Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepravděpodobné? Ale jděte! - 6. kapitola

02.02.2011 (18:45) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1884×

Jsem tu s další kapitolou, která nám ukáže, jak se ke všemu staví Cullenovi. Jsou všichni takoví, jaké je známe? Nebo nastane nějaká změna? Jistě v textu potkáte jednu větu, která vám nedá spát. Tak schválně, kdo najde tu, co myslím?

A ještě něco. Pokud chcete informovat o další kapitole, zanechte nám v komentářích nějaký kontakt nebo si alespoň jednu z nás přidejte na icq, rády vám vyjdeme vstříct!

Texy

° 6. kapitola °

Edward:

Běžel jsem lesem svou nejvyšší rychlostí a popoháněly mě dva důvody. Za prvé to byl fakt, že brzy bude rozedněno a já bych raději takhle rychle v denním světle běhat neměl. A za druhé, nemohl jsem se dočkat, až se převleču, nasednu do auta a pojedu k Belle.

Už jsem byl skoro u domu, doléhaly ke mně první myšlenky mé rodiny, když jsem ucítil tu krásnou teplou vůni, která mi připomněla, že uvnitř mě žije netvor a potřebuje k životu krev. Nechtěl jsem zbytečně ohrozit Bellin život, tak jsem se za tou vůní vydal.

Narazil jsem na stádo srnek. Neomylně jsem si našel hrdlo jedné z nich a ostatních si nevšímal. Pil jsem tu blahodárnou tekutinu, nechal ji, ať mi rozehřívá tělo. Brzy v srnce nezbyla ani kapka krve, ale neměl jsem potřebu další. Byl jsem na lovu i den předtím. Normálně mi stačilo na lov chodit jednou za čtrnáct dní, jenže kvůli Belle bych chodil raději každý den.

Zahrabal jsem bezvládné tělo pod zem a vyběhl k domu. Jen co jsem za sebou zavřel hlavní dveře, všichni sešli dolů a překvapeně se na mě dívali. Nevěděl jsem, co to má znamenat, ale myšlenky Jaspera mě o situaci informovaly.

Celou noc byl v tahu, na košili má krev, ale stejně je šťastný a zamilovaný. To je nějaký divný. Zajímalo by mě, co se stalo. Hmm, třeba nám to poví sám, myslel si Jasper a já se podíval na svou košili.

Opravdu, měl jsem na ní přesně tři kapičky krve, ale zvířecí. Až teď mi došlo, že to pro něho mohlo vypadat tak, že jsem Belle ublížil. Ale to já bych nedokázal! Já chtěl žít s Bellou, ne ji zabít!

„Edwarde, já to věděla už od začátku!“ zavýskala Alice a skočila mi kolem krku. Všichni se na nás nechápavě podívali, ale i přesto jsem ji objal. Její vize byla krásná. Já, Bella a celá rodina pohromadě. Co víc jsem si mohl přát?

„Můžete nám, prosím, říct, o co tu jde?“ zeptal se překvapeně Carlisle. Alice mi stále visela na krku a já ji stále objímal, ale ani to nám nevadilo ve vysvětlování.

„Alice měla včera vizi, že půjdu k Belle. A opravdu jsem tam šel. A tam… Bella si ze mě trošku vystřelila a já…“ nedokončil jsem ani větu, protože jsem si vzpomněl na to, co Bella vlastně udělala. Vzpomněl jsem na chuť jejích rtů a už ze mě nevypadlo ani slovo. Alice to bylo zjevně jedno a dovyprávěla to za mě.

„A Edward se nám opravdicky zamiloval. Dneska jede pro Bellu, takže my nejspíše pojedeme s Rosalie. Nebude ti to vadit, viď?“ zeptala se vesele, jako by neznala její odpověď. Rose jen naštvaně pozvedla obočí.

„Nevadí mi to, ale nechci jet mým autem. Je přeci jen moc nápadné a dohodli jsme se, že nebudeme vzbuzovat moc velkou pozornost a myslím, že Emmův Jeep bude mnohem přijatelnější, ne?“ Zakončila svoji námitku otázkou a usmála se. A také měla pravdu. BMW M3 a ještě v rudé barvě nebylo zrovna nenápadné. Emmett se jen usmál a pak se na mě podíval.

„Brácha, co ta krev? Si Bellu pokousal nebo co?“ ptal se vážně, ale koutky úst mu cukaly.

„Byl jsem na lovu a hlavou jinde. Tobě se to snad nikdy nestalo?“ odpověděl jsem mu a on se jen zašklebil.

„Edwarde, já jsem tak šťastná,“ řekla a zasmála se Alice. Usmál jsem se na ni a ona ze mě seskočila a mířila k Jazzovi. V tu chvíli se na mě ale vrhla Esmé.

„Drahoušku, tak dlouho jsi byl sám. Já jsem taky tak šťastná. Musíš nám ji přivést ukázat. Chtěla bych ji strašně moc poznat!“ říkala mi horlivě do ucha, když mě objímala.

„Ano, synu. Také bych ji chtěl poznat. Měl bys nám ji co nejdříve přivést ukázat. Zkus jí to nabídnout. Snad nebude mít strach přijít do domu plného upírů,“ strachoval se a objal Esmé, která mě po chvíli pustila.

„Nebude, tím jsem si jistý,“ ujistil jsem ho. Usmál se a chtěl něco říci, když mě předběhla Alice.

„Ano, na obědě ji poznáme,“ vykřikla vesele a já uviděl její vizi. My všichni u oběda ve školní jídelně a každý se jí na něco ptá. Povzdechl jsem si, ale nijak to nekomentoval. Vyběhl jsem do pokoje a převlékl se, protože odjezd do školy se neskutečně blížil. Nevšímal jsem si ostatních, nevnímal jsem jejich myšlenky. Až na jednu. Byla od Carlislea. Edwarde, volal Aro. Pak ti to vysvětlím.

Nastoupil jsem trošku vyveden z míry do svého Volva, kterým jsem jezdil po Forks, protože nebylo zas tak nápadné a vyjel po silnici směrem k Belle.

Ale už po minutě cesty má dobrá nálada zmizela a vystřídaly ji chmurné myšlenky. Co když se mnou Bella nebude chtít jet? A co když bude včerejška litovat? Nebude se mě bát? Vždyť normální člověk by se bál! Ale ona ne. Zatím. A co vůbec chtějí Volturiovi?

Pomalu jsem zajel k jejímu domu. Policejní náčelník už tam nebyl, takže jsem si oddychl. Přemýšlel jsem, co je lepší. Zatroubit a počkat v nastartovaném autě nebo motor vypnout a zaklepat? Několik vteřin jsem nad tím uvažoval.

Nakonec jsem zatroubil, nechal běžet motor a vystoupil. Došel jsem ke dveřím a chtěl zaklepat, když jsem ji uslyšel, jak si bere bundu. Spustil jsem ruku a čekal, až otevře.

To, co se stalo, jsem ale nepředpokládal. Bella otevřela dveře, udělala krok ven, a narazila do mě. Spadla na zem, mnula si čelo a brebentila něco o zdech. Pobaveně jsem na ni koukal, ptal se jí, jestli je v pořádku a pomohl ji ze země.

Zeptal jsem se jí, jestli se mnou opravdu chce jet, ale tak nějak jsem tušil, že už rozhodnutá je. A také byla. Nastoupila do auta a její vůně mě úplně odrovnala. Cesta do školy mi strašně utekla a jí nejspíše také soudě dle jejího výrazu.

Když jsem venku chytil Bellu za pas, myšlenky všech byly strašné. Závist, nadávky, prasárny a především film. Raději jsem se na ně nesoustředil, protože bych všem mohl utrhat hlavy.

Den s Bellou uběhl neskutečně rychle a šli jsem společně na oběd. Všichni už seděli na našich obvyklých místech, před sebou měli nedotčené jídlo a čekali. Čekali na nás, aby mohl začít výslech. Chudák Bella!

Bella ale byla statečná. Na většinu otázek odpovídala a ještě se stačila najíst. Odvezl jsem ji k domu a řekl, že za půl hodiny budu zpátky, tak aby byla převléknutá. Vesele vyskočila z auta a já rychle odjel.

Za půl hodiny jsem byl zpátky u ní, ale pěšky. Všiml jsem si, že stojí v okně a dívá se do lesa, přesně mým směrem. Pousmál jsem se nad tím a přemýšlel, jestli věděla, že přijdu pěšky. Šel jsem normální lidskou chůzí až k jejich domu.

Tentokrát jsem zaklepal a uslyšel, jak Bella běží po schodech dolů. Jenže nedoběhla, nýbrž dojela. Musela jí podklouznout noha, protože konec schodů sjela po zadku. Nečekal jsem, až mi otevře. Vzal jsem za kliku a otevřel si sám. I kdyby ty dveře byly zamčené, šel bych skrze ně dovnitř, abych mohl za Bellou.

Bella ležela na zemi a snažila se zvednout. Přiskočil jsem k ní a zvedl ji do náruče, protože jsem se bál, že by jí něco mohlo být. Ona se na mě ale usmála a chtěla se z mé náruče dostat. Nedovolil jsem jí to. Rezignovaně si povzdechla.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ustaraným hlasem a ona kývla hlavou.

„Jsem, jen mi nějak podjela noha,“ odpověděla, ale sykla bolestí.

„Bello, řekni mi, co tě bolí,“ prosil jsem. Nechtěl jsem, aby jí něco bolelo.

„Bolí mě kotník a zadek, ale není to nijak hrozné. Zítra budu v pohodě. Jen asi nebudu moct jít,“ řekla smutně a sklopila hlavu.

„To taky nemusíš. Klidně tě celou cestu ponesu,“ nabídl jsem se jí, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Vždyť jsem těžká! Budou tě bolet ruce!“ protestovala. Zasmál jsem se, což jí donutilo zvednou ke mně hlavu.

„Nemůžu se fyzicky unavit,“ informoval jsem ji.

„Vůbec?“ zeptala se nevěřícně.

„Ne, ale takovéhle otázky mají ještě čas,“ řekl jsem, ale ona zaprotestovala.

„Vždyť jsi slíbil…“

„Ano, slíbil. A také ten slib dodržím. Jen ještě chvíli vydrž.“ A s tím jsem vyšel z domu. Na nic se už neptala, jen mě zvědavě pozorovala. Nesklonil jsem k ní oči, ale kontroloval, jestli nás někdo nesleduje. A když jsem překročil hranici lesa, rozběhl jsem se svou rychlostí.

„Edwarde, ne! Co to děláš? Já se bojím!“ pištěla a já se zasmál. Ucítil jsem, jak mě bouchla pěstičkou. Podíval jsem se na ni a v jejích očích uviděl zlobu. Zvedl jsem jeden koutek do úsměvu a ona zavřela oči. Otevřela je až ve chvíli, kdy jsem zastavil.

„Pá-á-ni!“ Natáhla to slovo do neskutečných délek.

„Co to je za místo?“ zeptala se.

„Moje… Naše louka. Líbí se ti?“ optal jsem se s úsměvem.

„Ano, moc! Ale ve filmu také byli na louce. No to je vážně divné,“ konstatovala a já se zase zasmál.

„Teď to neřeš. Nechtěla si se mě na něco náhodou zeptat?“ řekl jsem a popošel více do středu louky, kde jsem si sedl a Bellu houpal v náručí.

„Jasně. Já… sakra… třeba… možná… ale co když…“

„Bello? Jsi v pořádku?“ Raději jsem se zeptal, protože jsem to nepochopil.

„Jo, jen nevím, kde začít. Á! Už vím! Proč se živíš lidskou krví?“ Tuhle otázku jsem čekal, položila mi ji už ráno.

„Bello, neživit se lidskou krví, nepotkal bych tebe. A to by byla moje osudová chyba. Ale je to kvůli Carlisleovi, který nás stvořil. A také nechci být žádná zrůda. Což snad chápeš. Je to opravdu těžké, hlavně v blízkosti lidí, ale zvládnout se to dá,“ odpověděl jsem a pro sebe si ještě zašeptal: „Ale s tebou je to sakra těžké!“

Podívala se na mě a skousla si ret.

„Proč?“ řekla tiše a nakrčila čelo, až se jí objevily drobné vrásky. Palcem jsem jí přejel po čele a snažil se ty vrásky schovat. Přestala se mračit.

„Bello, lidská krev nám voní. Ale někdy se stane, že potkáme i jedince, kteří voní víc než ostatní. A to jsi i ty. Tvoje vůně je tak neskutečně lákavá! Já…“ odmlčel jsem se, „tvoji krev bych si nikdy nevzal. Je to těžké, ale vím, že pokud bych to udělal, přišel bych o tebe a to rozhodně nechci!“

„Edwarde, věřím ti. Vím, že mi neublížíš. Nebojím se tě,“ řekla tiše a nejistě ke mně zvedla ruku. Sledoval jsem ji a nadechoval se, ale potlačoval ten žár. Pohladila mě po tváři a její teplá ruka mě pálila. Usmál jsem se a ona taktéž.

„Možná bys mi neměla tolik věřit. Přeci jenom jsem tvůj nepřítel a…“ Položila mi prst přes ústa, čímž mě přerušila.

„Přestaň si hrát na Edwarda z filmu. Vždyť jsi viděl, že i on to zvládl, tak ty to taky zvládneš. Jasné?“ řekla a usmála se. Její čokoládové oči mě úplně pohltily.

„A co ti Volturiovi, nebo jak se jmenují?“ zeptala se a mrkla, čímž mě vrátila zpátky do reality.

„Ach, ano. Jenže přesně nevím, co se děje, ale večer mi to Carlisle řekne. Což mi připomíná, že mě o něco s Esmé žádal.“ Rukou jsem si zajel do vlasů a nadechl se její lahodné vůně.

„Ano?“ zeptala se se zájmem v hlase a nedočkavostí v očích. Pousmál jsem se.

„Chtěli by tě poznat. Myslíš, že bys k nám mohla přijít? Představil bych tě oficiálně rodičům,“ vysoukal jsem ze sebe nějak nervózně.

„Jistě, moc ráda! Ale kdy?“

„Co třeba zítra po škole? Nevadilo by ti to?“ ptal jsem se jí, ale ona jen zavrtěla hlavou a blaženě se usmála.

Houpal jsem ji v náručí a vzájemně jsme se dívali do očí, když jsem si vzpomněl na jednu pasáž z filmu.

„Chci něco zkusit. Jenom se nehýbej,“ zašeptal jsem těsně u její hlavy a Bella se na mě překvapeně podívala. Pak se ale usmála a kývla hlavou. Nejspíše jí došlo, co chci podniknout.

5. kapitola / Texy / Verony1 / 7. kapitola

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepravděpodobné? Ale jděte! - 6. kapitola: