Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 20. kapitola

18.02.2011 (21:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5541×

Rád bych řekl, že oknem do pokoje pronikaly první paprsky světla, ale copak to v tomhle městě jde? Statisticky se zde vyskytuje opravdu minimální počet slunečných dnů, což je vlastně důvod, proč jsme si vybrali právě Forks.

V pokoji bylo šero, mraky tvořily na nebi různé tmavé obrazce a skoro to vypadalo, že začně padat sníh. Většinou to byly jen slabé poprašky bílé barvy, které se stejně příliš dlouho neudržely. Emmetta to mrzelo, zbožňoval sníh a taky jím rád zlobil Rose, která jej nenáviděla, protože od svého dětsky se chovajícího manžela dostala vždy pořádnou spršku sněhové nadílky do vlasů.

Bylo téměř deset hodin dopoledne a Bella stále spokojeně oddychovala. Díky šeru jsem mohl lépe pozorovat její tvář, která měla stále ten něžný výraz. Vždy když se pohnula, měl jsem strach, že jsem snad udělal něco špatně a probudil ji, ta potvůrka mi to snad dělala naschvál, avšak její nynější poloha byla velice zajímavá, troufám si říct, že mě vyváděla z míry. Jednu nohu přehodila přes mé boky, pravou ruku propašovala pod mé tričko a tou levou drtila jeho cíp pevně v dlani – nechápu, jak se jí podařilo se do takovéto svízelné polohy dostat, ale dokázala to. Ten pohled až se probudí bude vážně k nezaplacení. 

Musím přiznat, že ležet jen tak nečinně byla zase zkouška pro mě. Zatímco ona se mě dotýkala, i když nevědomky, já nemohl dělat nic. Každičký její pohyb byl pro mě velice intenzivní, což ona samozřejmě nemohla tušit, ale když se dotkla určitých partií mého těla, objevil jsem dosud nepoznané pocity a nemohu říct, že by se mi nelíbily.

POHLED BELLA:

Cítila jsem, že se pomalu dostávám k sobě, a tak jsem chtěla protáhnout své dlouho strnulé tělo, ale něco mi bránilo. Trošku jsem se vyděsila, protože má postel je na volném prostranství, a tak bych neměla mít možnost se čehokoli dotýkat.

„Dobré ráno, Růženko,“ zapěl ten dokonale známý hlas. Rázem jsem znehybněla jako ta nejdokonalejší socha a snažila se předstírat, že stále spím. V jeden okamžik se mi promítl celý včerejší večer, načež jsem se studem začervenala, ale mé odhodlání dělat mrtvého brouka nepolevovalo.

„Vím, že jsi vzhůru, slyším tvé splašené srdce a tvé tělo je napnuté jako luk,“ konstatoval a v tom tónu byl slyšet sladký úsměv.

„Co tu děláš?“ vypadlo ze mě a konečně jsem otevřela víčka.

„Milejší by mi byl sice pozdrav, ale budiž,“ zasmál se.

„Ne, vážně, co tu děláš?“ dožadovala jsem se odpovědi. „Přece... rodiče se o tebe nebáli?“

„Kdepak, spala jsi v mé náruči jako zabitá, stihl jsem napsat zprávu, zatímco ty jsi spokojeně vrněla,“ šeptal a rty se mi otíral o spánek.

„To není pravda!“ bránila jsem se.

„Klidně se podívej do výpisu mých odchozích zpráv,“ škádlil mě.

„Ne, myslím to vrnění,“ pronesla jsem trpce.

„Můžeš se zeptat táty a Jareda,“ usmál se a já hrůzou vytřeštila oči.

„Ne, prosím, to ne!“ šeptala jsem zbožně.

„Zprvu jsem myslel, že mi tvůj táta ublíží, ale později se mi zdál nadšený,“ usmíval se vítězně, ale já se mohla hanbou propadnout.

„Budu terčem Jaredova posměchu po zbytek života! Uvědomuješ si, co jsi vůbec způsobil?“ lamentovala jsem.

„Nemusíš se bát, tuhle spací polohu sis zvolila až poté, co ulehli do svých postelí,“ řekl ledabyle, ale pak utvořil úsměv od ucha k uchu.

Uvědomila jsem si, jak moc blízko mu jsem a jakých částí jeho těla se dotýkám. Zmateně jsem se začala vymotávat z peřiny, nohy jsem rychle přirazila k sobě, pustila cíp trička, který jsem pevně svírala ve své dlani, jako pamatáku jsem mu ponechala zmačkanou látku – krásná abstrakce, ale dlaň, která si hověla na jeho hrudníku, jsem nemohla dostat pryč. Zamotávala jsem se do trička a bránila mi přikrývka.

„Bell, uklidni se, nic se neděje,“ šeptal, sevřel mou dlaň a pomalu ji osvobodil.

Jakmile jsem pocítila volnost, hbitě jsem vyskočila z postele a zmateným pohledem se rozhlížela po místnosti. Vůbec nevypadal, jako by prospal celou noc s cizí holkou v náruči, až na zmačkané šatstvo. Jeho vlasy měly dokonalý tvar, zářivý úsměv zdobil jeho nedotčenou hebkou tvář. Jen si tam tak spokojeně ležel a pozoroval mě.

„Myslela jsi to vážně, viď, když jsi říkala, že pokud si na mě zvykneš, je to pro tebe snažší?“ ptal se a pomalu se na posteli napřímil.

„Nic neříkám jen tak do větru,“ ohradila jsem se.

„To jsem rád, těší mě tvůj zájem o mé polibky,“ mrknul na mě a pomalu se postavil, snad mě nechtěl vyplašit.

Reflexivně jsem ustoupila o krok vzad, ale on se nezastavoval a nutil mě se stále sunout dál a dál, dokud mě nezastavila bariéra – byly to dveře, které zřejmě někdo nechal pootevřené a jakmile jsem se o ně opřela, s tichým bouchnutím se zavřely a já vystrašeně nadskočila.

„Nemáš čisté svědomí, jsi lekavá,“ poznamenal a bez sebemenších problémů se dostal až ke mně. Byla jsem v pasti a neměla kam utéct. Uvědomila jsem si, že před ním stojím jen ve svém slušivém pyžamu a pažemi jsem si objala hrudník, usmál se, jak jinak.

„Vypadáš kouzelne takhle po ránu, rozčepýřené vlasy,“ namotal si pramen na prst, „tenhle parádní obleček,“ položil dlaně na mé boky a přitiskl si mě k sobě, „krásně voníš,“ zblízka nasál mou vůni, „a máš úžasně ospalý, ale velice spokojený výraz,“ podotkl.

„Můžeš... můžeš mě pustit?“ ptala jsem se trhaně.

„Hmmm, nevím, dostanu odměnu?“ dotíral.

„Za co?“ nechápala jsem.

„Budu hodný a pustím tě, nebo můžu zlobit a škádlit tě,“ usmíval se.

Páni, obě nabídky jsou velice lákavé.

„Nehodlám neustále ustupovat,“ vedla jsem si svou.

„Tak ne,“ přitakal a nosem se začal otírat o mou tvář, palce se třely o mé boky a mé tělo bylo v koncích. Mozek byl ještě schopen odolávat, ale tělo bylo bezradné.

„Co chceš?“ vypadlo ze mě.

„Co nabízíš?“ laškoval a náramně si to užíval.

„Nemám ti co nabídnout,“ mrskala jsem sebou, ale čím více jsem se snažila, tím více mě jeho tělo tlačilo na dveře. Připadala jsem si jako moucha chycena v pavoučí síti.

„Věděl bych o tolika věcech,“ šeptal vzrušeně.

„Nemíním s tebou spát!“ mračila jsem se na něj, ale on se stále smál.

„Už jsi se mnou spala, to mi připomíná, jaké to bylo?“ culil se.

„Promiň, moc si toho nepamatuju, asi nic moc,“ šklebila jsem se.

„To bych netvrdil, víš, že mluvíš ze spaní?“ zeptal se a mé tělo se napjalo. Zřejmě existují informace, které mi jsou utajeny.

„Nemluvím,“ zmohla jsem se na jedno slovo, neboť mi bylo jasné, že on, jakožto člověk, který spal vedle mě, to dokáže posoudit lépe.

„Šeptala jsi mé jméno.“ Zakroutila jsem protestně hlavou. „Líbilo se mi to, je krásné vědět, že na mě myslíš i v noci,“ přikyvoval.

„Tohle odmítám poslouchat,“ hudrovala jsem a odmítala se na něj podívat.

Jeho tělo se pohnulo, rty se dotknul mého ucha a zašeptal: „Copak se ti zdálo, Bello?“

„Nic, tohle byla jedna z mála bezesných nocí.“

„Lhářko,“ nařknul mě.

„Potřebuju do koupelny,“ dlaní jsem se sápala po klice, ale rychle ji chytil do té své a propletl naše prsty. Zmateně jsem se dívala kolem a taky konečně na něj.

„Stále jsi mi nenabídla nic na tvé vykoupení,“ podotkl zamyšleně.

„Copak jsem ve vězení?“ ptala jsem se nechápavě.

„Když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně ano,“ uculil se, „ber ta jako takovou první kratší hodinu lásky.“

„To zní vážně hloupě,“ zakroutila jsem hlavou.

„Kdepak... Bells, můžeme tu smlouvat hodiny a dokud mi nenábídneš něco, co by se mi líbilo, nepustím tě. Vydržím tě sledovat dlouhou dobu, dotýkat se tě a spoustu dalších věcí.“ Přemýšlela jsem, vrtalo mi hlavou, co po mně tak může chtít a začala se bát nejhoršího... přece se s ním nemůžu vyspat, ne teď... vlastně nikdy!!!

„No tak, Bells, je to tak jednoduché,“ políbil mě na čelo, jako by mě chtěl ujistit, že to, co po mně žádá, není nic, čeho bych se musela bát. Zoufale jsem se na něj podívala.

„Pusu?“ pronesla jsem šeptem.

„Přitlač,“ usmál se zářivě a já opět svraštila obočí.

„Polibek?“ zkusila jsem to znovu a jeho tvář ozdobil spokojený a vítězný úsměv.

„Ani to nebolelo, viď?“ zeptal se s jistým uspokojením.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 20. kapitola: