Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 2. kapitola

04.11.2010 (19:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4507×

Můj hlas přehlušilo troubení auta, které se vyřítilo z boční uličky a málem mě tak smetlo. Prudce jsem dupla na brzy, až jsem cítila tlak pásu, který se mi zařezal do hrudi.

„Nemůžeš dávat trochu pozor?“ křičel na mě kluk ze stříbrného Volva.  

„Myslíš, že když máš super fáro, že ti to tu patří?“ osočila jsem se na něj.

„Ne, ale kdyby mé super fáro narazilo do tvého plechu, nadělá z tebe rajský protlak!“ poučoval mě a neskutečně moc mi tím lezl na nervy.

„Aby ses nezbláznil,“ zakroutila jsem hlavou a vrhla na něj ten nejošklivější výraz, jakého jsem v danou chvíli byla schopná.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se pak opatrně a velmi jemným hlasem.

 „V naprostém!“ štěkla jsem po něm. „Budeš mě tu brzdit dlouho, nebo se taky někdy rozjedeš? Já totiž spěchám do školy!“

„Jasně,“ odpověděl příkře, tiše nastartoval a ještě tišeji odjel pryč.

„Manekýn jeden. Myslí si, že když má bezva auto, může si tady dělat co chce? Magor,“ žbleptala jsem si sama sobě. Tlukot mého srdce se pomalu uklidňoval a když jsem si uvědomila, že jsem mohla skončit jako máma před pár lety...

„Sakra!“ zařvala jsem a pěstmi bouchla do volantu.

Snažila jsem se působit vyrovnaně, ale kdybych teď byla nucena promluvit, lidé by si mysleli, že jsem vyšinutá. Nesnáším řízení auta! Nesnáším to!

Když jsem ze sebe po nějáké chvíli konečně vydupala alespoň část vzteku, který mě zaplňoval, byla jsem opět schopna nastartovat a vydat se ke škole. Mé auto se však pohybovalo šněčí rychlostí. Byla jsem v naprostém šoku. Začínám uvažovat o tom, že do školy budu chodit pěšky. Není to tak daleko. Ráno vstanu o půl hodiny dřív než obvykle a vše bude v pořádku.

„Opět pozdě, slečno Swanová?“ konstatoval učitel historie, jakmile jsem se vřítila do třídy.

„Omlouvám se, ale tentokrát to není moje vina. Jeden idi...“ zastavila jsem se v půli slova, protože mé oči, které mi ještě slouží velice dobře, zaregistrovaly toho nafoukance, který mi zkazil celý den.

„Prosím?“ zeptal se učitel s pozvednutým obočím.

„Nezvonil mi budík,“ zalhala jsem a propalovala zrakem záhadného hazardéra, který se uhnízdil na místě vedle mě.

„Jistě, pro školu by možná bylo výhodnější, kdyby Vám pořídila jeden z vlastního fondu. Váš otec by to také jistě ocenil,“ řekl kysele pan Elliot.

„Nepochybuji,“ odvětila jsem příkře, ale nechtěla si přidělávat problémy.

„Doufám, že vřele přivítáte nového spolužáka – Edwarda Cullena. Poslední volné místo je u vás... bohužel,“ šeptl sám sobě pod knírem, díky kterému vypadal jako starý buran.

„Určitě spolu budeme dobře vycházet,“ řekla jsem na svůj vkus možná až příliš mile.

„Tak se už běžte posadit, je zvláštní, že výuka se vždy zdrží kvůli vám. Spolužáci vás nebudou mít rádi, když se hodina protáhne i do přestávky.“ Jakmile to pan Elliot dořekl, třídou se začal ševelit ruch šeptájících studentů. V zádech jsem cítila jejich nenávistné pohledy, ale nikdo se mi neopovážil říct jediné křivé slůvko – snad ze mě měli respekt.

„Nejsi oblíbená, jak vidím,“ řekl ten vedle mě.

„Nikdy jsem o to nestála,“ odsekla jsem.

„Hmmm, tvrdá holka, co?“ zašeptal velice blízko u mě.

„Kluk, který neumí řídit?“ oplatila jsem mu nenávistným tónem.

„Věř mi, že lepšího řidiče bys široko daleko nemohla hledat. Spíš já bych se měl bát ve tvé přítomnosti. Jak dlouho už máš prošlý řidičský průkaz?“ Nepřestával do mě rýpat.

„Tvrdíš snad, že jsem tu „téměř“ nehodu zavinila já?“ vypískla jsem hystericky.

„Řeklas to sama,“ usmál se vítězně.

„Slečno Swanová, chtěla byste se do ředitelovy kanceláře podívat zevnitř?“ otázal se mě učitel a já věděla, že tohle rozhodně nemám zapotřebí. Poraženecky jsem zavrtěla hlavou a nepokojně se ošila na židli.

Jak to tak vypadá, začala jsem si něco se sobě rovným soupeřem, ale nepochybuji o tom, že z tohoto začínajícího boje vyjdu jako vítěz, zatímco Ed... Edward, ano, tak je to jméno, sklopí ocas mezi nohy.

Zbytek hodiny proběhl v relativním pořádku, ale ač jsem se na něj už ani jednou nepodívala, přišlo mi, jako by mi do tváří vypaloval svými zornicemi díry.

Neposlouchala jsem učitelovy bláboly. V životě je nebudu potřebovat. Nemám v plánu se zabývat historií, takže mi je tenhle předmět na nic.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě těsně před zazvoněním Edward.

„Na tebe rozhodně ne!“ odpověděla jsem kousavě.

„Och, teď jsi hluboce ranila mé ego.“

„Které myslíš? To nahoře? Nebo snad to dole?“

„Jsi ostrá, takové holky mám rád a jak tak sleduju, ty jsi ráda dobývána.“

Ani jsem si neuvědomila, že máme zástup pozorovatelů.

„Prosil se vás někdo o pozoronost?“ vyjela jsem na spolužáky, sebrala si věci a vyvalila se ze třídy jako velká voda.

„Swanová je špatně naložená, to bude zase pěkně zajímavý den.“ Slyšela jsem něčí hlas za sebou.

Nevěnovala jsem tomu pozornost a šla si raději po svých. Vážně nemám potuchy, proč mě člověk jako on tak nesmírně moc vytočil. Jistě, mohla bych být mrzutá za tu nehodu, ale vážně to bylo jen kvůli tomu? Já mám dneska náladu akorát tak nakopat fotbalovému týmu. Věřím, že kdyby tu teď byl Jared, dokázal by mě vytočit ještě víc a to by kolem mě metaly blesky.

„Bello!“ Objevil se náhle Cullen vedle mě. Mírně jsem se vyděsila, protože jsem byla plně zabraná do svých myšlenek.

„Co chceš? Promiň, ale to, že spolu sedíme ještě neznamená, že ti budu dělat osobního provaděče školou,“ odsekla jsem kysele a snažila se zrychlit krok, ale ať byly mé pokusy sebevíc snaživé, vždy mě dohnal jedním delším krokem.

„Zapomněla sis na židli mikinu.“ Teprve teď jsem si všimla tmavě modrého chuchvalce, který pohodlně svíral v jedné dlani.

„Díky,“ řekla jsem a musela se opravdu silně přemáhat. Natáhla jsem se pro mikinu, ale uhnul a potutelně se usmíval.

„Bude nějáká odměna?“ zeptal se laškovně.

„Jistě,“ zašeptala jsem, naklonila se o něco blíž k němu a on udělal to samé. „Nenahlásím tvou šílenou jízdu svému otci, on je totiž místní policejní šerif,“ usmála jsem se. Být mrchou mě opravdu bavilo.

„Moment, ty jsi ta Swanová?“ ptal se pobaveně.

„Pokud vím, víc nás tu není,“ zahučela jsem, ale vážně mi hlavou vrtal tón, jakým předešlou větu vyslovil.

S úsměvem na tváři se vypařil, zato já zůstala zkoprněle stát u své skříňky. Cítila jsem k němu a jeho rozčepýřeným, bronzovým vlasům takovou nenávist, ale na druhou stranu taky mírné sympatie k jeho bledé pokožce. Konečně si nepřipadám jako eskymák v Kalifornii. Byli jsme už dva! Ano, ale přesně tady se mé sympatie počínají snoubit s nenávistí.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 2. kapitola: