Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 7. kapitola

12.12.2010 (18:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4720×

„Byla jsi neklidná, házela jsi sebou a mám pocit, že jsi mumlala jméno toho Cullenovic hocha,“ vysvětloval mi. 

„Začíná na tebe doléhat stařecká nedoslýchavost!“ Posadila jsem se a protáhla stuhlé tělo.

„Isabello!“ zahřměl.

„Víš, že nemám ráda, když mi tak někdo říká,“ pronesla jsem nabubřele.

„Právě proto, že to vím,“ odvětil.

„Tu máš.“ Vzal do rukou hrnek s čajem a podal mi jej.

„Díky.“ Bez váhání jsem se napila a i když mě horká tekutina pálila v útrobách, hrníček byl během pár vteřin prázdný.

„Edward ti přivezl auto,“ řekl táta, než odešel.

„Jak? Neměl klíče!“ přemýšlela jsem nahlas.

„Dal jsem mu je,“ odpověděl a zavřel za sebou dveře.

„Perfektní, takže mu budu muset poděkovat i za tohle?“

Připadala jsem si z toho celodenního ležení celá pomačkaná. Vzala jsem si čistý ručník, taštičku s hygienickými potřebami a vydala se do koupelny. Pro jistotu jsem se zamkla, protože právě v tuto chvíli jsem netoužila po kanadských žertících Jareda.

Poprvé po celém dni jsem měla možnost podívat se na sebe do zrcadla. Jsem hrozné nemehlo! Kolem rány je zelený povlak od tinktury, kterou mírně překrývá šest stehů. Přejela jsem po ráně ukazovákem a mírně mi v ní zaškubalo. Přivřela jsem víčka, nad kterými se rána nachází a prst odtáhla.

„Nemehlo,“ zaskřípala jsem zuby.

Zbavila jsem se oblečení a stoupnula si do sprchového koutu pod horkou vodu. Jakmile na mou pokožku dopadly první provazce vody, chladem a mísením teplot se mi postavily chloupky na rukou. Otřásla jsem se. Snažila jsem se co nejrychleji zahřát, protože chlad, který prostupoval mým tělem byl značně nepříjemný.

„Sakra,“ zaklela jsem, když jsem se snažila umýt si vlasy. Bylo docela obtížné provádět to tak, abych si nezanesla šitou ránu. Tohle mi byl vážně čert dlužen. Když se na mé kůži začaly objevovat červené fleky od příliš horké vody, usoudila jsem, že už je čas odejít.

Dávala jsem si pozor, abych si k pohmožděnému mozku nepřidala taky naraženou kostrč. Zabelná v ručníku jsem se přesunula do pokoje. Nasoukala se do starého trička od táty, které bylo snad o tři čísla větší, než bych potřebovala.

„Bello, na stole máš večeři,“ křikl na mě táta.

Bez odmlouvání jsem seběhla schody, v kuchyni popadla koláč, který táta určitě nepekl, ale koupil v pekárně paní Foxové. Už jen kvůli jejímu jemnému pečivu jsem tu paní zbožňovala.

„Jsem unavená, půjdu si lehnout, ať jsem zítra fit,“ pověděla jsem tátovi, který seděl v obýváku, před sebou měl plechovku piva a čistil si zbraň.

„Volal Carlisle, říkal, že zítra máš ještě zůstat doma,“ zlobně se na mě táta podíval, jako bych mu snad chtěla zatajit něco velkého.

Samozřejmě, vzpomněla jsem si na doktorovy řeči a taky na to, že tátovi chtěl volat.

„Hmmm,“ zamručela jsem a dobelhala se do pokoje.

Každý jiný teenager by byl nadšený, kdyby mohl zůstat doma místo školy, tak proč já musela jít opět do protivky. Jistě, chtěla jsem potkat Edwarda, abych měla z krku to povinné děkování, které mě na jeho adresu čeká. Tedy, bylo to jen kvůli jeho pomoci, že?

Když jsem se nazítří ráno probudila, dům už byl prázdný. Táta s Jaredem jezdí do práce v těsném závěsu za mnou a hodiny už pomalu ukazovaly desátou. Vlastně jsem prospala celý den – takové mrhání času, i když na druhou stranu to bylo velice příjemné mrhání. Už automaticky jsem do ruky vzala mobil a ejhle, jedna zpráva tam byla.

„Dobré ráno, za auto nemusíš děkovat. Doufám, že už ti je líp. Pokud chceš, odpoledne ti můžu donést věci do školy. Edward.“

Kde sehnal mé číslo? A proč se o mě tak stará? Na zprávu jsem mu neodepsala, i když jsem si ji přečetla několikrát po sobě. Četla jsem si pár vteřin každé slůvko a hledala v něm víc, než skutečně znamenalo. Nakonec jsem mobil položila na stůl a šla si do kuchyně pro něco na zub.

Jak je táta snaživý, tak občas zapomíná na některé běžné věci. Ještě chvíli a stane se ze mě vrabec živící se zrním. Proti müslli jsem nikdy nic neměla, ale člověk se ho přejí, má-li ho na talíří denně.

Se smířlivým povzdechem jsem si jej tedy nasypala na misku, zalila trochou mlíka a odnesla si to do pokoje. Po cestě jsem zehlédla svůj odraz v zrcadle – už jsem nevypadala tak tragicky, ale přesto všechno mi zůstane na čele pěkná jizva.

Zatřepala jsem hlavou, jako bych chtěla odehnat negativní myšlenky a v pokoji se usadila na posteli, kde jsem měla položený svůj skromný notebook. Otevřela jsem soubor s názvem „Esej – Jana Eyerová“. V literatuře jsme dostali za úkol rozebrat jednu z postav, které nám učitelka nabídla. Kdybych mohla volit sama, vybrala bych si Kateřinu z románu „Na větrné hůrce“, ale Jana Eyerová není špatná možnost. Na happy endy nevěřím, takže je to to jediné, co se mi na knize nelíbí. Šťastný konec, kdy si stačí domyslet, jak úžasný spolu Jana a Edward nakonec vedli život. Edward... Edward? Zase? To jméno se snad stalo mým pronásledovatelem.

Ač jsem si to nechtěla přiznat, den lenošení a válení se v posteli nakonec nebyl tak špatný. Nejsem nadšená, když mám mít spoustu volného času – znamená to tak víc času pro přemýšlení a já se musím přiznat, že nejsem nejšťastnější, když musím být zavřená se svými myšlenkami.

Dopisovala jsem odstavec na druhé straně své eseje, když v tom se ozval zvonek. Oblékla jsem si alespoň župan. I v karovaných kalhotech a tričku bylo teď v zimě pod peřinou docela chladno, ale jakmile jsem se ze svého zahřátého místečka vyhrabala, na rukou se mi postavily chloupky. Zatřepala jsem se, zahalila tělo do teplého županu a seběhla schody.

Ani jsem nebyla překvapená, když za dveřmi stál Edward Cullen. Založila jsem si ruce na prsou a opravdu toužila vědět, co tu zase dělá? To si myslí, že když mi jednou pomůže v nouzi, nasadím medový hlásek a budu se chovat jako každá druhá nafintěná slečinka? Nikdy!!!

„Ahoj,“ řekla jsem spíš v otázce.

Venku opět pršelo – žádné převratné zjištění v tomto mechem posetém městečku. Na konečcích Edwardových vlasů visely drobné perly dešťové vody. Musela jsem pozvednout tvář, abych na ně viděla. Teprve až nyní jsem si uvědomila, jak je Edward vysoký. No, oproti mně je hotový mrakodrap.

„Ahoj, donesl jsem ti věci do školy,“ usmál se a podával mi nějáké sešity.

„Nemusel sis dělat škodu,“ bránila jsem se, ale lejstra si vzala.

„To nestojí za řeč, mám to vlastně po cestě.“ Opět mi věnoval jeden ze sbírky svých cenných úsměvů – mohl by si je nechat patentovat. „Pozveš mě dál?“ Položil mi nečekanou a možná až příliš troufalou otázku. Vteřinku jsem se rozmýšlela a pak suvéreně vypálila: „Ne.“

„Nevadí.“ Zamračila jsem se. Tohle jsem nečekala. Pokud někdo stojí o to, jít k vám domů, mám za to, že může být rozzlobený, když mu nebude vyhověno.

„Nevadí?“ zeptala jsem se v otázce.

„Ne,“ zašklebil se.

„Jakto?“ volala jsem na něj, když odcházel ke svému autu.

„Uvidíš večer, zatím se měj.“ Nastoupil do svého luxusního vozu, který musel být opravdu drahý a s ladnou tichostí se začal vzdalovat od naše domu.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 7. kapitola: