Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 21

06.05.2014 (17:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1475×

„Asi je zbytečné, abych ti říkala, abys s nimi jel opatrně, že?“ slyšela jsem mamku říkat tátovi těsně před tím, než ho pustila. Já už seděla v autě, připásaná a jen s malou taštičkou na nohách. Seděla jsem vepředu, ale měla jsem v plánu si během cesty přesednout, abych si mohla pospat.

Občas mě napadá, že mám opravdu talent na to se otočit a podívat se někam, kde bych zrovna svůj zrak mít nemusela. Když jsem byla malá, vždy mi vadilo vidět své rodiče, jak se „pusinkovali“. I doteď ve mně tento blok přetrval, ale tohle bylo asi poprvé, co jsem se vydržela na ně dívat. Bylo mi jasné, že o tom vědí, také jsem věděla, že je to možná trochu neslušné, ale z nějakého důvodu jsem je chvilku sledovala.

Pravda, že i když jsem se snažila vyhnout pohledům na to, jak si strkaj jazyk do pusy, nikdy jsem se neubránila myšlence na to, že jim jejich lásku vlastně závidím. Jejich celý příběh znám, z matčina pohledu i toho otcova. O to víc mě to fascinovalo…

Když se rodiče rozloučili a táta nasedl do auta, dívala jsem se na něj. Edward si sedl, zapnul si jen tak mimochodem pás a pak se na mě podíval. Na tváři měl zvláštní pohled, takový ten šibalský, který jasně dával najevo, že má někdo něco za lubem či je pobavený nějakou skvělou myšlenkou. Jeden koutek úst při úsměvu jsem zdědila po něm.

Jeho pohled setrvával a já jsem zjistila, že se začínám usmívat také. Nechápala jsem, co to má znamenat, přemýšlela jsem, jak nejusilovněji to šlo.

Táta dělal, jako že nic. Otočil se dopředu, nastartoval a vyjel od domu. Teprve potom mi to došlo. S povzdechnutím a širokým úsměvem jsem se otočila od něj. Nikdy jsem neměla ráda jeho čtení myšlenek. Některé nápady a úvahy jsou prostě osobní…

…

Nejzvláštnější pocit a možná i jeden z nejtrapnějších je ten, kdy sedíte ať už v místnosti, autě, na lavičce, dáváte si nedělní oběd nebo máte společnou kancelář se svým kolegou a cítíte ve vzduchu to zvláštní a ničím nerušené ticho. Ani jeden z vás nedělá nic extra super důležitého na to, aby nemohl být vyrušen. Třeba si i říkáte něco v tom smyslu, že byste měli něco říct, protože ta vzduchová kapsa kolem vás se začíná zahřívat, ale nic vás prostě nenapadá, a tak cesta prostě ubíhá a ubíhá a plyne dál jako řeka. Hodiny na zdi tikají a vám postupně naskakují na účet peníze za odpracované hodiny.

Ještě horší pocit je to tehdy, jste-li v jednom prostoru se svým rodičem.

Seděla jsem v autě na místě spolujezdce a koukala se ven na domy, silnici, žluté pruhy na okrajích cesty, každý jednotlivý strom, který mé oko zachytilo, jsem prostudovala, jak nejlépe to šlo. Nemohla jsem, abych byla přesnější, spíš jsem nechtěla, si dovolit myslet na něco specifičtějšího, neboť vedle mě seděl čtenář myšlenek.

Vlastně jsem měla spoustu věcí, které jsem chtěla s Edwardem, mým otcem, probrat, ale strach z odpovědí mě zastavoval. Jakmile mi na paměti vyskočilo, co všechno bych s ním mohla prodiskutovat, koutkem oka jsem zachytila jeho napřímení a jisté poožití osobnosti.

Ta propast mezi námi mi začínala připadat nesnesitelná, takže jsem se rozhodla zeptat se ho na cokoliv, nadhodit jakékoliv téma, jen aby tu nebylo ticho.

„Proč nejel i někdo další?“ zeptala jsem se ho a svůj pohled stočila na jeho bledý obličej. Z profilu byly krásně znát jeho ostré črty obličeje, které jsem více méně zdědila po něm. Byla jsem svému otci podobná víc, než jsem si myslela.

„Čím méně nás dorazí do Forks, tím menší je pravděpodobnost, že si nás někdo všimne,“ odpověděl mi prostě a pohlédl na mě s lehkým úsměvem. Ve zlomku sekundy se opět podíval dopředu a sledoval silnici před námi. S každým ujetým metrem jsem se čím dál více těšila zpátky domů do Forks.

„Ale vždyť bychom jeli jedním autem, takže to je prašť jako uhoď, nebo ne?“ nadhodila jsem jednu ze svých chytrých šťouravých otázek, kterými jsem jako malá velmi ráda provokovala nejstaršího člena naší rodiny, Carlislea. Edward pokřivil úsměv a pohlédl od silnice na stranu a zpátky. Náznak nejistoty.

„Prostě je to tak lepší,“ řekl a šklebil se. „Copak nemůžu být chvilku se svou dcerou?“ otázal se mě na oplátku on a v jeho hlase byl zabarvený podtón úsměvu.

„To zní děsivě. Děsivěji než děsivě,“ řekla jsem a nakrčila při tom čelo. Byla jsem ráda, že v autě panuje usměvavá nálada. Vše, co jste doposud řekli, bylo s úsměvem na rtech.

Když jsem tak nad tím přemýšlela, vlastně jsem ani nevěděla, jestli mě pointa jeho otázky potěšila, protože chce trávit čas se mnou, nebo zarmoutila, protože toho času se mnou v posledních měsících trávil hrozně málo.

„Proč tedy -“ Nestihla jsem doříct, protože mě přerušil rázným hlasem.

„Proč se mě nezeptáš na to, na co se chceš zeptat?“ vypálil na mě a já zůstala štronzo s ústy dokořán údivem. Nestihla jsem dát rty zpátky k sobě od toho, co mě přerušil. Jeho slova mi vyrazila dech. Nevěděla jsem, co říct, bylo to… divné.

„Jak víš o tom, že bych se chtěla na něco zeptat?“

„Ne pokaždé nad tebou Bella držela štít, když ses bořila ve vlastních myšlenkách.  A momentálně ti do hlavy také dobře vidím. A ve spánku toho taky dost namluvíš. To máš po své matce,“ řekl a při poslední větě se na mě podíval šibalským úsměvem. Tohle bylo další, co mi vyrazilo vzduch z plic.

„Takže v překladu to znamená, že jsi celou tu dobu měl přístup k mým myšlenkám? Ne jenom před tím, než jsme odjeli?!“ ujišťovala jsem sama sebe a začala zvedat hlas.

„Ano.“

„Panebože,“ dostala jsem ze sebe jako jediné. Jestli jsem si předtím připadala štronzo, tak teď jsem byla kamenem. Opravdu mě to velmi překvapilo, ale pravdaže jsem to mohla čekat.  

„Dobře,“ řekla jsem hned na to rázně, zastupovalo to odpověď i můj pokus o uklidnění. Zhluboka jsem se nadechla a spustila.

„Tuším, že přesně víš, jak to celé bylo a co se stalo ten poslední večer, než jsme odjeli a já nebyla doma. Víš, že jsme rozhodně nehráli scrabble a ani neluštili křížovky. Víš ze všech nejlépe, co se mi honilo hlavou, jak jsem si připadala, znáš každý můj sen a nápad. Prostě úplně všechno, den co den ve mně čteš jako v otevřené knize. Já jen prostě… moc mi to neleze do hlavy. Dcera ti otěhotní s klukem, který ti leze na nervy už jen tím psím smradem, pak má depky, že by z nich dokázala sestavit náhradu vodíkové bomby, všechno to okolo a teď ji ještě, zdá se mi dobrovolně, vezeš zpátky, protože ji popadl amok z toho, že musí mluvit s dalším Quileutem, lomeno smrdutým psem. Já jen prostě… tohle mi neleze do hlavy…“ vysypala jsem ze sebe a najednou se mi ulevilo. Rozhazovala jsem u toho rukama a cítila, jak se ten malý tvoreček ve mně ošívá pocitem, že je nesvůj.

„Mno,“ začal a já vyčkávala, co mi řekne. „Téměř ve všem, cos teď řekla, máš pravdu. Jsi pro mě otevřenou knihou, i když občas obtížně čitelnou. Ke scrabblu a křížovkám nemám co dodat, jsi – dá se říci – dospělá a tvé činy jsem pochopil. A mýlíš se, Jacob pro mě není jen smrdutým psem,“ osvětlil mi. Při jeho jméně jsem se zachvěla a naskočila mi husí kůže. Nechtěla jsem si to připustit a tak jsem to sváděla na oklepání zimou. „Už dlouho pro mě není ani jeden z nich smrdutým psem. A do Forks tě vezu hlavně z jednoho prostého důvodu. Odvézt tě bylo špatné, a když budeš takto šťastná, přetrpím i to, že tě nebudu mít u sebe. Že tě nikdo z nás nebude mít u sebe, ovšem jak jsem již řekl, pokud budeš šťastná, zvládneme tu výzvu přijmout,“ zakončil a já měla pusu celou dokořán.  Vzal mi vítr z plachet, slova z úst, naprosto mě odzbrojil.

„Chceš tím říct… že už jsi o něčem takovém s mamkou mluvil? Myslím, že byste to dokázali, takhle brzy si mě upustit od těla?“ zajímala jsem se dál, byla jsem ráda, že jsme s tátou dokázali vést takový rozhovor. I přes to, že jsme spolu takto mluvili, neustále jsem ve svých myšlenkách byla i jinde, myslela jsem na dvě věci zároveň. Forks, on, Seth, mimčo, Forks, on, Seth, mimčo a mí přátelé.

Neustále se mi před očima promítaly různé věci a myšlenky. Začínala mě z toho bolet hlava.

„Renesmé, co myslíš. Už od té doby, co jste s Jacobem překročili hranice přátelství, nám začalo docházet, že nám pomalu a jistě odcházíš, řekněme. A teď se to všechno ještě několikanásobně krát umocnilo. Holt se musíme smířit s tím, že už nejsi malé dítě,“ dodal a mně vyhrklo pár slz do očí.

„My se musíme smířit, nebo já se musím smířit?“ rejpla jsem si a čekala na jeho odpověď. Na to se můj otec jen zašklebil svým křivým úsměvem a nechal to bez odpovědi.

Zasmál jsem se tomu a sesunula se níž v sedačce. Nohy jsem si opřela o palubní desku a jednou rukou chmátla po té otcově. Neměla bych, neboť řídí, ale s jeho smysly jsem se tomu nebála. Opřela jsem si hlavu o sedačku a ani nevím jak, za chvilku jsem byla tuhá. Usnula jsem, s úsměvem a pokojem na srdci. I ve spánku jsem poslouchala tlukot malého zběsilého srdíčka mého miminka. Zdálo se mi o něm, ale obraz dítka neměl žádné určité rysy. Nepoznala jsem podobu, barvu kůže, délku vlasů, nic. Téměř na mě nepromluvilo, a když už, nedalo se z jeho hlasu poznat, zdali je to kluk či děvče.

Byla jsem z toho trochu zmatená. Poznala jsem, vlastně nějak vnitřně věděla, že to je moje dítě. Bylo už odrostlé. Chodilo, běhalo i mluvilo, ale bylo mi zastíněné, nepoznané. Kluk, či děvče? Je více podobný mně, nebo svému otci? On tam byl také, v celé své kráse, přesně tak, jak jsem si ho pamatovala, snad ještě hezčí. V jednu chvíli tam stál jako člověk, pak najednou byl vlkem. Občas se tam objevili i jeho bratři, měla jsem pocit, že jsem zahlédla i některé členy mé rodiny, ale celý sen byl velmi zvláštní.

Jednou tak, pak onak, a pak tak nějak všelijak. Nakonec se všichni vypařili a já zůstala sama v šedé mlze, spíš takové husté hmotě, která kolem mě tvořila bublinu. Z očí mi začaly téci slzy ani vlastně nevím proč. Prostě… zvláštní.

…

Během asi tří dnů strávených v autě a s občasnými zastávkami na jídlo, toaletu či jen tak na protažení jsme se dobelhali přes hranice Států s Kanadou a následně to vzali přímo do Seattlu. Čím blíž jsme byli, tím méně jsem spala a odmítala zastavovat. Chtěla jsem být co nejdřív ve Forks. Zbývalo nám už jen pár kilometrů. Nejhorší a zároveň nejlepší pocit jsem měla, když jsme opouštěli Seattle. Nejlepší, protože jsme byli tak blízko a nejhorší, právě protože jsme byli tak blízko a ještě jsme tam nebyli. Pár nejhorších posledních kilometrů. Srdce mi bušilo a dlaně se mi potily.

„Myslíš, že mohu zajet přímo až do rezervace?“ ozval se náhle můj otec. Nad jeho otázkou jsem ihned začala přemýšlet. Možná se optal oprávněně, možná by z toho vlci dělali drama, kdyby jim upír a ke všemu Cullen, o kterém nevědí, že je zpátky, vstoupil na území, i když je to můj otec.

„Mno, radši mi zastav u hranic, já to dojdu,“ řekla jsem mu s jistotou v hlase. Edward trochu pevněji sevřel volant a napřímil se.

„Nemůžu říci, že se mi to zrovna dvakrát líbí. Netušíš, jak se k tobě budou vlci chovat, nevíme, co se tu celou tu dobu dělo. A jsi těhotná, Renesmé, nezapomínej,“ začal ze sebe dostávat s obavami v hlase. Musela jsem se usmát jeho starostlivosti.

„Haha, tati. Myslíš, že když před sebou začínám tlačit balon, tak se na to dá zapomenout? A hlavně, jinak než tak, že tam vstoupím, ani nezjistíme, co se zde dělo. Neměj strach. Budou… bude to v pohodě, hm?“ odpověděla jsem mu a rukou ho pohladila po rameni. Ani jsem nezaregistrovala, že jsme vjeli do města. Jeli jsme po jeho samotném okraji a mířili na silnici k La Push. Vzala jsem si svou malinkou kabelku a dala si ji již na klín, abych ji pak mohla jen popadnout a rychle vystoupit. Čím blíž jsme byli, tím více jsem slyšela své srdce, krev proudící v žilách a vnímala svůj dech v plicích.

„Uklidni se, zlato, miminku to nesvědčí,“ řekl mi a položil mi ruku na stehno.

„Odkdy se z tebe stal tak starostlivý dědeček?“ řekl jsem mu s úsměvem zrovna, když mi zastavil u krajnice před hranicemi oddělující naše a vlčí teritorium. Nečekala jsem na odpověď a vyskočila z auta.

„Ne že poběžíš!“ vykřikl za mnou a já brala jeho slova na vědomí. Pouze jsem šla rychle. Pouze… Edward se za mnou na silnici otočil a jen zřejmě k nám do domu. Je mi ho líto, že tam bude v celém domě sám, ale já mířila na druhou stranu. Nakonec jsem se přece jen rozhodla riskovat a rozeběhla na pár posledních metrů. Za celou dobu jsem nikoho nepotkala. Přišlo mi to zvláštní, ale v tu chvíli jsem neměla moc do času to řešit. Byla jsem v euforii a pršela ze mě nervozita.

Byla jsem u Sethova domu, sotva jsem došlápla na poslední schod, zaťukala jsem. A to dost hlasitě. Netrvalo to dlouho a dveře se otevřely. K mému překvapení to nebyl Seth, kdo mi otevřel a obdařil mě udiveným pohledem. Byl to Embry a bez trička. To byla první věc, co mě zaujala, ale já to neřešila a jen s výkřikem jeho jména mu skočila kolem krku.

„Embry!“ zvolala jsem a mačkala ho ve svém objetí. Někde z domu jsem slyšela hlas.

„To ne, zdá se mi, jako bych slyšel… jako by…“ přeříkával si mně známý hlas mého věrného přítele. Já jsem však ještě stále drtila Embryho, který si zřejmě stačil povšimnout mého kulatého bříška, když jsem se k němu tak tiskla. Také pohyby jeho rukou tomu naznačovaly.

„Renesmé!“ uslyšela jsem vedle sebe hlas Setha a ihned jsem odskočila od Embryho. Tentokrát se mou objetí stal Seth, který mi moje vroucí objímání oplácel úplně stejně, zvedl mě do vzduchu, zatočil se se mnou dokola, objímal a tiskl mě k sobě. Byla jsem si jista, že si mého „malého“ schovaného tajemství pod bundou s mikinou všiml, ale ještě mu to nějak nedocvaklo, neboť mě nepouštěl.

„Ty jsi vážně tady, vážně tě držím, fakt to jsi ty!“ opakoval a omílal spoustu věcí. Nakonec jsem pustila já jeho, protože mi nebylo z toho houpání a točení dokola úplně nejlépe.

„Chyběl jsi mi. Vypadáš dobře,“ řekla jsem mu a pohledem sjela celou jeho postavu. Nakonec jsem se mu podívala do obličeje a usmála se, jak nejvíce jsem mohla.

„Jo, ty taky, nějak ses… vůbec… nezměnila,“ řekl celý nejistý a já pochopila, na co naráží. Cítila jsem, jak se trochu červenám, ale nechala jsem to být, stejně jsem s tím nic nemohla udělat.

„Ty, Renesmé, nechceš si trochu odložit. Třeba jako sundat tu bundu a mikinu, jsi nějaká červená, není ti teplo?“ začal Embry a tak nějak potutelně mě sledoval.

„Jsi nenápadný jako schody ve výtahu,“ řekla jsem mu a pak se uchechtla. „A pořád stejný. Ale jak myslíš,“ řekla jsem a rozepla si bundu a následně i mikinu. Obojí jsem si sundala a Embry si to ode mě vzal.

„Ty. Vole,“ řekl jen a obě slova od sebe oddělil. Zírali na mě, jak mi tričko obepíná vypouklé bříško. Ono se to nezdálo, ale vypadala jsem tak na pátý až šestý měsíc. To už těhotenství nezakryje žádná z žen. V poslední době mi bříško hodně vyrostlo, ani jsem to nestíhala sledovat.

„Já věděl, že jen blbě nevidím. Ty jsi fakt těhotná!“ vykřikl a rozhodil rukama. Embry tam stál jako opařený a jen zíral na mou osobu. Zato Seth ke mně hned přistoupil a položil své dlaně na mou vybouleninu. Miminko uvnitř na ten dotek reagovalo. Cítila jsem, jak mě koplo do břišní stěny a svou ručku na to místě ponechalo. Reagovalo úplně stejně jako na mé dlaně či na kohokoliv dalšího, komu jsem dovolila se mě dotknout.

Čekala jsem, stála jsem bez pohybu, jen jsem vyčkávala na nějaká Sethova slova. Vypadal jako omráčený, úplně mimo, přála jsem si vědět, co se mu honí hlavou. Seth na mé břicho položil i svou druhou dlaň a miminko ho opět koplo do ruky. Připadalo mi, že je doopravdy v úplné euforii.

„Ale jak?“ vypadlo z Embryho po dlouhé chvilce mlčení. Na tuto otázku mi odpověděl Seth, avšak stále nespouštěl zrak z mého dítěte.

„Nemyslím si, že je nutné ti tu vysvětlovat, kde se vlastně vezme dítě. Na takovouhle lekci už jsi dost starý, nemyslíš?“ řekl a teprve potom se podíval na mě.

„Gratuluji. Jen mi nejde do hlavy rychlost vývoje toho drobečka. Už víš, co to bude? Máš jméno?“ zeptal se mě a spolu s těmi slovy sundal své ruce. Tentokrát to byl Embry, který ke mně přistoupil. Ten mi nejdřív posunkem dal najevo svou otázku, jestli si může sáhnout, a teprve potom se mě dotkl. Tvoreček u mě ho kopl, ale tentokrát svou ruku dal pryč.

„Kdyby tohle viděl Jacob, tak by se snad radostí roztekl,“ řekl a mě při tom uhodil velká stesk. Úsměv na mé tváři pohasl a oni si toho všimli.

„Embry!“ napomenul ho Seth a ustaraně přehazoval svůj pohled ze mě na Embryho a zpátky.

„Teda… omlouvám se, já jen chtěl říct, kdyby tady teď byl u toho. Totiž…“

„Embry, mlč,“ utnul ho Seth a mně to vytvořilo vrásku na čele. Měla jsem starosti.

„Co se děje? Kde vlastně teď je? Máte o něm nějaké zprávy? Kdy tu byl naposledy?“ začala jsem se vyptávat a sledovala pozorně výrazy v jejich obličejích.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 21: