Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 22

14.05.2014 (15:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1388×

„Co se děje? Kde vlastně teď je? Máte o něm nějaké zprávy? Kdy tu byl naposledy?“ začala jsem se vyptávat a sledovala pozorně výrazy v jejich obličejích.

„Už je to dlouho, co tu nebyl. A když tu je, tak je to vlastně úplně stejné, jako by tu nebyl. Moc se neukazuje a je pořád u sebe doma. Nikdy nevíme, kdy se opět vrátí. Je mi líto,“ řekl mi a já nad tím jen beze slov zakroutila hlavou.

„Pokud to nebude vadit, zůstanu tu pár dní. Mohla bych přímo tady u tebe, Sethe? Táta to sám v domě nějak zvládne, chci být tady, kdyby se náhodou vrátil. Pak zase budu muset odjet, ale budu se vracet. Slibuji. Jen teď bych tu chtěla zůstat, prosím,“ řekla jsem pokleslým hlasem a vlastně ani nečekala na odpověď. Je přece jen slušnost se zeptat.

„Samozřejmě, zůstaň, jak dlouho budeš chtít,“ řekl mi a znovu mě objal. Byla jsem mu za jeho horkou náruč vděčná, byla to příjemná změna po těch měsících chladu. Když mě pustil, usmála jsem se na něj a rozhodla se zburcovat Edwarda a oznámit mu, že zůstanu v rezervaci. Už teď jsem věděla, že se mu to zrovna zamlouvat nebude, ale já si postavila hlavu.

Ze své kabelky jsem vytáhla telefon a Edwardovi zavolala. Jak jsem již řekla, můj nápad se mu moc nelíbil, ale nemohl s tím nic dělat.

„Tak ať přijde taky. Můžete tu být oba dva,“ řekl mi Seth, který stál vedle mě a chtě nechtě poslouchal můj hovor. Embry seděl na sedačce a ládoval se jídlem. Edward slyšel Sethovu nabídku.

„To myslí vážně?“ ujistil se ještě skrz mou osobu. Z jeho hlasu jsem hned věděla, že si je nejistý a neví.

„Ano, myslí,“ ujistila jsem ho jednoduchou odpovědí a čekala, jak se rozhodne. V tu chvíli jsem neměla ani tušení, jak by se mohl rozhodnout, a tak jsem jen seděla a čekala jako na vážkách.

„Nevím, Renesmé, bylo by to…“

„Super!“ dodala jsem za něj. „Takže tě máme během chvilky očekávat?“ řekla jsem mu a poslouchalo ticho z druhé strany telefonu.

„A nebudou ostatní vlci dělat problémy, když jim jen tak přejdu přes hranice?“ zeptal se a já na něm poznala, že se z toho snaží vyvlíknout.

„Můžu pro něj zajít k hranici. Alespoň se jednou svezu lepším autem…“ snažil se zažertovat Embry, který položil prázdný talíř na stůl a už se jen válel.

„Takže dohodnuto. Embry se vydá na cestu a ty ho pak vyzvedneš. Budu se těšit. Pá!“ řekla jsem mu jako finální rozhodnutí a vytípla hovor. Usmívala jsem se, protože jsem z toho měla radost.

„Fajn. Tak já běžím,“ oznámil nám Embry a v tu ránu zmizel venku. Telefon jsem opět uklidila a sedla si na místo, kde předtím seděl Embry. Poklepala jsem rukou vedle sebe na pohovku a Seth pochopil, že chci, aby si přisedl. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a přivřela oči. Cítila jsem horko, jak sálá z jeho kůže. Bylo pěkně teploučko a připadala jsem si skvěle. Vnímala jsem tlukot jeho srdce a porovnávala ho s tím svým. Tak jsem se do toho zasnila, že jsem málem ani nevnímala jeho dotek na mém břiše. Bylo mi to příjemné, a tak jsem jen svou ruku položila na tu jeho a měla pocit, že bych tam takto mohla ležet už navždy. Jen kéž by s někým jiným…

Netuším, kolik času takto uplynulo. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Sethův obličej. Měl zakloněnou hlavu, opřenou o sedačku. Oči měl zavřené a jen lehce oddychoval. Spal snad? Netušila jsem, ale bavilo mě ho pozorovat. Dívala jsem se na něj a začala pozorovat změny. Byl… jaksi starší. Větší, vyspělejší. Poznala jsem, že se mi na čele vytvořila malá vráska, jak jsem nad ním přemýšlela, neboť mi to někam nesedělo.

Lidské oko by si těch drobných změn asi nevšimlo, ale já poznala, že jeho obličej nabral větších hran, vystouply mu lícní kosti. Celkově se mu tvář zúžila a měl delší vlasy. Už dávno to nebyl roztomilý malý kluk, který každému dělal jen radost díky svým vtipům a srandičkám. 

Porovnávala jsem jeho dětský obličej v mých vzpomínkách s tváří vyspělého mladého muže. Dokonale jsem si vedle něj dokázala představit nějakou pěknou dívku, se kterou by byl šťastný.

Chtěla jsem promluvit, popovídat si se svým přítelem tak, jako dřív, ale v ten moment jsem uslyšela – a nepochybovala jsem o tom, že on také – venku auto, které jsem poznala jen podle předení motoru. Přijel Edward s Embrym.

Seth jakoby se probral z transu a zvedl hlavu. Oči měl otevřené a já ucukla pohledem, nechtěla jsem riskovat, že by mě přistihl, jak na něj zírám. Nechtěla jsem mu dávat nějaké naděje, které by si mohl vyložit podle svého. Tenkrát mi sám Jacob, au, řekl, že Seth o mně přemýšlí trochu jinak než já o něm. A proto jsem nechtěla nic riskovat.

Otevřely se dveře a můj otec s vlkem v patách vešli dovnitř. Hodila jsem po Edwardovi úsměv a ještě ho rozšířila, když jsem zahlédla otcův nakrčený nos. Muselo to pro něj být jako bomba s ne zrovna voňavým obsahem, která se mu rozprskla na obličeji.

„Zdravím, Sethe. Rád tě vidím,“ řekl Edward a Seth na to vyskočil z pohovky a s Edwardem si pleskli dlaněmi o sebe. Objali se takovým tím typickým objetím borců, ale hned na to se od sebe rychle odtáhli.

Byla jsem šťastná. Sice mi ještě pár věcí chybělo, ale měla jsem radost. Cítila jsem lehké pohyby mého miminka. Pohladila jsem se po bříšku a zasnila se. Jen na minutku, alespoň na minutku jsem si připadala dokonale. Jakeu…

…

Čas v rezervaci s mými oblíbenými utíkal jako voda. Každý byl mimo z mého bříška a tvorečka uvnitř, každému to přišlo hrozně důležité. Neustále na mě někdo sahal a hladil mého drobečka. Všichni byli veselí, šťastní a plni vzrušení, když se to dozvěděli, a následně kdykoli, kdy se se mnou setkali, ale jakmile si vzpomněli, kdo je otcem, zachmuřili tváře a vypadali jako oblaka před deštěm.

Nebylo těžké se do La Push vrátit. Všichni nás uvítali, dokonce to vypadalo, že jim všem chyběli. Tohle byla má druhá rodina, můj druhý domov. Banda lidí, co mě milovali a stále to tak je. Nechtělo se mi vrátit se zpátky, ale uběhly tři dny a všichni ve White Horse byli netrpěliví. Tedy spíš Bella, moje matka, měla starosti, teď když jsem byla těhotná, bylo to pro ni náročnější. Kolikrát mi připadalo, že je těhotná ona, ne já.

S Edwardem jsme se domluvili na odjezdu další den po poledni. Měla jsem v plánu přepadnout Alishu s Thomasem, slíbila jsem jim, že se tam ukážu. Chyběli mi.

Nikdy mi moc nešlo oznamování velký věcí a zlomových událostí, tudíž když jsem měla oznámit Sethovi náš odjezd, nešlo to tak zlehka. Byla jsem tak nervózní. Snad jako by mě čekala zkouška ze všech vědních oborů, jako bych měla tancovat flamengo a k tomu čínsky prozpěvovat.

Už byl večer a já se Sethem a s mým otcem jsme seděli v obýváku. Myla jsem nádobí od večeře, kterou jsem uvařila, a kluci se dívali na televizi. Bavili se o hráčích fotbalu a stíhali přepínat i na basket a tenis. Docela jsem Setha litovala, protože Edward toho věděl tolik jako encyklopedie a google dohromady.

Poslední talíř zacinkal o skelničky na odkapávači a já měla hotovo. Utřela jsem si ruce a šla si sednout ke klukům. Sedla jsem si mezi ně a oba je chytla za ruku. Pár sekund jsem předstírala, že sleduji zápas a pak s hlubokým nádechem promluvila.

„Ty, Sethe…“ začala jsem a čekala, než upoutám jeho pozornost. „Chci ti poděkovat, že jsi nás tu těch pár dní nechal. Jsem ráda, že jsme mohli být tady s vámi,“ řekla jsem mu a usmála se na něj. Seth mi úsměv oplatil a já zahlédla jeho dolíčky ve tvářích.

„Jenže už je to nějakou dobu a my se budeme muset vrátit. Mamka s Carlislem neradi vidí, že jsem v tomto stavu někde pryč. A on se mezitím také nevrátil a bůh ví, kdy se tu objeví. Ale prosím, slib mi, že až sem přijde, že mi dáš vědět. Prosím,“ řekla jsem mu s pohledem do očí. Seth přivřel víčka a pak se na mě zase podíval.

„Takže… chcete už odjet. No, nečekal jsem, že tu zůstanete napořád. Ale moc dlouho jste tu nebyli…“ řekl zkroušeně a smířeně a ne zrovna s nadšením. „Teď, když jsi tu byla, tak mám pocit, že to tu celé jistým způsobem ožilo. Ale chápu to…“ řekl a jeho smutek se přenesl i na mě.

„Nebuď jako kaktus, já zase přijedu. Nevím kdy, ale určitě ano, teď když vím, že tu jsem vítaná,“ řekla jsem mu a pohladila ho po ruce. Hned na to jsem si zívla, až jsem měla slzy v očích. Musela jsem zamrkat, abych je zahnala a ony nepřetekly přes okraj.

„Je mi líto, ale půjdu si lehnout, jsem nějaká utahaná. Dobrou noc,“ řekla jsem jim a vydala se k sobě.

„Dobrou, zlato. Zítra tě vzbudím. V kolik chceš tak být u Alishy s Thomasem?“ zeptal se mě a mně to v hlavě začalo šrotovat.

„Nevím, jak to půjde. Když vyjedeme v devět, bude to fajn. Ráno jí pošlu zprávu. Teď dobrou,“ ukončila jsem to, a když jsem sebou hodila do peřin, byla jsem tuhá téměř okamžitě.

Jestli se mi tu noc něco zdálo, to jsem tak úplně netušila. Vím jen, že jsem slyšela Edwardův hlas, který se mě snažil probrat. Nakonec se mnou lehce zatřásl, abych vůbec vstala. Dala jsem si ranní sprchu, nasnídala se a spakovala naše věci, které pak táta odnesl do auta. Byla bych to bývala udělala, ale dostala jsem vynadáno už jen za to, že jsem ty tašky donesla pár metrů z pokoje ke vstupním dveřím. Raději jsem sklopila uši a nechala to, musela jsem uznat, že Edward se Sethem, který ho v té myšlence podpořil, mají nejspíš pravdu.

Seth dal ostatním vědět, že odjíždíme, a tak se všichni sešli u něj doma. Každý měl nutkání pohladit si mé bříško a někteří mě dokonce přemlouvali, abych tam zůstala.

„Opravdu už musíš odjet?“ zeptala se mě Emily, která byla ráda, že tu někoho měla. Jen jsem přitakala a objala ji.

„Musím říct, že ti to těhotenství sluší. Jsi víc… sexy,“  řekl Embry a mrknul u toho na mě. Já jsem jen udělala divný škleb a s červení ve tváři ho objala. Embry se pak slonil k mému bříšku a káravě se zvednutým prstem pronesl: „Ne, že budeš maminku zlobit!“

Shodou náhod se mrňous ve mně začal hýbat a vypadalo to, skoro jako by chtěl Embryo praštit, protože přímo naproti jeho obličeji se vytvořila malá boule, kde mě miminko koplo.

Netušila jsem vůbec, jak dlouho trvalo celé to loučení, ale nakonec jsem to prostě musela utnout a nastoupit do auta. V rychlosti jsem ještě dala vědět Alishe, že za chvilku jsme tam, a mohli jsme vyrazit.

Těžce se mi odjíždělo, vlastně se mi ani pryč nechtělo, ale bylo to nutné. Přepadaly mě stejné pocity, jako když jsme ojížděli z Forks naposledy. Katastrofa. Zároveň mi došlo, že Alisha s Thomasem nevědí o mém těhotenství, a o tom, že bych někoho měla, toho taky moc netušili. Tohle téma jsem s nimi asi jako jediné moc neprobírala. Tudíž jsem tak trochu netušila, co jim řeknu, až si toho všimnou.

Když jsme přijížděli k Alishinu domu, už nás vyhlížela a nemohla se dočkat, až vystoupím. Poznala jsem to podle jejího přešlapování a poskakování na místě, doširoka otevřené pusy od jejího úsměvu a také podle toho, že byla ještě v pyžamu a županu. Musela jsem ji vytáhnout z postele.

„Ali!“

„Renesmé!“ vykřikly jsme obě ve stejnou chvíli. Já jsem se k ní vydala rychlou chůzí, ona si popoběhla. Nechtěla bych vidět Edwardovu reakci, kdybych běžela taky, asi by mě zaškrtil. Chvíli jsme se vítaly, pak nás Alisha oba pozvala na chvíli dovnitř.

„Pojď, odlož si. Dám vědět Thomasovi, že už jsi tu. Ani nevíš, jak z toho byl nadšený. Snad ještě víc než já! Ale to bych ti kecala, protože mně se po tobě příšerně stýskalo, kamarádko! A navíc…“ mlela šílenou rychlostí, z čehož já jsem byla v šoku. Přivítala jsem se s její mámou, která byla v kuchyni, a společně s Edwardem jsme šli do jejího pokoje, ostatně jako vždy, když jsem k nim přišla. Alisha šla hned za námi. Zavolala Thomasovi, který slíbil, že je během chvilky u nás.

Bundu jsme si s Edwardem sundali až u ní v pokoji. Čekala jsem, kdy si Alisha něčeho všimne. Přišlo to okamžitě.

„Posaď se, musíš mi vyprávět vše, co se za ty měsíce odehrálo a-“ zastavila se uprostřed věty, zírajíc na mě a lapajíc po dechu. Já jsem se na ni jen usmála a čekala na nějaká její slova.

„Ty… to… co to je?“ vypadlo z ní. Můj otec musel schovat uchechtnutí do dlaně a radši odvrátil tvář. Alisha tam stála jako přimražená.

„No, tohle je… dítě? Nenarozené dítě? Těhotenství?“ řekla jsem jí s úsměvem, který se snad ani úsměvem nazvat nedal.

„Oh můj bože. Ty jsi vážně těhotná!“ vykřikla tak, že to muselo být slyšet snad úplně všude.

„Pššt, Ali, nekřič tolik,“ pokárala jsem ji. Ve stejnou chvíli jsme všichni tři uslyšeli, jak bouchly vchodové dveře.

„Jsou nahoře,“ uslyšela jsem říct Alishinu matku. Přišel Thomas. Oba si všimli, že jsem těhotná, takže jsem jim to musela pořádně vysvětlit. Samozřejmě jsem si tu historku obalila několika vymyšlenými skutečnostmi, pár lží, které byly nezbytné.

Čas u Alishy doma ubíhal moc rychle, všichni čtyři jsme se spolu bavili jako sobě rovní, neboť Alisha měla doma mámu. Edward musel hrát, že patří mezi nás, studenty střední školy. Šlo mu to dokonale.

Alishina matka dokonce chtěla, abychom zůstali na oběd, ale kvůli Edwardovi jsme museli jít. Nevěděla jsem totiž, jak bych vysvětlila, že Edward nic nejí, a když jo, tváří se u toho jako u mučení a jeho žaludek dělá kotrmelce.

Loučení s mými přáteli bylo těžké, musela jsem jim slíbit, a vlastně jsem to tak i chtěla, že pokaždé, když se ve Forks objevím, ukážu se u nich doma. Odjížděli jsme něco málo po poledni. Ještě dlouho poté jsem jim mávala a nechtělo se mi odjet. To, že opět opouštím mé milované město, mi pořádně došlo, až když jsme míjeli ceduli, která vítala přijíždějící ve Forks.

Cesta domů byla opět dlouhá. Tři čtvrti z ní jsem prospala, nebavilo mě to a hrozně mě to unavovalo. Při cestě zpět jsme si s tátou zašli na menší lov, posilnit se. Docela mi to vyhovovalo, i když jsem toho moc nesnědla. Měla jsem ale hroznou radost z toho, že můj jinak vratký žaludek se začal dávat do normálu, takže jsem vlastně mohla jíst, co jsem chtěla. Moc jsem to ale neriskovala.

Překvapilo mě, když mě Edward nechal chvíli řídit, dokonce mi dovolil rychlostí zrovna nešetřit. Užívala jsem si rychlou jízdu, připadalo mi to vzrušující.

Za několik dní jsme opět dorazili do White Horse. Bylo tam dost chladno, klepala jsem se zimou, i když jsem vlastně byla v polospánku. Pamatovala jsem si jen hlasy členů mé rodiny, chladné ruce, které mě nesly a měkké peřiny mé postele. Měla jsem bezesný spánek.

Po příjezdu jsem nespala dlouho, byla jsem v polospánku po celou dobu. Cítila jsem něčí dlaň, která mě hladila po vlasech. Podle vůně, která se mísila ve vzduchu, jsem poznala svou matku, Bellu.

„Mhm,“ zakňourala jsem a otevřela oči. „Ahoj, mami,“ řekla jsem jí a opatrně se protáhla, aby se mé tělo lépe a rychleji probudilo.

„Ahoj, zlato. Chyběla jsi mi. Máš hlad?“ zeptala se mě ihned jako starostlivá maminka.

„Docela jo,“ dodala jsem a sedla si. Všimla jsem si, že mě někdo převlékl do pohodlnějších věcí na spaní. „Dej mi chvíli a zjevím se dole co by dup,“ poprosila jsem ji a ona mi uvolnila prostor. V tu ránu byla ta tam a já byla v pokoji sama. Po té dlouhé cestě autem jsem si musela dát sprchu a umýt vlasy. Celá ta akce byla velmi rychlá a než jsem se nadála, seděla jsem dole s ostatními a vítala se po několika dnech mé nepřítomnosti.

Seděla jsem u stolu a ládovala se jídlem od Esmé. Jedla jsem v klidu, jen má mysl jela na plné obrátky. Stýskalo se mi po Forks, byl to můj domov. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, až ta jedna mě naprosto ohromila. Zastavila jsem se se lžící napůl cesty a uvažovala nad mým nápadem. Ten šok jsem rychle zahnala a doufala, že si mé nepřítomné chvilky nikdo nevšiml.

Po jídle si mě Carlisle zavolal k sobě, vyptával se mě na pár věcí ohledně mého miminka. Na jeho aktivitu, které jsem si tedy užila dost. Ptal se na můj žaludek a pár dalších věcí. Moc dobře jsem věděla, že to, aby si dělal poznámky, bylo zbytečné, ale on si to pro jistotu vše napsal. Chtěl to mít hezky přehledné pro případné nejasnosti.

„Dědo,“ začala jsem nesměle. Carlisle při mém oslovení zvedl oči od papírů a položil tužku. Narovnal se a naklonil hlavu na stranu, jakože mě poslouchá.

„Mohla bych… mohla bych si něco přát?“ zeptala jsem se a sledovala jeho přitakání. Pobídl mě, abych pokračovala. „Netuším, zdali je to možné, ale věřím spíš, že ano,“ ostýchala jsem se a stále chodila kolem horké kaše.

„Pokračuj, splním ti vše, co je v mých silách,“ přislíbil mi a já věděla, že to prostě musím říct.

„Chtěla bych častěji jezdit do Forks. A hlavně... chtěla bych, aby se mé dítě narodilo tam. Chci rodit ve Forks…“

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 22: