Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 24. kapitola

13.07.2011 (12:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 4010×

Neviděla jsem žádné zvláštní znamení v tom, když jsem se v pondělí probudila do sychravého dne. Byla jsem nucena vstávat dřív, protože můj nebohý náklaďáček byl stále na menší prohlídce a já se tak neměla jak dostat do školy. Uznejte sami, že byste se raději prošli, než se vezli na zadním sedadle policejního auta jako zločinci.

Dobrá zpráva byla, že mé zdraví se opět vrátilo do normálu... Navenek jsem byla ta stará Bella, ale uvnitř jsem cítila zvláštní prázdno. Chyběl mi, tak moc jsem ho chtěla vidět, ale neodvažovala se zvednout telefon. Ještě jsem nebyla připravená se s ním po večerech vybavovat jako bláznivá puberťačka, která je mimo ze své první lásky. Byl to ale tak blažený pocit, když jsem na něj myslela a v duchu si vybavovala jeho polibky.

Nasoukala jsem se do ohromně slušivých holinek a pláštěnky vojensky zelené barvy, v zrcadle jsem se sama na sebe zašklebila a vydala se vstříc drobné kalamitě zvané déšť.

„Tohle mi byl opravdu čert dlužen,“ lamentovala jsem, když jsem se snažila zamknout domovní dveře, ale protože byly rukávy pláštěnky příliš dlouhé, nějak se mi nedařilo vymotat prsty.

„Dovolíš?“ ozval se za mnou sametový hlas člověka, díky němuž jsem se stávala případem pro kardiochirurgii – pokaždé, když se zjevil nebo jen promluvil, mé srdce si tlouklo, jak se mu zachtělo. Zmateně jsem se otočila a zpod kapuce se na něj koukala. Přestože pršelo, on vypadal jako vždy neodolatelně. Na konečcích vlasů se mu houpaly dešťové kapky, ale on se jen usmíval. Normální člověk by se měl mračit, protože na tomhle počasí nic ke smíchu nebylo, ale on se jen culil a vypadal si tak neskutečně provokativně.

„Země volá Bellu,“ pronesl s úšklebkem a se vší jemností mi z pravé ruky vytrhl klíčky od domu.

„Co tu děláš?“ ptala jsem se zmateně a pozorovala, jak jednoduše zamyká náš dům.

„Přijel jsem pro tebe,“ odpověděl nenuceně a klíčky mi zastrčil do kapsy u kalhot. Bylo to tak intimní gesto, které mě celou rozechvělo, a já se nutně potřebovala něčeho chytit. Zamotala se mi hlava, což Edwardovi neušlo a velkoryse mě podepřel vlastními pažemi.

„Promiň, budu se snažit být méně okouzlující,“ zasmál se a evidentně si užíval mou blízkost.

„Jako by to snad pomohlo,“ zahuhlala jsem pro sebe.

„V tom pršiplášti vypadáš vážně rozkošně,“ ohodnotil můj outfit s uznale pozvednutým obočím.

„Proč jsi pro mě přijel?“ tázala jsem se a snažila se vytrhnout jeho pažím, ale všechny mé pokusy pohotově zmařil.

„Nemáš auto a vsadím se, že ses v tomhle počasí chystala jít do školy pěšky, nemám pravdu?“ pronesl poněkud káravě, až jsem se zakabonila.

„Řekla jsem to tátovi a říkám to i tobě, já vážně nemíním jezdit na zadním sedadle policejního auta jako nějaký zločinec,“ odfrkla jsem si a nechápavě koukala na jeho zářící úsměv.

„Právě sis odpověděla na svou otázku,“ lišácky se usmál a pomalu mě začal strkat ke svému Volvu.

„Nemůžu s tebou jet, zaneřádila bych ti celé auto,“ poukázala jsem na pláštěnku, na kterou se za tu krátkou chvilku nalepily kapky vody a líně po ní stékaly k zemi. Byl to však jen chabý výstřel do tmy, ve skutečnosti jsem se bála, že bych nemusela udržet své hormony na uzdě a prostě a jednoduše bych se na něj vrhla… tedy ne doslova, ale něco v tom smyslu určitě.

„Tomu se dá snadno pomoci,“ zašeptal, zády mě otočil k autu, až jsem se o něj téměř opírala a své tělo přiblížil k tomu mému na vzdálenost několika centimetrů. Díval se mi do očí, nemrkal, oční kontakt nepřerušoval a rozepínal knoflíček po knoflíčku na mé pláštěnce. Vypadalo to, že je maximálně soustředěný a ani za mák mu nevadilo, že ho voda smáčí od hlavy až k patě. S veškerým zaujetím jsem sledovala neposednou kapku, která mu stékala po krku a ztrácela se za lemem Edwardovy košile – tohle bylo dost sexy i na mě.

„Hotovo, slečno Swanová, jedna úžasně rajcovní pláštěnka na zadním sedadle auta,“ zašeptal mi těsně u ucha, „to, že ses nebránila beru jako pokrok,“ dodal s úsměvem a gentlemansky mi otevřel dveře od spolujezdce. Zpražila jsem ho svým pohledem, jak nejvíc jsem mohla, ale pak se rezignovaně posadila a batoh si šoupla pod sedadlo mezi nohy. Svou elegantní chůzí obešel vůz, a když se posadil, otřepal si přebytek vody z vlasů.

„Počkej,“ vyhrkla jsem, když se už už chystal nastartovat. „Co si pomyslí ostatní?“ ptala jsem se a pátravě sledovala jeho tvář.

„Co máš na mysli?“ provokoval mě laškovně.

„Přeci když přijedu s tebou... tvým autem do školy,“ vysvětlovala jsem a cítila, jak se mi hrne červeň do tváří. Snažila jsem se to všemožně zakrýt, ale nějak se mi to nedařilo a spíš jsem si připadala, jako bych se divně pitvořila, což jsem v žádném případě neměla v úmyslu.

„Hmmm... třeba že vezu přítelkyni do školy?“ zamyslel se nahlas a neslyšně se ke mně nahnul.

„Přítelkyni,“ zajíkla jsem se.

„Jak jinak bys nazvala náš vztah?“

„Vztah?“ opakovala jsem s menšími obtížemi.

„Bells,“ pověděl konejšivě a ve velice něžném gestu mě chytil za ruku, chtěla jsem ucuknout, ale pak jsem si to rozmyslela, „podívej se na mě.“ Odepnul si pás, aby se ke mně dostal co nejblíž a vlhkou dlaň přitiskl na mou tvář. Přivřela jsem oči a pak je zase pohotově otevřela, ale jeho úsměv mi neušel. „Vážně tě zajímá, co si myslí ostatní?“ ptal se a palcem kreslil konejšivé kroužky na mém líci. „Vždy jsi přeci byla sama sebou a myšlenky ostatních jsi ignorovala, proč by to teď mělo být jiné?“

„Já... já... nevím... všichni uvidí, že jsem zranitelná,“ hlesla jsem, „tak nějak se pomalu smiřuju s tím, že jsi v mém životě, ale nedomyslela jsem důsledky.“

„Víš, když někdo bude mít hloupou poznámku, věřím, že v sobě máš stále dost odhodlání a dokážeš jim to peprně vrátit a pokud ne, tak jsem tu od toho já... jsem tvůj přítel nebo tvůj kluk, jak chceš, ale nedovolím, aby ti někdo ubližoval,“ prohlásil tak odhodlaně a přesvědčivě, až jsem se zalkla.

„Sakra, jak ty to děláš, že jsem v tvé přítomnosti vždycky naměkko,“ zaklela jsem a pro jistotu uhnula pohledem nebo bych se ještě rozplakala.

„Nedokážu pochopit, že se ještě nikdo nepokusil dobýt tvé srdce... jsi tak svůdná,“ zamručel, natočil si můj obličej ke svému, chvíli hypnotizoval mé rty a pak mě políbil. Sladce, měkce, něžně. Chtěla jsem si odepnout pás a být mu blíž, ale svými prsty vytvořil kolem mých dlaní pomyslné okovy. „Kdepak,“ zašeptal proti mým rtům, „rád mám nad tebou moc,“ a opět mě umlčel.

„Jak jinak,“ pomyslela jsem si alespoň, protože má ústa byla momentálně zaneprázdněná.

Odpoutala jsem se od reality a nechala se unést oparem vášně, který se vznášel nad našimi hlavami. Bylo to tak příjemné, cítila jsem, jak mi horkost stoupá do tváří, slyšela jsem vzdáleně svůj sten a pak má ruka vyletěla a udeřila jej do hrudi. Odtáhl se a pátravě mě sledoval – nevypadalo to, že bych mu nějak ublížila.

„Potřebuju... se... se nadechnout,“ vysvětlila jsem, hlavu prudce zarazila do sedadla a zavřela víčka. Hrudník se mi vzdouval neuvěřitelnou rychlostí a plíce žalostně prahly po kyslíku.

„Omlouvám se,“ zašeptal galantně a tentokrát se rozhodl okupovat můj krk. Jemně mě svými rty dráždil a doslova mě přiváděl na hranici příčetnosti.

„Edwarde,“ zanaříkala jsem, „tohle mi nemůžeš dělat,“ špitla jsem v rozpacích.

„Vážně? Nevypadá to, že by se ti to dvakrát protivilo,“ usmál se.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 24. kapitola: