Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 6. kapitola

27.11.2010 (09:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4826×

„Tak vy jste se o nás bavili u večeře?“ zadíval se na mě Edward.

„Neboj se, o tvém šarmu nepadlo ani slovo,“ řekla jsem skepticky.

„To je škoda, třeba budu mít možnost okouzlit taky tvého tátu.“

„Jak to myslíš ´taky´?“ chtěla jsem vědět.

„Nech to plavat,“ mávl nad tím rukou, chytil mě za paži a popoháněl ke dveřím. Ucukla jsem pod jeho dotekem a vysmekla se mu.

„Nashledanou a děkuji, pokud budete tátovi volat, zkuste nepřehánět,“ poprosila jsem ještě doktora a pak se konečně vydala ven z té dezinfekcí prolezlé ordinace.

V autě jsem se pořádně připoutala a dokonce dvakrát zkontrolovala, jestli je vše opravdu tak, jak má být. Cítila jsem na sobě pohled svého dočasného řidiče, ale odmítala mu jej opětovat. Bála jsem se jízdy s ním. Bála jsem se, že mě strach donutí zavřít oči a já tak budu vypadat jako padavka. Měla jsem ale taky svou hrdost, a tak jsem ho odmítala prosit o to, aby jel pomaleji. Myslím, že za dnešní den jsem se naprosila až dost.

„Nemusíš se bát, pojedu pomaleji,“ obrátil se na mě, když zasunul klíčky do zapalování.

„Kdo říkal, že se bojím?“ Prudce jsem k němu otočila tvář a ten blázen s tamtamy se opět ozval. „Au,“ hekla jsem.

„Buď opatrná, nemíním tě tu zítra vést znova.“

„Neměj obavy, pokud bych potřebovala odvoz do nemocnice, byl bys poslední, koho bych o to žádala!“ Náš ´vztah´ nebo jak nazvat tu podivnou věc, která se mezi námi děla, byl jako den a noc. Byly chvíle – zlomky vteřin, kdy jsme byli schopni se k sobě chovat mile, ale v zápětí na to se vrátily naše typické kousavé narážky.

Tohle auto bylo nezvyk. Cítila jsem se nervózně, když mě cestou nedoprovázelo burácení náklaďáčku a s cizím klukem to bylo ještě horší.

Opřela jsem si tvář o sklo, chvíli se dívala na krajinu, která ubíhala značně pomaleji, než když mě vezl do nemocnice, jen při té vzpomínce jsem pociťovala závrať, a tak jsem zavřela oči.

„Máš sourozence?“ zeptal se po chvíli a prolomil tak uklidňující ticho.

„Bratra,“ odpověděla jsem jednoslovně. Nejsem zrovna člověk, který překypuje zdvořilostí a otevřeností.

„Vycházíte spolu?“

„Vycházeli jsme...“ poopravila jsem ho.

„Co se stalo?“ Neopouštěl od naší konverzace.

„Nejsi zrovna člověk, kterému bych se chtěla svěřovat,“ naznačila jsem mu své přetrvávající nesympatie.

„Já mám dva bratry a dvě sestry, jsme velká rodina.“ Tohle mě překvapilo. Táta přeci včera říkal, že Cullenovi mají jen tři děti. Ani táta ještě není tak starý, aby byl senilní.

„Táta říkal, že máš jen dva sourozence,“ otočila jsem k němu tvář, stále zaujatá jeho odpovědí.

„Tak přeci ses na mě vyptávala,“ samolibě se pousmál.

„Nefandi si, tohle vyplynulo z konverzace,“ srazila jsem mu hřebínek. On se však nepřestával culit, což se mi vůbec nelíbilo.

„Alice s Emmettem jsou mí vlastní sourozenci, jsou o rok starší než já. Má matka – Esme, byla velice mladá, když je čekala. Je taky hodně vekorysá a tím se chci dostat k Jasperovi s Rose – ty rodiče adoptovali před třemi lety,“ svěřoval se a já jej se zájmem poslouchala. Jeho hlas měl na mě podivné uklidňující účinky.

„Copak tobě nevadilo, že s tebou budou dům sdílet dva cizí lidé?“ ptala jsem se s podivem.

„Když je Carlisle s Esme adoptovali, už nebyli cizí – stali se z nich můj bratr a sestra,“ vysvětloval zarytě.

„Lidé většinou chtějí batolata? Proč vaši adoptovali dva pubertální divochy?“ Z celého srdce se zasmál a trvalo delší chvíli, než se uklidnil.

„Co takhle taky nějákou odpověď od tebe? Není to fér,“ mrkl na mě a já zakoulela očima. Nejdřív ty a potom já? Tuhle ´hru´ nemám ráda.

„Ty ses rozpovídal sám, kdežto já ti na rovinu řekla, že se o sobě nechci bavit,“ prohlásila jsem a opět zavřela víčka.

Nic nenamítal, což jsem brala jako vyhranou bitvu a atmosféra v autě opět utichla.

„Nejsem si jistý, kam mám odbočit...“ šeptl tiše, jako by se bál, aby mě nevzbudil, což bylo absurdní vzhledem k tomu, že potřeboval vědět směr cesty, po které se má dál vydat.

Rozhlédla jsem se po místě, na kterém auto zastavilo a uvědomila jsem si, že jsme tam, kde se málem odehrála naše společná kolize. Čelo se mi při té vzpomínce zgrabatilo.

„Rovně a pak doprava,“ odsekla jsem nepříjemným hlasem.

„Jsem zvyklý na rychlou jízdu, nenapadlo mě, že se tady bude někdo ploužit rychlostí jako ty,“ obhajoval se, ale já měla chuť se mu vysmát.

„Promiň, ale Forks je malé město, tady dráhy hodné Formule1 nenajdeš,“ zaprskala jsem a už zase cítila tu odtažitost v sobě.

Byl to tak zvláštní člověk. Nedokázala jsem ho pochopit, což mi značně ztěžovalo život.

„Jsi doma,“ pronesl a vytrhl mě tak ze zamyšlení.

„Jak jsi poznal, kde bydlím?“ Cítila jsem se zmateně.

„Víš, šel jsem na jistotu... a podle majáčku a auta s nápisem ´Policie´ to vážně nebylo těžké uhodnout,“ usmál se.

„Táta je doma?“ zanaříkala jsem, ale to už se Charlie hrnul ze schodů.

Edward si odepnul pás a vystoupil z auta, já si ještě užívala pár vteřinek samoty.

„Dobrý den, pane, jmenuji se Edward, jsem syn...“ Charlie ho nenechal domluvit, stiskl mu ruku a začal mu děkovat.

„Pche,“ pomyslela jsem si.

„Já vím, Carlisle mi volal. Děkuji, že jsi se o Bellu postaral.“ Začal mě mezitím tahat ven z auta.

„A ty! Nemůžeš být trochu opatrná? Jediný led široko daleko a ty se na něm musíš zranit? Nechtěj po mně, abych za tebou začal chodit na každý krok !“ huboval mi táta.

„Mohlo se to stát komukoliv,“ snažil se mě obhajovat Edward. Moment. Tak on mi pomáhá? Zase?

„Ne, věř mi, chlapče, tyhle věci se dějí jen naší Belle,“ zachraptěl táta a Jared, který stál opřený o dveře se hlasitě zasmál.

„Sklapni... Běž raději zvedat telefony na stanici!“ křikla jsem na něj. Zrudnul zlostí a nechal se odporoučet zpět do domu.

Vysoce zvednutý hlas mi neudělal dobře a já se pohotově zachytila auta, abych neupadla. Tohle zranění mi vážně začíná lézt na nervy.

„Mohla bys být na bratra milejší aspoň když jsi nemocná,“ pokáral mě táta a snažil se mě podepřít.

„Promiň, ale nehážu milé úsměvy jen tak na počkání,“ zakuckala jsem se.

„Kéž by tu byla Renée,“ povzdechl si táta a mě píchlo u srdce.

„Ale není tu,“ řekla jsem jedovatě.

„Edwarde, ještě jednou děkuju i za Bellu. Jsem ti vděčný.“

„Není za co, pane, dovezu Bellino auto. Mějte se,“ rozloučil se, ale já neřekla ani ´bů´.

Táta mě dopravil do pokoje, kde jsem okamžitě zabrala vyhovující polohu a během pár minut své tělo a mysl odevzdala do říše snění. Kolena jsem přimkla k hrudníku, deku si nahrnula až pod bradu a když má víčka ztěškla, uvědomila jsem si, že začaly působit prášky doktora Cullena a pak mě zahalila temnota.

 Když jsem se probudila, u mé postele seděl táta a podřimoval. Vážně jsem netušila, co ho k tomu dohnalo. Připadala jsem si zvláštně. Opřela jsem se o loket, oblízla se suché rty a podívala se na hodiny. Vojenský čas ukazoval 19:37. Páni, prospala jsem celý den!

„Tati?“ šeptla jsem v otázce a Charlie okamžitě zareagoval. 

„Co tu děláš?“ ptala jsem se s podivem. Netušila jsem, jak dlouho tady byl a ani z jakého důvodu, ale ani trošku se mi nezamlouvala představa, že by mě mohl pozorovat při spánku vlastní otec.

„Byla jsi neklidná, házela jsi sebou a mám pocit, že jsi mumlala jméno toho Cullenovic hocha,“ vysvětloval mi.

„Začíná na tebe doléhat stařecká nedoslýchavost!“ Posadila jsem se a protáhla stuhlé tělo.

„Isabello!“ zahřměl.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 6. kapitola: