Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 8. kapitola

15.12.2010 (07:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4476×

„Uvidíš večer, zatím se měj.“ Nastoupil do svého luxusního vozu, který musel být opravdu drahý a s ladnou tichostí se začal vzdalovat od naše domu.

„Bože! On mi tak nehorázně pije krev!“ zaklela jsem si pro sebe a snažila se uklidnit. Tohle už vážně není normální – jak vás jeden člověk dokáže potěšit a vzápětí na to rozhodit natolik, že máte chuť mu utrhnout hlavu a zahrabat daleko od zbytku těla.

Napruzeně jsem se dopravila zpět do pokoje, jeho sešity pohodila na stůl a vrátila se opět k Janě Eyerové – vymyšlená postava, ta mě snad nemůže naštvat. Napsala jsem sotva pár slov a nasekala v nich tolik chyb, že jsem se musela stydět! Tak moc mě rozhodila jeho přítomnost. Neskutečné!

Možná byl Edward Cullen na můj primitivní mozeček příliš velká zátěž, ale když jsem se opět probudila, venku byla tma a z kuchyně ke mně doléhaly něčí hlasy. Promnula jsem si oči a sešla do obýváku, kde na mě čekalo nemilé překvapení. Na pohovce seděla poskládaná snad celá Cullenovic rodina a táta nosil z kuchyně jídlo a hektolitry pití.

„Ahoj, Bello, už je ti líp?“ zavolal na mě doktor a všechny pohledy se stočily k mé osobě. Možná až příliš pozdě jsem si uvědomila, že se po domě pohybuju v pyžamu, které jsem si ráno nepřevlékla. Mlčela jsem a ticho prolomil Jared poznámkou, která miřila, jak jinak, na mě. 

„Máme návštěvu, Bello, copak se nemůžeš chovat trochu kultivovaně,“ pronesl diplomaticky, ale pak se rozchechtal salvou smíchu a jeden z Cullenů se k němu přidal – takový mohutný řízek.

„Emmette!“ křikla na ně nějáká žena, kterou doktor držel za ruku – nejspíš jeho manželka, tipla jsem si.

 Zrudla jsem – částečně studem a částečně vztekem. Jared mě pobaveně pozoroval a vlastně ne jen on. Nevydržela jsem tuto pozornost dlouho a jako stydlivá a uťápnutá puberťačka jsem utekla zpět do pokoje. Třískla jsem dveřmi, abych dala jasně najevo svou náladu.

Odmítala jsem sejít dolů a odmítala jsem se převléct do domácího. Jsem ještě pořád člen téhle rodiny, a tak mám právo vědět, kdo kdy přijde na návštěvu a ještě k tomu v takovém počtu. Zachmuřele jsem se posadila ke stolu a tupě zírala z okna.

„Bože, chovám se tak dětinsky!“ pomyslela jsem si, ale z toku mých myšlenek mě vyrušilo letmé zaklepání na dveře.

„Smím dál?“ zeptal se hlas, který bych čekala ze všech nejmíň.

„Proč si myslíš, že tě pustítm do svého pokoje? Nechtěla jsem tě pustit ani do domu!“ odvětila jsem a prsty poklepávala do dubové desky stolu.

„Jsem milý, protože jsem za tebou přišel až nahoru, při poznámce tvého bratra jsem se nesmál a navíc ti nesu kousek pizzy,“ podotkl.

„Musím si to promyslet,“ řekla jsem, ale slyšitelně mi zakručelo v břiše, takže jsem pod nátlakem svého žaludku otevřela.

„Pojď dál,“ vytrhla jsem mu z ruky talíř s pizzou a posadila se do měkké postele.

„Tohle beru jako chvilkové příměří, nečekej ode mě, že se s tebou snad začnu kamarádit,“ řekla jsem na rovinu a kousla si do jídla.

Zavřel za sebou dveře a posadil se přesně na tu židli, na které jsem před chvílí seděla já. Rozhlížel se po mém pokoji a připadalo mi, že téměř nedýchá.

„Proč bychom nemohli být přátelé?“ zadíval se mi do očí a já na chvilku přestala žvýkat.

„Promiň, budu muset ranit tvé city, ale nemám tě ráda, Edwarde,“ usmála jsem se uměle.

 Nic neříkal, chvíli se na mě zmateně koukal, posléze vstal a přisednul si ke mně na postel, až mě to nutilo se odtáhnout, jak moc blízko mě byl.

„Co jsem provedl tak hrozného, že mě nemáš ráda, podle tvých slov...“ ptal se a vypadal přitom zmučeně. Nechápala jsem to.

Musela jsem se zamyslet a položit si otázku: „Co mám vlastně proti Edwardu Cullenovi?“ Fajn, málem způsobil naši kolizi, za kterou jsem mohla zřejmě i krapet já. A dál??? No tak, Bello, určitě ještě přijdeš na důvody, proč se ti Edward Cullen tak protiví? Možná proto, že to je jediný člověk, který ti dokáže odporovat s chladnou hlavou a dostat tě do rozpaků? Hloupost! Nebo ne?

 „Bello?“ zeptal se v otázce a luskal mi prsty před obličejem.

„Promiň, zamyslela jsem se,“ odpověděla jsem a poté dostala chuť si jednu vrazit. Slůvko „promiň“ nepatří mezi časté zvdořilostní fráze, které bych používala.

„V pořádku,“ usmál se a mým tělem projel jako šíp zvláštní pocit, „tak dlouho jsi přemýšlela o tom, co ti na mně vadí?“ naklonil se ke mně blíž.

„Brzdi, sportovče, i když ty asi slovo „brzdit“ neznáš, viď? To tvé nablýskané autíčko nemá brzdný pedál?“ vyjela jsem na něj, až trošku nadskočil.

„Promiň, jsem zvyklý na rychlou jízdu, nenapadlo mě, že bych do někoho mohl vrazit a už vůbec ne do tebe,“ kál se až mě to překvapilo. Postavil se a přešel k poličce, do které se zahleděl. Okamžitě mi došlo, co se stalo středem jeho zájmu.

„To je tvá maminka?“ zeptal se s takovou něžností, až mé paže dostaly chuť vzlétnout a obtočit se mu kolem krku. V prstech svíral malý obrázek mé matky, focený těsně před tím, než se její auto i s ní zřítilo z útesu.

 „Nechtěl jsem, abys plakala.“ Byl najednou u mě a ukázováčkem se dotýkal mé pleti. Když prst pozvedl, leskly se na něm stopy slz.

„Ne!“ zakřičelo něco v mé hlavě. Pomyslná blokace, která mi nedovolila dál se soužit starými ranami, které jsou však tak čerstvé.

Seděl u mě, naše ramena se téměř dotýkala, jeho prst jezdil po mé tváři snažíc se mě uklidnit, ale já to nechtěla. První člověk, který je ochoten mě poslouchat, po dlouhých jedenácti letech bych mohla někomu sdělit své pocity? Nesmyslné! Utopické! Pravdivé???

Nestojím o to! Nechci někomu otevřít svou duši, své zhrzené srdce... Proč bych to dělala? Proč bych dobrovolně skákala do jámy lvové a otevírala se člověku, kterého nesnáším... nebo snad...? Ne!

„Mohl bys odejít?“ zeptalala jsem se, avšak tón mého hlasu byl natolik rázný, že to znělo spíše jako rozkaz.

„Omlouvám se, vážně jsem tě nechtěl ranit,“ naklonil se ještě blíž.

„Neranil jsi mě ani nic podobného. Můžeš, prosím tě, odejít?“ Na důkaz pravdivosti svých slov jsem otevřela dveře a vyčkávala. Zlomek vteřiny mě nejistě pozoroval a nakonec překročil práh pokoje oddělující chodbu.

Stal tam jako uprchlík za hraniční čárou a tupě sledoval mou tvář.

„Bež!“ křikla jsem, ale tak, že můj hlas nepřehlušil smích, který se ozýval ze spodního patra.

„Bells,“ zašeptal – další rána pod pás. Oslovení, které používala jen máma.

Zavřela jsem dveře a sesula se k zemi. Neplakala jsem však, protože jsem si to zakázala. Odmítala jsem plakat – projevovat se jako slaboch. V ústech jsem cítila nepříjemnou pachuť a nejhorší na tom všem bylo, že člověk, kterého z hloubi duše nenávidím, mi je najednou tak blízko.

V podstatě nic neudělal, ale já to tak cítím. V jeho očích jako by bylo něco, co mi podlamovalo kolena a zároveň mi dávalo sílu. 

„Au!“ vyhrkla jsem, protože mě právě někdo silou kopnul do nohy. Otočila jsem se – kluk, o hlavu vyšší než já, utíkal pryč a fanaticky se smál. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a šla dál.

Nebylo to jen ojedinělé, ale opakovalo se to celý den. Nechápala jsem to – když jsem seděla, stále mě někdo kopal nebo do mě jen vrážel a když jsem se posadila, nevyhnula jsem se neustálému bouchání a ťukání do ramene.

Tělo mě začínalo pobolívat, určitě budu mít spoustu modřin. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ostatní děti mohou být tak zlé. Nic jsem nikomu neudělala. Proč člověk, který se snaží splynout s davem, musí snášet neustálé útlaky od ostatních.

„Co to máš na zádech?“ ptal se se smíchem táta, jakmile jsem dorazila domů. Zničeně jsem se po něm podívala a on z mého svetru strhl lístek, který tam byl nejspíš celou dobu přilepen.

„Kopni mě!“ hlásal škrabopis, vysející po celou dobu na mých zádech.

Nechápavě jsem v dlani žmoulala ten kus papíru, který mi hořce znepříjemnil dnešní den.

„Kdo to udělal?“ zeptal se mírně naštvaně.

„Jen jsme si hrály s Mandy,“ špitla jsem a utíkala po schodech nahoru do svého pokoje.

„Kdo je Mandy?“ volal na mě táta.

„Kamarádka,“ odpověděla jsem lživě a ani se neotočila.

„Žádné kamarádky nemáš, Bello!“ křičel, ale v tu chvíli jsem zabouchla dveře a odmítala se jakkoliv spojovat s okolním světem.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 8. kapitola: