělu.

„Co, prosím?“

„No, evidentně máš horečku, tvůj hlas není tak líbezný, jak si ho vybavuju, ale přesto je krásný.“ Zrudla jsem. „Máš rýmu a třeseš se jako osika, můžu ti pomoct jen s jednou věcí, kterou jsem jmenoval,“ usmál se a taktně nadzvedl peřinu, což bylo jediné pojítko mezi mnou a jím.

„S jakou?“ těkala jsem pohledem všude po místnosti.

„S tím třesem, hlupáčku.“

Zmateně jsem pozorovala, jak své dlouhé tělo natahuje na postel vedle mě a přitom se potutelně usmívá.

„Copak jsi nikdy neslyšela, že lidské teplo je nejúčinější?“

„Jsem si jistá, že takhle to nemysleli!“

„Budě ti tepleji,“ ujišťoval mě a svou dlaň pozvedl k mému obličeji.

„Mám ten pocit, že tu začíná být až příliš velké horko.“

Bylo to pomyslné gesto, kterým mi chtěl nejspíš naznačit, že vše bude v pořádku. Musel cítit mou rozervanost a zmatek, který vířil mým tělem.

Zavřela jsem oči a v duchu se styděla za to, co jsem se právě chystala udělat. Ještě moment jsem setrvávala ve stávající pozici a pak se k němu pomalu posunula. Bylo to tak nepatrné, ale Edward to evidentně spatřil. Jeho paže se mi omotaly kolem boků a přitiskl si mě pěvně na svou hruď.

„Jsi tak napjatá,“ pronesl a hladil mě dlaní od zad až ke stehnům a stejnou cestou zpět.

„Divíš se mi? Mám cizího kluka v posteli,“ odpověděla jsem.

„Nejsem cizí, líbali jsme se,“ pronesl hrdě a přitiskl si mě k sobě ještě pevněji, jakoby se bál, že mu uteču.

„Musíš mi to pořád připomínat?“ zahalekovala jsem.

„Líbáš moc dobře, tak něžně,“ vydechl mi do vlasů a neodpustil si příležitost, aby rty nepřitiskl alespoň na spánek.

Mlčela jsem. Zarytě jsem mlčela, ale v duchu se tetelila blahem.

„Takže to nebyl takový propadák?“ ptala jsem se sama sebe.

„Vybavuješ si ten pocit, Bells?“ šeptal a já vdechovala tu opojnou vůni. „Cítil jsem, jak ses bála, bylo to vzrušující.“

Mluvil o tom s takovou posvátnou úctou, až se mi zachtělo, aby mě opět líbal.

„Chtěla jsem to,“ špitla jsem. Líbal můj obličej, každičký jeho milimetr, ale rtům se vyhýbal. Zastavil se a potěšeně se usmál, ale mlčel. „Políbila jsem tě,“ zanaříkala jsem bolestnou pravdu, která mi vyšla z úst a nevěřícně si na obličej přitiskla dlaně.

„Copak to je špatné?“ ptal se nechápavě, jakoby se nechumelilo.

„Špatné je to, jak moc se mi to líbilo,“ hlesla jsem zlomeně.

„Cítil jsem to a taky viděl to tvé omdlení,“ utahoval si ze mě, ale já byla v koncích. Nejsem připravena na lásku, nebo možná láska neví, do čeho se pouští. Edward to neví. Jak chcete kámen donutit citu???

„Víš, že teď vypadáš krásně bezbranně?“

„To teda ne!“ vyhrkla jsem a nepokojně se ošila.

„Ale ano,“ pěl mi do ucha v jeden moment a vzápětí mi líbal hranu čelisti.

Cítila jsem, jak mohutně se mi zvedají ňadra pod neviditelným oparem lásky. Tiskl se k mému nemocí zesláblému tělu a já nemohla jak uniknout. Něžně se mě dotýkal na bocích, stehnech, hrdle a spokojeně přitom vrněl.

„Takhle se mě ještě nikdy nikdo nedotýkal!“ pomyslela jsem si.

„Až budeš chtít, abych tě políbil, stačí říct,“ usmál se a laškovně so oblízl rty.

„Nebudu se doprošovat,“ vypálila jsem pohoršeně a chtěla si založit ruce na prsou, ale v tak malém prostoru mi to nebylo umožněno.

„Jak myslíš,“ přitakal a pustil se do oždibování mé klíční kosti.

„Bože, jestli to vidíš, prosím, pomoc mi!“

Nikdy neudělal nic, za co bych ho mohla vyhodit. Letmo se mě dotýkal, hladil mě a jeho rty si dělaly co chtěly. Připadala jsem si, jakoby se mé kosti rozpustily pod nebývalým nátlakem touhy. Snažila jsem se usnout. Měla jsem pevně semknutá víčka, ale copak to šlo? Tak moc jsem toužila po jeho rtech a vědomí, že jsou na dosah a stačí jen kousek, abych je mohla mít, mě dohánělo k šílenství.

„Polib mě,“ vydechla jsem poraženecky a bála se otevřít oči. Pozorně si mě prohlížel a analyzoval můj výraz. Pak se ale uličnicky usmál a naklonil se blíž ke mně. Už už jsem se těšila, že se konečně dočkám kýžené odměny, ale nestalo se tak.

„Řekni to ještě jednou,“ zašeptal a úsměv mu vyrašil od ucha k uchu.

„Bídáku,“ pronesla jsem hořce, ale s námahou. Srdce mi chtělo vyskočit z hrudi.

„Notak,“ vrněl mi u rtů, ale nedotkl se jich. Pozvedla jsem hlavu a snažila se udělat první krok, ale vyhnul se mi.

„Proč to děláš?“ podívala jsem se upřeně do jeho očí.

„Protože se mi líbí, jak se stydíš, když o něco žádáš,“ vysvětlil, ale mě to ještě víc dopálilo. Tvář mi zbrunátněla zlostí, ale nevydržela jsem to dlouho, protože se na mě podíval opět tak něžně a já celá roztála.

„Polib mě,“ zopakovala jsem a sklopila zrak dolů a chtěla jsem ještě dál.

„Podívej se na mě.“

„Proč zase?“ rozhodila jsem rukama. „Chci tě líbat! Slyšíš! Tak moc to chci, tak proč mě neustále trápíš?“ myslela jsem, že se každou chvíli zhroutím. Připadala jsem si jako feťák, který baží po své droze!

„Podívej se na mě,“ nakázal mi opět něžně a palcem pozvedl mou bradu tak, abych se jeho pohledu nemohla vyhnout. „Chci, aby sis vychutnala ten okamžik stejně jako já,“ šeptal a pomalu se ke mně začal přibližovat. „Než se naše rty setkají. To kouzlo... Cítíš, jak ti tluče srdce? Já to cítím, Bells. Cítím i to, jak se ti přelévá krev a hromadí se ve tvých nedočkavých rtech,“ řekl těsně před tím, než mě políbil.

„Chceš to?“ ptal se provokativně, ale spíše to znělo jako konstatování.

„Ano,“ vydechla jsem.

„Jak si přeješ,“ šeptl.

„Edwarde,“ zakňučela jsem.

Slyšela jsem tichý smích, ale ten pak utichl a něco měkkého a teplého se přitisklo na mé rty. Vydechla jsem, možná až příliš nahlas, ale bylo mi to jedno. Něžně se pohyboval po mých rozradostnělých rtech a zanechával na nich vlhkou stopu. Po svrchním rtu přejel jazykem a já ho pod nepatrným nátlakem oddělila od spodního. Jen špičkou jazyka pronikl do mých úst a pak se zase vytratil. Zasténala jsem a zamručela najednou.

„Jsi nemocná, moc bychom neměli namáhat tvůj metabolismu,“ pronesl po chvíli, zatímco já odzbrojeně ležela na posteli, měla zavřeně oči a snažila se najít svůj ztracený dech, který se rozkutálel po pokoji.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 17. kapitola: