Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 4. kapitola

13.11.2010 (21:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4263×

„Já nemám s Edwardem nic společného! Nelíbí se mi!“ křikla jsem na pokraji zoufalství a jako odezva se mi dostavila salva Jaredova smíchu.

Tak tohle jsem v plánu rozhodně neměla. Nechtěla jsem, aby se naše debata stočila k mému údajnému zájmu o Edwardovu osobu! Je to jen zhýčkaný frajírek, který má peníze na drahá auta a mně je naprosto volný! Nestojím o Edwarda Cullena a on o mě taky ne. Konec diskuze!

Vlastně... s kým já se to tady dohaduju. Je to snad spor mé mysli a těla? Spíš začínám být paranoidní.

Dnešní noc byla neklidná. Nedokázala jsem usnout. Neustále jsem se převalovala a kapky deště, které s nepříjemným klapáním dopadaly na okno a jeho parapet, mi to rozhodně neulehčovaly.

Nakonec jsem skončila v poloze na zádech, ruce si vsunula po hlavu, dívala se na strop zahalený černým potahem noci a přemýšlela.

Opustila mě, vše jí bylo jedno. Prostě si jen tak odjela a už se nevrátila. Kdo může být tak sobecký a nechat svého muže samotného s dvěma dětmi.

Odešla dřív, než mě stihla zasvětit do tajů dívčího života. Připadala jsem si jako vychovávána vlky. Můj vzhled – byla jsem spíše špatná kopie dívky. Netoužila jsem po tom, abych byla přitažlivá, celý svůj život jsem se snažila o opak. Chtěla jsem být sama se svými myšlenkami, nezaobírat se ostatními, nemyslet na lidi, kteří za to nestojí.

Máma byla krásná – zdědila jsem po ní čokoládové a mirně vlnité vlasy, které se však od těch jejich lišily. Máma chodila upravená, muži se za ní otáčeli, já byla spíše jako Charlie – uzavřená, introvertní a samotářská.

Život mě naučil nevěřit nikomu, obrnila jsem se natolik, že si občas připadám jako kostka ledu, která se bojí byť jen slabého náznaku tepla, protože by mohla roztát. Nechtěla jsem roztát, lidé by pak mohli poznat mou skutečnou tvář, viděli by mé zničené srdce, můj strach, a to všechno, co by vyplavalo na povrch díky mateřské lásce...

„Musela jsem usnout,“ pomyslela jsem si, když mě ráno probudilo otravné zvonění budíku.

Instinktivně jsem si oblízla suché rty, pravačkou si prohrábla rozčepýřené vlasy a konečně se odhodlala vstát z postele. I přesto, že se Charlie snažil v noci vehementně topit, jakmile jsem položila plosky chodidel na podlahu, otřepala jsem se chladem. Podlaha byla ledová a tak jsem se zachumlala do županu, na nohy natáhla huňaté ponožky a odhodlala se sejít z mrazáku do... mrazáku. Takže v podstatě z deště pod okap.

„Dobré ráno,“ zívla jsem.

„Jak jsi se vyspala?“ zeptal se táta a postavil přede mě horký čaj, který v tuto chvíli vážně bodnul.

„No, nové omrzliny snad nepřibyly, ale na ten déšť si zřejmě nikdy nezvyknu,“ usmála jsem se a táta se na mě omluvně podíval.

„Promiň, topení si dělá co chce, asi bych na to měl vážně někoho zavolat, co?“ zeptal se kajícně.

„Možná by to nebylo od věci, nebo si na letošní Vánoce seženu náhradní rodinu,“ zasmála jsem se a na misku si nasypala trochu vloček – měla jsem je raději suché.

„Bella se stěhuje?“ vletěl do kuchyně Jared. „Chceš pomoct s balením, sestřičko?“ zeptal se velice mile, ale přitom kousavě.

„Hmm, právě se přiřítilo první dřevo na podpal,“ hodila jsem po Jaredovi milý úsměv a poplácala jej po zádech. „Že bys konečně našel uplatnění?“

„Na to jak jsi malá, máš pořádně prořízlou pusu,“ zakroutil nevěřícně hlavou.

„Nějak se bránit musím,“ odvětila jsem a do úst si vložila první lžičku vloček.

Po zbytek snídaně jsme naši konverzaci omezili na zvuky a jednoslovné otázky a odpovědi. Když jsem si uvědomila, kolik je hodin, rychle jsem vyběhla do svého pokoje, navlékla na sebe první lepší věci, které byly zrovna po ruce. V koupelně si vyčistila zuby, vlasy prohrábla kartáčem a už se řítila k vchodovým dveřím.

„Dneska včas?“ ptal se táta, když s klidem procházel předsíní.

„Pokud mi pod kola nevjede ten idiot,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Říkala jsi něco?“

„Jen říkám, že jednou mě to nezabije,“ usmála jsem se a otevřela dveře. Ovál mě chladný vítr, který naznačoval brzký příchod zimy a sněhu. Jak já tohle období nesnášela.

„Zavři, táhne až na mě!“ křičel na mě Jared.

„Ať se ti daří ve škole,“ stihl mi ještě popřát táta a pak mě sám vyprovodil až k autu. Jaredovo hudrování ustalo za zavřenými dveřmi a rázem tak byl božský klid. Hluboce jsem se nadechla – ve vzduchu byl cítit smog a odér, který se sem snášel z hor.

Nastartovala jsem, dělala jsem to s takovou pravidelností, že už mě hekání náklaďáčku nemohlo vyděsit. Naposledy jsem se podívala na tátu a jeho zamračený výraz mě donutil stáhnout okénko.

„Co se děje?“ snažila jsem se o vlídný tón.

„Jsem hlupák, je zima, už dávno bys měla mít zimní pneumatiky. Buď opatrná!“ nakazoval mi svým otcovským, autoritativním hlasem.

„Já jsem vždy,“ odpověděla jsem a nyní se už doopravdy rozjela ke škole.

Chtěla jsem si zapnout nějákou muziku, ale víc než country na starý přehrávař nechytím. S povzdechnutím jsem se tedy smířila s klidnou jízdou. Když jsem se blížila k lesní cestě, ze které se včera vyřítilo auto mladého Cullena, zpomalila jsem a obezřetně sledovala každé šustnutí. Jak to vypadá, dnes se do školy dostanu bez sebemenších šoků a otřesů.

Parkoviště ještě nebylo ani z poloviny zaplněné. „Copak jsem se vážně zbláznila? Nemůžu si takhle kazit reputaci a jezdit do školy včas ba dokonce snad ještě dřív,“ problesklo mi hlavou.

Vytáhla jsem klíčky ze zapalování, otevřela dveře a se vší elegancí vyskočila z baňaté kabiny náklaďáčku. S čím jsem nepočítala byl však kluzký led, který si spokojeně hověl přímo pode mnou.

Zavrávorala jsem, nohy mi podjely... Má tvář se střetla se zrcátkem auta a já byla smířena s nepříjemným a bolestivým dopadem na prochladlý beton.

„Nikdo tě nevaroval, že chůze je pro nešikovné lidi nebezpečná?“ zachichotal se něčí hlásek u mé tváře.

Zmateně jsem pohlédla k obličeji svého zachránce. Byl to Edward, to jeho paže mě zachránily před rozstříštěnou lebkou, ale můj spánek to odnesl tak jako tak.

Pár lidí po nás pokukovalo a na parkoviště zrovna přijelo auto učitele Vernera, který k nám rychle přiběhl.

„Jste v pořádku, slečno Swanová?“ vyptával se a Edwarda si podezřívavě měřil.

„Jen jsem uklouzla, nic mi není,“ odsekla jsem a snažila se vymanit z Edwardova sevření.

Když tomu zabedněci konečně došlo, o co se snažím, pustil mě. Okamžik jsem se rozhlížela a pak v hlavě pocítila nepříjemný tlak. Měla jsem ji jako ve svěráku a udělalo se mi nevolno. Zmalátněla jsem a už neovládala vlastní tělo. Cítila jsem, že se mění pozice, ve které se nacházím. 

„Slečno Swanová, jste v pořádku?“ ptal se učitel.

„Jistě,“ přikyvovala jsem se zavřenými víčky.

„Odvezu ji do nemocnice, můj otec je lékař.“ Slyšela jsem z povzdálí hlas Edwarda, který mě k mé smůle držel v náručí.

„Ne! Nic mi není, okamžitě mě postav na zem... do nemocnice si zajedu sama, pokud mi něco bude!“ hájila jsem své zdraví.

„Nemyslím si, že na tomto parkovišti je ještě někdo, kdo by vás do nemocnice ochotně zavezl. Tohle berte jako nařízení!“ mluvil někde učitel Verner.

„Nejsem neschopná!“ naříkala jsem.

„Jen raněná, viď?“ zašeptal mi jemný hlas u ucha. Otřásla jsem se a osoba, jejiž hlas mě tak vyvedl z míry se zasmála.

Umíněně jsem si založila ruce na prsou, ale každý sebemenší pohyb mě přiváděl do bolestné agonie.

Mé hýždě se dotkly něčeho měkkého – nejspíš sedadlo, usoudila jsem.

„Za chvíli budeme v nemocnici.“ Nejspíš se mě snažil utěšit, ale když se mi povedlo odlepit od sebe víčka, zůstala jsem strnule přikovaná k sedadlu. Můj zrak se stočil na tachometr, který ukazoval 180km/h.

„Chceš nás oba zabít?“ zakvílela jsem vyděšeně a začala mírně panikařit.

„Cože?“ Nechápavě se na mě podíval.

„Zpomal!“ zakřičela jsem a chystala se sama strhnout volant.

„Děsí tě rychlá jízda? Nebuď bláhová. Jsi přeci velká hrdinka,“ zasmál se od srdce.

„Zpomal, prosím,“ zaúpěla jsem a pak upadla do krásného a tichého nevědomí – takhle nejspíš začíná smrt.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 4. kapitola: