Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 22. kapitola

04.03.2011 (09:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 7215×

„Zlobíš se?“ ptal se a pomalu se ke mně sunul ladnou kočičí chůzí.

„Ne, takhle totiž vypadá naprosto vyrovnaný člověk,“ odsekla jsem ironicky.

Pár kroků ode mě se zastavil a prohlížel si mou garderobu a celkový vzhled. Jeho pohled se sunul od hlavy až k patě a pak ještě jednou.

„Nedívej se tak na mě!“ nakázala jsem mu a chtěla se přesunout na jiný konec pokoje, ale pohyboval se zrcadlově se mnou.

„Moc ti to sluší,“ řekl v úsměvu.

„To určitě,“ štěkla jsem.

„Ne, vážně, vypadáš velice přitažlivě. To plandavé tričko mi umožňuje se dotknout tvé holé pokožky,“ zašeptal těsně u mého ucha, přitom já ani nepostřehla, že by se pohnul mým směrem.

„Jak?“ šeptla jsem omámeně, zatímco se jeho dlaně sprostě uvelebily na mých obnažených bocích.

„Jsi abnormálně nevšímavá,“ uchechtl se.

„To teda ne!“ vehementně jsem se bránila.

„Dostanu svůj polibek?“ zeptal se a vrněl jako kotě.

„Nezasloužíš si ho!“ pronesla jsem výhružně.

„Pravda,“ přitakal a já se podvědomě zaradovala, „ty si jej však zasloužíč stokrát víc než já,“ pousmál se a než jsem stihla jakkoli zareagovat, nežně počal dráždit mé bezbranné rty.

„Vždy jsi tak napjatá, ale jen prvních pár chvil, pak se uvolníš a poddáš se tomu, co skutečně cítíš,“ šeptal v polibku a dával mi tak pět vteřin oddych a velkorysou nabídku, abych do plic nabrala zase trošku potřebného vzduchu.

„Nádech, výdech,“ pronesl a můj hrudník se synchronizovaně zvedal společně s jeho slovy. Láskyplně se usmál a napoprvé mi dal takovou malou pusu, opravdu malinkou a když se odtahoval, má tvář šla zatvrzele za ním. Souhlasně zamručel a přitiskl mě svým tělem ke stolu.

„Něco vyzkouším,“ šeptl a já na něj zmateně pohlédla. Chytil mě za boky, lehce pozvedl a bez jakýchkoli potíží vysadil na dřevěnou desku stolu.

„Edwarde... já, nevím... nevím, jestli tohle,“ nedokončila jsem větu, protože se mi slova zadrhávala v ústech.

„To je jen začátek,“ pronesl tajemně.

„Edwarde... na tohle nejsem připravená,“ zajíkla jsem se studem a chtěla se rychle dostat pryč.

„Šššt, nemíním dělat nic, co se ti nebude líbit ani z čeho bys musela být vyděšená,“ ujišťoval mě a palcem přejížděl po mé tváři. Rty se mi chvěly a dech byl kolísavý. Co má, k čertu, za lubem?

„Co chceš dělat?“ ptala jsem se vyděšeně, protože si mě prohlížel se zvláštním výrazem ve tváři.

„Nemůžu ti to prozradit, pak by tohle překvapení ztratilo smysl,“ pošeptal a jakoby silou vůle odtáhl má stehna od sebe a vklínil se mi mezi nohy. Náhle byl sakra blízko a já cítila zvláštní elektrizující pocit. Bylo to nové... všechno, co jsem prožívala s Edwardem bylo nové a pro mě dosud nepoznané.

„Chvěješ se,“ podotkl, ale já zakroutila hlavou, avšak na slovní projev jsem se nezmohla. „Nemusíš se za to stydět,“ shovívavě mě utěšoval.

„Nestydím se,“ pronesla jsem hrdě se srdcem až v krku.

„Jistě, že ne,“ vydechl a nepřestával mě sledovat svýma karamelovýma očima, byly jako zlato a já si připadala, jakoby do sebe vtahoval můj pohled a tvořil tak neznámou slitinu. Nahrbil se a svou tvář přiblížil k té mojí.

„Mám pocit, že ti srdce vyskočí z hrudi, klid, Bello,“ šeptl a vzápětí mě políbil. Čekala jsem, kdy se odtáhne, aby mi dal trochu prostoru, ale nestalo se tak. Jeho ústa přitvrdila, horečnatě mě líbal a já se celou svou vahou tiskla k jeho hrudi.

„Tvé tělo je vláčné, tak je to správně,“ šeptl pochvalně a pak, z nenadání, přejel jazykem po mých rtech. Lechtalo to a po celém těle jsem cítila zvláštní brnění. Pootevřela jsem své prokrvené rty, obočí svraštila touhou k sobě a vzdechla. Velice slabě jsem zasténala a víčka zavřela.

„Nelekni se,“ pověděl mi zastřeným hlasem a najednou mě zase líbal. Dlaněmi pevně svíral mé boky a já se natahovala stále výš a výš, abych se co nejvíce přiblížila k jeho tváři. Pocítila jsem opět jeho jazyk, jak se třepotavě dotýká mých rtů – opět jsem se neudržela a slabě vydechla.

Cítila jsem, jak pomalu vsunul jazyk do mých úst. Nečekala jsem to a naprosto jsem nevěděla, co si mám počít. Snad to vycítil a opatrně, se vší jemností polaskal můj ochablý a zmatený jazyk. Zamručela jsem a v dlaních pevně sevřela jeho tričko – zase. Pomalinku jsme se líbali a naše jazyky se vzájemně poznávaly. Byla jsem k smrti vyděšená a k uzoufání vzrušená – vražedná kombinace.

O chvíli později jsem mu začala pěstí slabě bušit do hrudníku, protože pocity, které se v mém těle mísily byly k nevydržení. Pochopil a odtáhl se.

Mé tělo se hroutilo jako domeček z karet, připadala jsem si menší než hrací figurky.

„Bože!“ vydechla jsem s hlavou v dlaních.

„Páni,“ šeptl nazpátek a já k němu vzhlédla. Tohle bylo poprvé, co mi připadal přinejmenším stejně v šoku, jako jsem byla já.

„To bylo... páni,“ vydechla jsem.

„Stačí, když se otevřeš jen mně... nikdo jiný o tvé citlivé stránce nemusí vědět. Jen mě nech nahlédnout pod tu nepropustnou slupku. Prosím,“ zašeptal.

„Nechápeš to! Nechápeš, co se se mnou děje! Co se mnou provádíš ty! Bože!“ zanaříkala jsem, odstrčila jej od sebe a seskočila ze stolu.

„Neodháněj mě od sebe, je nám spolu přeci hezky,“ chytil mě za ruku a přitáhl k sobě do náručí.

„Ničí mě to!“ hlesla jsem a byla to pravda. Než se objevil, žila jsem si ve svém nepřístupném a odmítavém světě. Měla jsem klid, který se mi nikdo nedovolil narušit a pak... z čista jasna je tady. Provokuje mě, není schopen mi dát pokoj, je tak neuvěřitelně sexy a ty polibky... kriste pane, vraždila bych pro ně!

„Jsem tu pro tebe,“ šeptal něžně.

„To je právě to! Nikdy tu nikdo pro mě nebyl... byla jsem jen já... nikdo se mi nevěnoval, chápeš? Nedokážu svůj život rozčlenit mezi dvě osoby, mezi tebe a sebe, to... je to nemožné,“ lamentovala jsem.

„Smím ti rozčesat vlasy?“ zeptal se a já na něj zůstala překvapeně zírat.

„Cože?“ vyhrkla jsem na pokraji zhroucení.

„Tvé vlasy... jsou zacuchané, smím ti je rozčesat?“ ptal se jakoby nic.

„Edwarde, tohle je zbytečné,“ přela jsem se s ním, zatímco mě dotáhl k posteli, zatlačil mi na ramena a já se sama prohla v kolenou. Popadl hřeben, který ležel na stolku a sám se posadil za mě. Cítila jsem jeho mělký dech. Do rukou vzal pramen mých vlasů a projel jej hřebenem. Čekala jsem bolest, byla jsem na ni zvyklá, protože pokaždé, když jsem nucena si rozčesat tu změt chuchvalců, která se mi na hlavě vytvoří po sprchování, je to boj o holý život, ale s ním ne. Byl jemný a netuším, jak to dělal, ale skoro nic jsem necítila.

„Netahám tě,“ zašeptal a vzadu na krku se mi postavily chloupky – jen jsem zakroutila hlavou, že ne. „Neprožila jsi idylické dětství, to musí být všem jasné, byla jsi odkázána sama na sebe a zvykla sis být uzavřena ve svém potemnělém světě, ale... dovol mi zapálit svíčku v té tmě, chtěl bych být tvé světlo,“ šeptal a hřeben se pohyboval v pravidelných drahách.

„Je to těžké,“ zanaříkala jsem, „být milá a hodná... bojím se, že když dám najevo to, co skutečně cítím, udělám ze sebe hlupáka, naprostého idiota a budu ostatním jen pro smích.“

„To není pravda, netušíš, jak tě ostatní lidé vnímají a co si o tobě myslí,“ řekl mi vemlouvavě.

„Jako bys to ty věděl.“

„Pravda, nemám ponětí o tom, co se honí v hlavách jiných lidí.“ Připadalo mi, jakoby se bránil tomu říct mi skrytou pravdu, a tak jsem se na něj otočila – usmál se.

„No, já si dokážu živě představit, na co myslí, když mě vidí,“ pronesla jsem hořce a pak své domněnky začala vyjmenovávat a přitom měnila intonaci hlasu: „Chudák Bella, umřela jí matka, neví, co se svým životem.“ Nebo: „Je naprosto neupravená, měla by si zajít ke kadeřníkovi.“ „Obléká se jako trhan.“ „Renée byla krásná, tak kde se stala chyba?“

„Pleteš se,“ vyváděl mě něžně z omylu a snad mé řeči ani moc neposlouchal a jen se věnoval mým vlasům.

„Čteš snad myšlenky?“ ptala jsem se se smíchem v hlase.

„Jak bych jen mohl,“ pousmál se šibalsky, načež jsem ho začala zkoumat zvídavým pohledem, protože mi tu něco nehrálo.

„Budu muset jít,“ pomalu se zvedl z postele a hřeben, ze kterého visely snad jen dva zbloudilé vlasy, položil na stůl.

„Proč?“ položila jsem jednoduchou otázku.

„Když jsi se sprchovala, volal mi táta, za chvíli bude čekat dole u silnice,“ osvětlil mi situaci a sledoval výraz mé tváře.

„Aha,“ vzdychla jsem.

„Nebuď smutná,“ cvrnknul mě do nosu a já se chystala protestovat, ale k čemu by to bylo, je lepší řečník a jsem si jistá, že by mě velice rychle dokázal přesvědčit o opaku.

„Jen trošku,“ naznačila jsem palcem a ukazovákem téměř neviditelnou škvíru.

Otevřel dveře, které pod jeho dotykem ani nezasténaly, a vydal se po schodech do haly.

„Ššššt,“ přiložila jsem si prst k ústům a naznačila mu, aby našlapoval co nejtišeji.

„Bojíš se, že vzbudíš tátu s bratrem, nebo nechceš, aby nás spolu viděli?“ Zamyslela jsem se a pak usoudila, že na tom něco bude.

„Řekla bych, že tak napůl,“ přiznala jsem a jemu na tváři vyrašil potěšený úsměv, kterému jsem ani za mák nerozuměla.

„Pravdomluvnost je začátek úspěchu,“ podotkl a pomalu se sunul dolů po schodech. Vypadalo to, že mě poslechl a plosky jeho nohou se spíše vznášely nad dřevěnými schody. U dveří si nazul své zateplené botky, teď v půli prosince se není čemu divit, a svá silná ramena překryl šedým kabátem – vypadal velice působivě.

„Dáš mi vědět, až budeš potřebovat zahřát?“ sklonil se a škádlivě pozvedl obočí.

„A ty mi dáš vědět, až zase budeš potřebovat doučit matiku?“ zkřížila jsem si ruce na prsou a propalovala jej pohledem.

„Ale notak, snad by ses na mě nezlobila,“ bránil se.

„Vsadím se, že s matikou nemáš ani ten nejmenší problém,“ hádala jsem.

„Řeknu ti tajemství, ano?“ zašeptal tajemně a shýbl se k mému uchu, jakoby to, co se mi chystá říct, neměl slyšet nikdo jiný, „občas jsi vykládala naprosté hlouposti, ale bylo pěkné vědět, že je to díky mně,“ usmál se a má tvář zbrunátněla zlostí.

„Vážně, Edwarde, nemám tě ráda,“ pěstí jsem udeřila do jeho hrudníku, ale spíš zranila sebe než jeho.

„Nevadí, dokážu to za nás oba,“ věnoval mi úsměv a taky ukázku svého zdravého chrupu.

„Dokážu tě vůbec někdy něčím vytočit?“ ptala jsem se zoufale.

„Hmmm... spíše ne,“ pronesl s hlubokým zamyšlení.

„Dobré vědět,“ zamračila jsem se.

„Moc krásně se mi vedle tebe usníná, krásná Bello, těžko říct, jak to teď budu zvládat,“ přiznal se se vší vážností, ale s drobnými jiskřičkami v očích. Slova mi zmrzla na rtech a jen jsem na něj koukala. „Měj se hezky,“ popřál mi, vtiskl mi drobný polibek na čelo a otevřenými dveřmi se vydal do sychravého ranního počasí.

„Počkej, to je všechno?“ ptala jsem se zmateně, když už stál na naší příjezdové cestě, „jen pusa na čelo?“

„Alespoň se na mě budeš víc těšit, nemám pravdu?“ otočil se na patě a opět mi ukázal svá záda.

„Doufám, že se ti přihodí něco moc ošklivého,“ křikla jsem na něj, ale ke konci kontrolovala hlasitost svého hlasu, abych neprobudila dva pracanty v pokojích. Poslal mi vzdušný polibek, sprosťák jeden, a už se ztrácel za auty.

Děkuji Vám za hlasy, které jsem mi v anketě věnovali, moc mě to potěšilo.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 22. kapitola: