Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřemožitelní 20. kapitola

18.07.2010 (07:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1757×

„Musíme se vrátit,“ řekl Edward, když jsme se pomalu oblékli, tedy on se mohl obléct, ale mně chybělo tričko, protože mi ho Edward roztrhl.

„Copak můžu jít takhle?“ zeptala jsem se a on se usmál. Byl to ten nádherný pokřivený úsměv, při kterém jsem zapomínala na všechny starosti, které byly kolem mě.

„Mně by to nevadilo, ale máš pravdu,“ řekl a podal mi svou košili, která přežila.

Pohled na jeho nahé tělo mi způsoboval příjemné mravenčení v podbřišku. Existuje něco krásnějšího, než tenhle dokonalý upír, ptala jsem se sama sebe. Odpověď jsem našla hned. Možná, že někde na světě je něco hezčího, ale pro mě bude Edward vždy to nejkrásnější. Oba jsme ztratili pojem o čase, a tak jsme rychle běželi zpět domů.

„No kde jste se flákali?“ ptal se Emmett, ale když si všiml, že Edwardovu košili mám já, tak se začal šíleně smát a hned mu to došlo.

„No neříkej, že se nám z Edwarda stal konečně chlap?“ smál se a přidal se k němu i Jasper, který ho uslyšel, když procházeli s Alice kolem. Emmettův vtip vyvolal bouřlivý smích, který u něj přešel v dávivý kašel.

„Tak to je to, co jsi viděla?“ ptal se Jasper své milé Alice, která se snažila z pro nás trapné situace vybruslit.

„Emmette, myslím, že to, co děláme nebo neděláme, je naše věc,“ řekl Edward a Emmett rezignovaně odešel, protože z Edwarda šla hrůza. Ale ta bohužel polila i mě, když jsem zjistila, jak dlouho jsme byli pryč! Zbývají jen poslední hodiny do chvíle, než k nám dorazí Alex s armádou upírů, kteří budou připraveni nás zničit. Potřebovala jsem cítit Edwarda, a tak jsem ho objala, ale podobně na tom byli i všichni ostatní. Rose s Emmettem se vytratili, aby si užili poslední chvíle strávené spolu. Alice a Jasper se šli znovu posilnit před bitvou, která doufám nenastane. Jasper býval vojevůdce, ale i on dobře věděl, že oni mají velkou přesilu, kterou nemusí vyrovnat ani moje moc. Carlisle a Esme odešli do pracovny a myslím, že si také užívaly chvíle, které měli, protože nikdo nevěděl, jestli nebudou poslední.

„Je mi to líto, ale vaši rodiče nehodu bohužel nepřežili,“ oznámil nám doktor, který ošetřoval mamku s taťkou. Vyděšeně jsem se dívala na Alexe a hned zase na doktora.

„Cože? To není možné, musel jste se splést!“ vykřikla jsem. Cítila jsem hysterii, která mnou prostupovala. Oni zemřeli? Ne, vždyť oni musejí být v pořádku. Potřebujeme je, já je potřebuji! Zcela mě otupil strach a já jsem padla na nemocniční podlahu a opřela se o zeď, kde jsem propukla v pláč. Alex si sedl vedle mě a nesnažil se tvářit hrdinsky. I on brečel, protože tohle byl ten nejhorší okamžik v našem životě. Co teď budu dělat?

„Musíte se uklidnit, pláčem nikomu nepomůžete,“ řekl a já jsem se na něj podívala pohledem, ve kterém se odrážel všechen můj vztek, všechna moje bolest. On je klidný, jemu nezemřela osoba, na které závisel jeho život!

„Nepomůžu? Vy jste jim nepomohl! Je to vaše vina! Nesahejte na mě, nechte mě být! Copak vám nestačí, že kvůli vám umřeli?“ vybuchla jsem zlostně a on se odtáhl, protože jsem kolem sebe začala mávat rukama a tím jej odhánět.

„Pokud se neuklidníte, tak vám podám sedativa,“ řekl a já jsem se tím víc rozčílila. Křičela jsem a nadávala, až jsem ucítila, jak mě něco bodlo do boku. Ohlédla jsem se a uviděla jsem dalšího doktora s injekční jehlou v ruce. Zamotala se mi hlava a jeden z doktorů mě chytil. Chtěla jsem se bránit, ale ruce a nohy mě neposlouchaly. Byly těžké a já jsem se nemohla pohnout z místa. Celé mé tělo zesláblo a já jsem padala do hlubin. Topila jsem se v oceánu. Mé myšlenky byly těžké a hučelo mi v hlavě. Nemohla jsem se pohnout a ani jsem nemohla promluvit. Chtěla jsem je zadržet, říct jim, aby mě nechali, ale nemohla jsem.

„Dal jsem jí dvojitou dávku, kvůli bezpečnosti,“ řekl někdo, ale už jsem nevnímala, kdo to vlastně byl.

„Elis?“ slyšela jsem odněkud z dálky.

Došlo mi, že hlas, který volal mé jméno, nepatřil do mých vzpomínek a vrátila jsem se do reality. Setkala jsem se s Edwardovým ustaraným pohledem.

„Promiň, já jsem vzpomínala,“ omluvila jsem se mu a on si povzdychl.

„Měl jsem strach, když jsi mi neodpovídala,“ řekl utrápeně. „Přemýšlel jsem o něčem… Zůstaň tady, Elis. Nechoď tam s námi, může to být nebezpečné a já o tebe nechci přijít, kdybych ztratil tebe, tak můj život nemá smysl. Uteč odsud, teď hned.“ Mluvil naléhavě, ale jeho slova byla jasná. Kdyby žádal cokoli, tak mu přání splním, ale tohle nemohu.

„Víš dobře, že to neudělám. Nemůžu vás vystavit nebezpečí! Žádej cokoli, ale tohle ne. Byla bych milionkrát radši, kdyby ses pro tuto možnost rozhodl ty, protože nechci, aby se ti cokoliv stalo. Miluji tě! To nezmění nic na světě. Až dojde k bitvě, tak ti umožním přístup do své hlavy a tím uvidíš i to, co si chci sdělit s Alexem. Pokud se něco stane, tak chci, abys varoval ostatní a utekli jste. Já štítem udržím ostatní z vašeho dosahu a postarám se o smazání vašich stop, ale musíte jít. Nezastavovat se a nevracet se,“ řekla jsem mu, ale věděla jsem, že neodejde. Je to paličák!

„Elis, to po mně nemůžeš chtít,“ řekl bolestně. „Budu varovat ostatní, ale nenechám tě tam! Miluji tě. Budu stát při tobě a chránit tě do poslední chvíle,“ slíbil a svůj slib potvrdil polibkem. Opět jsem cítila vlnu vzrušení, ale mučila mě myšlenka na to, že s největší pravděpodobností všichni zahyneme. Můj život je mi ukradený, ale oni musí přežít. Prostě musí! Venku svítalo a já jsem v Edwardově objetí pozorovala, jak se rozednívá a z noci se pomalu stává den. Klid, který nastal, ovšem netrval dlouho.

„Pojďte všichni sem!“ volala Alice, která přiběhla do domu, a za ní se ihned objevil Jasper. Ve tvářích měli ustarané výrazy. Dostala jsem strach. Ani Rosalie s Emmettem nebyli daleko, protože tu byli také hned. Carlisle vyběhl s Esme z pracovny a já s Edwardem jsme k nim také došli.

„Co se stalo?“ ptala jsem se Alice, v jejíž tváři jsem viděla hrůzu.

„Už tu budou! Za čtvrt hodiny, viděla jsem to,“ řekla naléhavě a já jsem cítila, jak všichni zůstali stát. Cože? Už jsou tu? To není možné, vždyť je ještě brzy!

„Cože? Jak je možné, že už tu jsou?“ ptala jsem se zmateně.

„Já nevím, Elis, ale musíme si pospíšit! Ještě se stále nerozhodli, co udělají a až teď se museli rozhodnout, že si pospíší, protože jinak bych to viděla dřív,“ řekla taky zmateně.

„Dobře, takže jdeme,“ řekl Emmett, který byl rád, že bude konečně nějaká akce. Kéž by to bylo všechno jednoduché. Podívala jsem se do tváře Rosalie, která se mi upřeně dívala do očí. Přikývla jsem, bylo to krátké a téměř nepostřehnutelné znamení, ale ona pochopila, co znamená. Znamená, že se postarám o to, aby byl Em v pořádku. Všichni budou v pořádku! Narušila a ohrozila jsem jejich životy a na to jsem neměla právo, takže udělám vše, co bude nutné, abych to napravila. Nežádám o odpuštění za to, na co myslím, ale žádám o slitování nad těmi, které miluji, nade všechno. Skončím v pekle, ale pokud to půjde a bude to nevyhnutelné, tak nebudu sama, kdo tam půjde!

19. kapitola - Shrnutí - 21. kapitola

Nebudu dávat žádný limit, ale doufám, že se tu nějaký komentář objeví, protože z nich mám vždy radost. Jsem ráda, když se můj příběh někomu líbí.

Děkuji :-).