Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 35. kapitola

25.09.2011 (21:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 4399×

Navíc jsem si konečně připustila, že už si ani pořádně nepamatuju, jak maminka vypadala. Na její hlas, její objetí či pohled.

Ráno jsem se cítila podivně přepadlá. Mísily se ve mně dva naprosto protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem se cítila příjemně po tom, co se včera stalo. Bylo zvláštní, že jsem si nepřipadala hloupě, ale spíš jakoby můj život konečně dostal smysl… ale pak tu byl ten sen, který jsem nemohla dostat z hlavy. Připadala jsem si divně… v hlavě si přemítala všechny vzpomínky, které jsem na maminku měla, ale jakoby všude byla jen v mlze a já ji nedokázala zaostřit. V hlavě se mi honily myšlenky na to, že jsem špatná dcera, když si nepamatuju ani vlastní maminku.

„Byla jsi příliš maličká, Bells,“ zašeptal mi do ucha Edward a pažemi konejšivě sevřel mé boky.

„Bylo mi šest, Edwarde, nebyla jsem zase tak malá a i kdyby mi byly dva roky, mámu bych si snad měla pamatovat, ne?“ ohradila jsem se úsečně a chtěla se z jeho sevření vymanit, ale nedovolil mi to.

„Jsi k sobě moc tvrdá,“ odporoval mi.

„Nepamatuju si vlastní mámu, Edwarde, to není stejné jako zapomenout, jak si zavážu tkaničky… byla to moje máma...“ povzdechla jsem si.

„Moc tě milovala, a když se na tebe seshora dívá, říká si, jak krásnou dceru má,“ usmíval se a upřeně se mi díval do očí.

„Jako bys jen nemohl říct, že mě měla ráda,“ popotáhla jsem a pěstí jej uhodila do ramene.

Táta s Jaredem už byli ráno pryč, jak mě hned po probuzení informoval můj soukromý budík. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se budu probouzet vedle muže, který mě bude jemně líbat na tvář a šeptat mé jméno, ale bylo to rozhodně příjemnější než ten odporný drnčivý zvuk.

„To mě těší,“ pousmál se, když jsem si v pokoji brala batoh s věcmi do školy.

„Jako bych v hlavě měla štěnici… nekupujte si detektor lži, půjčte si Edwarda Cullena...“ pronesla jsem skepticky a vysloužila si tak jeden nabubřelý pohled, který mi dokonale zlepšil náladu. „Vydržíš chvíli, jen si rychle něco vezmu na snídani,“ nečekala jsem na odpověď a seběhla schody do kuchyně.

„Najez se pomalu, prý vám rychlá konzumace potravin nedělá dobře,“ řekl starostlivě.

„O tom, co mi dělá a nedělá dobře, dokážu rozhodovat sama,“ zasmála jsem se.

„To jistě ano,“ pousmál se tajemně a oči mu náhle zčernaly.

Uvědomila jsem si, jak dvojsmyslně ta věta mohla znít a začervenala se. Raději jsem to nějak nekomentovala, protože bych se do toho zamotala ještě mnohem víc, ale Edward se velice bavil mými rozpaky.

„Jak to můžeš jíst?“ zašklebil se po chvíli, když se jeho pohled z mých narůžovělých tváří přemístil na misku s jogurtem a müsli.

„Je to zdravé,“ ohradila jsem se a dál spokojeně chroupala.

„Zdravé, zdravé…“ mrmlal si, „copak nemáš jíst pořádně a ne tenhle bílo – celozrnný blivajs,“ skoro si odplivl.

„Já se ti do tvého jídelníčku, který je mimochodem mnohem skromnější než ten můj, taky nepletu,“ odfrkla jsem si a provokativně misku vylízala.

„Až ti jednou přinesu snídani do postele, tohohle bláta se už nedotkneš,“ řekl hrdě a s úsměvem na rtech odkráčel ke dveřím, ale než jsem stačila cokoliv namítnout, už byl zpět. „Ještě než budu svědkem tvých hrůzostrašných myšlenkových pochodů, myslel jsem skutečné jídlo. Možná, že jsem upír a to, co jíš, mi páchne, ale to neznamená, že nejsem dobrý kuchař. Budeš se oblizovat až za ušima,“ usmál se poťouchle a tentokrát mě ke dveřím táhnul s sebou.

„Budu řídit,“ natahovala jsem se pro klíčky, ale vyfoukl mi je před nosem.

„Mé auto? Nikdy!“ vykřikl zděšeně.

„Pokud se nemýlím, tak v ruce svíráš klíčky mého auta,“ opravila jsem jej.

„To sice ano, ale zatímco ty jsi ještě dřímala, já se skočil převléknout a taky přivezl své Volvo,“ řekl vítězně, „copak ty sis nevšimla?“ ptal se nevěřícně a dvakrát se otočil kolem své osy, aby mi ukázal, jak neodolatelně vypadá (opět). Rozesmál mě tak moc, až se mi krev nahrnula do tváří a já stěží popadala dech. Sledoval mě s podivným blaženým úsměvem a na smějící se rty mi vtiskl drobný polibek.

„Nejraději bych do té školy nechodil,“ povzdechl si a společně jsme vyšli z domu.

„Snad se mě nesnažíš svést na špatnou cestu? To by ti táta dal.“

„To v žádném případě, pana náčelníka Swana si musím předcházet,“ mrknul na mě a pomohl mi se usadit do auta. Svou ladnou kočičí chůzí obešel vůz a celou dobu mě sledoval. Nebylo to jen letmé pokukování, ale nestydatě mě sledoval. Mozek jsem si mohla zavařit, když jsem přemýšlela, co se mu asi honí hlavou. Bylo to snad jen pár vteřin, než se usadil na své místo, ale ten pohled mi přišel tak neskutečně intimní a provokativní, až jsem si nervózně zkousla spodní ret a teprve když jsem to udělala, potěšeně pozvedl koutky.

„Vždycky dostaneš, co chceš, viď?“ vyptávala jsem se zvědavě.

„Tak to není, to jen tebe je tak snadné vyvést z míry,“ uchechtl se.

„Edwarde, můžu ti položit jednu otázku?“

„Pokud ti pak já budu moci položit taky jednu.“ Hmmm, to je velice zrádné, zajímalo by mě, co by ještě chtěl vědět, protože mám dojem, že už snad není jediná věc, kterou bych před ním tajila.

„Jak dlouho už jsi upírem?“ vychrlila jsem ze sebe tak rychle, že už to nešlo vzít zpět.

„V roce 1918 zasáhla Anglii španělská chřipka. Paradoxně zrovna končila 1. světová válka a lidé byli tak zmateni, že netušili, jak šíření nákazy zastavit. Nejprve se nakazila maminka a vzápětí tatínek a já. Pamatuji si jen nemocnici, Carlislea a...“ odmlčel se, podíval se na mě zvláštním zasmušilým výrazem a pokračoval, mně však přišlo, že nedokončil svou původní myšlenku, „když jsem se pak probudil, Carlisle mi objasnil situaci a taky to, že mamince s tatínkem už nebylo pomoci,“ dopověděl, ale se zvláštním úsměvem na mě pohlédl. Nedokázala jsem rozluštit, co se mu honí hlavou, pak však sevřel mou dlaň v té své, políbil mě na hřbet ruky a pronesl: „Bylo těžké žít bez rodičů, ale mnohem těžší by byl život bez tebe.“

Nedokázala jsem najít vhodná slova, jakými bych na tohle sdělení mohla reagovat. Nabízela se ohraná klišé jako „Je mi to líto. Mrzí mě to,“ ale to bych snad ani nebyla já.

„Jsi z toho smutná,“ obvinil mě a opět pevně stiskl mou dlaň, zatímco zatáčel ke škole, „nebuď, už je to dávno,“ pousmál se a když zaparkoval, natočil si mou tvář k té své a sladkým polibkem se snažil vymýtit tu bolest, která se mnou nečekaně prohnala.

„Nedokážu si představit, jak hrozně ses musel cítit,“ zašeptala jsem smutně.

„Ale dokážeš, právě ty jsi člověk, který, řekl bych, mi rozumí nejvíc,“ vypadalo to, že konejší on mě, zatímco by to mělo být naopak. Možná bych nějak měla odvést téma, přemýšlela jsem.

„Takže... ty říkáš, že tě Carlisle přeměnil v roce 1918?“ pokoušela jsem se tedy trošku odlehčit situaci.

„Přesně tak,“ usmál se poťouchle.

„V tom případě ti tedy musí být...“ odmlčela jsem se a v duchu po desetiletích počítala, „110?“ vydechla jsem překvapeně.

„Ale stále se mám čile k světu,“ zachechtal se.

„Můj první přítel je stařík,“ zanaříkala jsem s úsměvem.

„Věř mi, že jednou mé kvality patřičně oceníš,“ pozvedl laškovně obočí a donutil mě tak sklopit zrak.

„Stařík s prořízlou pusou,“ odvětila jsem a vyskočila z auta.

„Ale musíš uznat, že jsem v zachovalém stavu,“ dohonil mě a rychle mě vzal kolem ramen, aby všem ukázal, ke komu patřím.

„Abys to nezakřiknul,“ bodla jsem jej loktem do žeber, ale on se jen z plna hrdla rozchechtal.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 35. kapitola: