Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 27. kapitola

31.07.2011 (21:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 4963×

„Nastup si,“ řekl najednou tlumeně a sám obešel vůz. Počkal, dokud pásy nebyly na svých místech a pak se rozjel. Mlčel... celou cestu neřekl ani slovo, dokud jsme nedojeli k Charlieho domu.

„Říkal jsi, že mě chceš odpoledne někam vzít,“ šeptala jsem se strachem v hlase, protože Edwardovo chování bylo podivné.

„Promiň, Bello, spletl jsem se.“

„Spletl ses v čem?“ nevěřícně jsem jej sledovala. Pevně svíral volant a nepřítomně sledoval trávník před sebou.

„Uvědomil jsem si, že už něco mám... pak ti zavolám.“ Tón hlasu, kterým ke mně mluvil, postrádal jakoukoli špetku něhy, vylekalo mě to.

„Stalo se něco, Edwarde?“ ptala jsem se a se srdcem v krku čekala na odpověď.

„Uvidíme se jindy,“ odsekl, natáhl se přese mě, aby mi otevřel dveře, a jasně mi tak dal najevo, abych vypadla.

„Fajn,“ sykla jsem podrážděně, sebrala si svých pět švestek a dveřmi třískla, jak nejvíc jsem mohla. V hlavě jsem si stále opakovala, že se nemám ohlížet, skoro jsem si to násilně přikazovala, ale znáte to, když si mozek může křičet, jak chce, ale stejně nakonec uděláte to, co vám radí srdce.

„Můžeš si za to sama,“ nadávala jsem si o chvíli později, když jsem zjistila, že pouze couvá autem z naší příjezdové cesty a ani se na mě neohlédl. „Dobře, pane Cullene, tohle vás bude stát hodně něžných slůvek a přemlouvání!“ pronesla jsem rozhodně a odebrala se ke své každodenní činnosti – k vaření. Netušila jsem, jak moc se pletu...

O týden později:

Po celý zbytek týdne se ve škole neukázal, snad jsem párkrát zahlédla některého z jeho sourozenců, ale Edward nikde. V úterý ráno mě na dvorku čekalo překvapení, místo Edwarda Cullena a jeho skvělého a pohodlného Volva jsem měla zpět svůj starý a poctivý náklaďáček. Radost ze mě zrovna nesršela, protože jsem si stačila přivyknout na měkkost a tichost jiného auta. Netušila jsem, jak se sem dostal a ani to nedokázala vysvětlit tátovi, ale podle vůně, která mě do nosu uhodila okamžitě, jakmile jsem dosedla za volat, bylo jasné, kdo se o tenhle pomyslný „kruh v obilí“ zasloužil.

Nedokážete si představit, kolik jedovatých poznámek jsem si vyslechla od Jareda v průběhu celého týdne, bylo mi až do breku a občas se ani neobtěžovala s tím, že bych mu to nějak vrátila.

Když jsem ve čtvrtek spěchala na parkoviště, procházela jsem kolem dvou holek, které si vyměňovali bankovky, s opovržením se na mě podívaly a jedna pronesla: „Říkala jsem ti, že s ní dlouho nevydrží.“ Tahle poznámka byla hodně krutá a já si připadala zase jako ta malá holka, které rozsypali učebnice.

„Edward se tu už dlouho neukázal,“ pronesl táta u nedělního oběda a dál poklidně žvýkal své grilované kuře.

„Zřejmě má něco důležitějšího na práci,“ odsekla jsem a cpala si do pusy jednu porci divoké rýže za druhou.

„Nevycházíte spolu?“ Pokukoval po mně a já dělala, že si toho nevšímám.

„Je to idiot jako každý jiný.“ Vážně jsem se o tom nechtěla bavit.

„Provedl ti něco... něco, co bys nechtěla?“ významně pozvedl obočí a prošpikovával mě pohledem jako kus kotlety.

„Cože?“ ptala jsem se nechápavě, ale jakmile jsem spatřila tátův pohled a zbrunátnělý obličej, došlo mi, na co se ptá. „Ne, bože... nic takového!“ vyhrkla jsem rudá od hlavy až k patě. Jared se dusil svou rýží, až mu táta musel poskytnout první pomoct silným úderem do zad.

„Třeba se jen polekal,“ nadhodil opět táta a vypadalo to, že se své konverzace vzdát nechce.

„Jo, to je docela možné, Bello... Když tě viděl po ránu, tak vzal do zaječích,“ chechtal se Jared na celý barák.

„V tom případě je štěstí, že tu žádná z tvých návštěv až do rána nezůstala, její srdce by to nemuselo zvládnout.“

„Oh, jak jsi zlá, Bello, mé srdce krvácí.“ Chytil se hraně za místo na prsou a pak si nacpal pusu až k prasknutí jídlem.

„Jsi prase,“ podotkla jsem a místo jeho poznámky mi v talíři přistálo pár zrnek rýže z jeho tlamy.

„Myslím, že jsem právě dojedla,“ řekla jsem zhnuseně a zbytek oběda vysypala do koše.

„Bells, třeba se ti nevyhýbá úmyslně,“ bránil táta opětovně Edwarda.

„Máš snad víc informací než já?“ dožadovala jsem se podrážděně odpovědi.

„Ne, to ne... jen, mužská intuice.“

„Aha,“ zamručela jsem si rozmrzele. „Půjdu se na chvíli projet,“ popadla jsem z věšáku klíče od auta, nečekala na dovolení a vyběhla ze dveří.

Té staré plechárně chvíli trvalo, než popadla dech, ale nakonec jsme to společnými silami zvládly. Nevěděla jsem, kam pojedu a v neděli odpoledne jsem ani na výběr neměla. Otevřen byl snad jen supermarket dole v centru a jinak zelo celé město prázdnotou. Jezdila jsem dokola všemi možnými směry a přemýšlela o všem, co se stalo... O tom, jak příliš krátká chvíle mí stačila na to, abych se zamilovala do člověka, kterého jsem nenáviděla, a kolik minut stačilo jemu, aby mi ublížil.

„Dobrá, Edwarde Cullene, já říkala, že nevíš, do čeho se pouštíš,“ pověděla jsem sama sobě zlověstně a zabočila do leva. Teď už bylo nad slunce jasné, kam směřuju! Od školy jsem jela stále rovně, dokud jsem se nedostala na silnici obrostlou z obou stran stromy, a ze které se svažovaly dvě poměrně úzké lesní pěšiny. Za boha jsem si nedokázala vzpomenout, která vedla ke Cullenovic vile, ale stopy po pneumatikách v zaschlém blátě mi to prozradily.

„Páni, za světla ten dům snad vypadá ještě lépe,“ pomyslela jsem si, jakmile jsem vytáhla klíček ze zapalování, ale pak si v duchu nafackovala.

Vyběhla jsem z auta a rázným krokem se hrnula ke dveřím, ale dokud se má ruka nedotkla zvonku a nezmáčkla, dostatečně jsem si neuvědomovala, co to vlastně dělám. Teď už však bylo pozdě.

„Postav se k tomu jako dospělá žena, nejsi žádná věc, kterou by mohl někdo jen tak využívat,“ opakovala jsem si, dokud jsem za dveřmi neuslyšela kroky, v tu chvíli se tepová frekvence mého srdce vyšplhala do nepředstavitelných výšin a já sklopila zrak ke špičkám svých bot. Dveře se vzápětí otevřely, zpozorovala jsem jeden pár mužských tenisek a okamžitě spustila.

„Fajn, takže jsi doma a je ti asi úplně ukradené, že ses celý týden neozval... víš, mně to je vlastně taky jedno, já tě k životu nepotřebuju,“ slyšela jsem nádech, ale okamžitě dodala, „nepřerušuj mě. Chápu, byla jsem pro tebe jen zpestření, protože je jasné, že můžeš mít každou druhou sukni a určitě jsi celý týden brouzdal po stránkách školy a obhlížel si tým roztleskávaček, ale víš, co ti řeknu, jsi mi naprosto volný a je mi taky volné to, žes mi naprosto zamotal hlavu a že tě nejspíš miluju, jo miluju tě, ale nedělej si s tím star...“ Konečně jsem se odhodlala zvednout hlavu, ale to, co jsem spatřila, mě naprosto vyvedlo z rovnováhy.

„Edwarde, máš tu pěkně rozohněnou návštěvu,“ zavolal ten nabušenec Emmett a provokativně na mě mrkl. Okamžik jsem stála jako přimrazená, ale protože se Edward objevil ve dveřích, jakmile Emmett dokončil větu, v rychlosti jsem se otočila na patě a běžela ke svému autu.

„Jsi blbá, blbá, blbá!!!“ nadávala jsem si nahlas.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 27. kapitola: