Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 2

01.10.2013 (17:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1916×

„Za týden nebo dva,“ odpověděl mi skoro neslyšně ledovým hlasem, ze kterého čišela nespokojenost. Když to řekl, jen jsem ohrnula ret, popotáhla a pokývala hlavou na znamení, že rozumím. V tu chvíli jsem byla vděčná všemu možnému neexistujícímu i reálnému, že můj otec mi nečte myšlenky…

Chytla jsem se Rose, která stále seděla vedle mě ve dřepu za rameno, a s obtížemi vstala. Má kolena byla jako z papíru, jako by mě neposlouchala, vypovídala službu. Třásla se mi a kotníky a ruce je v tom podporovaly. Chvilku jsem stála na místě a trošku zavrávorala, ale potom jsem to ustála. Poohlédla jsem se ještě jednou po všech ostatních a jakoby se nic nedělo, jsem se otočila a odpochodovala ke schodům. Lezla jsem nahoru jako šnek, hezky schůdek po schůdku, krok za krokem. Připadala jsem si jako totální idiot. Jaká to byla sláva, když jsem se dobelhala nahoru a zavřela se ve svém pokoji. Nezamykala jsem, jen jsem ty dveře s tichostí zavřela.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem na sobě celou tu dobu měla bundu a boty. Začalo mi v tom být nepříjemně, a tak jsem to ze sebe svlékla a hodila někam za sebe, nesledovala jsem, kam to dopadlo. Připadala jsem si jako robot, doopravdy jsem se tak i chovala. V hlavě mi neustále zněla všechna ta slova, která tam dole padla. A že jich moc nebylo, většina našeho rozhovoru byla zaplněna mými nářky, brekem, pláčem a slzami.

Když jsem ze sebe svlékla boty, bundu, košili i kalhoty, které mi na pohodlí moc nepřidávaly, a nechala si jen triko. Plácla jsem sebou na postel jak široká tak dlouhá. Zachumlala jsem se pod peřinu úplně celá, kolena si přitáhla k bradě a objala je pažemi. Myslela jsem si, že se mi spustí další slzy, že budu od Rose potřebovat další várku těch tenkých kapesníčků, ale nemohla jsem plakat. Chtěla jsem, nadávala jsem si za to, ale ani jediná slzička mi neukápla. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybychom se nemuseli stěhovat, mohli tu zůstat. Ale už teď jsem věděla, že nic takového se nestane. Budu muset odjet. Budu ho tu muset nechat na bůh ví jak dlouho. Ač se mi to líbí, nebo ne…

„Renesmé!“ zakřičel něčí tenký hlas.Všude kolem bylo bílo.

„Zlato!“ ozval se tentokrát hrubý hlas, který jsem si dokázala přiřadit k muži.

„No tak, brouku!“ ozval se úplně jiný, třetí hlas, který zněl jako zvonkohra.

„Mami? Tati?“ zeptala jsem se do větru. Dokonce i zvuk mých vlastních slov mě udivil, ten hlas mi vůbec nepatřil. „Jacobe?!“ vybafla jsem, když jsem spatřila tři postavy, které ke mně běžely. Spolu s mými rodiči a Jacobem jsem viděla i všechny ostatní členy mé milované rodiny, každý se na mě usmíval od ucha k uchu, byli šťastní. Za nimi jsem viděla přicházet i další osoby, ve kterých jsem z dálky rozpoznala vlky z rezervace, tentokrát v lidské podobě.

„Na co čekáš, Renesmé?“ uslyšela jsem za sebou a když jsem se otočila, viděla jsem Alishu s Thomasem držící se za ruku.

„Co se děje?“ vykřikla jsem, celá zmatená jsem se dívala do všech obličejů, které se neustále přibližovaly. Jen jeden stál. Byl to Jacob. Natáhl ke mně ruku, chtěl, abych ji přijala.

„Pojď.“ Usmíval se na mě a čekal, až ji přijmu. Zvedla jsem svou tenkou ručku a chtěla udělat pár kroků směrem k němu, abych naše dlaně spojila. Jeden krok, druhý krok… dál už to nešlo. Zrovna v ten moment kolem mě prošli ostatní a ve chvíli, kdy mě míjeli, mě nějaká neznámá neviditelná síla táhla pryč. Od něj. Od Jacoba. Začala jsem proti tomu bojovat, ale nešlo to. Bylo to silnější, lepší, vyhrávalo to a já proti tomu nic nezmohla. Byla jsem slabá, malá a křehká.

„Ne! Ne já nechci!“ vykřikovala jsem, ale nic se nezměnilo. Stále mě to táhlo a já se začala vzdávat. Bylo mi do breku, ale žádné slzy nepřicházely. Celá má snaha byla marná.

„Ne, prosím! Au!“ vykřikla jsem, protože jsem ucítila ostrou bolest v břiše. Jako by mi tam někdo zabodl kus rozžhaveného kovu, šíleně to bolelo, spíš píchalo. Chytla jsem se dlaněmi za bříško a to byla chyba. V tu chvíli mě totiž neviditelné paže, které patřily tomu, co mě táhlo od mé životní lásky, stáhly úplně a odvlekly na druhou stranu pryč od něj. Od Jacoba…

Probudila jsem se s rychlým otevřením očí. Byla jsem zadýchaná a zpocená, oblečení se mi lepilo na záda, která jsem měla úplně mokrá. Byla jsem zralá do sprchy. Unaveně jsem si protřela oči a snažila se vzpomenout si na sen, který se mi zdál. K mému překvapení jsem zjistila, že si ho pamatuju celý, naprosto celý a bez jediného černého místa v mé paměti. Unaveně jsem si zívla a v zápětí se odkryla, abych se osvobodila od peřiny, která mi bránila. Vstala jsem z postele a mířila si to rovnou do koupelny. Nedívala jsem se na sebe radši ani do zrcadla, protože vím naprosto přesně, co bych tam viděla. Dívku s nateklýma očima, rozcuchanými vlasy, červenou od horka a pláče. Rozmazané líčení, suché rty. Prostě hrůza.

Mokré oblečení jsem hodila přes topení, aby větralo a konečně si vlezla pod sprchu. Dala jsem si na čas, nechtěla jsem pospíchat. Neustále jsem měla v hlavě včerejší šokující zprávu, kterou jsem se dozvěděla a celé se to míchalo s mým snem, takže z toho vznikl jeden velký uzel, který jsem se snažila rozmotat. Šlo to těžko, spíš to nešlo vůbec.

Když jsem vylezla z vany, odhodlala jsme se na sebe podívat. Nebylo to tak hrozné, jak jsem očekávala, ale ani to nebylo tak úžasné, jako to, v co jsem potichu doufala. Radši jsem na sebe moc dlouho nezírala a šla si pro oblečení. Nepárala jsem se s tím, co si vzít na sebe, oblékla jsem si něco pohodlného, v čem mi bylo dobře.

Když jsem si upravila i vlasy a doladila pár posledních nezbytných detailů, vyšla jsem ze svého pokoje a šla dolů do kuchyně si dát něco k jídlu. K mému překvapení jsem zjistila, že je hodně brzy, bylo něco kolem půl sedmé ráno, když jsem se podívala na hodiny, které byly v obýváku na zdi. Nechala jsem čas časem a šla si udělat ranní tousty.

Nějak jsem nevnímala pohledy všech ostatních, které mě propalovaly a sledovaly mou osobu. Hlídali mě lépe než lvice svá mláďata. Lezlo mi to dost na nervy, ale nechala jsem to být. Nechtěla jsem na sebe ještě více upozorňovat.  Hezky v klidu jsem jedla svou snídani a sledovala přitom ranní zprávy, které byly puštěné v televizi.

Jedna část mé mysli se zabývala tím, že nepochopí vrahy a násilníky, o kterých mluvila blonďatá moderátorka v televizi, kdežto ta druhá mi vymýšlela plán na dnešní den.

Každou sobotu chodíš do rezervace… půjdeš tam i dnes?

Ale ano, proč by ne? Je normální den…

Co blázníš, nepůjdeš tam. Bylo by to těžké, při první příležitosti se rozbrečíš…

Ne, půjdeš tam. Nejspíš máš už jen týden nebo dva, které můžete prožít spolu. Běž si ten čas užít, nevzdávej se. A taky ano, ten druhý hlas v mé hlavě má pravdu. Mám už jen čtrnáct dní, bůh ví, jestli ne jen týden. Musím být s Jacobem. Hlavně bych nevydržela být celý ten čas bez něj. To by prostě nešlo.

Rychle jsem do sebe naházela zbytek své snídaně a nádobí dala do dřezu. Esmé mi vždy hubuje, když to po sobě myju. Ne že by mi to vadilo.

Vyběhla jsem z kuchyně a mířila si to do koupelny, abych si mohla vyčistit zuby a udělat si něco s vlasy. Měla jsem je vlhké a rozcuchané, neboť dnes ráno jsem s nimi ještě nic nedělala. Hřebenem jsem si je párkrát pročísla a když jsem usoudila, že to stačí, zachumlala jsem je do drdolu, který jsem upevnila dvěma gumičkami. Rychle jsem si ještě vyčistila zuby a hned na to jsem se šla obout, abych už konečně mohla vypadnout. Zrovna jsem otevírala rukou dveře, když mě zastavil hlas mého otce.

„Kam jdeš, Renesmé?“ zeptal se mě prostou otázkou.

„Ehm, za Jakem,“ řekla jsem mu ještě primitivnější odpověď. Chtěla jsem pokračovat v chůzi, ale něco mi říkalo, ať tam ještě počkám.

„Aha.“

„Jo. Dokud mě od něj neodloučíte. Už dřív…“ zarazila jsem se uprostřed věty a zbytek nechala jen volně plynout v mé mysli. Už dřív mě někdo chtěl zabít, tak si chci užívat, než to uděláte místo nich. „No nic.“

S touto myšlenkou, o které jsem věděla naprosto s jistotou, že si ji táta přečetl, neboť ihned po tom, co mi zazněla v mysli, se tátův obličej zkroutil do bolestné grimasy, jsem se vydala směrem do rezervace. Už z dálky jsem cítila pach vlků, vůni mořské vody, která olizovala písčitou pláž a slyšela dusot těžkých tlap těch vlků, kteří měli hlídku. Po pár metrech jsem se rozeběhla, nemohla jsem se dočkat, až ho opět uvidím.

Během několika minut už jsem stála přede dveřmi jeho domku a ťukala na dřevěné dveře. Normálně bych vešla dovnitř, ale tentokrát Jacob nevěděl, že přijdu. Obvykle mu dám vědět, že se u něj během pár minut zjevím, ale tentokrát jsem to neudělala.

Jaký to pro mě byl šok, když mi Jacob otevřel polonahý a omotaný jen ručníkem. Ve vlasech měl kapičky vody a ve tváři velmi překvapený výraz. Ovšem Jacob nebyl jediný, kdo byl v šoku. Málem jsem v tu chvíli odpadla, když jsem ho viděla. Zpocené dlaně a třesoucí se kolena a srdce tlukoucí skoro nadzvukovou rychlostí toho byly důkazem.

„Ness, co tu děláš?“ zeptal se celý vykolejený. Všimla jsem si, že ten ručník drží křečovitě a za každou cenu se snaží mu zabránit, aby se pohnul byť i jen o milimetr.

„Překvapení,“ řekla jsem tenkým, rádoby roztomilým hlasem a nahnula u toho hlavu na stranu. Opatrně jsem se kolem něj prosmýkla a zamířila na sedačku. Chtěla jsem počkat, až se oblékne. Jacob neprotestoval a jistým stylem chůze, který by se dal nazvat kačeří, se odebral zpátky do koupelny. Ruce jsem si položila na kolena a začala prsty vyťukávat nějakou melodii. Netrvalo dlouho a Jacob se objevil zpátky. Byl oblečený, což udělalo dobře mému srdečnímu rytmu.

„Omlouvám se, nečekal jsem, že dnes přijdeš takhle brzo. Neozvala ses,“ začal se omlouvat a ospravedlňovat. Sedl si naproti mně do křesla a nahnul se tělem dopředu, aby mi byl blíž. Já jsem nemohla nic jiného, než se tomu zasmát. Zvedla jsem se a sedla si mu na klín. Jeho obličej jsem si přitáhla blíž a usmála jsem se na něj.

„A myslíš, že mi takové přivítání vadilo?“ zeptala jsem se ho s jiskřičkami a rudými tvářemi, které jsem cítila, jak mi hoří. Jacob se na mě podíval šibalským pohledem a místo odpovědi přitiskl své teplé a měkké rty na ty mé, které jsou akorát tak chladné. Ale to netrvalo dlouho, neboť jakmile se mu povedlo probojovat se do úst svým jazykem, rozpálilo mě to do běla. Chytla jsem ho rukou za zátylek a přitáhla si ho co nejblíže to šlo.

Naše jazyky se proplétaly a každému z nás občas unikl nějaký ten sten. Cítila jsem v břiše chvění, pocit, který jsem zatím zažila jen párkrát, a vždy se za to zasloužil Jacob. Neskutečně mě naštvalo, když jsme se od sebe museli odtáhnout, abychom se vydýchali a trochu uklidnili. Jacob se párkrát nadechl a potom promluvil.

„Měl bych tě přestat takhle líbat,“ zkonstatoval a tím mě vyděsil. Odtáhla jsem se od něj na pár centimetrů a polekaně se na něj dívala.

„Jak to myslíš?“ vylétlo ze mě, dychtila jsem po odpovědi. Jacob se mé polekanosti jen zasmál a s úsměvem, který mi opět podlamoval kolena, mi naprosto klidně odpověděl.

„Ještě z toho dostaneš srdeční zástavu,“ řekl se smíchem na rtech a já si oddechla. Společně jsme se tomu zasmáli a s oddechnutím jsem si opřela své čelo o to jeho.

„Pojď ven,“ navrhl a já se toho nápadu hned ujala. Chytla jsem ho za ruku a táhla ho za sebou ze dveří. Mířila jsem si to rovnou na pláž, na místo, kde spolu trávíme většinu času, když se řekne „jdeme ven“.

Společně jsme venku trochu blbli, musím uznat, že jsme se chovali jako malé děti. Honili jsme se, i když jsem věděla, že mu nemůžu utéct. Je rychlejší i silnější, takže mě vždy chytl a nechtěl pustit.

„Pusť! No tak, Jakeu!“ vřískala jsem a u toho se smála. Nevěděla jsem, co dělat dřív.

„Až za odměnu,“ rozhodl si paličatě.

„A to je co?“ zeptala jsem se s nadějí, že mě pustí.

„Polib mě,“ vypadlo z něj a otočil si mě k sobě čelem. Já jsem jen s úsměvem zakroutila hlavou nad jeho mazaností a vyčůraností, ale s radostí jsem jeho nabídku přijala. Myslím, že ani nemusím zmiňovat, že mě to opět dostávalo do kolen, takže mě musel Jacob podepírat. Nedokážu ani popsat, jaké štěstí mě vždy obklopovalo v každé minutě, kterou jsem byla s ním. S Jacobem jsem strávila celý den. Potkala jsem i ostatní vlky, společně jsme se bavili, opět se mě pokoušeli naučit alespoň trochu hrát fotbal, a to tak, aby to moje kopání do míče fotbal připomínalo alespoň z dálky. Obdržela jsem pár dalších poznámek na mou adresu o tom, že jde znát, kdo je má matka a že doufali, že její nešikovnost nezdědím, ovšem opak se stal pravdou a já jsem, co se sportů týče, pěkný střevo.

„Hej, Ness, kdes, proboha, vzala ten talent na sport?“ ozvalo se kus ode mě. Když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si, že na mě volá Embry, který držel míč v ruce. Nebyla jsem s nimi ve hře, neboť jsem seděla na zemi v písku rozhodnutá stávkovat.

„To víš, dělali mě po tmě,“ odpověděla jsem mu kousavě, ale koutky mi cukaly. Zkrátka neumím být naštvaná na někoho, koho mám uloženého hluboko v srdci a je velmi malá pravděpodobnost, že ho odtamtud někdy dostanu.

Má odpověd probudila velký a hlasitý ohlas. Kluci nevěděli, jestli se mají smát, nebo jen zarytě civět a být v šoku z toho, co jsem řekla. Všichni to ale nakonec vzdali a prohýbali se smíchy, až málem líbali zrníčka písku.

„Hej, Jakeu, dej si na ni pozor, vypadá na pěknou dračici,“ ozval se pro změnu Paul a to už ostatních vyvolalo další vlnu pobavení. Tentokrát jsem to však byla já, kdo nevěděl, jestli se smát, nebo šokovaně dřepět na zadku. U mě zvítězila možnost číslo dvě. Cítila jsem, jak mi ztuhla krev v žilách a tváře jsem měla rudé. V tu chvíli jsem se neodvážila podívat nikomu do tváře, obzvlášť ne Jacobovi. Jen tak jsem kmitala očima a snažila se dělat, že jsem nic neslyšela.

„Podívej, jak zrudla,“ slyšela jsem někoho šeptat, odhadla jsem to na Setha, ale nedokázala jsem to říct přesně. Opravdu jsem v tu chvíli byla červená jako rajče. Alespoň jsem to na sobě cítila.

„Závidíš, Paule?!“ zachraňoval mě i sebe Jacob a to všem ostatním stačilo k tomu, aby zmlkli. Ani jsem si neuvědomila, že jsme celý den venku, nic jsme nejedli, nepili a prakticky jindy už ani neodpočívali. Když jsme se dostali zpátky k Jacobovi domů, byla to úleva. Byla jsem unavená a vyčerpaná, ostatně jako každou sobotu a neděli večer, když jsem svůj čas trávila z partou přerostlých puberťáků lomeno banda obrovských vlků.

Přes noc jsem zůstala u Jacoba, doma jsem to nikomu ani neříkala, neboť si po čase zvykli. Občas jsme to takhle dělali, bylo to lepší, než se pořád vracet sem a tam, i když je to jen pár minut běhu. Neříkám, že se to každému doma líbilo, ale po své matce jsem nezdědila jen nešikovnost, ale i tvrdohlavost, takže když jsem si něco vzala do hlavy, stálo to za to.

Večer, když už jsem s Jacobem ležela v posteli, ruce i nohy propltené do sebe, jsem si vzpomněla, že jsem Alishe slíbila nakupování s Alice. Nijak už jsem se tím pak nezabývala a rozhodla se to nechat být. Když Alishe řeknu, že jsem svůj čas trávila s Jacobem, určitě to pochopí. Stejně jako já to chápu, když mi nezvedá telefony a neodpovídá na zprávy. Vždy z ní nakonec vyleze, že byla s Thomasem a „prostě neměla čas“.

„Jsi nějaká zamlklá,“ ozvalo se mi u ucha a trochu mě to vylekalo. Procitla jsem a začala si v hlavě rozebírat větu, co mi řekl, hezky slovo po slově.  

„Přemýšlela jsem,“ odpověděla jsem mu prostě a více se k němu natiskla. Zavřela jsem oči a jen poslouchala tlukot jeho srdce. Když jsem ho porovnala s tím svým, jeho tlouklo příliš pomalu.

„Nad čím, že ses zapomněla věnovat mně?“ zažertoval a já se natočila obličejem k němu. Na jeho tváři byl veselý úsměv a ohníčky v očích.

„Na tebe nikdy nezapomínám, to si nemysli,“ uzemnila jsem ho trochu vážným tónem a následně se přisála na jeho rty. Cítila jsem to napětí a jiskření, které mezi námi panovalo. Motýlci v břiše, třesoucí se dech, chvějící se tělo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem ležela pod ním a Jacob tiskl své horké tělo na to mé.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 2: