Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 16

13.02.2014 (13:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1646×

V ten moment jsem si vybavila Jacoba. Tak dlouho jsem si na něj zakázala myslet, ale teď, v této situaci, když je možné, že nejspíš pod srdcem nosím jeho dítě, jsem se podvolila své mysli a nechala ji toulat se po svých vzpomínkách. Jak mu to asi oznámím? Podobným způsobem jako své city?

Vzpomínka na tu prapodivnou situaci, kdy se dozvěděl, jaké city k němu doopravdy chovám, mě zasáhla jako blesk. V ten moment jsem myslela, že Emmetta rozčtvrtím a zakopu, ale nakonec jsem si uvědomila, že je vlastně dobře, že se to celé takto odehrálo. To, že Emm našel můj deník, odmítal mi ho vrátit a nakonec z něj přečetl ten nejtajnější úryvek, mi pomohlo. Kdyby se to totiž nestalo, nejspíš bych nikdy Jacobovi neřekla, jak to doopravdy cítím a ještě teď bych si vylévala srdíčko mně, znovu mně a mému já.

Když jsem došla až do chvíle, kdy jsme se poprvé políbili, jako bych opět cítila ty prvotní motýlky a chvění. Jako bych právě cítila jeho rty na těch mých, ty teplé a měkké. Jeho vroucí objetí a jeho vůni. Zkrátka jeho, celého…

Při tom, jak jsem se probírala svými vzpomínkami, vybavovala si každý okamžik a vzpomínala na osobu, která mi je na světě snad nejdražší, nevšimla jsem si, že na příjezdovou cestu k našemu domu přijela má rodina. Byla jsem natolik pohlcena myšlenkami a vzpomínkami, že jsem nevnímala své okolí.

Jejich auta zastavila před naším domem a má rodina postupně vystupovala ven. Okamžitě, hbitě a střelbitě jsem se snažila vytěsnat všechny ty myšlenky z hlavy. Netušila jsem, kdy nade mnou má matka drží svůj štít, takže jsem nechtěla riskovat, že by se do mé mysli podívala další nezvaná mysl. Nikdy nemůžu vědět, kdy mě můj otec poslouchá. A zrovna tyto myšlenky bych si, alespoň prozatím, chtěla nechat pro sebe.

„Jsme zpátky!“ ozvalo se domem a několik párů nohou se rozuteklo po domě. Emmett se šel s ostatními přivítat a dále jsem jen poslouchala, jak si všichni pomáhají s taškami, které dovezli z města. V hlavě jsem si představila, jak všechna auta přetékají všelijakými věcmi, které jsou pro každého přísně tajné. Blíží se totiž Vánoce a každý se snaží koupit všem něco, co by mu udělalo radost. Ovšem nejde tu o maličkosti.

„Ne, nech tu tašku, tu si vezmu sama! Padej pro další!“ rozkřikla se Alice na někoho z rodiny. Netušila jsem, koho to vyhnala, ale usoudila jsem, že mu vzala z rukou tu tašku, ve které měla věci pro tu dotyčnou osobu.

„Sakra, Alice, to tam táhneš kamení?“ slyšela jsem hlas tety Rosalie. Musela jsem se nad tím vším jen zasmát, takto totiž vypadá každý z našich návratů z nakupování.

„Ne. Měla bych?“ odpověděla jí Alice a dál už nic nedodávala. Ani k ní nepřiskočila žádná další odpověď, takže jsem to osobně považovala za vyřízené. Domem se nesly jen kroky mé upíří rodiny, a když i ty ustaly a všichni se rozmístili po domě, někteří se odhodlali a všechna tři auta šli zaparkovat do garáže.

Já jsem stále stála v koupelně, zřejmě bílá jako stěna. Opírala jsem se o umyvadlo a bála se na sebe kolikrát podívat i do zrcadla. Pokaždé, když jsem si pohlédla do tváře, chtěla jsem se na sebe usmát, zkusit se z myšlenky, že bych mohla být těhotná a stát se matkou, radovat, ale nikdy mi to nevyšlo. Stále stejný kamenný výraz, jako bych právě měla jít na popravu. Potěšující.

Tak fajn, jen jeden pohled na tu malou bílou věc v tvé ruce a vše bude v pořádku. Jen jeden pohled a ty se dozvíš pravdu, stačí jen jedno mrknutí…

Čeho se vlastně bojím? Když tam bude jedna čárka, znamená to, že test je negativní a ty si můžeš oddechnout. Nic se nestalo. Vše je v normě a ty ho můžeš vyhodit. Pokud tam budou čárky dvě… jsi v hajzlu.

Tak dobře. Nádech a výdech. Napočítáš si do tří a podíváš se, říkala jsem si v duchu. Jen jsem doufala, že Edward se věnuje něčemu jinému a že mě si v tu chvíli nevšímá. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a zavřela oči. V duchu jsem si začínala odpočítávat…

Jedna… dva…

„Renesmé!“

Tři…

S překvapením jsem oči opět otevřela, a když mi došlo, že na mě volal můj otec, jen jsem si povzdechla. Dlouze a hluboce jsem vydechla a zakňourala při tom jako ublížené dítě, kterému jste zakázali koupit tu úžasnou hračku, co vidělo v obchodě.

„Ach jo,“ uteklo mi sklesle.

„Renesmé, kde jsi? Můžeš sem přijít?“ dodal Edwardův hlas a všimla jsem si lehkých kroků, které se mi vydaly po schodech naproti.

„Už jdu!“ vykřikla jsem mu nazpátek jako odpověď. Bez přemýšlení jsem položila těhotenský test na okraj umyvadla a šla otevřít dveře. Jak jsem byla překvapená, když jsem je otevřela a málem narazila do otcovy kamenné hrudi. Stál za dveřmi s rukou ve vzduchu, jak se chystal zaklepat.

„Eh,“ vydala jsem ze sebe s překvapením. „Tati, co… co tu děláš?“ vyhekla jsem s očima vytřeštěnýma dokořán. V hlavě mi to začalo šrotovat. Stál naproti mně, pohled upřený někam za má záda. Všimla jsem si, jak očima projíždí koupelnu, asi se snažil vymyslet, co jsem tam dělala. V duchu jsem se začala modlit k Bohu, aby se svým orlím zrakem nezastavil na bílém keramickém umyvadle, kam jsem „zahrabala“ svoje malé tajemství.

Pane Bože na nebesích, prosím…

„No… když mi došlo, že jsi v koupelně, přišel jsem se podívat, jestli už ti je lépe. Stále ti je špatně?“ zeptal se mě a sáhl mi rukou na čelo. Já ho téměř nevnímala, v hlavě mi kolovala myšlenka, která se ubíhala k jednomu. Můj těhotenský test na umyvadle, můj těhotenský test na umyvadle… Když mi došel význam jeho slov, v hlavě jsem mu odpověděla.

Ne, špatně mi bude až tehdy, když tam uvidím dvě čárky…

„Ne, už je mi dobře,“ řekla jsem mu a sáhla za sebe po klice ode dveří, abych mohla zavřít dveře od koupelny. Usmála jsem se a snažila se zakrýt svůj pocit nervozity.

„Vážně už je ti lépe? Jsi celá rozpálená,“ řekl a opět mi dal ruku na tvář. Já jsem mu ji chytla do dlaně a přiložila k tělu. Ovšem jeho ruku jsem nepustila. Pokusila jsem se o úsměv, kterým bych mu dala jasně najevo, že mi je fajn, jsem zdravá a do koupelny jsem šla jen z čistě normálních důvodů, proč živoucí bytosti do koupelny chodí, ale jeho další slova mě utvrdila v tom, že mi to nesežral. Kéž by mi šly zavřít ty dveře, ale on stál tak, že bych mu tam skřípla prsty, protože se jednou dlaní opíral o futra.

„Renesmé, co se děje, jsi celá nervózní,“ řekl mi a přitáhl si mě k tělu. Objal mě svýma silnýma pažema a přivinul si mě na svou hruď. Já jsem mu objetí oplatila a užívala si pocit v jeho náručí. Úplně jsem cítila, jak hořím nervozitou a strachem, který nešel zklidnit.

„Nemusíš mě přesvědčovat o tom, že…“ zasekl se uprostřed věty pro mě z neznámého důvodu. Táta mlčel, já také nic neříkala. Vyčkávala jsem, co se bude dít dál. Až když už mi to přišlo divné, jemně jsem ho od sebe odstrčila, abych se podívala, co se děje.

Edward stál jako socha, nehýbal se a jen koukal někam za mě do koupelny. Sledovala jsem jeho pohled a ihned mi bylo jasné, kam jím míří. Oba jsme koukali na stejnou věc. Můj těhotenský test. Táta nic neříkal, jen sklopil svůj pohled a prsty se chytil za kořen nosu. Pak dal ruce pryč a najednou nevěděl, co říct, co udělat, jak se zachovat.

Zaostřila jsem svůj zrak na tu malou bílou věc a snažila se spočítat čárky. Jedna byla naprosto krásně vidět, svítila na dálku. Ta druhá byla slabá, ale byla tam. Jsem těhotná.

V tu chvíli se mi svět zatočil, najednou jsem opět viděla to krásné dítě před svýma očima. Jak běhá, jak se směje, jak asi vypadá. Mé představy mi však narušoval jen ten pocit, že tu se mnou stále stojí můj otec, kterému bych asi měla něco říct.

Podívala jsem se na něj a setkala jsem se s jeho pohledem, který jasně říkal, že je zaskočený stejně jako jaká.

„Tati, já…“ začala jsem s několika slovy. Vlastně jsem ani nevěděla co říct, ale tu trapnou chvilku zachránil Emmett, který napochodoval do mého bytu.

„Tak co?“ zeptal se mě. „Už znáš odpověď? Tak kolik?“ zeptal se mě naprosto bez zábran. Bylo mu jedno, že to, co říká, slyší celá rodina, že tu právě stojí můj otec a že to tím pádem nejspíš všechno vykecal. Nemohl přece tušit, že to Edward už ví a tudíž může mluvit naprosto otevřeně. Nebo to ví?

„Eh, no…“ dokázala jsem ze sebe jako jediné vypravit. Doopravdy, tahle situace byla velmi divná. A trapná. Všichni tři jsme tam jen tak postávali.

Edward stál mezi dveřmi, očividně vyvedený z míry, radši jsem ani nechtěla vědět, co se mu honí hlavou. Jen tak střídavě koukal na mě, pak na Emmetta a nakonec na zem nebo do stěny.

Emmett se líně opíral o sedačku v mém skromném obýváku a rukou si zakrýval úsměv na rtech. Byl z toho celý pobavený a u něj jsem si docela dokázala představit, na co myslí. Je pobavený a říká si něco jako „já jsem to věděl“.

A já? Stála jsem vedle svého otce jako opařená. Pozorovala jsem ty dva a vůbec netušila, co říct, nebo co udělat. Ani jsem nevěděla, jestli je dobře, že je to venku, nebo špatně, že už je to venku.

„No… takže to vypadá, že budeme mít dalšího člena naší rodiny. Rose se rozplyne, až se to dozví,“ řekl Emmett nahlas. V tu chvíli se zastavily veškeré kroky v domě, hlasy, i dýchat snad všichni přestali.

„No… to Carlisle taky,“ řekla jsem otráveným hlasem a podívala se přitom na svého otce, který se díval do země. Usmíval se. Byl jako socha, sledoval zem a přitom si na jeho rtech pohrával lehký úsměv.

„Tati?“ oslovila jsem ho a on svůj pohled otočil i s tím úsměvem na mě. Koukal se na mě s jiskřičkami v očích, usmíval se, vypadal šťastně. Koukali jsme se na sebe navzájem.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a nezabránila mým koutkům úst, aby se povytáhly výš.

„No… vypadá to, že budeme muset na nákup znova. Chybí nám dárky pro jednoho člena rodiny,“ řekl a teprve potom se na mě pořádně usmál. Já jsem vytáhla rty do úplného úsměvu a skočila mu kolem krku. Táta mi podebral nohy a držel mě v náruči. Jak jsme se tam tak objímali a Emmett se jen pochechtával, najednou vtrhli do dveří všichni ostatní.

„To jako vážně?“ zeptala se mě Rosalie, která vešla do dveří jako první. Její dlouhé vlasy za ní vlály, v očích radost, která si jí v nich pohrávala, a ústa v úsměvu, stejně jako ostatní z mé rodiny. Táta mě položil na zem a já stála vedle něho.

„Ano. Vážně, Rose,“ odpověděla jsem a v tu chvíli jsem se ocitla v obrovském blonďatém objetí mé tety.

„Ale… jak?“ vypadla z Jaspera otázka, která zřejmě každému přišla jasná. I když o tom nikdo, kromě Edwarda a Emmetta nevěděl, muselo všem dojít, že jsme s Jacobem došli v našem vztahu asi dál, než jen k vodění se za ručičku a pár letmým polibkům.

„Víš co, synku? Přijď večer za mnou, dám ti přednášku,“ řekl Carlisle a hezky se na Jaspera usmál. V hlavě mi naskočily živé obrazy toho, jak Carlisle ukazuje Jasperovi obrázky včeliček a snaží se mu vysvětlit, k čemu doopravdy mají žihadlo. Tomu jsem se musela zasmát. Cítila jsem, jak mi z Jasperovy otázky rudnou tváře, ale snažila jsem se to, alespoň v mysli, svést na tu radost, která se linula celým domem.

Když mě Rose pustila, šla jsem z jednoho objetí do dalšího, z jedné náruče do druhé, dokud si mě neohmatali všichni v pokoji. Každý se usmíval a byl nadšený. Na celý zbytek dne si mě zabrala dámská část osazenstva a vyptávala se mě na různé věci. Od toho, jak jsem na to přišla, až po to, jakou barvu chci, aby měly dupačky.

Zároveň jsem se s Carlislem domluvila na různých vyšetřeních a prohlídkách, také si se mnou povídal o několika dalších věcech.

„Jak je to asi dlouho, co… no, co se to stalo?“ zeptal se mě Carlisle obloukem na to, kdy jsem se s Jacobem vyspala. Proč to neříct na rovinu?

„No… večer před odjezdem,“ řekla jsem mu s rudými tvářemi a knedlíkem v krku. Uhýbala jsem pohledem a radši sledovala tahy štětce na obraze v jeho pracovně. Poslouchala jsem tahy, které vydávalo jeho pero, jímž si zapisoval některé údaje do mé karty. Seděla jsem na měkké židli a jen tiše oddechovala. Občas jsem se podívala na Carlislea, jak soustředěně něco píše do těch papírů, kterým jsem stejně nikdy moc nerozuměla.

Carlisle vypadal velice klidně, pro něj to vlastně je taková monotónní práce. Tyto papíry zná už nazpaměť a dokázal by je vyplnit i se zavřenýma očima. Když byl hotový, udělal poslední tečku za větou a zavřel kartu se všemi těmi dokumenty. Položil propisku a ten spis si uložil do vrchního šuplíku u stolu. Následně se podíval na mě, a když viděl mou bezvýraznou tvář, usmál se. Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, ale příliš jsem tomu nedala.

„Usměj se trochu, Renesmé. Budeš máma,“ řekl mi a svůj vlastní úsměv rozšířil. Opřel se a založil si ruce v klíně. Díval se na mě a čekal na mou odpověď. Opět jsem se pokusila splnit Carlisleovo přání, ale vážně jsem si připadala, jako bych snědla citron společně se zázvorem.

„Nevypadáš moc nadšeně,“ zkonstatoval a na sotva vteřinu vypadal, že se zamyslel. Během vteřiny byl na nohou a podával mi svůj telefon. Koukala jsem se na něj celá překvapená, nechápala jsem, proč mi ho půjčuje. Carlisle se na mě povzbudivě usmál a potom mi podal vysvětlení.

„Myslím, že je tu ještě někdo, kdo o tom neví,“ řekl mi a bez dalšího slova odešel.

Tím mi Carlisle vyrazil dech, nečekala jsem od něj takový krok. Nechal mě ve své pracovně samotnou, zavřel dveře. V ruce jsem svírala tu placatou malou věc a byla na vážkách. Carlisle po mně chce, abych mu to zavolala? Jacobovi? Po měsíci, co se neozval, co jsem se neozvala ani já? Co když mě nenávidí, za to, že jsem se s ním vyspala a pak prostě utekla? Musí mě za to nenávidět, musí! Není možné, aby mě po tom ještě miloval.

Ale pod srdcem nosím jeho dítě… Měl by to vědět. Jacob bude otcem, já matkou, budeme rodiče. Jenže otec o tom neví. To není správné. Ale jak mu to říct? Ahoj Jakeu, jsem těhotná. Tak pa!

To asi ne. Hlavně… mluvit s ním pro mě bude jako nasypat si sůl do rány. Nevím, jestli s ním dokážu komunikovat.

Nedokážeš, neřekla bys ani slovo...

Ale ne, zvládneš to. Jen pár holých vět, aby věděl, co se přihodilo. A nic víc…

Ne, neřekneš ani hlásku. Hluchá linka. Nic. Přiznej si to…

Tak ale co? Měl by to vědět…

Měl, to je pravda…

Hádání sama se sebou mi také moc nepomáhalo, měla jsem dva názory. Ale jisté bylo, že ten telefon dneska stejně zvednu.

Zavolej Sethovi, zeptej se na Jacoba… nemusíš to hnedka vyklopit, jen se zeptej…

V hlavě se mi zrodila myšlenka, která nevypadala tak špatně. Seth by mohl být řešením. Znovu jsem se podívala, na tu věc, kterou jsem držela v ruce. Stačí najít jen jedno jméno v seznamu, stisknout jen jedno tlačítko. To není tak zlé.

A přiznej si, že bys Setha ráda slyšela. Když ne Jacoba, tak alespoň jeho…

Tak dobře, řekla jsem si sama pro sebe a odemkla telefon. Sethovo číslo bylo mezi posledními. Radši jsem jednala rychle, abych si to ještě nerozmyslela. Když jsem přikládala telefon k uchu, byla jsem nervózní. Netrvalo to vůbec dlouho, snad jen tři vyzvánění a už jsem slyšela jeho hlas z druhého konce.

„Haló, Carlisle?“ zeptal se zdvořile. Byl to velmi divný pocit, neboť mi přišlo, jako bych z jeho hlasu cítila odtažitost. Zůstala jsem zkamenělá, beze slova.

„Tak haló, Carlisle? Nevím, co to je za hru, ale vážně na to nemám náladu,“ řekl a na pár sekund se odmlčel. Já stále nic neříkala, vyčkávala jsem a vlastně ani nevěděla proč.

„Ještě chvilku a zavěsím, tohle vážně není vhodná chvíle na takovéto fórky,“ řekl a to mě ujistilo v tom, že musím něco říct.

„Tak děkuji, že ses ozval. Měj se hezky,“ řekl a ve mně to začalo vřít…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 16: