Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 29. kapitola

06.08.2011 (20:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 4360×

„Upíři mají velice citlivý sluch,“ vysvětlil, a když viděl, že můj nechápavý výraz stále přetrvává, pokračoval, „to znamená, že tě slyšeli,“ dokončil.

„Aha, to je poněkud... trapné.“ Svraštila jsem obočí.

„Už mi věříš?“ ptal se s nadějí v hlase.

„Jsem jenom obyčejný člověk, dej mi trochu času.“ Přemýšlela jsem a posadila se na koženou sedačku, kterou měl v pokoji. „Je to docela legrační, viď... poprvé v životě se zamiluju a vyklube se z tebe upír,“ šeptala jsem nevěřícně.

„Chápu to, jsi v šoku,“ přitakával a posadil se ke mně.

„Takže ten týden, co ses mi vyhýbal, co se dělo?“ dožadovala jsem se kompletního vysvětlení. Popadl mě pod koleny a posadil si mě na svůj klín. Přitiskl si mě k sobě a ztěžka oddechoval.

„Co se děje?“ ptala jsem se se strachem v hlase.

„Potřebuju vědět, že jsi skutečná, že se mi jen nezdáš,“ šeptal a pevně mě k sobě tiskl.

„Neměla bych to snad říkat já? A neměň téma,“ obvinila jsem svého upíra, páni, znělo to líp, než jsem si myslela, a slyšela jeho uličnický smích, ale pak zase zvážněl.

„Když jsi v pondělí pronesla tu poznámku ohledně zabarvení mých očí, všechno mi najednou došlo. Uvědomil jsem si, jak velkému nebezpečí tě mohu vystavit a to jsem nemohl dopustit. Říkal jsem si, že bude snazší, když si budeš myslet, že jsem si to prostě rozmyslel, uvědomíš si, jaký jsem bastard, budeš mě proklínat a zapomeneš na mě, ale to, s čím jsem nepočítal, bylo, jak moc ses mi dostala pod kůži,“ šeptal a mezi jednotlivými slovy bořil tvář do mých vlasů a zhluboka se nadechoval.

„Připadal jsem si jako naprostá bestie, když jsem tě nechal jen tak stát na vaší příjezdové cestě a viděl tvůj výraz, slyšel to, co sis mumlala jen pro sebe,“ šeptal zničeně.

„Tys to slyšel?“ ptala jsem se zahanbeně.

„Samozřejmě,“ přitakal. „Říkal jsem si, že to nebude tak těžké, prostě zapomenu, ale nedokázal jsem to. Každou noc jsem chodil k tobě do pokoje, sledoval, jak spíš a před rozedněním se vypařil. Díval se na tvou tvář, jak něžně a bezbranně vypadáš a říkal si, že ti prostě nemůžu ublížit tím, co jsem, ale každý večer, kdy jsem přišel, byl radostnější a každý ranní odchod bolestnější.“

„Tys byl u mě v pokoji… v noci?“ vzpamatovávala jsem se z toho, co právě říkal.

„Musel jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku,“ ospravedlňoval se.

„A na cos přišel?“

„Plakala jsi, tiše jsi vzlykala, až jsem se bál, že nespíš a pak jsi zašeptala mé jméno. Jen tiše a velice nesrozumitelně, uvědomil jsem si, že bys klidně mohla říkat jméno někoho jiného a začal se ve mně probouzet osten žárlivosti, tak jsem se přiblížil, nakonec jsem byl tak blízko, že jsem cítil, jak ti buší srdce a jak ti krev koluje v žilách, a uvědomil jsem si, že to, po čem bažím, není tvá krev, ale jsi to ty,“ doznával se mi s takovou emocionální hloubkou, až mi do očí vyhrkly slzy, které jsem se snažila potlačit mrkáním.

„Krev?“ ptala jsem se poplašeně a zachvěla se.

„Živíme se krví,“ zašeptal a opět na mě upřel svůj pohled. Hlasitě jsem polkla a slova se mi zadrhla v krku. „Jedná se o zvířecí krev, Bells, říkáme si vegetariáni,“ posměšně se zašklebil.

„Je to pro tebe vhodné? Víš, je to krev!?“ Pohrávala jsem si se svými prsty na rukou a připadala si naprosto ztracená v tomhle novém světě.

„Je to to jediné, co dokáže alespoň trochu zahnat můj hlad a chtíč,“ přiznal.

„Jaký chtíč?“

„Ne všichni upíři se živí zvířecí krví, bohužel je na světě převaha těch, co preferují krev lidskou.“

„Vás je víc? A jak se dostanou k lidské krvi?“ chtěla jsem vědět a otázky ze sebe vychrlila, jak nejrychleji to šlo.

„Je nás mnohem víc, než by bylo vhodné a ohledně tvé druhé otázky, myslím, že odpověď skutečně znát nechceš.“ Opět mě k sobě přivinul, ale tentokrát ochranitelsky.

„Aha... oh, teda... asi mi to došlo.“ Podívala jsem se do jeho tváře a spatřila bolestnou grimasu. „Jsi až příliš chytrá,“ zašeptal. Znamenalo to snad, že mi četl v mysli?

„Když jsem se od tebe ve čtvrtek ráno vracel, byl jsem pevně rozhodnut, že už bez tebe nemůžu strávit ani jednu jedinou vteřinu mého nekonečného života. Potřeboval jsem tě a potřebuju tě i teď... Musel jsem být však silný. Celý týden jsem nebyl na lovu, a abych se s tebou dokázal opět setkat, potřeboval jsem se nakrmit. Byl jsem ale tak nesoustředěný, že mě medvěd, kterého jsem si vyhlídl, během krmení překvapil, ohnal se po mně a ošklivě mě poranil,“ šeptal a já už teď slzy ani nezadržovala. Sledovala jsem, jak si pomalu rozepíná čtyři knoflíčky na své košili a ukázal mi tak už růžovějící rány na prsou. Byly dlouhé a táhly se snad přes celou hruď.

„Pane bože!“ zalapala jsem po dechu a jemně se prsty dotkla poraněných míst. Slyšela jsem, jak trhaně vydechl, a okamžitě se stáhla. „Omlouvám se,“ řekla jsem kajícně.

„Ne,“ usmál se, „tohle byl po dlouhé době ten nejpříjemnější pocit, jaký jsem zažil,“ přiznal se a věnoval mi jedno cudné políbení do vlasů.

„To mě těší... nejspíš,“ zamyslela jsem se a pak se zdráhavě usmála. Koutky jeho úst se pozvedly do toho nejkrásnějšího úsměvu, jaký jsem kdy viděla, uchopil mou dlaň do své a pak mě políbil na hřbet ruky.

„Zase se snažíš odvést mou pozornost,“ povzdechla jsem si rozpačitě.

„Kdepak, pouze si vychutnávám tvou blízkost po týdenním odloučení,“ upřesnil.

„Nejsi to ty, kdo se v noci kradl do mého pokoje, a sledoval mě ve spánku?“ připomněla jsem.

„Ano, ale tys o mé přítomnosti nevěděla, což bylo ještě mnohem horší,“ hlesl a stále mě pevně svíral. „Byl jsem oslabený a musel odpočívat. Neviděl jsem tě celých 56 hodin, 47 minut a 18 vteřin a říkal jsem si, jestli o mě ještě máš zájem. Jestli jsi mě netitulovala na prohnilého bastarda a budeš schopna mi věřit. Byl jsem natolik pohroužen ve svých myšlenkách a všemožných úvahách, že jsem neslyšel příjezd tvého náklaďáčku a ani to, jak mluvíš s Emmettem, dokud na mě nezačala křičet Alice, tedy pouze v myšlenkách. Uslyšel jsem tvůj hlas a přísahám bohu, že se mi radostně rozproudila krev v žilách. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, ale to už mě Emmett volal, a když jsem uviděl tvůj výraz a Emmettův smích, trvalo mi jen vteřinku, než jsem si prošel celou scénu v mysli ostatních a pak už mi záleželo na jediném, abych tě přesvědčil a mohl ti vše vysvětlit i za cenu toho, že mě budeš do konce života nenávidět, a teď tu sedíš, všechno posloucháš a já jen čekám, kdy ode mě utečeš. Víš, co je na tom všem nejhorší? Nemám sílu tě pustit, protože tě potřebuju,“ zasténal bolestně.

„Já tě miluju, Edwarde, proč bych pro pána utíkala,“ vyslovila jsem to slůvko na „m“ poprvé a nebylo to vůbec špatné. Znělo to moc pěkně a navíc to z mých úst plynulo naprosto samovolně. Pevně jsem jej objala kolem krku a za žádnou cenu se ho nehodlala pustit.

„Víš, vůbec nevypadáš jako upír,“ řekla jsem po chvíli a ulevilo se mi, když se hlasitě zachechtal.

„Jsi zklamaná?“ ptal se s hraným smutkem a atmosféra se rázem uvolnila.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 29. kapitola: