Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 31. kapitola

26.08.2011 (08:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4263×

„Pojď, měl bych tě odvést, nebo si policejní náčelník bude myslet, že jsme tu dělali bůhví co,“ uculil se a mé tváře zrůžověly.

„O tomhle se s ním odmítám bavit, nejsem malá,“ pronesla jsem nabubřele a nechala se Edwardem vyvést z pokoje. Tak nějak jsem doufala, že by Edwardova rodina nemusela být doma, třeba mají něco lepšího na práci, než v neděli večer vysedávat u televize. Jakmile jsme sešli schody, stočilo se k nám však šest párů zvědavých očí. V některých pobaveně jiskřilo, jiné byly shovívavé. Nervózně jsem se usmála a snažila se skrýt za Edwardovými zády.

„Bello, drahoušku, nedáš si něco k jídlu, musíš byt hladová po celém dni,“ pomalu ke mně došla paní Cullenová a mile se na mě usmívala. Úsměv jsem jí nemotorně oplatila, a pak si představila, jak otevírá lednici a do skleničky mi lije dobře vychlazenou krev nebo by přede mne hodila kus medvěda, abych se obsloužila sama, v ústech mi vyschlo a krve byste se ve mně nedořezali... Jak příhodné.

„Je to lidské jídlo,“ pošeptal mi Edward, který se evidentně dobře bavil nad výjevy mé fantazie.

„Oh,“ vzdychla jsem chápavě a jakmile těm dvěma vazounům na pohovce došlo, o čem jsem přemýšlela, rozchechtali se.

„Pojď se mnou,“ usmála se na mě Edwardova máma a pomalu mizela v kuchyni. Edward pevně stiskl mou dlaň a posadil se na stoličku u kuchyňského pultu vedle mě.

„Máš raději lívance nebo těstovinový salát?“ ptala se se stálým úsměvem na tváři. Vypadala naprosto normálně. Vůbec mi nepřipadala jako upír, byla moc krásná a trochu bledší, ale jinak naprosto lidská.

„Lívance,“ odpověděl vedle mě Edward ledabyle a já si uvědomila, že se mě paní Cullenová na něco ptala.

„Omlouvám se, paní Cullenová, jsem trochu mimo,“ přiznala jsem se.

„To vůbec nevadí, drahoušku,“ pronesla měkkce, „jsi moc statečné děvče a prosím, říkej mi Esmé.“ Z trouby vytáhla horu menších lívanečků a společně s javorovým a čokoládovým sirupem je přede mě postavila. Byly ještě krásně teplé a přenádherně voněly.

„Moc děkuju, Esmé,“ konec věty jsem už spíš zašeptala, protože mi přišlo poněkud troufalé oslovovat téměř cizí ženu jménem, ale když mi to nabídla. Vlídně se na mě usmála, až mě píchlo u srdce a pocítila jsem závist, že ač Esmé není Edwardova skutečná máma, má alespoň nějakou. Ze snění mě probudil stisk Edwardovy dlaně a převelice soucitný pohled, kterým se mě snažil ukonejšit.

„Nech si chutnat,“ promluvila, ještě než se ztratila kdesi v domě.

„Esmé tě má moc ráda,“ zašeptal mi Edward do ucha a já se opět vrítila do reality.

„Skutečně?“ ptala jsem se podezřívavě.

„Hmmm... Jsi jako její vysněné dítě a když k tomu přičteš skutečnost, že na někom může testovat své kuchařské umění,“ odmlčel se s úsměvem.

„Testovat?“ měřila jsem si ho nevěřícným pohledem.

„Snad si nemyslíš, že by ty blafy někdo jedl,“ vysvětlil pohoršeně.

„Ššššt... Nebo tě uslyší,“ napomenula jsem jej, „je to tvá máma,“ připomněla jsem mu urychleně a na jeden lívanec si nakapala trochu sirupu.

„Jsi tak starostlivá, Bells. Očividně na tebe mám dobrý vliv,“ pronesl s patřičnou hrdostí.

„Jen se nezblázni,“ zakoulela jsem očima.

„Jsi překrásná, víš to?“ řekl a bedlivě pozoroval každý můj pohyb, každé gesto, jakoby si je vrýval do paměti.

„Celý život se snažím o přesný opak. Uvědomuješ si, že mi to všechno kazíš?“ pronesla jsem na oko zkroušeně. Jako bych byla kus papíru si mě vyzdvihl do svého klína a pevně mě k sobě přitiskl.

„Umačkáš mě,“ zahuhlala jsem s plnou pusou lívanců.

„Bez tebe jsem nepoužitelný, naprosto jsi mě očarovala,“ brebentil a šeptal mi všemožná sladká slůvka, až jsem se pomalu červenala.

„Ššššt!“ umlčela jsem ho prstem přiloženým na jeho rty. Nenechal se zastavit a ukazovák začal zasypávat drobnými polibky.

„Nemůžeš počkat, až budeme sami?“ vydechla jsem omámeně.

„Až budeme sami, budu provádět jiné věci,“ obdařil mě svůdným pohledem a bavil se mými rozpaky.

„Jste otřesný, Edwarde Cullene,“ hrála jsem pohoršenou a přitom se snažila zamaskovat příjemné chvění, které po jeho slovech prostoupilo mým tělem.

„Pospěš si, loudo, nebo se Charliemu budeme zodpovídat,“ zasmál se, jakmile spatřil můj vytřeštěný výraz. Dojedla jsem poslední kousek lívance, který byl k dispozici a už mě Edward táhl ke vchodových dveřím.

„Ty lívance byly výborné, paní Cull...,“ zasekla jsem se a vzápětí se opravila, „Esmé,“ pronesla jsem s mírným úsměvem.

„Za málo, zlatíčko,“ odpověděla zdvořile. „Dobře dojeďte, dobrou noc, Bello,“ dodala ještě.

„Děkuji, nashledanou,“ rozloučila jsem se. Chtěla jsem Esmé taky slušně popřát dobrou noc, ale naštěstí jsem si včas uvědomila, že bych byla akorát pro smích – upíři přeci nespí.

„Ahoj, Bello,“ zazubili se na mě Jasper s Emmettem najednou a propalovali mě pohledem plným škodolibých jiskřiček.

„Ahoj,“ opětovala jsem pozdrav, ale to už se ke mně hnala Edwardova sestra – Alice.

„Bello! Bello! Bello!“ vřískala, „ty bys odešla a ani se se mnou nerozloučila?“ sledovala mě kárným pohledem. „Zajdeme spolu někdy nakupovat, viď, že ano? Chceš se přeci Edwardovi líbit a navíc mě máš ráda!“ sypala na mě jeden argument za druhým, až mi šla hlava kolem.

„Alice, Bella na tohle moc není,“ snažil se ji mírnit Edward a přitom mě kavalírsky strkal za svá záda.

„Každá holka má ráda nakupovaní, to jenom vy muži jste tak strašně omezení,“ povzdechla si a opět se zaměřila na mě. „Budeš mít příští víkend čas?“ ptala se radostně.

„Asi... asi ano,“ odpovídala jsem stále mírně zaskočená.

„Perfektní, užij si dnešní noc,“ mrkla na mě a já se nechápavě podívala na Edwarda, který jen pokrčil rameny. Alice v rychlosti odcupitala za Jasperem a Emmettem, kteří se perfektně bavili tímhle tiátrem.

Edward neváhal a jakmile měl volné pole, dostrkal mě až ke dveřím, kde jsem si nazula boty a poté mi na dvorku otevřel dveře spolujezdce u mého náklaďáčku.

„Je to mé auto, mám právo jej řídit,“ bránila jsem se, když mě soukal do baňaté kabiny.

„To samozřejmě máš, ale jsi určitě unavená,“ přesvědčoval mě uhrančivým pohledem, až jsem se nakonec poraženecky svalila na sedadlo.

„Nemáte náhodou i extrémní přesvědčovací schopnosti?“ ptala jsem se ironicky.

„Možná trošku,“ přiznal.

„Cože???“ vyjekla jsem.

„No, prý jsme tak nějak přitažlivější než obyčejní lidé, a to je pak snadnější někoho k něčemu přemluvit,“ přiznal se.

„Jestli to na mě někdy zkusíš, vyškrábu ti oči!“ řekla jsem výhružně.

„To bych si nedovolil, jsi jako těkává bomba, jen najít rozbušku,“ zasmál se.

„Mám to brát jako kompliment?“ zamyslela jsem se nahlas, když se rozjel z příjezdové cesty pryč do temného lesa, jehož obrysy zviditelňovaly pouze přední světla mého náklaďáčku.

„Samozřejmě, jak jinak si to vysvětlit?“ uculil se a dělal, jak přehnaně se věnuje řízení.

„Předpokládám, že vzhledem k tomu, jak dokonalí jste, bych se neměla bát, že někdě nabouráš, co?“ ptala jsem se.

„Ve skutečnosti bych řídil stejně dobře, i kdybych celou cestu sledoval jen tebe.“

„Aha... No, pro klid mé duše raději sleduj vozovku,“ nabádala jsem jej.

„To mi pak ale budeš muset vynahradit,“ usmál se.

„Co bych ti měla vynahrazovat?“

„Dobu, kdy tě nemám na očích,“ vysvětlil.

„Aha... No, musíš mě omluvit, Edwarde, ale jsem přece hrozně moc unavená,“ zívla jsem.

„Tak nějak doufám, že tě zase proberu k životu,“ pronesl tajemně, až jsem se slabě zachvěla a začala přemítat, o čem to mluví. Copak se se mnou chce milovat? V domě, kde je můj otec a zřejmě i Jared? A navíc tak rychle? To přece ne... Najednou se mi zrychlil tep a dlaně se mi začaly potit.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 31. kapitola: