Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 3. kapitola

10.11.2010 (18:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4515×

Konečně si nepřipadám jako eskymák v Kalifornii. Byli jsme už dva! Ano, ale přesně tady se mé sympatie počínají snoubit s nenávistí.

Z přemýšlení o Edwardu Cullenovi mě vyrušilo až zvonění.

„Má mysl mu věnuje až příliš mnoho času,“ vynadala jsem sama sobě.

Do třídy jsem se dostala těsně před příchodem kantora a v rychlosti se usadila na své místo. Volnou židli vedle sebe jsem dnes vážně uvítala s otevřenou náručí.

„Och, dnes je tu s námi i slečna Swanová, jsem v šoku. Jaký dárek od vás asi dostanu k narozeninám?“ rýpnul si do mě.

„Nafukovací pannu s návodem, ignorante,“ šeptla jsem si pro sebe a pár lidí v mém blízkém okolí se zasmálo.

„Říkala jste něco?“ ujišťoval se.

„Já, kdepak. Venku je možná jen silný vítr,“ zahrála jsem to do autu.

„Jistě,“ propaloval mě nevěřícným pohledem.

Má pozornost mi přišla pro hodiny zeměpisu až příliš cenná. Raději jsem se věnovala jiným věcem. Přemýšlela jsem, co udělat tátovi a Jaredovi k obědu – mohla bych připravit ryby v marinádě s brambory.

„Ta marináda ma barvu jako vlasy Edwarda Cullena,“ zasmála jsem se tiše v duchu, ale pak se zhrozila. Jak je možné, že se všechno, na co pomyslím, stočí k tomu bídákovi. Tohle musí přestat!

Zbytek dne ve škole proběhl celkem... celkem... no, jak asi může být ve škole? Občas Jaredovi vážně závidím, že si nemusí ničit pozadí na školních, starých, dřevěných a tvrdých židlích a opírat si lokty o velice nepraktické lavice. No, na druhou stranu věřím, že přesně tohle dělá u táty v práci. Říká si „zástupce policejního ředitele“. Občas si myslím, že snad ani nemůžeme být sourozenci. Jako by mu scházela některá důležitá část mozku.

Byl prosinec a vozovka byla pěkně kluzká. Při zpáteční cestě ze školy jsem si dávala opravdu pozor, abych neskočila hrobníkovi přímo na lopatu. I když se teprve chýlilo ke čtvrté odpolední, venku se už pěkně šeřilo. K domu jsem dojela první tak, jak jsem předpokládala. Náklaďáček, stále mírně šokovaný z rána, jsem zaparkovala na příjezdové cestě jako obvykle. Vzhledem k tomu, že Jared jezdí s tátou, to malé policejní auto se sem ještě v pohodě vejde.

Kuchyň zůstala netknutá tak, jak jsem ji ráno opouštěla. Krabice džusu stála na lince a byla poměrně chladná... vlastně, všude tu byla tak nějak zima. Jistě, Charlie opět zapomněl zapnout topení. Šetření chápu, ale nenechám si odpadnout části těla.

Snažila jsem se topení zapnout, ale Charlieho vylepšováky zřejmě nepochopím nikdy. Spokojila jsem se tedy se skromným výhřevem trouby, kterou jsem si pro dnešní odpoledne vážně zamilovala. Rybu jsem dala péct, brambory se vařily na sporáku a mně nezbývalo nic jiného, než si udělat úkoly do školy. Přisunula jsem si židli k troubě, na nohy nazula teplé flanelové ponožky a přitiskla je k plechovým dveřím trouby.

Trošku mi to připomínalo dobu, kdy jsme s tátou jezdili jako děti tábořit. V noci byla vždy taková zima, že jsme se k sobě tiskli a tím se zahřívali.

„Bells, omlouvám se, já na to vždy zapomenu,“ volal na mě táta už z předsíně. Vstrčil hlavu do kuchyně a sjížděl mě pohledem od hlavy až k patě. Tělo jsem měla nalepené u trouby a byla jsem schoulená do klubíčka.

„Pěkně se tu flákáš!“ Neodpustil si rýpnutí Jared, jakmile se v kuchyni posadil ke stolu.

„Zato zvedání telefonů dá pěkně zabrat, viď?“ Dala jsem si tu práci a otočila na něj svou tvář s pobaveným úsměvem.

„Nemůžu se dočkat dne, kdy tě ztrapním natolik, že budeš rudá až na zadku,“ zkousl tyčinku a mlaskavě zažvýkal.

„Pokud taková chvíle nastane, budeš mít pivní pupek jako starý Hochkins a stejně málo zubů jako on!“ oplatila jsem mu.

Je zvláštní, jak se z dvou milujících sourozenců mohou stát naprostí rivalové. Nedokážu si vybavit den, kdybychom společně prohodili pár slov bez toho, abychom se do sebe pustili a začali se urážet. Občas mi ty časy chybí a přála bych si je vrátit zpět, ale pak Jared udělá něco, co mě nehorázně neštve a v tu chvíli mám chuť prohodit ho nejbližším možným oknem.

„Co je dnes k večeři?“ vrátil se táta za námi do kuchyně a posadil se naproti Jareda.

„Ryba v marinádě s brambory a salát,“ odpověděla jsem a pekáč i s treskou vytáhla z trouby.

„To zní moc dobře,“ usmál se táta.

„Jen aby to tak chutnalo,“ připojil se Jared.

„Hele, Jamie Olivere, když jsi tak chytrý, můžeš zítra uvařit sám, ale dej mi předem vědět, zajdu si raději na čínu.“

K tomuhle se Jared moc nevyjadřoval, moc dobře si byl vědom toho, že jeho kulinářské dovednosti, dá-li se tomu tak říkat, končí u zalití čaje vodou a i to by dokázal pokazit.

„Dostala tě, Jare, 1:0 pro Bellu,“ smál se táta a Jared nesouhlasně mručel.

„Nechte si chutnat,“ podala jsem oběma talíře a sama si naložila menší porci. Pustili se do toho jako hladové piraně a jsem si jistá, že chutnalo i gastronomickému kritikovi.

„Tati, říká ti něco jméno Cullen?“ zeptala jsem se jen tak mezi řečí.

„Jistě, Carlisle se svou ženou žili před pár lety v Seattlu,“ odpověděl a pokračoval v jídle.

„A jejich dítě?“ ptala jsem se dál.

„Co si pamatuju, měli tři děti a ty studovaly školu na Aljašce,“ odmlčel se. „Slyšel jsem nějáké zvěsti o tom, že se přistěhovali do města, takže je to pravda?“ vyzvídal a v jeho očích nepatrně jiskřilo.

„Jo, chodím s jejich synem do třídy,“ pronesla jsem kysle.

„Copak, není ten hoch milý? Myslím, že pokud ty děti vychovával doktor Cullen, musí být jistě moc příjemní,“ usmál se táta.

„Hmmm... Edward je příjemný asi jako osina v zadku,“ pomyslela jsem si.

„Je dobře, že se Carlisle rozhodl pracovat ve Forkské nemocnici, je to nejlepší, co tenhle zapadákov mohlo potkat. Jsem si jistý, že s jeho dětmi nebudou žádné potíže. Možná bych mu mohl zavolat a pozvat je na zápas,“ mluvil už spíše zamyšleně.

„Jistě, s Edwardem si určitě budeme mít o čem povídat,“ řekla jsem spíše ironicky a táta uznale pokýval hlavou.

„Už jsem Carlislea pěkne dlouho neviděl. Může to být tak pět let, co jsme se potkávali v Seattlu, společně fandili fotbalu a rozebírali případy v práci, byly to příjemné časy,“ polemizoval táta dál.

„Říkal jsi, že mají tři děti?“ ptala jsem se pro kontrolu. Nepotkala jsem nikoho, kdo by se Edwardovi podobal – žádné sourozence. Možná jsem jen tragicky nevšímavá.

„Ano, Carlisle se tehdy zmiňoval o třech dětech – dvou chlapcích a jedné dívce, proč se ptáš?“

„No, já měla dnes tu čest jen s jedním z nich.“ V myšlenkách jsem se vrátila k ránu a celá se otřásla.

„S Edwardem?“ zeptal se rýpavě Jared.

„Jo, proč?“ nechápala jsem tón jeho hlasu.

„No, jeho jméno dnes u večeře padlo víc než hodněkrát,“ uchechtl se.

„Kam tím míříš?“ Pod stolem jsem nahmatala jeho nohu a pořádně ho kopla do kotníku.

„Za lásku se přeci nemusíš stydět, je to naprosto přirozená věc,“ vžil se do role otce a já měla sto chutí přeskočit vzdálenost stolu, která nás od sebe dělila a vydrápat mu oči.

„Máš o něj zájem, Bello?“ pozvedl táta obočí.

„Ne, je to nadutý kretén,“ vysypala jsem ze sebe a najednou mě přešla chuť k jídlu. Zbytek večeře jsem sesula do koše a talíř s příbory položila do dřezu.

„Děkuji za zpříjemnění večeře,“ pronesla jsem nenávistně, otočila se ke dvěma strávnikům zády a ploužila se ke schodům.

„Bello, jsi děvče, jestli se ti syn Carlislea líbí, nemusíš se za to stydět,“ volal na mě táta.

„Já nemám s Edwardem nic společného! Nelíbí se mi!“ křikla jsem na pokraji zoufalství a jako odezva se mi dostavila salva Jaredova smíchu.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 3. kapitola: