Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 19. kapitola

09.02.2011 (16:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6701×

Nechtěl jsem ji rozrušit, ale zřejmě se mi to povedlo. Srdce hrálo zrychlenou melodii a oči se jí slabě leskly.

„Omlouvám se,“ řekl jsem honem, ale oči neotevřela.

„Proč to děláš?“ ptala se mě, ale já nechápal, tak jsem mlčel. „Můžeš mít tucty holek na každém prstě, budou tě obskakovat a zbožně uctívat, stále nechápu, co máš z toho, že se staráš o trosku jako já.“

„Možná zbožňuju tvé umanuté reptání a neustálé odmlouvání, líbí se mi, že tě můžu něco učit, učit tě milovat a neskutečně mě přitahuje tvá nedotčenost,“ usmál jsem se a ona konečně rozlepila víčka. „Budeme se posunovat velice pomalu, krůček po krůčku, myslím, že tvé změny nálad snesu,“ přisvědčil jsem.

„Víš, když si na tebe zvyknu, jsme spolu dostatečně dlouho, dokážu být milá, tedy, přiměřeně situaci, ale když tě vidím jen tak ráno na školní chodbě, něco mě nutí se s tebou přít a slovně tě napadat,“ hlesla zlomeně.

„Líbí se mi naše popichování, jen ho budeme postupně redukovat, nenutím tě, aby ses změnila a ani to nechci, zbožňuju tě takovou, jaká jsi, i když kleješ jako námořník.“

„Smím to udělat?“ zeptala se stydlivě a já tajně tušil, co má na mysli, ale slíbil jsem, že budu jejím učitelem lásky a je na čase zahájit hodinu.

„Co? Pověz mi to, Bells, co bys chtěla udělat?“ vydechoval jsem opatrně.

„Políbit tě,“ špitla a pohledem těkala po pokoji.

„Budu potěšen.“

Trochu se podepřela v lokti a zadívala se mi do očí. Byl jsem spokojený a nedočkavý a Bella zřejmě vyděšená. Bylo to jiné, protože první krok musela udělat ona. Ano, už mě políbila, ale jen jemně, bylo to spíš nepatrné otření jejich rtů o ty mé. Nervózně se přiblížila a vyčkávala. Zhluboka se nadechovala a já jí pro uklidnění chytil tvář do dlaní.

„Pokud se ti to nebude líbit, omlouvám se, nemám v líbání takovou praxi,“ povzdechla si.

„Pokud se nebudu moci odtrhnout, omlouvám se, ale nemůžu si pomoct.“ Usmála se. Pak se s vážnou tváří ještě o kousek nahnula a už nebylo cesty zpět. Netlačil jsem na ni a nechával jí volný prostor, aby si vytvořila své vlastní tempo. Pokušitelsky jsem si vychutnával ty něžné a letmé doteky. Bála se a já to moc dobře věděl, ale i tohle vnášelo do polibku jistou míru vzrušení. Těžce oddechovala a tento zvuk se rozprostíral po celé místnosti – líbilo se mi to.

„Líbáš moc krásné a nežně,“ usmál jsem se a ujistil ji tak v nezpochybnitelném.

„Jsem unavená,“ hlesla a zívla si. Všiml jsem si, jak je bledá s uvědomil si, že je vlastně nemocná.

„Příliš dlouho jsem tě zdržoval, viď?“ optal jsem se, peřinou ji přikryl až k bradě a třením na zádech se ji snažil zahřát, i když se mi zdálo, že rozpálená je dostatečně.

„Jsi neodbytný,“ pronesla se zavřenými víčky, ale nenápadně se culila.

„Smím ti říct, jak moc tě zbožňuju?“

„Ne!“ vyhrkla ještě dřív, než jsem větu dopověděl.

„Hmmm,“ mručel jsem a vískal ji ve vlasech, „líbání ti jde samo, větší oříšek pro mě bude tě naučit přijímat komplimenty,“ konstatoval jsem.

Nic mi na to neřekla a podle spokojeného oddechování jsem poznal, že už nejspíš pomalu ale jistě usíná.

„Dobrou noc, Bells,“ špitl jsem tak, abych ji neprobudil.

„Hmmm,“ zahuhňala na srozuměnou a její tělo zvláčnělo.

Byla první dívkou, která mi byla tak blízko. První, kterou jsem směl beztrestně svírat v náručí, hladit ji a snad jí tím přivolávat pěkné sny. Usmívala se a i ze spánku působila neskutečně jemně – ta tvrdá maska ji musela stát ohromné úsilí.

Mělce oddechovala a já si uvědomil, že budu muset dřív nebo později přiznat barvu. Že tomuhle bezbrannému stvoření budu nucen říci o svém skutečném já, kdo jsem, kým jsem, co jsem! Bezděčně jsem vdechl vůni jejich kaštanově hnědých vlasů – krása.

„Pověz mi, Bells, budeš se na mě moc zlobit? Budeš mě tak moc nenávidět?“ šeptal jsem do ticha a hladil ji po rameni.

„Omlouvám se, je to má vina.“ Vypadlo z ní a já se na malý moment leknul, že se probudila, ale jen se neklidně ošila a pravidelně se zdvihující hrudníku mě ujistil, že je stále v bezstarostném světě snů.

„Spinkej,“ zapředl jsem slabě a neodpustil si polibek do vlasů. Usmála se a mé srdce zaplesalo.

Jak mám životem zkoušenému člověku prozradit, že ten, který se jí snaží vetřít do života není člověk. Jak jí mám říct, že jsem mýtická bytost, vrah a nesmrtelník. Jak???

„Edwarde?“ promluvila. Cukl jsem sebou, ale až po pár vteřinách mi došlo, že mluví ze spánku. Je zkrátka dokonalá. Tentokrát jsem ji políbil na spánek – zachvěla se.

Na příjezdové cestě Charlieho domu přijelo auto. Myšlenky mi prozradily, o koho se jedná.

„Chci postel!“ zanaříkal Jared.

Tiché, dvojí zívnutí jasně naznačilo, že jak Charlie tak Jared jsou řádně unaveni. Boty se jim líně šouraly po štěrku a nohy pletly jedna pod druhou.

„Sakra,“ zaklel Charlie, když mu před dveřmi vypadly klíče z kapsy a musel se pro ně zohnout. Jeho myšlenky se zaobíraly Bellou a bylo mi jasné, že se na ni určitě půjde podívat. Klíče zašramotily v zámku a dveře se s tichým zasténáním otevřely.

„Bylo to moc hezké,“ špitla zase Bella s vydechnutím. Jestlipak ví, jak krásně ze spánku brebentí? Zbožňuju ji... ne, já ji miluju!

„Tati, nemůžeš si své škrpály dát bokem? Málem jsem se přizabil!“ hulákal Jared na Charlieho, ale stále tiše. Jak ohleduplné vůči nemocné sestře, to jsem ani nečekal.

„Ty nejsou moje,“ pronesl Charlie unaveně a pak se mu zrychlil dech. „Edward je ještě tady,“ konstatoval a našlapoval tak tiše, jako by nechtěl vyplašit zloděje při činu.

„To je gól! Tak naše Bella přišla o věneček!“ smál se huronsky Jared, ale okamžitě dostal pohlavek od táty a za ním další.

„Zavři klapačku, Jarede,“ vyjel po něm nabubřele Charlie.

Je čistá jako okvětní plátek bílé růže, jako lilie. Nedotčená! Nikdy nebyla s chlapcem a žádný se jí nedotýkal tak jako já. Mé ego se potěšeně natřásalo a srdce tlouklo milostné sonáty.

„Jsi panensky čistá,“ šeptl jsem jí do ouška a Bells se nepatrně zachvěla, jako by mě snad mohla slyšet. Bála se polibku, tak mě tohle snad ani nemohlo překvapit, ale ujištění bylo sladce opojné.

Z přemýšlení mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří a proužek světla, který se postupně zvětšoval. Charlieho hlava nakoukla dovnitř a já cítil, jak se mu krev vaří v hlavě. Předstíral jsem, že spím, ale moc dobře jsem registroval kroky, které se blížily k posteli. Měl jsem strach, aby mě Charlie násilím neodtáhl a neprobudil tak Bells, která ke mně byla pevně přimknutá.

„Edwarde! Edwarde!“ budil mě šeptem Charlie a strkal mi do ramene. Pomalu jsem otevíral oči a dělal rozespalého.

„Dobrý... večer, pane,“ hlesl jsem, ale nepohnul se ani o píď – Bella mi to nedovolovala.

„Co tady děláš?“ vyštěkl.

„Omlouvám se, pane, Bella se třásla, byla jí zima a nevypadalo to dobře,“ přiznal jsem.

„Proto jsi jí vlezl do postele?“ ptal se nechápavě.

„Snažil jsem se ji zahřát a usnula mi v náruči. Nemusíte se bát, nic se nestalo, jen potřebovala zahřát,“ vysvětloval jsem a Charlieho tep se pomalu vracel do normálu. Založil si ruce na prsou a nechápavě se na mě díval.

„Dovolila ti, aby sis lehl k ní?“

„Chvíli jsem ji musel přesvědčovat, ale nakonec poraženecky svolila,“ zalhal jsem.

„Divím se, že ti nevydrápala oči,“ rýpnul si Jared a opět zazíval.

„Opravdu jí nebylo dobře,“ řekl jsem s vážnou tváří a pohladil ji po vlasech, spokojeně zavrněla, což se nejspíš nelíbilo Charliemu.

„Teď už jí je evidentně líp,“ poukázal Charlie na Bellin blažený úsměv.

„Bella se nám zamilovala,“ ozval se opět Jared.

„Mám tě rád, mladíku, ale ruce nech podél těla, ano?“ pohrozil mi Charlie s úsměvem.

„Jistě, pane,“ přikývl jsem.

Oba se otočili a když už šla vidět pouze Jaredova záda, otočil se a při pohledu na spící Bellu v mé naruči se znovu zachcehtal – trouba!

„Nezavírej, jen přivři,“ nakázal Charlie a pak se oba ztratili ve svých pokojích a já tak zůstal se svou Bells sám. Musel jsem se zasmát jejich naivnosti a pak ke mně opět dolehly něčí myšlenky – byl to Charlie.

„Moje malá holčička... co když se skutečně zamilovala? Vypadala tak spokojeně v jeho náruči? Tak moc mi chybí Renée.“ Bylo mi ho líto. Příliš brzy ztratil člověka, na kterém mu nejvíc záleželo a zůstaly mu tady dvě děti, které mu milovanou ženu tolik připomínaly a on se o ně musel postarat zcela sám – těžký úděl pro mladého člověka.

Přestal jsem se však zaobírat smutnými věcmi a můj pohled se opět stočil ke klidně oddechující Belle. Občas se nepatrně zavrtěla, ale nikdy se ode mě neodtáhla. Jako Šípková Růženka, která čeká na políbení od svého prince... Bude mi potěšením.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 19. kapitola: