Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 21. kapitola

26.02.2011 (17:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5231×

„Ani to nebolelo, viď?“ zeptal se s jistým uspokojením.

„Už mě pustíš?“ vrtěla jsem se v jeho náruči.

„Nikdy by mě nenapadlo, že s tebou budu mít tolik práce,“ posteskl si, když rozepjal své paže a já se rozeběhla ke skříni pro potřebné věci k ranní hygieně.

„Nikdo tě nenutí, jsem spokojená s tím, co mám,“ ohradila jsem se a brala si čistý ručník.

„Kdepak, má snaha začíná pomalu přinášet ovoce,“ zašeptal a byl zase blízko mě. Jeho paže se omotaly kolem mých boků a své dlaně spojil na mém bříšku. „Krásně se chvěješ,“ zavrněl a já jako na povel ztuhla. „Jak bolestné musí tvé přemáhání být. Vím, že se dokážeš uvolnit, proč si to ztěžuješ?“ Byla jsem vzrušená... až nepřiměřeně moc vzrušená. Ručník jsem upustila na zem, když palcem počal přejíždět po mém krku, jemně pozvedl mou hlavu a políbil mě na čelist. Vše to dělal za mými zády, tedy, myslím tím, že se nacházel za mými zády a já byla přitisknuta k jeho hrudi, takže jsem neviděla jeho tvář.

„Uvolni se, krásná Bello,“ šeptal a má kolena vypovídala službu. Cítila jsem jeho voňavý dech, byl všude kolem mě a dostával se do mého těla každičkým porem. „Jsi vláčná,“ podotkl a když krapet povolil stisk, mé tělo se přiblížilo k zemi.

„Jen... jen mě teď nepouštěj,“ hlesla jsem a zhluboka dýchala.

„Povíš mi, co by se stalo, kdybych tě pustil? Nemám ponětí, co se s tebou děje, musíš mi osvětlit situaci,“ šeptal.

„Upadla bych,“ přiznala jsem bez okolků a snažila se přemluvit své rosolovité nohy, aby se vzchopily.

„Proč?“ položil mi naprosto obyčejnou otázku, zatímco já se snažila posbírat své zmatené myšlenky.

„Jsem příliš roztěkaná.“

„Existuje lepší slovo,“ přemlouval mě svým jemným tónem hlasu.

„Musím... musím do koupelny,“ vykroutila jsem se mu, popadla ručník, který se válel u jeho chodidel a chtěla vyrazit kupředu, ale cestu mi zaterasilo jeho tělo.

„Buď opatrná a kdybys potřebovala s něčím pomoct, stačí zavolat, jsem ti k dispozici,“ mrknul na mě a ustoupil mi z výhledu. Zmateně jsem se po něm podívala a pak se rozeběhla pryč. Málem jsem ve všem tom zmatku narazila do dveří, ale naštěstí jsem včas stihla zachytit kliku a zabránit tak bolestné kolizi.

„Jsem v pořádku,“ pověděla jsem směrem k stojícímu Edwardovi, aniž bych se na něj otočila a konečně se vypotácela z té svírávé místnosti. Zapadla jsem do koupelny a doufala, že se vzpamatuju, ale zázrak se nekonal. Cítila jsem jeho vůni po celém svém těle a pomalu ale jistě cvokatěla.

„Jsi blázen, Bello!“ pronesla jsem na svůj účet a otočila se směrem k zrcadlu. Slabě jsem poskočila a pak si uvědomila, že to, co mě polekalo byl můj vlastní odraz. Jak dlouho že jsem to vlastně byla téměř mimo? No, asi pět dní (plus mínus). Vypadám vážně přitažlivě – obličej celý pomačkaný a otlačený od věčného polehávání, vlasy rozčepýřené na všechny strany, pyžamo, které mi k loňským Vánocům daroval Jared – když jsem si jej u stromečku prohlížela, řekla jsem si, že si obrázek, který je na něm vyobrazen nebudu brát osobně.

„Bože, jsem celá rozlámaná a zasloužím si dlouhou a nikým nerušenou sprchu!“ Nemůžu však popřít, že smýt jeho vůni je hřích.

Protáhla jsem se, i když ten tělocvik, který jsem zažila před chvílí by měl mé tělo dostatečně připravit na nadcházející aktivity. Svlékla jsem ze sebe všechny svršky a bosýma nohama se postavila do sprchového koutu. Na mé tělo dolehl chladný vzduch a tak jsem bleskurychle zregulovala vodu na příhodnou teplotu. Silným proudem na mě začaly dopadat kapky křišťálově čisté vody, masírovaly má ztuhlá ramena a bubnovaly mi do pokožky.

„Mmmm,“ mručela jsem spokojeně a bylo mi naprosto jedno, že voda možná začínala být až příliš teplá. Dlaněmi jsem si prohnětla ztuhlý krk, což mi poskytlo chvilkové uspokojení. Znenadání jsem se přistihla při myšlence, že si představuji jiné ruce, už ne tak cizí, které se dotýkají mého zátylku a způsobují mi vlnu blaha. 

„Je to tvůj kamarád, tohle přátelé dělají, není to nic neobvyklého, nemáš se čeho bát,“ uklidňovala jsem sama sebe.

„Nebuď hloupá,“ řekla jsem si, „přeci, líbá tě, ty líbáš jeho, dotýká se tě a ty se dotýkáš jeho, spal v tvé posteli a jediný problém je, že nejsi schopna mu říct, co cítíš. Kdy jsi naposledy někomu řekla, že jej máš ráda? Tak kdy? Moc dobře to víš!“ demagogicky jsem mluvila sama na sebe a chvilkovou pohodu si znepříjemnila.

Z vlasů jsem smyla vrstvu šampónu, která mi na některých místech ulpěla, zabalila se do ručníku, vlasy smotala do turbanu a doklopýtala opět k zrcadlu. Je vážně neskutečné, co s vámi provedne jeden průměrný... nadprůměrný kluk.

Sledovala jsem odraz své tváře a snažila se pochopit, proč mi nemůže dát pokoj. Co ho ke mně, k čertu, táhne? Na kartáček jsem si vymáčkla trochu pasty a za neustálého chodu myšlenek si začala čistit zuby. Ve svém těle jsem náhle pocítila zmatené ženské vzezření, podívala jsem se ná své nohy a rychle, i s kartáčkem v puse, odběhla zpět do sprchového koutu, div jsem se nepřerazila. Popadla jsem žiletku do ruky a jednu po druhé nohy oholila.

„Zcvokla jsi!“ prohodila jsem líně, když jsem se převlékala do čistého oblečení. No, čisté možná bylo, ale kdoví jak ukázkové rozhodně ne. V tom zmatku jsem popadla první věci, které mi přišly pod ruku – bylo to bývalé Jaredovo tričko, které mi daroval poté, co si jej nešikovně roztrhl v lemu, protože jsem však byla o dobrých třicet centimetrů menší a navíc štíhlejší, vůbec mi to nevadilo. Jak jsem taky při bližším zkoumání zjistila, při úprku jsem sebou taky vzala staré tepláky – opravdu, kráska k popukání.

Zhlédla jsem svůj nový outfit: „V tomhle se mu přece nemůžu líbit,“ poklepala jsem si na čelo a už už se chystala vrátit se zpět, ale ještě rychle jsem si ústa vypláchla ústní vodou, čímž jsem samozřejmě chtěla oddálit chvíli, kdy zase spatřím tu usmívající se tvář, která si spokojené hoví v mém pokoji a bezpochyby se nestoudně rozvaluje v mé posteli.

S mokrými, rozčepýřenými a neposedně rozevlátými vlasy jsem se po špičkách vydala zpět do svého pokoje. Našlapovala jsem velice zlehka, protože jsem předpokládala, že táta s Jaredem po perné noci ještě vyspávají. Zavřené dveře jsem přitáhla k sobě a teprve pak kliku sunula píď po pídi dolů.

Podvědomě jsem počítala s tím, že mě vyleká při první příležitosti, vyskočí zpoza dveří nebo něco podobného a proto jsem se s otevíráním tak zdráhala. Žádné strašení se však nekonalo.

Jak překvapená jsem byla, když jsem svého ochraňovatele a svůdce našla pohodlně rozloženého ve své posteli. Jeho rty byly vytvarovány do poťouchlého úsměvu, ruce měl položeny za hlavou, takže se na mě vypínal trup, který se zvedal v pravidelných intervalech.

Dveře jsem co nejtišeji zavřela a přistihla se při myšlence, jak krásně vypadá, když spí – spokojený obrázek pohody.

Zlehka jsem našlapovala, ale přesto pod mou vahou podlaha sem tam zavrzala, až jsem se dostala k posteli. Pár vteřin jsem jej pozorovala a ná tváři mi vyrašil blažený úsměv – tenhle dokonalý bůh si klidně podřimuje v mé posteli. Sním? Naklonila jsem se... a ještě o trošku... vdechovala jsem jeho vůni a přitom skoro lapala po dechu – nechtěla jsem jej probudit. Náhle se však jeho tělo tak prudce napřímilo, až jsem s tichým „kruci fix“ dopadla na zadek a vyjeveně na něj zírala.

S úsměvem na tváři mi podal ruku, ale já si raději pomohla sama.

„Na co si to tady hraješ?“ řekla jsem vztekle a raději se odloudala ke stolu.

„Vyloženě se nabízelo tě vylekat,“ přiznal.

„Skvělé,“ zasupěla jsem.

„Zlobíš se?“ ptal se a pomalu se ke mně sunul ladnou kočičí chůzí.

„Ne, takhle totiž vypadá naprosto vyrovnaný člověk,“ odsekla jsem ironicky.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 21. kapitola: