Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 20

18.04.2014 (20:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1632×

Od včerejšího dne, se mi kompletně změnila nálada. To, že jsem spadla ze schodů, mi nijak nevadilo, neboť mé další zjištění mi to celé vynahradilo. Cítila jsem pohyby svého miminka, kopalo. Stala se ze mě šťastná nastávající maminka.

Ovšem, když jsem nad tím tak přemýšlela, momentálně jsem měla náladu opět někde tady dole. Ano, na bodu mrazu. Seděla jsem na posteli ve své ložnici, zavřené dveře a ruce se mi potily od nervozity. Pod volným tričkem, které mi Alice koupila k příležitosti mého těhotenství, se rýsovalo mé bříško, které se každým dnem nepatrně zvětšovalo. Začalo mě to děsit, protože v posledních několika hodinách se stala spousta změn najednou, přitom v normálním těhotenství to trvá několik měsíců. Začínala jsem si myslet, že Carlisleovy odhady o tom, že budu mít těhotenství poloviční, to znamená jen něco okolo pěti měsíců, byly mylné. Tohle totiž bylo moc rychlé.

Sledovala jsem očima vybouleninu, která byla částí mě samé a vlny, které připomínaly příboj moře, mě fascinovaly. Čím dál víc jsem to dítě milovala a nemohla se dočkat, až ho konečně budu držet v náručí. Ve svém zorném poli jsem spolu s bříškem měla také Carlisleův telefon, který jsem mu vzala z pracovny. Děda je v nemocnici, tudíž o tom neví. Až to zjistí, bude už pozdě.

Původně jsme měli jet na vyšetření na jeho oddělení, ale odvolali jsme to, kvůli mému vyčerpání a hlavně spoustu toho udělal už včera, když mě kontroloval po mém smýknutí na schodech. Dalším důvodem, proč jsem s ním nejela, je ten, že bylo sedm a já ještě spala jako dudek, takže mě nechtěli budit.

V hlavě jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych zase zavolala někomu do světa. Chtěla jsem mluvit se Sethem, už je to nějakou dobu, co jsem se mu neozvala a hrozně ráda bych to udělala. Už minule jsem měla v plánu mu říct pravdu, to že jsem těhotná, chtěla jsem ho informovat, aby o tom věděl alespoň on. Nyní jsem stála před stejnou výzvou. Zavolat či nezavolat? Říct či neříct?

Přejela jsem po dotykovém displeji a telefon odemkla. Z telefonního seznamu jsem vybrala Sethovo číslo a jen na něj zírala. Měla jsem pocit, že mi těch několik číslic tancuje před obličejem a křičí na mě něco jako „Dělej! Volej! No tak, už nás vytoč!“

Ne, to ony vytáčely mě.

„Dobře,“ řekla jsem si a za povzbudivých vzdechů a slov mé rodiny, která byla v patře pode mnou, jsem ťukla na zelené tlačítko vytáčení hovoru a telefon přiložila k uchu. Vyčkávala jsem a v hlavě si stále opakovala něco jako „Nemáš se čeho bát. Je to jen jeden neškodný telefonát.“

„Stovku na to, že to položí, jen co ho uslyší promluvit,“ uslyšela jsem ze spod Emmetta šeptat. Jako následná reakce se ozvalo plesknutí a zavrčení. Odvodila jsem si, že je od Rosalie.

„Já to beru,“ řekl můj druhý strýc Jasper. Druhé plesknutí ovšem nebyl pohlavek, jako to první, ale plácnutí dvou dlaní.

Ve chvíli, kdy se z telefonu ozval hlas, mé srdce začalo pleskat radostí. Plesalo, jančilo, skákalo a bušilo o sto šest. Připadala jsem si jako malá, když jsem rozbalila vánoční dárek.

„Litujeme. Volané číslo neexistuje,“ ozvalo se z druhé strany linky a já zkameněla. Ještě před půl sekundou bylo mé srdce plné tepla, horka a radosti. Nyní se skoro zastavilo kvůli šoku vyvolanému hlasem z pásky, kterou pouští každému, kdo vytočí číslo, které zmizelo, neexistuje.

Nevěřila jsem tomu, co mi řekli a proto jsem se nevzdávala. Hovor jsem ukončila a zkusila Sethovo číslo vytočit znovu, nehodlala jsem od toho jen tak ustoupit. Opět jsem si Carlisleův mobil dala k uchu a čekala, co se ozve tentokrát.

„Setha, já chci slyšet Setha,“ huhlala jsem potichu a domlouvala telefonní lince.

„Litujeme. Volané číslo neexistuje,“ zopakovali mi tu stejnou frázi a já měla chuť tím telefonem mrštit o zem, o zeď, či s ním bouchnout o desku stolu.

„Ne. Já s ním prostě budu mluvit, i kdybych se měla rozkrájet,“ řekla jsem nahlas, až jsem se zlostí postavila z postele na nohy. Začala jsem chodit zoufale dokolečka v tom malém prostoru, který jsem v pokoji měla. Jeho číslo jsem zkusila ještě jednou, nechtělo se mi tomu věřit. Jak je možné, že neexistuje?!

Můj třetí pokus o spojení se Sethem selhal naprosto bezchybně. Opět jsem se dozvěděla tu stejnou informaci. „Litujeme. Volané číslo neexistuje.“

„A co já mám dělat s vaší lítostí, proboha!“ rozčilovala jsem se a telefonem jsem mrskla o měkkou peřinu, kterou jsem měla složenou na posteli. Obcházela jsem kolem dokola. Počítala jsem kroky a snažila se uklidnit, nechtěla jsem svému dítěti ubližovat tím, že se budu rozčilovat. Ono mi svůj názor na mou zlost dávalo jasně najevo svými kopanci.

„Promiň,“ řekla jsem svému dítěti a pohladila ho přes břišní stěnu. Opět jsem se posadila na postel a rukou si projela své vlasy. Co teď?

Poslouchala jsem tlukot svého srdce, bušení malého srdíčka mého malého tvorečka, fotbalový zápas, na který koukal Emmett, drnčení nádobí, které Esmé používala na vaření a spoustu dalších zvuků, které se nesly domem.

V hlavě jsem viděla scény a vzpomínky a také jsem si stále opakovala jedno a to samé. Chci s ním mluvit, musím s ním mluvit. Kdybych ho tak mohla vidět…
Nejhorší na tom všem bylo, že jsem ani vlastně nevěděla, proč po tom tak toužím. Prostě jsem měla tu potřebu s ním mluvit.

Z ničeho nic mě napadl spásný nápad. Opět jsem vyskočila z postele a letěla jsem jako střela. Proletěla jsem svým malým bytečkem a seběhla schody. Měla jsem chuť je brát po dvou, ale nechtěla jsem sklouznout a natlouct si. Už takhle jsem se chovala nezodpovědně, když jsem běžela v této fázi těhotenství.

Jakmile jsem doběhla dolů, obdařilo mě několik lidí dosti nepěkným pohledem. A ani komentáře si neodpustili.

„Blázníš?! Jsi těhotná, nesmíš takto lítat!“ vynadala mi má matka a já cítila, jak se mi studem barví tváře do ruda. Viděla jsem, jak má Esmé vykulené oči a Rosalie přikyvovala mé matce na souhlas.

„Mohlo by to pro tebe být nebezpečné,“ ozval se jen tak mimochodem Jasper, ale viděla jsem v jeho tváři, že si z toho doopravdy nic nedělal. Vydechla jsem a odpověděla Belle na její pokárání.

„Já vím, mami, ale…“ začala jsem a najednou ztratila slova uprostřed věty.

„Renesmé, nejsem si jistý…“ začal mi můj otec, Edward, odpovídat na nevyslovenou žádost a myšlenku. Snažila jsem se svá slova podpořit výrazem, který jsem vytvořila na svém obličeji. Netušila jsem, jestli to vůbec trochu pomohlo, a tak jsem jen doufala, že ano.

„Nemám ráda tyto pomyslné konverzace. Nejradši bych vás zablokovala,“ začala se Bella opět rozčilovat a přistoupila k nám. Stoupla si po mém boku a objala mě jednou rukou kolem pasu. Byly jsme stejně vysoké, takže jsme si koukaly do očí.

„Tak o co jde, zlato?“ řekla a čekala na má slova, ve kterém jí oznámím své plány a nápady. Něco mi říkalo, že se jí to rozhodně nebude líbit.

„Mno… ať se vám to líbí, nebo ne… chci se vrátit do Forks. Musím tam zpátky, tohle mě ubíjí. A mám strach. O Setha. O Jacoba,“ řekla jsem to nahlas a k mému překvapení byli všichni v klidu. Možná až v moc podezřelém klidu. Střetávala jsem se s jejich pohledy a každý z nich říkal něco jiného. Některé byly nejisté, některé byly zásadně proti a jiné by nejradši z plných plic křičely ano.

„Mami?“ nechala jsem nejistě utéct z mých úst. Bella se mi dívala do očí a zřejmě i ona sama věděla, že zakázat mi to nemá cenu. Tvrdohlavá jsem byla po ní, a když jsem si něco umanula, tak jsem to prostě musela mít.

„No… zrovna dvakrát se mi to nelíbí. Víš, že o tobě ale nikdo nesmí vědět, že jsi přijela zpátky do města? Tvoje těhotenství a hlavně z Forks jsme odjeli kvůli tomu, aby nás lidé už neviděli a nepojali podezření,“ řekla mi a já věděla, že mám vyhráno. Zamyslela jsem se nad tím, co mi řekla a hned jsem věděla odpověď.

„Přijedu v noci. To si mě možná ani nikdo nevšimne. Ale…“ napadla mě další myšlenka. „Ale s Alishou a s Thomasem se vidět můžu, ne? Ti stejně vědí naše tajemství, takže…“ řekla jsem a mamčin rezignovaný výraz byl znát již z dálky jednoho kilometru. Na mé tváři se rozlil úsměv a skočila jsem mámě kolem krku. Ani jsem netušila, že to bude takto snadné, čekala jsem zásadně na protesty, ale tohle mi bylo víc než jen malým překvapením.

„Děkuju. Jen mi nejde do hlavy, že to bylo tak lehké vás přesvědčit… jak je to možné?“ řekla jsem nahlas a s tím jsem se otočila na Edwarda. Můj otec přistoupil blíž k nám. Opět jsem si připadala jako malá holka, která byla v náruči rodičů a čekala na společné objetí. Všimla jsem si, že ostatní z místnosti zmizeli.

„Čekali jsme, že s něčím takovým přijdeš. Z počátku, když jsme se sem přestěhovali, jsi byla jako bez duše. Pak ses vzpamatovala, řekl bych, díky tomu těhotenství. Ale po telefonátu se Sethem jsi byla opět jako bez duše. Tudíž jsme jen očekávali, kdy přijdeš s něčím podobným. Pokud dovolíš, pojedu s tebou,“ řekl mi vysvětlení na mou otázku a já jsem jen stála mezi nimi s otevřenými ústy dokořán, neboť jsem byla plná údivu z toho, co mi zrovna řekl.

„Dobře,“ řekla jsem a usmála se. „Chci jet co nejdřív, třeba ještě dnes. Sbalím si několik věcí, abychom tam mohli zůstat na několik dní, a pak hned můžeme vyrazit,“ řekla jsem rázným hlasem a ani nečekala na možné argumenty. Rovnou jsem se otočila na místě a svižným krokem se vydala zpátky k sobě. Už po cestě jsem si v hlavě skládala dohromady, co si vezmu sebou.

Jakmile jsem byla u sebe v ložnici, vytáhla jsem kufr a začala do něj skládat nejnutnější a jen to potřebné. Hygiena, oblečení, nějaké osobní věci. V hlavě se mi honila jediná myšlenka – jedu zpátky! Byla jsem napumpovaná adrenalinem a štěstím. Těšila jsem se, už – už jsem se chtěla vydat na cestu. Žádné zdržování nepřipadalo v úvahu, za něčím jsem se hnala a to jsem taky musela dostat.

Ty obrazy zelených lesů, černé hladiny vody v La Push, jemný písek na pláži a mnoho dalšího se mi rojily v mysli. Najednou jsem si uvědomila, že se takto neženu za Sethem, ale za tím vším, co jsem nechala za sebou. On, Seth, La Push, náš dům a já ani nevím co všechno.

Chyběly my hlasy všech, se kterými jsem se střetávala. To mi připomněla Alishu s Thomasem. Je to už tak dlouho. Nechala jsem kufr kufrem, oblečení oblečením a ohlédla se, kde jsem nechala svůj telefon. Musím jim zavolat!

Popadla jsem ho a začala hledat Alishy číslo. Doopravdy jsem si připadala jako dítě, které je natěšené na kopeček zmrzliny. Dnešní den se stal snad tím nejlepším ze všech, co jsem zatím ve White Horse prožila. Tím druhým byl ten den, kdy mi rodiče vrátili zpátky můj telefon.

Vytočila jsem mně tolik známé číslo své nejlepší kamarádky. Té lidské nejlepší kamarádky. Hned na třetí pípnutí jsem z druhé strany uslyšela její hlas.

„Ano?!“ vyrazila ze sebe, hlas se jí chvěl. Já se musela kousnout do rtu, abych nezačala křičet. Trvalo mi to asi jednu sekundu, než jsem se uklidnila natolik, abych mohla mluvit. Na tváři jsem měla úsměv, který se stále rozšiřoval.

„Copak bych mohla odjet a už se ti nikdy neozvat?“ řekla jsem jí místo pozdravu a čekala na nějakou její reakci. Byla více než nepřekvapivá.

„T-ty… jsi to opravdu ty? Protože jestli jo, okamžitě mi řekni, kde jsi, abych si to s tebou mohla vyřídit! A je mi jedno, že máš celou rodinu plnou upírů, protože mi to za to rozhodně bude stát! Co sis myslela, jen tak si odjet a neříct ani kvák? Tohle bych od tebe nečekala, kamarádko!“ rozčilovala se a bylo vidět, že je pěkně vyvedená z míry, protože to nebylo opravdové. Ta zlost byla hraná. Na to jsem ji znala dobře.

„Jo, taky jsi mi chyběla a taky tě mocinky moc lovískuju,“ řekla jsem jí se smíchem v hlase a poslouchala, jak rozdýchává náš hovor.

„Víš, že nesnáším, když tohle takhle říkáš,“ řekla mi a na sekundu se odmlčela. „Nemůžu uvěřit, že tě konečně po tak dlouhé době slyším. Proč mi voláš? Stalo se něco?“ řekla mi už klidným hlasem. Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale měla jsem pocit, že slyším náznaky toho, že si stírá z tváří slzy.

„No, vlastně stalo. Vracím se zpátky,“ řekla jsem jí a v tom jsem z druhé strany uslyšela další hlas.

„Ali, nevíš, kde jsem nechal telefon?“ řekl mužský mně známý hlas na druhém konci. „S kým to telefonuješ?“ pokračoval. Byl to Thomas, tím jsem si byla jistá.

„Oh, právě jsi mě přistihl, jak si telefonuju se svým milencem. Pozdravte se,“ odpověděla mu Alisha a já reagovala na její poslední větu.

„Ahoj, Thomasi, rád tě poznávám?!“ řekla jsem hlubokým hlasem a pak si musela zacpat ústa, neboť jsem se začala hihňat.

„To… Renesmé? To… ne, jsi to fakt ty?!“ dal najevo své překvapení úplně stejně jako Alisha.

„Áno. A dokonce dvakrát,“ řekla jsem a pak mi došlo, že oni o mém těhotenství nevědí. Na druhé straně bylo ticho. „Nechte to bejt. Volám jen, abyste věděli, že se během pár dní uvidíme. Vracím se do Forks na nějakou dobu, takže počítejte s tím, že vás brzy navštíví jedna poloupírka,“ podala jsem jim vysvětlení a čekala na jejich reakci. Tentokrát mě jejich reakce taky nepřekvapila. Alisha už to věděla pár sekund předem, ale pro Thomase to byla novinka.

„Vážně? A kdy asi tak? Abych věděl, na kdy si mám uklidit pokoj,“ řekl Thomas, z čehos mi bylo jasné, že jsou u něj doma. Z druhé strany linky se ozval smích a pobavení. Musela jsem se usmát i sama pro sebe, protože se mi vybavilo několik momentů, kdy Thomas rychle naházel všechen bordel pod postel a tím dokončil svůj úklid. Byla doba, kdy jsem to taky tak dělala.

„Netuším, ještě se vám ozvu. Teď už půjdu, tak se zatím mějte,“ řekla jsem jim a hovor ukončila bez čekání na jejich odpověď. Asi to nebylo nejzdvořilejší, ale já byla šíleně natěšená na cestu do Forks, místa, kde jsem se narodila, vyrostla a kde mi bylo nejlépe.

S telefonem v ruce jsem si oblékla mikinu i bundu, ale bundu jsem si nechala rozepnutou, neboť jsem měla v plánu si ji v autě sundat. Vzala jsem svůj kufr s věcmi a prošla svým bytečkem. Nějak jsem se neobtěžovala s loučením s tímto místem, věděla jsem, že za pár dní se sem vrátím.

Sešla jsem dolů a nechala tam své věci. Všichni byli v obýváku, takže jsem došla za nimi. Všimla jsem si, že táta je převlečený a čeká na mě. Vedle gauče měl položené nějaké své kufry a v rohu místnosti si něco povídal s maminkou.

„Zlato, pojď se najíst, než vyrazíte,“ promluvila na mě Esmé a rukou mi pokynula do kuchyně. Usmála jsem se na ni a pár skoky se přesunula ke stolu, kde jsem měla připravenou snídani, spíše pozdní svačinu. Zhltala jsem to, ani jsem vlastně nevěděla, co jím. Netrápila jsem se s tím, aby se mi zas neudělalo nevolno, špatně a já to zase nevyzvracela zpátky tam, odkud to přišlo. Nějak mě to netrápilo. Nohama jsem klepala pod stolem od nedočkavosti. Mým cílem bylo to do sebe naklopit a jet, chtěla jsem již být na cestě, těšila jsem se zpátky do Forks, až spatřím Alishu s Thomasem, své nejlepší lidské přátele, až uvidím všechny vlky se Sethem v čele, ale hlavně… Ať se mi to líbí, nebo ne, ať cokoliv, nemůžu se dočkat toho pohledu do temných očí, které mě uhranuly pohledem, ty, které mi tak chybí a neustále mě pronásledují. Chybí mi.

„Vím, že jsi jako malá měla ráda Šípkovou Růženku, ale nemusíš si na ni hrát i po tolika letech?“ promluvil na mě někdo. Probrala jsem se z transu a všimla si, že ladným pohybem se naproti mně posadil Jasper. Sebral mi kus jídla a strčil si ho do pusy. Já jsem měla lžičku na půl cesty do pusy a jen na něj civěla. Jasper dvakrát přežvýkl v ústech a najednou měl na tváři strnulý výraz. Zakuckal se a dal si ruku na pusu.

„Mno, Esmé, očividně jsi to měla velmi chutné. Takovéto dorty bys měla dělat častěji,“ promluvila jsem k ní. Zvedla jsem se od stolu, nádobí uklidila a u toho vnímala pohyby svého miminka.

Sama jsem si na sobě všimla, že mi je spousta věcí malá, tudíž se můj šatník nebezpečně zmenšil. Když jsem se otočila od linky, kde jsem nechala věci od snídaně, všimla jsem si, že všichni stojí vyrovnaní a koukají na mě.

Připadala jsem si velmi zvláštně, možná až trapně, nepochybně to bylo velmi divné. Koukali na mě, pozorovali mě a já nevěděla přesně proč. No ano, těhotenství se v naší rodině příliš nevídalo, ale to přece není důvod, aby na mě takto civěli, nebo ano?

„Ehm,“ odkašlala jsem si jen tak mimoděk, „děje se něco? Proč všichni tak koukáte?“ zeptala jsem se do prostoru a čekala, kdo mi odpoví.

„Ni se neděje. Jen se nám tě nechce pouštět pryč,“ řekla Esmé a hodila po mě svým úsměvem.

„Jo. Já jsem si zase zvykl na toho prcka. Ty jeho fotbalový zápasy mi budou chybět,“ řekl Emmett a křenil se u toho. Nad jeho odpovědí jsem se i já sama zasmála. Viděla jsem na ostatních, že všichni souhlasí s tím, co řekl Emm a Esmé, ale já s tím nemohla nic udělat. Byla jsem rozhodnutá odjet.

„Tak můžeme jet?“ zeptala jsem se po nějaké době ticha svého otce. Táta vzal naše věci a odnesl je do auta. Všichni jsme jej následovali a mě se začala chytat tréma. Po několika týdnech se vracím zpátky… jaké to bude?

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 20: