Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 9. kapitola

22.12.2010 (20:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4190×

„Žádné kamarádky nemáš, Bello!“ křičel, ale v tu chvíli jsem zabouchla dveře a odmítala se jakkoliv spojovat s okolním světem.

„Bello! Bello! Isabello Swanová, okamžitě otevři!“ Ozvalo se za dveřmi a já se probrala z transu. Mé tělo zaklínilo vstup, takže nebylo možné se dostat dovnitř.

„Nejspíš jsem usnula,“ zalhala jsem.

„Co jste si zase provedli?“ ptal se táta a pohledem skenoval můj pokoj.

„Zase?“ koukala jsem na něj udiveně.

„Carlisle mi říkal o té vaší kolizi, Edward se přeci omluvil. Nemůžeš člověka zavrhnout kvůli jedné chybě a ještě k tomu neúmyslné,“ poučoval mě.

Má umíněná povaha bohužel nesnese názory cizích lidí, takže jsem patřičně nahlas funěla a házela po tátovi znuděné obličeje.

„Musíš umět brát, ale také dávat, lidem se podřizovat tehdy, když je to správné. Naučit se vycházet s člověkem, který o to stojí. A v neposlední řadě odpouštět to, co zase tak velká tragedie není. Edward není špatný hoch, jen jste se seznámili za špatných okolností...“ dokončil svůj proslov, významně se na mě podíval a když poznal, že to se mnou ani nehlo, s kárným výrazem se odloudal do své ložnice.

Druhý den ráno jsem se probudila lehce zpocená a zmatená. Byl tam. Jsem si jistá, že to byl on – Edward Cullen se už vmísil i do mých snů. Rozespale jsem si protřela oči a rozhlédla se po pokoji. Cítila jsem cizí, ale zároveň tak známou vůni. Jako by tu někdo byl a já moc dobře věděla kdo, ale odmítala jsem si to připustit. Je to nelogické! Není možné, aby se sem dostal. 

Jsem – li od rána mrzutá, je mi jasné, že dnešní den nebude stát za nic. Po pravidelné ranní hygieně jsem sešla za tátou a Jaredem, kteří se hojně věnovali obžerství. Chlapi, ti si zdravou linii hlídat nemusí. Teda, ne že já bych byla zastánce zdravé výživy, ale přece jen toho nesním tolik jako Jared.

„Dobré ráno, Bells,“ pozdravil mě s úsměvem na tváři táta.

„Dobré,“ hekla jsem nepříjemně a posadila se za hrnek teplého čaje.

„Copak se ti dneska zdálo, Bells?“ začal podivným, sladkým tónem Jared.

„Coby,“ odvětila jsem a nevěnovala mu žádnou pozornost.

„Edwarde, Edwarde...“ napodoboval trapně můj hlas.

Mrštila jsem po něm svůj překvapený a naštvaný pohled.

„Hmmm, jestli po něm tak toužíš, domluvím vám schůzku, ale nevím, jestli je Edward na kluky a ještě k tomu na ty bez mozku,“ zaprskala jsem odměřeně a doufala, že se konečně dočkám vytouženého klidu. Marně!

„Kdepak, já nejsem ten, kdo po něm touží. Z tvého pokoje se linuly vzdechy s jeho jménem,“ usmíval se vítězně.

„To nemůže být pravda!“ pomyslela jsem si v duchu a snažila se působit klidně.

„Sestřičko, jak krásně se červenáš,“ rozesmál se na celé kolo.

„Idiote!“ zakřičela jsem, do ruky si vzala jablko a rozeběhla se ke svému náklaďáčku.

Vydráždil mě tak, že jakmile se motor chytil, sešlápla jsem plynový pedál a rozjela se ke škole. Přestože to Jared vidět nemohl, byla jsem připravená mu dokázat, že Edward Cullen je ten nejposlednější, který by zabíral místo v mém životě.

Byla jsem odhodlaná zničit všechny vazby, imaginární vazby, které snad mezi námi vznikly, avšak když jsem dojela na parkoviště školy, Edwardovo stříbrné Volvo nikde nebylo.

„Cullen nikde a hned začně svítit slunce, mohl by doma zůstávat častěji,“ pomyslela jsem si a s klidnou duší se vydala do školy.

Ploužila jsem se chodbami s podivnou náladou. Nikde jsem nezahlédla ani jeho sourozence.

„To je přesně to, co jsi chtěla.“ Bylo to jako hádka duše a těla – naprostý rozkol.

Minimálně dvakrát jsem se při každé hodině otočila, abych zjistila, zda se nepřipojil k výuce. Cítila jsem se podivně prázdná. V tuto chvíli by mi stačilo, kdybych aspoň na maličký okamžik spatřila jeho obličej a ta podívná svíravost by se vytratila. Rozplynula by se jako pára nad hrncem a já bych mohla opět pokojně žít.

„Cítíš k němu sympatie jako ke kamarádovi,“ uklidňovala jsem se při cestě domů a prsty poklepávala do volantu. Po silnici jsem jela minimální rychlostí a byla tu možnost, že pokud by mě zastavilo policejní auto, dostala bych pokutu za pomalost, kterou brázdím zdejší koridory.

Nesnáším toho bídáka! Co to se mnou udělal? V ústech mám zvláštní pachuť a útroby se mi svírají smutkem – smutkem po něm!

„Kruci!“ zanaříkala jsem a pěstí uhodila do palubní desky. „To mi ještě tak chybělo...“

Naštvaně jsem vyběhla schody k domovním dveřím, se kterými jsem vzápětí silně třískla, až se sklo zatřáslo. Nikdo ještě nebyl doma, takže jsem se vyhnula přednášce o šetření našeho domku a podobně.

Zhruba za dvě hodiny přijedou táta a Jared, nejprve si udělám úkoly do školy a potom zkusím něco uvařit – záleží na tom, jak moc je naše lednička zásobená či naopak.

„Válka růži v Anglii začala roku...“ Seděla jsem v pokoji a snažila se naučit něco do zítřejší historie. „Edward si vzal za ženu...“ Cože? Moment! Jindřich VII si vzal za ženu....

Připadám si tak hloupě – tak hloupě nezkušeně a zrazeně. Neměla jsem v plánu se zamilovat, vyměknout, být hodná a milá. Já jsem přeci přesný opak. Člověk se ze dne na den jen tak nezmění – nepřehodnotí celý svůj život a nezačně se chovat jinak. Proč mé tělo ožije při jediné myšlence na něj... Edward – jakoby mi to jméno někdo vyryl do mozkové kůry a já se jej nemohla zbavit.

„Stop, stop, stop!“ sténala jsem rozmrzele. „Já se zblázním! A k tomu všemu tu ještě hloupě fňukám! Jsem normální?“

„Vzpamatuj se, Bello. Nejsi žádný fracek!“ říkal mi můj vnitřní hlásek a já se ho snažila poslechnout.

Zhluboka jsem se nadechla a do nosu mě praštila jeho vůně. Tak charakteristická a eterická, až se rozprostřela po celém pokoji – mám pocit, že se smísila s dubovou podlahou a už tam zůstane.

Měla bych si dát studenou sprchu, smýt ze sebe všechnu tu... tu... touhu! Co to je za slovo? A proč ho používám já? Dychtivost, touha, lačnost – tato slova jsou pro můj slovník naprosto nevyhovující, ale nejspíš až doteď.

Byla jsem zmatená, na jednu stranu jsem ho toužila vidět a na tu druhou ho nakopat do zadku za to, co se mnou provádí.

„Tohle je šílené!“ rozhodila jsem rukama a vypravila se do kuchyně. Za deset minut šest, je akorát čas začít dělat večeři.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 9. kapitola: