Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 23. kapitola

09.07.2011 (11:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 3015×

Fajn, buď mě k polibku přemlouvá a když ho chci, tak uteče. Jsem blázen já nebo si se mnou pohrává jako kočka s myší? Uvědomila jsem si, že stále stojím ve dveřích a hypnotizuji místo, kde mi před chvilkou zmizel z dohledu.

Odebrala jsem se do kuchyně a rozhodla se, že tátovi s Jaredem ukuchtím něco k snídani – nebo jsem spíš chtěla zapomenout na něj?

Netušila jsem, jak dlouho ještě budou spát – podle Edwardových slov jsem usoudila, že se domů vrátili někdy pozdě v noci, takže jsem ani nepočítala s tím, že by jako ranní ptáčata vyskočili z postelí s prvními paprsky slunce... No, má to jeden háček, ve Forks slunce vysvitne jednou za tři měsíce – alespoň mohou dlouho spát.

Po chvilkovém přemýšlení jsem se rozhodla, že udělám lívance, je to ve své podstatě snadné a rychlé jídlo, které svou chuť nijak neztrácí ani za studena – v případě, že by se rozhodli bojkotovat celý den.

Směs se na pánvi zvolna smažila, a když jsem se rozhlédla po domě a uvědomila si, že jsem byla celý týden mimo a o dům se starali/nestarali ti dva, nemohla jsem se té spoušti divit ani při nejmenším.

„Už je ti líp?“ probudil mě z uklízecího zoufalství tátův hlas.

„Vypadá to, že teplota i kašel jsou pryč, ale ještě mám trochu rýmu,“ podotkla jsem, „měl by sis jít ještě lehnout, přišli jste pozdě,“ poukázala jsem na jeho unavený výraz.

„To ti řekl Edward?“ V tátově hlase jsem zaslechla podivný podtón. Čekala jsem, že se na mě bude zlobit, protože jsem si do postele dotáhla cizího kluka – tedy, on mi tam spíš sám skočil, ale když jsem se na něj otočila, usmíval se – podivně upřímně.

„Něco málo,“ odvětila jsem a raději se věnovala vaření.

„Neprovedl ti snad nic, s čím bys nesouhlasila, viď že ne?“ ptal se starostlivě se svraštělým obočím. Zajímalo by mě, na co myslel.

„Ne,“ odpověděla jsem jednoslovně a vážně se bála toho, že bude chtít rozebírat to, co v noci viděl.

„Edward vypadá jako milý chlapec,“ snažil se konverzaci rozvést.

„Hmmm,“ bručela jsem a jeden plátek lívance během minuty obrátila snad desetkrát.

„Posaď se,“ pověděl mi a židli u stolu se zavrzáním odtáhl.

„Tati, nemám náladu na hlubokomyslné rozpravy,“ povzdechla jsem si znudeně.

„Dobře, mluvit nemusíš, stačí, když mě budeš poslouchat,“ navrhl a na tváři vykouzlil lenivý úsměv.

„Myslím, že se chřipka vrátila,“ hraně jsem zakašlala.

„Vypadala jsi spokojeně... dnes v noci,“ odkašlal si – evidentně mu tento rozhovor taky nebyl dvakrát příjemný. V tom případě nechápu, proč se do něj pouštěl.

„No, konečně jsem se mohla po pár dnech vyspat bez toho, abych se probouzela kvůli horečce, bolestem hlavy a svalů či ucpanému nosu, kdo by nevypadal spokojeně, že?“ zasmála jsem se nervózně.

„Bells, já... všímáš si, že se nezlobím, že tu Edward přespal, viď? Viděl jsem, jak tě v noci držel... tvůj úsměv... Bells, ten úsměv jsi neměla tak dlouho. Kéž bych jej zase mohl vidět... vypadala jsi tak něžně.“ Bedlivě jsem jej poslouchala, a když jsem pohlédla do jeho tváře, oči se mu leskly. Bože, chtěl plakat. Nechybělo málo a on by vážně plakal.

„Tati...“ odmlčela jsem se a chtěla říct nějáký fór – cokoliv, co by uvolnilo tuto příliš vážnou a napjatou situaci, ale v hlavě jsem měla naprosto prázdno. Jindy ze mě chytré řečičky padali jen tak, a najednou jsem nedokázala vymyslet jedinou kloudnou frázi.

„No, nejspíš si ještě půjdu zdřímnout, jsem utahaný a myslím, že mé staré tělo potřebuje trochu regenerace. Po cestě dolů jsem nakouknul do Jaredova pokoje a mám takový dojem, že bude spát ještě hodně dlouho,“ uchechtl se. Pomalu se zvedl a bez dalšího promlouvání do mé zmatené duše se vytrácel po schodech nahoru.

„Tati?“ zavolala jsem na něj a jen se s úsměvem otočil.

„Ano?“ zeptal se.

„Asi... asi z toho mám strach,“ přiznala jsem se sklopenou tváří.

„Vždy se bojíme nových věcí a víš, co je na to nejlepší?“ Na znamení toho, že netuším, jsem zakývala hlavou. „Vrhnout se do nich po hlavě a s hrdostí,“ pronesl duchaplně, načež jsem se zašklebila.

„No... tak tos mi předal cenné moudro,“ pronesla jsem s trochou ironie v hlase.

„Víc pro tebe udělat nemůžu,“ řekl omluvně a pozvedl ramena.

„Měl bys jít vážně spát, sekneš tady sebou, a pak po mně nechtěj, abych šla budit to chrápající monstrum,“ škádlila jsem jej zděšeně, ale táta se mým prupovídkám jen pousmál.

„Bells,“ houknul na mě ještě z patra, a tak jsem naposledy vykoukla, „ty lívance si vezmeme k obědu.“ A už byl ten tam.

Vrátila jsem se do kuchyně, mlčky, pouze se svými myšlenkami, jsem se postavila ke sporáku, házela na pánev jednu dávku těsta za druhou, a tak trochu si připadala jako stroj. Dávat, obracet, vyndávat – to byl můj hlavní úkol pro nadcházejících dvacet minut. Jakmile jsem se přistihla, že obracečkou máchám už jen z povinnosti, těsto se vytratilo kdoví kde, a já tu naprázdno žhavím olej, zhasla jsem plamen sporáku a zamyšleně se posadila ke stolu.

„Probudil ve mně dosud nepoznané,“ pomyslela jsem si, a pak se mé myšlenky stočily k tomu, co se dělo v mém pokoji. Zavřela jsem oči a přede mnou se rozprostřela celá situace, tak neskonale příjemná a elektrizující. Cítila jsem jeho dlaně na svých bedrech a nevědomky se dotýkala míst, kudy bloudily jeho prsty. Na hrdle jsem pociťovala vlhkou stopu, kterou tam zanechaly jeho rty, mé tělo se chvělo a hrudník jsem měla jako ve svěráku. Nebyl tady, zřejmě byl někde na cestě domů, ale přesto jsem z něj šílela. Nedokázala jsem si představit, že by najednou zmizel a s ním i ty blažené pocity, které mi způsoboval.

„Asi ho mám vážně ráda,“ zašeptala jsem stydlivě, bála se to vyslovit nahlas.

Člověk se přece nechová celý život stejně, mohou se nám přihodit situace, které nás dokonale změní – naše chování, vystupování, jednání či postoj k životu, se mohou změnit během pár nečekaných chvil. Co když se mi to právě přihodilo? Přihodil se mi on? Nikdy jsem netoužila po lásce, protože bolest zaměstnávala všechny mé smysly tak dokonale, že o lásce ani nemohla být řeč.

Je to tak bláznivé, tohle všechno, tak syrová touha po jeho společnosti. Odháním jej od sebe, ale ve skutečnosti toužím jen po tom, abych se mohla ukrýt v jeho náruči. Aby jeho pevné paže objaly mé tělo a jen mě držely – nic víc, nic míň. Potřebuju vědět, že to, co se mi děje není špatné, že na to mám právo a zasloužím si to. Být v něčí přítomnosti, být sama sebou a vědět, že Edwardova mysl je ohledně mé osoby čistá...

Je těžké být tak nezkušená a navíc v mém věku. Edward už měl jistě spoustu děvčat, o tom není pochyb, jenomže... já... nikdy jsem muže nelíbala, nedotýkala se jej, tak jak bych mohla s někým spát? Všechno se jen komplikuje, bez lásky je život snažší, ale dokud jsem lásku nepoznala, byl život ponurejší, jako počasí v tomhle bohem zapomenutém městě, ale najednou cítím podivné teplo u srdce... něco mě rozehřívá, jako bych si vypěstovala soukromé slunce... ale že hřeje krásně.

Mám chuť se usmívat a ukázat všem, že dokážu být šťastná, ale komu bych to měla dokazovat? Přátelům? Jakým? Snad jen tátovi bych měla poděkovat za to, že ze mě nechtěl mít poslušné děvčátko a dovolil mi si užít rebelii, která se mi stala skrýší pro všechny ty špatné dny, které jsem prožívala. Vychovávat Jareda bylo stejné, jako vychovávat štěně – když je nakrmené a v pohodlí, nestěžuje si, ale jak vychovat dívku? Zajisté musel počítat s tím, že na tuhle práci tu bude máma, ale spletl se... Smím–li vám dát radu, neplánujte si nic dopředu, protože... může se stát něco, co váše plány naprosto překope.

Celé dopoledne jsem byla naprosto ztracena ve svých myšlenkách, bloumala jsem v minulosti a snažila si nějak uspořádat současnost, i když to nebylo snadné. Zaobírat se vlastním životem nebylo to pravé ořechové, ale na druhou stranu bylo osvěžující si uvědomit určité věci a alespoň na ně v duchu pomyslet, když už nejsem schopna je vyslovit nahlas.

„Edward odešel a naše Bella je opět jako tělo bez duše,“ řechtal se Jared a opíral se o kuchyňskou linku. Ani jsem si nevšimla, že by přišel – musela jsem být hodně mimo.

„Neštvi mě, Jarede!“ pronesla jsem trpce a zvedla se ze židle.

„Není to pravda!“ napodoboval pisklavě můj hlas, „mezi Edwardem a mnou nic není!“ pokračoval.

„Být tebou, tak se moc neozývám nebo zavolám Carol? Andy? Rebeccu? Helenu?“ přemítala jsem nahlas a sledovala, jak se Jaredovi vytrácí poťouchlý úsměv ze rtů. Možná dokonce trošku zblednul.

„Nemáš na ně kontakt,“ řekl sebejistě, ale s nervózním úsměvem.

„Víš, tupá hlavo, existují Zlaté stránky. Nevím jak ty, ale být v jejich kůži, nerada bych slyšela, s kolika holkama jsi spal,“ mile jsem se na něj usmívala a založila si ruce na prsou.

„Ty jedna malá...“ Nenechala jsem jej domluvit.

„Važ slova, bráško,“ usmívala jsem se.

„Jednou ti to všechno vrátím,“ zhluboka se nadechl a myslím, že byl řádně vytočen mým klidným výrazem.

„Kdepak, teď ti konečně vracím to, cos prováděl ty mně... o žádné odvetě z tvé strany tedy nemůže být řeč... jo a v troubě máš lívance,“ dodala jsem ještě a rychle vyběhla schody do svého pokoje. Jared možná má poněkud slabší IQ, ale co nemá v hlavě, dohání svaly, takže raději nebudu pokoušet štěstí. Slyšela jsem za zády jeho hudrování, ale jen jsem se potutelně smála. Jareda bylo tak snadné vytočit a mně se to dařilo několikrát denně.

Později jsem si uvědomila, že byla sebevražda vracet se do pokoje, který tak voněl... Edwardem. Chtěla jsem si zdřímnout, teda, ne že bych toho neměla dost, ale všude byl cítit on. V polštářích, peřinách, povlacích, ve vzduchu... Jen on.

„Udělals mi to naschvál,“ šeptla jsem do prázdna, a jako bych zaslechla jeho uličnický smích.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 23. kapitola: