Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 5. kapitola

19.11.2010 (22:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4406×

„Zpomal, prosím,“ zaúpěla jsem a pak upadla do krásného a tichého nevědomí – takhle nejspíš začíná smrt.

Tohle bylo to poslední, co jsem si pamatovala. Stromy, které snad utíkaly rychleji než my. Krajina, kterou jsem vnímala rozmazaně, protože víc se při této rychlosti ani dělat nedalo. Svůj hysterický hlas, který škemral o zpomalení. Ano, až tady jsem se snížila. Prosila jsem člověka, kterého mám momentálně nejmíň ráda, aby zpomalil... A pak bylo černo. Pohltila mě tísnivá temnota. Tak takhle se máma cítila, když umírala? Vlastně to ani nebolí, jen chvilkový zmatek v hlavě...

„Nevím, co se stalo. Vezl jsem ji sem, chtěla ať zpomalím a pak najednou omdlela. Z ničeho nic.“ Slyšela jsem mluvit něčí hlas. 

„Její matka zahynula při autonehodě,“ promluvil někdo další.

„To... to jsem nevěděl. Jak moc velký pitomec jsem?“

„Myslím, že víc už to nejde.“

Ta temnota začínala být krajně nepříjemná. Pokusila jsem se ji zahnat, ale tentokrát mi pěsti stačit nebudou. S velkou námahou jsem od sebe odlepila víčka. Mžourala jsem do světla. A dvě tvářě – sobě velice podobné, se nade mnou nakláněly.

„Bello, jsem doktor Cullen, otec Edwarda. Jsi v nemocnici. V autě jsi omdlela, ale už by vše mělo být v pořádku. Máš slabý otřes mozku. Jak se cítíš?“ Bafal na mě ty otázky jak z dotazníku.

„Jak mi asi může být, když mám otřes mozku?“ pomyslela jsem si sama pro sebe a pokusila se posadit.

„Nenamáhej se.“ Přitlačil mě doktor zpět k nemocničnímu lůžku.

„Je paličatá, bude si dělat co chce,“ promluvil Edward.

„Jsi na sebe pyšný? Jak pohotově jsi dokázal dostat ubohou a zraněnou holku do nemocnice?“ ptala jsem se kousavě.

„Mohla bys na mě zkusit být milejší, pomohl jsem ti.“ V jeho hlase byla cítit stopa ukřivděnosti.

„Snažím se, ale nemám ráda přetvářku,“ odvětila jsem.

„Tak dost, vy dva... Jak dlouho se znáte? Dva dny? A to už si dokážete lézt takhle na nervy? Na vaše žabomyší spory si ušetřete čas později, teď na to vážně není vhodná doba.“ Nevydržel už doktor Cullen naše rýpání.

„Pardon,“ omluvila jsem se a dlaň si přiložila k čelu. Jela jsem rukou do boku a na pravém spánku si poklidně ležela gáza přilepená leukoplastí.

„Co se mi to stalo?“ vyjekla jsem.

„Když jsi na parkovišti padala, udeřila ses do hlavy o světlo svého auta,“ podal mi vysvětlení Edward.

„Aha,“ zamručela jsem.

„Mám zavolat tvému otci?“ zeptal se mě doktor.

„Bože, jen to né,“ vystřelila jsem do sedu jako pružina a pak bolestně zaúpěla.

Vysloužila jsem si dva nevěřícné pohledy a pak se opět sesunula na lehátko. Oči jsem nechala otevřené, jen jsem se snažila šetřit svůj pochroumaný mozek.

„Dojdu domů sama!“ objasnila jsem po chvíli situaci.

„To není dobrý nápad,“ nesouhlasil doktor.

„Nejsem už malé dítě, dokážu sama nejlíp posoudit, co zvládnu a co naopak nikoliv,“ zaprskala jsem.

„Táta by nebyl rád, kdyby se ti po cestě něco stalo. Už ztratil jednu nejdůležitější ženu ve svém životě, kdyby přišel i o druhou, byla by to pro něj ošklivá rána.“ Doktůrek na to šel po psychologické stránce.

„Vezmu si taxi.“ Vážně jsem neměla chuť se dál vybavovat o smrti své matky. Soucitných pohledů a milých slůvek jsem si užila až až. Slyšet na pohřbu „upřímnou soustrast“ je snad to nejhorší, co může být.

„Klidně tě odvezu,“ nabídl se Edward. Zřejmě se snažil zapůsobit na otce. No, pokud se o něco snažil u mě, ošklivě narazil.

„Nech si své milodary pro sebe, nejsem na ně zvědavá a teď dovol, ráda bych se dostala domů, ale nejrpve si budu muset zajít ke škole pro náklaďáček, protože jeden aktivní hejsek, který mimochodem nedbá silničních zákonů o rychlosti, mě dovezl sem,“ skončila jsem svůj monolog, zatímco mě oba Cullenovi sledovali.

Nic neříkali, tak jsem to brala jako hotovou věc a pokusila se seskočit z lůžka. Už když jsem se zbrkle zvedala, udělalo se mi mírně nevolno, ale to jsem přešla mávnutím ruky. Jakmile se však mé boty dotkly podlahy, to nepříjemné zadunění jsem cítila až ve spáncích. Jako by mi nějáký blázen hrál na tamtamy přímo u uší. Bylo to krajně nepříjemné, chtěla jsem to zmírnit dlaněmi přiloženými na spánky, ale nepovedlo se.

Pak jsem se začala motat až do doby, než mě dvě paže zachytily a přitiskly k sobě. Věděla jsem, kdo to je a zprvu se chtěla odtáhnout, ale když mě tak svíral, když jeho dlaň jezdila po mých zádech... ten nepříjemný pocit se vytrácel a já se uklidňovala.

„Šššt, bude to v pořádku, nemusíš se ničeho bát,“ tišil mě jeho jemný hlas.

Tohle byla přesně ta mez, přes kterou jsem se nikdy nechtěla přehoupnout. Netoužila jsem po tom, aby mě někdo někdy viděl nemocnou, raněnou či zlomenou. Byla jsem vděčná za svou drsnou reputaci a pak se tu musel objevit on a vše se začalo hroutit.

„Mám takový pocit, že si tě tu necháme na pozorování.“ Slyšela jsem doktorův hlas jako ozvěnu.

„Ne!“ vyhrkla jsem a konečně se snažila odtáhnout od svého dočasného zachránce.

„Jsi celý Charlie, Bello, nenechám tě v zimě šlapat od nemocnice až ke škole a potom řídit. Omlouvám se, ale kdybych tohle dopustil, musel bych vrátit svůj lékařský diplom.“

Pak nastalo hrobové ticho. Já odmítala zůstat v nemocnici déle než bylo potřeba, ale taky jsem udělala chybu, když jsem bláhově odmítla Edwardovu nabídku, aby mě odvezl. Věděla jsem, na co čeká a taky jsem věděla, že pokud tady nechci zůstat a později snášet lítostivé pohledy táty, budu se muset přemoci.

„Mohl bys mě, prosím, odvést?“ zeptala jsem se Edwarda, ale odmítala se na něj podívat.

„Jistě,“ přitakal na souhlas.

Připadala jsem si jako oděná v průhledném závoji. Věděla jsem, že pohledy obou mužů směřují jen na mě, ale já se nedokázala podívat ani jednomu do očí. Doktorovi proto, že na světlo vytáhl mou tragicky zemřelou matku, ale copak já na ni nemyslela každý dlouhý den?

A proč Edwardovi? Připadala jsem si jím dokonale přečtená. Nelíbilo se mi to. Znal mě krátce a přesto všechno, co jsem mu za dva dny stihla říct, mi pomohl. S tímhle jsem se ještě nesetkala... prakticky cizí člověk.

„Půjdeš sama nebo tě mám nést?“ řekl kousavým smíchem a sympatie, které jsem k němu na zlomek vteřiny pocítila zmizely v nedohlednu.

„Nejsem nemohoucí člověk,“ pronesla jsem odtažitě, načež Edward zvedl ruce do obranného gesta.

„Teď mě dobře poslouchej, Bello, máš lehký otřes mozku, můžeš se cítit malátně a unaveně. Dám ti tyhle prášky a pokud by ti bylo nevolno, tak si jeden vezmi, ale opravdu jen jeden. Pokud by to bylo možné, měla bys zítra zůstat doma a zkusit se nenamáhat a to nejhlavnější – Charliemu stejně zavolám.“ Tak tímhle mi vrazil kudlu do zad.

„Charlie bude zmatkovat! Budete mu přidělávat zbytečné starosti!“ halekovala jsem na celou ordinaci.

„Omlouvám se, ale jsi můj pacient a tím za tebe přebírám částečnou zodpovědnost. Tvůj táta by měl být obeznámený se zdravím své dcery.“

„A co lékařské tajemství?“ pousmála jsem se vítězně.

„Taky si tě tu můžu nechat na to pozorování,“ pozvedl obočí a já zmlkla. „Tak vidíš.“

„Hmmm,“ zabrbrala jsem.

„Jak se vůbec táta má, dlouho jsme se neviděli?“ zeptal se doktor se zájmem.

„Do včerejší večeře jsem netušila, že se znáte... Táta je pořád stejný bručoun, ale je to táta,“ povzdechla jsem si.

„Tak vy jste se o nás bavili u večeře?“ zadíval se na mě Edward.

„Neboj se, o tvém šarmu nepadlo ani slovo,“ řekla jsem skepticky poloviční lež.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 5. kapitola: