Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 28. kapitola

03.08.2011 (09:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 4068×

„Edwarde, máš tu pěkně rozohněnou návštěvu,“ zavolal ten nabušenec Emmett a po očku na mě mrkl. Okamžik jsem stála jako přimrazená, ale protože se Edward objevil ve dveřích, jakmile Emmett dokončil větu, v rychlosti jsem se otočila na patě a běžela ke svému autu.

„Jsi blbá, blbá, blbá!!!“ nadávala jsem si nahlas.

Něco vám povím, pokud jste pronásledováni někým o hlavu vyšším, statnějším a rychlejším, nemá vůbec cenu, abyste se o něco snažili a pokud vám podkopne nohy, aby vás vzápětí na to mohl hrdinsky sevřít v náručí... jste naprosto ztracené.

Podívala jsem se do jeho tváře a po chvilce vzdala své vzpouzení a kopání kolem sebe.

„Okamžitě mě pusť!“ lamentovala jsem na celou zahradu.

„Uklidni se,“ tišil mé chabé výkřiky.

„Ne, dokud mě nepustíš, Edwarde!“ Celá má tvář byla rudá hněvem.

„Vysvětlím ti to,“ obhajoval se.

„Vážně, tak to jsem skutečně zvědavá... Promiň, Bello, potřeboval jsem si v hlavě urovnat pár věcí,“ napodobovala jsem chabě jeho hlas.

„Ano,“ odpověděl jednoduše.

„Oh, Edwarde, jdi se bodnout!“ zanaříkala jsem a škubala sebou tak dlouho, dokud se plosky mých nohou opětovně nedotkly pevné země, ale ani tehdy mě nepouštěl.

„Pojď, prosím, dovnitř... vše ti vysvětlím,“ mluvil na mě něžně a já byla opět v háji.

„Ne,“ snažila jsem se vzdorovat, ale čím dál víc si uvědomovala, že ho skutečně miluji a jak moc.

„Prosím, dej mi pár minut a pokud budeš chtít, nechám tě pak na pokoji,“ sliboval.

„K čertu s tebou, Edwarde.“ Podívala jsem se na něj nasupeně, ale ve skutečnosti byla naštvaná na sebe, protože jakékoliv jeho vysvětlení bude pro mě přijatelné... věděla jsem, že o něj nechci přijít.

Když jsme procházeli domem a došli až k obýváku, pohledy všech členů rodiny se stočily k nám. Okamžitě jsem zrudla až ke kořínkům vlasů, protože jsem si uvědomila, jakou scénu jsem stropila.

„Dobrý den,“ špitla jsem a raději se otočila mimo. Všichni mě zdvořile a s úsměvem pozdravili - na některých tvářích byl úsměv až příliš široký, až jsem se musela kousnout do spodního rtu.

„Budeme nahoře,“ pověděl jim Edward, napřáhl svou dlouho paži a pokynul mi, abych šla první. Zdráhavě jsem postupovala schod po schodu a slyšela za sebou jen letmé a tiché doteky Edwardových nohou, které se sunuly po dřevě.

„Takže...“ nakousl větu, jakmile za námi zaklaply dveře a jeho pohled se upřel na mě, „ty mě tedy miluješ?“ optal se s úsměvem a já snad zrudla ještě víc.

„Nesnaž se měnit téma!“ snažila jsem se o naštvaný tón, ale ve skutečnosti jsem byla vyděšená.

„Jen se snažím pokračovat v konverzaci, kterou jsi vedla s mým bratrem,“ usmíval se.

„Víš, už tak se cítím dost hloupě, přišla jsem ti vynadat, možná ti nafackovat a ne...“ odmlčela jsem se, „... a ty si ze mě akorát děláš legraci!“

„Měl bych se omluvit, všechno mě moc mrzí... to, jak jsem se k tobě zachoval, bylo to ode mne hloupé a naprosto nevhodné...“

„Konečně se na něčem shodneme,“ pronesla jsem kousavě.

„Rád bych vše uvedl na pravou míru, ale nejsem si jistý, zda je to pro tebe to pravé. Nejsem si jistý, jestli bys to pochopila... jestli bys mi věřila,“ říkal tak tiše, jako je samo dychání, a propaloval mě svým zmučeným pohledem.

„Už... už mě nemáš rád?“ zaptala jsem se na rovinu, abychom to měli co nejdřív za sebou.

„Oh, Bello, tohle sis vážně myslela?“ ptal se nechápavě a najednou se u mě objevil tak rychle, až jsem se polekala. „Nikdy jsem tě neměl jen rád,“ řekl s jedním koutkem pozvednutým.

„Aha... fajn, takže jsi jenom zkoušel mou trpělivost?“ ptala jsem se kousavě.

„Nejsem ten, za koho se vydávám...“ pronesl a bedlivě sledoval mou tvář a místy jeho zrak ulpěl na mém krku, což mě mírně znervozňovalo.

„Jak to myslíš?“

„Nejsem člověk,“ zašeptal a odstoupil o krok nazpět. Svraštila jsem obočí a čekala, kdy se začně smát na celé kolo, ale nestalo se tak.

„Fajn, už sis užil dost zábavy na můj účet, tak bys mi mohl konečně prozradit, co tak neodkladného jsi měl celý týden!“ vyštěkla jsem a on si jen povzdechl.

„Bello... já... jsem upír,“ vypravil ze sebe a já při tom slově zalapala po dechu.

„Já nevím, Edwarde, mohl sis vymyslet tolik různých věcí, proč jsi mě najednou vyšachoval, a ty na mě vyrukuješ s mýtickou bytostí? Myslíš to vážně?“ ptala jsem se nevěřícně.

„Nevěříš mi?“ S poklidem se posadil, ale jeho hebká tvář byla viditelně napjatá.

„Samozřejmě, že ti nevěřím,“ kroutila jsem podrážděně hlavou.

„Dokážu číst myělenky,“ šeptl, zatímco mě nepřestával pozorovat.

„Tady končí veškerá legrace, Edwarde. Možná ti připadám jako naivka, ale nejsem hloupá. Já na pohádky nikdy nevěřila.“ Obrátila jsem se ke dveřím a chtěla tohle divadlo ukončit. Pokud má náladu na legrácky, tak prosím, ale tohohle se já nezúčastním. Chtěla jsem se chytit kliky, ale najednou kolem mě něco prosvištělo, až se mi nadzvedly vlasy a polechtaly mě na obličeji - narazila jsem do Edwardova těla.

„Pane bože!“ vyjekla jsem a pozvedla obličej k Edwardovým utrápeným očím.

„Musíš mi věřit,“ zašeptal téměř zoufale.

„J-j-jasně... takže ty-jsi-u-pír,“ slabikovala jsem nevěřícně.

„Ano,“ přitakal.

„A umíš číst myšlenky?“

„Ano,“ opět potvrdil.

„A je ti naprosto jasné, že to není vtipné,“ ptala jsem se dál, zatímco mě svou dlaní jemně hladil po vlasech.

„Ano.“

„Tak... na co myslím?“ ptala jsem se opatrně.

„Je to skutečně nutné?“ Díval se na mě se vší něhou světa.

„Promiň, ale nepotkávám denně někoho, kdo by tvrdil, že je upír a ještě mi viděl do hlavy,“ řekla jsem sarkasticky.

„Dobrá,“ svolil, „budou to města, čísla, věci?“

„Nemyslíš si, že by to bylo příliš snadné?“ zamyslela jsem se nahlas.

„Dobrá, odpustím ti skutečnost, že si připadám jako cvičená opice.“

„Nejsem si jistá, kdo má komu co odpouštět,“ zahuhlala jsem, „tak fajn, můžeš.“

„Byl bych mnohem raději, kdybys to řekla nahlas,“ zašeptal a přitiskl mě k sobě.

„Cože?“ ptala jsem se poplašeně.

„Taky tě moc miluju,“ zašeptal.

„Ty to vážně myslíš vážně?“ Byla jsem mimo a naprosto vylekaná z toho všeho.

„Vypadám jako někdo, kdo žertuje?“

„Tak ty jsi upír!“ zamumlala jsem odevzdaně.

„Ano.“

„Edwarde... a ví o tom tvá rodina?“ ptala jsem se jen tak pro jistotu a v tom se z obývacího pokoje ozvala salva mužského smíchu. Rozpoznala jsem dva různé tóny – musel to být Emmett a Jasper. Nechápavě jsem střelila pohledem po Edwardovi.

„Upíři mají velice citlivý sluch,“ vysvětlil a když viděl, že můj nechápavý výraz stále přetrvává, pokračoval, „to znamená, že tě slyšeli,“ dokončil.

„Aha, to je poněkud... trapné,“ svraštila jsem obočí.

„Už mi věříš?“ ptal se s nadějí v hlase.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 28. kapitola: