Stydím se, strašně se stydím... Po tak dlouhé době jsem tu s tak odfláknutou kapitolkou. Omlouvám se, ale nějak mi to nejde. Psaní.
Vadí mi, že si prostě nenajdu čas, a potom jsou tu takové rozestupy mezi díly.
Vím, že vám to vadí, sama to znám u povídek, které čtu, ale doufám, že mě chápete, a zůstáváte povídce věrní...
Tenhle týden se budu snažit něco napsat, a budu doufat, že se mi povede napsat víc, než za poslední měsíc, abych měla s čím pracovat...
Však to znáte...
No, tak pěkné počtení, a snad mi zanecháte komentář. Čím víc jich bude, tím víc se v psaní budu snažit..;)
P.S.:Snad vám dílek nepřipadá moc chaotický, ale já mám momentálně radost z toho, že jsem ho stihla přidat. Je totiž 23:57. Kdy ho schválí už mi není známo, ale je tu..:D
10.03.2010 (18:00) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 16063×
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
Kdykoliv se na mě můžeš obrátit
Šla jsem po chodbě s Demetrim, řešíc jistý problém se sousedy…
„Ta ženská není normální!“ rozkřikoval se, hned jak dočetl dopis, který nám ráno došel do schránky. Předvolání k jejich právníkům. Z mě nepochopitelného důvodu se chtěli začít soudit.
„Vůbec to nemá smysl řešit,“ uklidňovala jsem ho. „V pátek končí školní rok, takže tam rovnou zajedu, a potom budeme muset všichni odjet do Itálie,“ obeznámila jsem ho s plánem a povšimla si jeho nesouhlasného pohledu.
„Za prvé, nemyslím, že bys měla jet sama... A za druhé,“ odmlčel se a po nervózním odkašlání pokračoval. „Vrátíme se sem, že jo?“ snažil se ujistit. Nikomu se nechtělo vzdávat volnosti, obzvláště, pokud si začali zvykat na život mezi obyčejnými voňavými smrtelníky.
„Snad jo,“ řekla jsem, ale musela jsem se opravit. „Určitě jo.“
Než jsme mohli začít další konverzaci o chystaných misích a letních prázdinách, plánovaných Arem, připojila se k nám z levé chodby Mary. Od jisté doby se s námi bavila čím dál tím víc a brala nás jako přátele.
„Ahojky,“ pozdravila jsem ji s úsměvem, a drkla do Demetriho, aby odlepil oči od papíru a udělal to samé.
„Ahoj,“ odpověděla naštvaně.
„Co se stalo?“
„Ani se neptej!“ začala rozčíleně. „Groovy se rozhodl, že mi znepříjemní konec školního roku. Dal mi trojku z algebry! Idiot!“ začala nadávat na jeho postupy.
„Aspoň, že jsi prolezla.“ Snažila jsem se ji uklidnit, a jakmile se jí zklidnil dech a tep srdce, sama nahodila další věty k rozhovoru.
„Co chystáte na prázdniny?“ zeptala se s očekáváním v hlase.
„Hned v sobotu odjíždíme a vrátíme se sem až na vyučování do dalšího ročníku. Myslím, že se nedostaneme před vyučováním ani domů,“ objasnila jsem jí.
Její tvář nabrala skleslý výraz.
„Ale hned, jak začne školní rok, někam zajedeme.“ Povzbudivě jsem na ni mrkla.
„Pokud do toho něco zase nevleze.“
„Určitě ne,“ vyvedla jsem jí z pochyb a mířila si to na další hodinu. Algebra. Pokud má pan Groovy opravdu špatnou náladu, mám se na co těšit.
***
Právník manželů Diesenbachových byl postarší muž s šedivými vlasy a zavalitější postavou a i přesto, že nemohl spustit oči ze mě samotné, působil mile a přívětivě, na to, že má řešit dle mého názoru absolutně nesmyslný problém.
Trval na schůzce v šest hodin večer, takže jsem měla na sobě modro-černé šaty z pleteného materiálu a černé jednoduché boty na vysokém podpatku. Byla jsem ráda, že mé oblečení nepovažuje za nevhodné a raději jsem ho stále ujišťovala, že v nastalém problému nejsme původci, a že potencionální soud by končil naší výhrou.
„Vážně si za tím stojím,“ ujistila jsem ho, rozhodnuta tuto větu již neopakovat.
„Dobrá, projednám tedy s klienty další možnosti, ale myslím si, že od žaloby ustoupí a problém vyřešíme jiným způsobem.“ Oddychla jsem si, ale onen jiný způsob mě docela zaujal.
„Přišlo by v úvahu i jejich stěhování?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Ano, to by byl hned první krok, který bych navrhoval.“ Odkýval.
„A mohla bych vás poprosit, jestli byste mi nezavolal, pokud by se pro tuto možnost rozhodli? Víte, rádi bychom s přáteli jejich dům odkoupili,“ zajímala jsem se ihned.
Na jeho obličeji se objevil chápavý úsměv. „Hned, jakmile bude dům volný, zavolám vám. Shodou okolností dělám i převody majetku a koupě, takže to nebude žádný problém.“ Mrkl na mě, rozloučil se a nechal mě odejít z místnosti s úsměvem na tváři. Věděla jsem, že pokud se tak rozhodnou, už nebudou žádní nepříjemní a dotěrní sousedé, kteří by ohrožovali tajemství - a ani žádní jiní. Dům bude náš.
***
Právníkova kancelář byla na druhém konci Wyomingu, skoro až na jeho hranicích.
Rozhodla jsem se tedy před odjezdem navštívit pár značkových butiků, abych oživila svůj šatník něčím novým, i přestože byl tolik plný, že se zřejmě nic z toho do polic již nevejde.
***
Vycházela jsem z posledního obchodu, který byl takhle večer otevřený, protože moje nákupy se nějak protáhly a zaslechla jsem nepříjemné a vlezlé zvuky o pár bloků dál.
Tašky jsem tedy hodila na zadní sedačku auta a rychlejším krokem se vydala na místo, ze kterého zvuky pocházely.
„Hodná holka, uklidni se,“ ozýval se zpoza rohu úlisný a nepříjemný hlas, a tak jsem se snažila přidat do kroku víc, což bylo poněkud obtížné, vzhledem k tomu, že ulice stále ještě nebyly prázdné.
Po pár zatáčkách jsem se dostala do prázdnější čtvrti a hlasy byly čím dál hlasitější, i pro mé uši.
Když jsem zašla za poslední roh, viděla jsem celou scenérii.
„Když se uklidníš, ani ti to tolik nepřijde,“ povykoval druhý hlas, patřící postaršímu blonďákovi.
Jeho holohlavý kamarád se lepil na dívku, nebo spíše ženu, nalepenou násilně na zdi.
Její tělo se zmítalo, jak se snažila bránit.
Kousek opodál stál malý kočárek.
Ti dva se snažili znásilnit matku dítěte.
Vztek ve mně vybublal strašně rychle.
„Nechte jí být,“ okřikla jsem je a jenom matně tušila, jak musí moje rozzuřená tvář ve tmě, osvícená pouze pouličními lampami, vypadat.
Hlavy obou se stočily mým směrem a já si v tu chvíli nevšímala ani ženy, ani dítěte.
Byli jenom oni dva a já.
„Když tě tak vidím, tak nemám problém,“ opáčil jeden, a druhý jen horlivě přikyvoval.
Žena se sesunula na zem pod náporem vzlyků hned, jak holohlavý své sevření povolil a mířil si to i se svým přítelem ke mně.
Vztek na ně naplňoval každou částečku mého těla. Dělalo mi problém si uvědomit, že pro ostatní jsem jen slabá dívka. Člověk.
Nikdo tam kromě ženy a dítěte nebyl, takže jsem si mohla dovolit uštědřit jim pár ran, které je z místa odehnaly. Připadala jsem si strašně trapně, jako komiksový superhrdina v latexu, a měla jsem chuť otočit se a běžet je roztrhat, bojovat s nimi, ale byli to jenom lidé. Žádní trénovaní bojovníci. Na to jsem nebyla zvyklá a uvědomovala jsem si, že boj a bojové taktiky jsou náplní mého života, nehledě na to, jestli to chci, nebo ne. Je to důvod, pro který jsem byla přeměněna.
Přišla jsem k ženě blíž, klekla si k ní, objala ji, a snažila se ji uklidnit.
„Děkuju,“ řekla a odtáhla se. Když ke mně otočila její tvář, zděsila jsem se, protože jsem hleděla do staršího obličeje mně tolik známé osoby.
Neodpovídala jsem. Hlavou se mi míhaly všechny způsoby, kterými bych teď mohla odejít a v jejím životě se už nikdy neobjevit, ale podvědomě jsem tušila, že bych to asi nedokázala. Dlouhých sedm let jsem po nikom z nich nepátrala a až v tu chvíli ve mně vzklíčila špetka pochybností, zvědavosti, kterou jsem chtěla alespoň malinko ukojit.
Chtěla jsem se podívat do tváře toho dítěte, chtěla jsem vědět, kdo je jeho otcem a jestli je všechno v pořádku. Prostě to tak bylo.
Možná jsem ale mlčela až moc dlouho, protože jsem jí nechala prostor k přemýšlení.
Z toho mého mě probudilo až hlasité zalapaní po dechu.
Slzy z její tváře se vytratily, jako by snad znenadání zapomněla na dění minulých několika minut a smutek a strach nahradila radost a překvapení.
Snad to byla radost, co jsem viděla v jejích očích.
„Bello?“ vydechla téměř omámeně.
„Bello, jsi to ty?“
Co jsem měla dělat? Zapírat? Vždyť už mě poznala!
V tom okamžiku jsem možná udělala chybu, kdo ví, ale nakonec jsem ji vlastně ani nelitovala.
„Ahoj, Angelo.“
„Bello, tolik jsi mi chyběla! Nikdo o tobě nic neví!“ začala s téměř vyčítavým hlasem, ale stále mě s úsměvem na rtech drtila ve svém objetí.
„Jsem tady, živá a zdravá,“ odpověděla jsem se smíchem a otočila se směrem ke kočárku.
„Můžu?“
„Panebože! Že se vůbec ptáš?!“ vyčetla mi a s úsměvem se mnou mířila ke kočárku.
„Danielle Isabella Cheneyová,“ představila mi hrdě svou dcerku.
„Nemyslíš, že je tohle hodně špatné místo na to, abychom si promluvily?“ zeptala jsem se.
„Kousek odtud mám auto, co bys řekla na hotel?“ zeptala jsem se.
„To přece nejde,“ ošívala se, ale bylo vidět, že by si popovídala strašně ráda – ostatně – to já taky.
„Ale jde, pojď, jdeme…“ Popadla jsem kočárek a pomalu šla i s Angelou k autu.
Celou cestu jsem se nemohla vynadívat na malého andílka, Danielle Isabellu. Její očka sledovaly mou tvář a usmívala se. Já s ní.
***
Zajela jsem s nimi do nejluxusnějšího hotelu, na jaký jsem narazila a hned, jakmile jsme se dostaly na pokoj, začal dlouhý rozhovor.
Po dlouhé době, kdy jsme já i ona odpovídaly na různé otázky, při kterých jsem se snažila lhát co nejméně, jsme se dostaly k tématům, o kterých jsem věděla, že přijdou.
„Kam jsi se tak narychlo tenkrát poděla?“
Nadechla jsem se, a upravila pravdu co nejméně. „Odešla jsem do Evropy, pryč z Forks, pryč ze států. Všechno mi tam ubližovalo. Nevím, možná jsem se bála o to, co bych udělala, možná jsem jen chtěla začít znova. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, ale na druhou stranu – bylo mi líto, že všechny a všechno bez jediného slova opustím… Ale na druhou stranu, po…“ odmlčela jsem se.
„...jejich odchodu jsem nějak moc nekomunikovala, tak jsem usoudila, že to nebude bolet až tolik.
Do států jsem se vlastně vrátila trvale teprve před necelým rokem,“ dopovídala jsem a sledovala její výraz.
„Vypadáš úžasně,“ poznamenala. „Tolik jako oni…“
Ještě než jsem něco řekla, umlčela mě pohledem.
„Víš, jsem si jistá, že o tom nechci nic vědět, stejně jako vím, že by tě bolelo o tom mluvit. Jediné, co chci je, abys věděla, jak moc ti děkuju,“ ujistila mě, a já nevěřila svým uším.
I když její obličej zestárl a postava uzrála, tam uvnitř to byla stále stejná Angela. Byla jsem za to strašně ráda, a tak jsem pozornost přetočila na druhou stranu.
„Máš nádhernou dceru.“
Začervenala se a stočila svůj zrak na spící klubíčko v mé náručí. Usnula u mě a mé srdce zaplavil nehorázný pocit štěstí a pýchy.
Ale také smutku, protože jsem si uvědomila, že něco takového, jako je mateřství mi bude navždy odepřeno.
„Díky. Je strašně hodná. Vlastně je to jediné, co se mi v životě opravdu povedlo. Nikdy bych nedovolila, aby se jí něco stalo.“ Mluvila jako matka.
„Já už taky ne,“ ušklíbla jsem se jen a čekala na další slova.
Když nepřicházela, na jazyk mi samo připlulo její jméno.
„Danielle vybíral Ben, a Isabella…“
„Díky,“ řekla jsem jenom, když jsem pochopila její slova. Byla jsem jí nesmírně vděčná.
„A kde máš pana Cheneyho, paní Cheneyová?“ zeptala jsem se s úsměvem a zarazila se nad její kamennou tváří.
„Ben je…
No, ono je to komplikovanější. Vlastně – ani není…“
„Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš,“ řekla jsem jí.
„Ne, možná se mi uleví…
Ben je v léčebně.“
Hned, jakmile zahlédla můj zaražený výraz, začala vysvětlovat.
„Víš, bylo to složité. Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, měl obrovskou radost, přece jenom jsme spolu byli už dlouho, on měl vlastní firmu a podle jeho názoru byl nejvyšší čas na rodinu.
Tolik chtěl, abychom se měli dobře, a tak nabral přespříliš zakázek. Pracoval jako manažer ve firmě, jenomže po čase zkrachovali a jeho to strašně vzalo…
Nikde nemohl sehnat místo, a na jiný post ho nechtěli, protože s těhotnou manželkou by potřeboval spoustu volna…“ odmlčela se a zřejmě se rozhodla přejít k podstatnému.
„A prostě začal pít. Začínalo to u skleničky, dopracovalo se to až k několika lahvím denně. Když jsem byla v šestém měsíci těhotenství, přesvědčila jsem ho, aby šel na léčení, aby malá Danielle měla dobrého otce. Už je tam půl roku.“ Skončila s vyprávěním a do očí se jí draly nové slzy.
„To mě mrzí.“ Začala jsem, ale nevěděla jsem co říct.
„Zbývá mu už jenom šest měsíců, uvidí malou vyrůstat,“ ujistila mě i sebe a rozhovor nezávazně pokračoval.
Vyprávěla mi spoustu úsměvných příhod, a za celý večer jsme se nedostali k tématu, které by ji rozplakalo.
Ve dvě ráno usnula na křesle, a já ji opatrně uložila hned po malé.
***
Ráno jsme se s Angelou rozloučily, vyměnily si telefonní čísla a já ji ujistila tím, že kdykoliv bude cokoliv potřebovat, má volat.
***
O Angele se nikdo jiný nedozvěděl, netušila jsem, jak by reagovali - a ani jsem netoužila po tom, aby to věděli. Jednou se to dozví, až bude správný čas…
Celé prázdniny jsme trávili ve Volteře a na misích, ale všichni jsme se nemohli dočkat dne, který bude znamenat návrat do školních lavic, ať už nás mělo čekat cokoliv…
Mezitím, někde na hranici Wyomingu, právníkova kancelář
Žena i se svým manželem podepisovali po dlouhém rozhodování odstupní smlouvu a smlouvu kupní na rodinný domek v Arizoně. Jejich konflikt dopadl jinak, než si představovali, ale dostali se do stádia, kdy budou všichni spokojení.
Hned, jakmile opustili kancelář svého právníka, postarší pán si vzpomněl na dívku, kterou měl zkontaktovat.
Začal se přehrabovat v deskách na stole, aby našel telefonní číslo, ale někdy v půlce seznamu, u písmene T někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ pobídl muž hosta a do dveří vstoupil muž druhý.
„Co vás ke mně přivádí?“ otázal se právník Doherty a dočkal se kýžené odpovědi.
„Měl bych zájem o koupi rodinného domu v klidné oblasti Wyomingu. Na penězích nezáleží.“
Snad se vám, kapitola líbila, a zanecháte komentář. Budu za něj vděčná...;))
P.S.: Navštivte Shrnutí, čeká tam "novinka".
Šla jsem po chodbě s Demetrim, řešíc jistý problém se sousedy…
„Ta ženská není normální!“ rozkřikoval se, hned jak dočetl dopis, který nám ráno došel do schránky. Předvolání k jejich právníkům. Z mě nepochopitelného důvodu se chtěli začít soudit.
„Vůbec to nemá smysl řešit,“ uklidňovala jsem ho. „V pátek končí školní rok, takže tam rovnou zajedu, a potom budeme muset všichni odjet do Itálie.“ Obeznámila jsem ho s plánem, a povšimla si jeho nesouhlasného pohledu.
„Za prvé, nemyslím, že bys měla jet sama, a za druhé,“ odmlčel se, a po nervózním odkašlání pokračoval. „Vrátíme se sem, že jo?“ Snažil se ujistit. Nikomu se nechtělo vzdávat volnosti, obzvláště, pokud si začali zvykat na život mezi obyčejnými voňavými smrtelníky.
„Snad jo,“ řekla jsem, ale musela jsem se opravit. „Určitě jo.“
Než jsme mohli začít další konverzaci o chystaných misích, a letních prázdinách, plánovaných Arem, připojila se k nám z levé chodby Mary. Od jisté doby se s námi bavila čím dál tím víc, a brala nás jako přátele.
„Ahojky,“ pozdravila jsem jí s úsměvem, a drkla do Demetriho, aby odlepil oči od papíru, a udělal to samé.
„Ahoj,“ odpověděla naštvaně.
„Co se stalo?“
„Ani se neptej!“ začala rozčíleně. „Groovy se rozhodl, že mi znepříjemní konec školního roku. Dal mi trojku z algebry! Idiot!“ začala nadávat na jeho postupy.
„Aspoň, že jsi prolezla.“ Snažila jsem se jí uklidnit, a jakmile se jí zklidnil dech, a tep srdce, sama nahodila další věty k rozhovoru.
„Co chystáte na prázdniny?“ zeptala se s očekáváním v hlase.
„Hned v sobotu odjíždíme, a vrátíme se sem až na vyučování do dalšího ročníku. Myslím, že se nedostaneme před vyučováním ani domů.“ Objasnila jsem jí.
Její tvář nabrala skleslý výraz.
„Ale hned, jak začne školní rok, někam zajedeme,“ mrkla jsem na ni povzbudivě.
„Pokud do toho něco zase nevleze.“
„Určitě ne,“ vyvedla jsem jí z pochyb, a mířila si to na další hodinu. Algebra. Pokud má pan Groovy opravdu špatnou náladu, mám se na co těšit.
***
Právník manželů Diesenbachových byl postarší muž s šedivými vlasy a zavalitější postavou, a i přesto, že nemohl spustit oči ze mě samotné, působil mile, a přívětivě, na to, že má řešit dle mého názoru absolutně nesmyslný problém.
Trval na schůzce v šest hodin večer, takže jsem měla na sobě modro-černé šaty z pleteného materiálu a černé jednoduché boty na vysokém podpatku. Byla jsem ráda, že mé oblečení nepovažuje za nevhodné, a raději jsem ho stále ujišťovala, že v nastalém problému nejsme původci, a že potencionální soud by končil naší výhrou.
„Vážně si za tím stojím,“ ujistila jsem ho, rozhodnuta tuto větu již neopakovat.
„Dobrá, projednám tedy s klienty další možnosti, ale myslím si, že od žaloby ustoupí, a problém vyřešíme jiným způsobem.“ Oddychla jsem si, ale onen jiný způsob mě docela zaujal.
„Přišlo by v úvahu i jejich stěhování?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Ano, to by byl hned první krok, který bych navrhoval.“ Odkýval.
„A mohla bych vás poprosit, jestli byste mi nezavolal, pokud by se pro tuto možnost rozhodli? Víte, rádi bychom s přáteli jejich dům odkoupili,“ zajímala jsem se ihned.
Na jeho obličeji se objevil chápavý úsměv. „Hned, jakmile bude dům volný, zavolám vám. Shodou okolností dělám i převody majetku a koupě, takže to nebude žádný problém.“ Mrkl na mě, rozloučil se a nechal mě odejít z místnosti s úsměvem na tváři. Věděla jsem, že pokud se tak rozhodnou, už nebudou žádní nepříjemní a dotěrní sousedé, kteří by ohrožovali tajemství, a ani žádní jiní. Dům bude náš.
***
Právníkova kancelář byla na druhém konci Wyomingu, skoro až na jeho hranicích.
Rozhodla jsem se tedy před odjezdem navštívit pár značkových butiků, abych oživila svůj šatník něčím novým, i přesto byl tolik plný, že se zřejmě nic z toho do polic již nevejde.
***
Vycházela jsem z posledního obchodu, který byl takhle večer otevřený, protože moje nákupy se nějak protáhly, a zaslechla jsem nepříjemné a vlezlé zvuky o pár bloků dál.
Tašky jsem tedy hodila na zadní sedačku auta, a rychlejším krokem se vydala na místo, ze kterého zvuky pocházely.
„Hodná holka, uklidni se,“ ozýval se zpoza rohu úlisný a nepříjemný hlas, a tak jsem se snažila přidat do kroku víc, což bylo poněkud obtížné, vzhledem k tomu, že ulice stále ještě nebyly prázdné.
Po pár zatáčkách jsem se dostala do prázdnější čtvrti, a hlasy byly čím dál hlasitější, i pro mé uši.
Když jsem zašla za poslední roh, viděla jsem celou scenérii.
„Když se uklidníš, ani ti to tolik nepřijde,“ povykoval druhý hlas, patřící postaršímu blonďákovi.
Jeho holohlavý kamarád se lepil na dívku, nebo spíše ženu, nalepenou násilně na zdi.
Její tělo se zmítalo, jak se snažila bránit.
Kousek opodál stál malý kočárek.
Ti dva se snažili znásilnit matku dítěte.
Vztek ve mně vybublal strašně rychle.
„Nechte jí být.“ Okřikla jsem je, a jenom matně tušila, jak musí moje rozzuřená tvář ve tmě, osvícená pouze pouličními lampami vypadat.
Hlavy obou se stočily mým směrem, a já si v tu chvíli nevšímala ani ženy, ani dítěte.
Byli jenom oni dva a já.
„Když tě tak vidím, tak nemám problém,“ přitakal jeden, a druhý jen horlivě přikyvoval.
Žena se sesunula na zem pod náporem vzlyků hned, jak holohlavý své sevření povolil, a mířil si to i se svým přítelem ke mně.
Vztek na ně naplňoval každou částečku mého těla. Dělalo mi problém si uvědomit, že pro ostatní jsem jen slabá dívka. Člověk.
Nikdo tam kromě ženy a dítěte nebyl, takže jsem si mohla dovolit uštědřit jim pár ran, které je z místa odehnaly. Připadala jsem si strašně trapně, jako komiksový superhrdina v latexu, a měla jsem chuť otočit se, a běžet je roztrhat, bojovat s nimi, ale byli to jenom lidé. Žádní trénovaní bojovníci. Na to jsem nebyla zvyklá, a uvědomovala jsem si, že boj a bojové taktiky je náplní mého života, nehledě na to, jestli to chci, nebo ne. Je to důvod, pro který jsem byla přeměněna.
Přišla jsem k ženě blíž, klekla si k ní, objala jí, a snažila se jí uklidnit.
„Děkuju,“ řekla a odtáhla se. Když ke mně otočila tvář, zděsila jsem se, protože jsem hleděla do staršího obličeje mě tolik známé osoby.
Neodpovídala jsem. Hlavou se mi míhaly všechny způsoby, kterými bych teď mohla odejít, a v jejím životě se už nikdy neobjevit, ale podvědomě jsem tušila, že bych to asi nedokázala. Dlouhých sedm let jsem po nikom z nich nepátrala a až v tu chvíli ve mně vzklíčila špetka pochybností, zvědavosti, kterou jsem chtěla alespoň malinko ukojit.
Chtěla jsem se podívat do tváře toho dítěte, chtěla jsem vědět, kdo je jeho otcem, a jestli je všechno v pořádku. Prostě to tak bylo.
Možná jsem ale mlčela až moc dlouho, protože jsem jí nechala prostor k přemýšlení.
Z toho mého mě probudilo až hlasité zalapaní po dechu.
Slzy z její tváře se vytratily, jako by snad z nenadání zapomněla na dění minulých několika minut, a smutek a strach nahradila radost a překvapení.
Snad to byla radost, co jsem viděla v jejích očích.
„Bello?“ vydechla téměř omámeně.
„Bello, jsi to ty?“
Co jsem měla dělat? Zapírat? Vždyť už mě poznala!
V tom okamžiku jsem možná udělala chybu, kdo ví, ale nakonec jsem jí vlastně ani nelitovala.
„Ahoj, Angelo.“
„Bello, tolik jsi mi chyběla! Nikdo o tobě nic neví!“ začala s téměř vyčítavým hlasem, ale stále mě s úsměvem na rtech drtila ve svém objetí.
„Jsem tady, živá a zdravá.“ Odpověděla jsem se smíchem, a otočila se směrem ke kočárku.
„Můžu?“
„Panebože! Že se vůbec ptáš?!“ vyčetla mi, a s úsměvem se mnou mířila ke kočárku.
„Danielle Isabella Cheneyová.“ Představila mi hrdě svou dcerku.
„Nemyslíš, že je tohle hodně špatné místo na to, abychom si promluvily?“ zeptala jsem se.
„Kousek odtud mám auto, co bys řekla na hotel?“ zeptala jsem se.
„To přece nejde,“ ošívala se, ale bylo vidět, že by si popovídala strašně ráda – ostatně – to já taky.
„Ale jde, pojď, jdeme…“ popadla jsem kočárek a pomalu šla i s Angelou k autu.
Celou cestu jsem se nemohla vynadívat na malého andílka, Danielle Isabellu. Její očka sledovaly mou tvář a usmívala se. Já s ní.
***
Zajela jsem s nimi do nejluxusnějšího hotelu, na jaký jsem narazila, a hned, jakmile jsme se dostaly na pokoj, začal dlouhý rozhovor.
Po dlouhé době, kdy jsme já i ona odpovídaly na různé otázky, při kterých jsem se snažila lhát co nejméně, jsme se dostaly k tématům, o kterých jsem věděla, že přijdou.
„Kam jsi se tak narychlo tenkrát poděla?“
Nadechla jsem se, a upravila pravdu co nejméně. „Odešla jsem do Evropy, pryč Forks, pryč ze států. Všechno mi tam ubližovalo. Nevím, možná jsem se bála o to, co bych udělala, možná jsem jen chtěla začít znova. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, ale na druhou stranu – bylo mi líto, že všechny a všechno bez jediného slova opustím… Ale na druhou stranu, po…“ odmlčela jsem se.
„jejich odchodu jsem nějak moc nekomunikovala, tak jsem usoudila, že to nebude bolet až tolik.
Do států jsem se vlastně vrátila trvale teprve před necelým rokem.“ Dopovídala jsem, a sledovala její výraz.
„Vypadáš úžasně,“ poznamenala. „Tolik jako oni…“
Ještě než jsem něco řekla, umlčela mě pohledem.¨
„Víš, jsem si jistá, že o tom nechci nic vědět, stejně jako vím, že by tě bolelo o tom mluvit. Jediné, co chci je, abys věděla, jak moc ti děkuju.“ Ujistila mě, a já nevěřila svým uším.
I když její obličej zestárl, a postava uzrála, tam uvnitř to byla stále stejná Angela. Byla jsem za to strašně ráda, a tak jsem pozornost přetočila na druhou stranu.
„Máš nádhernou dceru.“
Začervenala se, a stočila svůj zrak na spící klubíčko v mé náručí. Usnula u mě, a mé srdce zaplavil nehorázný pocit štěstí a pýchy.
Ale také smutku, protože jsem si uvědomila, že něco takového, jako je mateřství mi bude navždy odepřeno.
„Díky. Je strašně hodná. Vlastně je to jediné, co se mi v životě opravdu povedlo. Nikdy bych nedovolila, aby se jí něco stalo.“ Mluvila jako matka.
„Já už taky ne,“ ušklíbla jsem se jen, a čekala na další slova.
Když nepřicházela, na jazyk mi samo připlulo její jméno.
„Danielle vybíral Ben, a Isabella…“
„Díky,“ řekla jsem jenom, když jsem pochopila její slova. Byla jsem jí nesmírně vděčná.
„A kde máš pana Cheneyho, paní Cheneyová?“ zeptala jsem se s úsměvem, a zarazila se nad její kamennou tváří.
„Ben je…
No, ono je to komplikovanější. Vlastně – ani není…“
„Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš.“ Řekla jsem jí.
„Ne, možná se mi uleví…
Ben je v léčebně.“
Hned, jakmile zahlédla můj zaražený výraz, začala vysvětlovat.
„Víš, bylo to složité. Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, měl obrovskou radost, přece jenom jsme spolu byli už dlouho, on měl vlastní firmu a podle jeho názoru byl nejvyšší čas na rodinu.
Tolik chtěl, abychom se měli dobře, a tak nabral přespříliš zakázek. Pracoval jako manažer ve firmě, jenomže po čase zkrachovali, a jeho to strašně vzalo…
Nikde nemohl sehnat místo, a na jiný post ho nechtěli, protože s těhotnou manželkou by potřeboval spoustu volna…“ odmlčela se, a zřejmě se rozhodla přejít k podstatnému.
„A prostě začal pít. Začínalo to u skleničky, dopracovalo se to až k několika lahvím denně. Když jsem byla v šestém měsíci těhotenství, přesvědčila jsem ho, aby šel na léčení, aby malá Danielle měla dobrého otce. Už je tam půl roku.“ Skončila s vyprávěním, a do očí se jí draly nové slzy.
„To mě mrzí.“ Začala jsem, ale nevěděla jsem co říct.
„Zbývá mu už jenom šest měsíců, uvidí malou vyrůstat.“ Ujistila mě i sebe, a rozhovor nezávazně pokračoval.
Vyprávěla mi spoustu úsměvných příhod, a za celý večer jsme se nedostali k tématu, které by jí rozplakalo.
Ve dvě ráno usnula na křesle, a já jí opatrně uložila hned po malé.
***
Ráno jsme se s Angelou rozloučily, vyměnily si telefonní čísla, a já jí ujistila tím, že kdykoliv bude cokoliv potřebovat, má volat.
***
O Angele se nikdo jiný nedozvěděl, netušila jsem, jak by reagovali, a ani jsem netoužila po tom, aby to věděli. Jednou se to dozví, až bude správný čas…
Celé prázdniny jsme trávili ve Volteře a na misích, ale všichni jsme se nemohli dočkat dne, který bude znamenat návrat do školních lavic, ať už nás mělo čekat cokoliv…
Mezitím, někde na hranici Wyomingu, právníkova kancelář
Žena i se svým manželem podepisovali po dlouhém rozhodování odstupní smlouvu, a smlouvu kupní na rodinný domek v Arizoně. Jejich konflikt dopadl jinak, než si představovali, ale dostali se do stádia, kdy budou všichni spokojení.
Hned, jakmile opustili kancelář svého právníka, postarší pán si vzpomněl na dívku, kterou měl zkontaktovat.
Začal se přehrabovat v deskách na stole, aby našel telefonní číslo, ale někdy v půlce seznamu, u písmene T někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ pobídl muž hosta, a do dveří vstoupil muž druhý.
„Co vás ke mně přivádí?“ otázal se právník Doherty a dočkal se kýžené odpovědi.
„Měl bych zájem o koupi rodinného domu v klidné oblasti Wyomingu. Na penězích nezáleží.“
Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá třetí:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!