Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 26

04.08.2014 (20:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1826×

„Zlato, já…“ uslyšela jsem konečně hlas své matky. Svůj pohled jsem otočila na ni a jen vyčkávala.

 „Je mi líto… ale…“ zkoušela mezi svými a mými vzlyky vydat pár slov. Pochopila jsem. Nebyla jsem hloupá a dala si jedno a druhé dohromady.

„Ne… ne, ne, ne, ne, ne!“ začala jsem potichu opakovat. „Co se stalo? Tak co?!“ potřebovala jsem znát odpovědi. Máma se zhluboka nadechla a pak jedním dechem spustila…

Zadrhl se mi dech…

„Víš, miminko se narodilo celkem rychle. By-byla jsi skvělá, zlato, opravdu. Š-š-šlo ti to skvěle, ale…“ rozpovídala se maminka, ale její vzlyky to narušovaly. „Víš, Carlisle a táta se s-snažili, seč mohli, ale i přes t-to, t-to… Ach, Bože!“ rozplakala se naplno a hlavu zabořila do svých dlaní. Se svým zkřiveným pohledem jsem se podívala na svého otce. Chci to slyšet celé!

„To malé se nalokalo plodové vody a k tomu se mu pupeční šňůra omotala kolem krku. Ta pupeční šňůra by nebyla takový problém, ale voda na plicích… Já… Je mi to líto, Renesmé,“ řekl s tak klidným hlasem… téměř bez emocí. Ani jednou se nezadrhl, nezaváhal. Kdybych ho neznala a nedokázala číst v jeho očích, řekla bych, že ho to ani trošku nezasáhlo. Kdyby se upřeně nedíval na zem a neměl problém se mi podívat do očí, řekla bych, že je to odporný bastard.

„O-ono je m-m-mrtvé?“ vydechla jsem. Nečekala jsem na slova. Stačil mi jeho pohled. Mrtvé…

Ten pohled v jeho očích, to prázdno a bolest. Dokonce mi připadalo, že neví, jak se na mě podívat, kam se koukat. To jsem nevěděla ani já. Slyšela jsem vedle sebe mou matku, která se propadala do vzlyků. Má postel se lehce třásla pod jejím tělem, které se zmítalo v bolestných vzlycích. Skoro mechanicky, v šoku tak velkém, že jsem se téměř nehýbala, jsem položila svou dlaň na záda mé maky, která jakoby se pod mým dotekem ještě více schoulila. Zírala jsem před sebe, do prázdna pokoje. Hypnotizovala jsem ten kousek místnosti, na kterém jsem držela svůj zrak. Ano, také jsem se dívala na svého otce, ale mně to tak ani nepřipadalo. Já se dívala skrz něj. Ne na něj.

Můj sluch nevnímal nic jiného než nářky mé matky. Otočila jsem se na ni a přidala se k ní. Schoulila jsem se jí na záda a rukama ji objala. Pocítila jsem, jak mi po tvářích stéká jedna osamocená slza. Pak druhá. Třetí…

V hlavě se mi odrážela má slova. Tak trochu, jako by mi ani nedocházel jejich význam. Létala sem a tam, jako by hledala to správné místo kam uhodit, aby to mému mozku došlo.

„Mrtvé…“ uniklo mi ze rtů.

Vedle sebe jsem pocítila, jak se matrace prohnula, a pak jsem ucítila otcův dotek na mých zádech. Začal mě hladit a mně to bylo velmi příjemné. Avšak díru, jejíž okraje se postupně dolupovaly a ona se zvětšovala, to nezastavilo.

Připadala jsem si… jako z kamene. Neměla bych teď vyvádět, naříkat, řvát a rozčilovat se? Probrečet se až ke spánku, kde mě bude pronásledovat má situace? Kde uvidíš své dítě, jak se rozplyne v mlhu a to ti tu pomyslnou dýku zabodne ještě hlouběji do zad? Či cokoliv, jen ne tu tak sedět, nechat si po tváři stékat pár slz a prostě… Proboha, proč jen dýchám?!

Pomalu jsem se začínala narovnávat zpět do sedu. Otcova ruka po chvíli zmizela z mých zad a já se zhluboka nadechla a ztěžka vydechla vzduch zpět.

Chci být sama… zašeptala jsem potichu ve svých myšlenkách.

„Renesmé,“ vydechl mé jméno s bolestí na jazyku, ostrou jako čepel.

„Chci být sama…“ zašeptala jsem ze všech sil a přesto tak potichu, že to bylo skoro neslyšné. To už se vedle mě narovnalo i tělo mé vzlykající matky.

„Ven.“ Můj šepot se nenesl daleko, ale mí rodiče to slyšeli. Vím, že to slyšeli. Prostě museli.

„Ven,“ zopakovala jsem svůj předchozí požadavek, když se ani jeden nehnul z místa. To už jsem nechtěla šeptat, ale mé hlasivky tu pro mě zrovna asi nebyly.

„Renesmé,“ oslovila mě má matka, ale já ji utnula hlasitých vyjeknutím.

„Ven!“ vykřikla jsem tak hlasitě, že jsem se divila, že nepopraskaly okenní tabule.

„Is,“ řekl můj otec a vzal mou matku za její útlou paži, aby jí naznačil, že by opravdu měli jít. Ve stejném okamžiku byli pryč a já padla hlavou zpátky do polštáře, dívající se na strop. Jak jsem tak ležela na zádech, automaticky jsem si položila ruce na své břicho. Bylo téměř ploché. Pak mi to celé konečně naplno došlo.

Mé dítě, miminko, ta kopající příšerka, která celou tu dobu byla uvnitř mě… už tu není. Je pryč. Zmizela. Rukama jsem si přejížděla po tom mírně vypouklém břichu a snažila se, aby se tam opět objevila ta velká nekontrolovatelná koule a uvnitř ní mé dítě. Jako by to bylo opět možné. Jako by tam stále mohlo být.

Pocítila jsem, jak se mi z očí opět derou slzy. Hodně slz. Teprve teď na mě dolehly všechny emoce…

Zkřivila se mi tvář, úplně se stáhla, jako byste vzali kudlu a bodli mi ji přímo do srdce, a aby toho nebylo málo, tak byste tím nožem otočili. Cítila jsem, jak mám suché a popraskané rty. Jedna slza za druhou. Pod náporem vzlyků jsem se schoulila do klubíčka a nohy si přitáhla co nejblíže k bradě. Chtěla jsem umřít.

Mé tělo… jako by ani nebylo mé. Třásla jsem se pod vzlyky, kolena u brady, přikrytá peřinou, pod kterou jsem se až potila. Vlasy jsem měla jistojistě zamotané a po nějaké době jsem uslyšela kručení v žaludku, ale mně to bylo jedno. Chtěla jsem umřít.

Neměla jsem tu své děťátko. Tak strašně jsem se na něj těšila. Ani jednou jsem ho neviděla, ani koutkem oka nezahlédla. Jak vypadalo? Určitě nebylo tak strašně krásné, vzhledem k tomu, odkud vylezlo, ale jak bylo velké? Kolik vážilo? Mělo na hlavičce nějaké vlásky? Mělo kulaťoučkou hlavičku, nebo spíš hranatou? A bylo takové trochu 'zmuchlané', jak některá miminka bývají? To je tak nefér! Oni ho viděli. Měli ho v rukách. A já z něj neměla nic…

Jak se vlastně stalo, že se nalokal vody? Vždyť tam nebyl moc dlouho! Táta říkal, že to šlo rychle! Ale ne dost rychle, však? A kde je vlastně tělíčko mého miminka teď? Nefér, tak strašně nefér…

Vůbec jsem netušila, jak dlouho jsem tam tak ležela. Neměnila jsem pozici. Cítila jsem, jak mi tělo dřevění, neboť jsem se vůbec nehýbala. Byla jsem schopná se pouze natáhnout pro krabičku s kapesníky, kterou jsem měla na svém nočním stolku. Ani mi doteď nedošlo, že jsem byla přenesena do svého pokoje.

Donutila jsem se, abych si opět sedla, aby se mé tělo pohlo. Když jsem odkryla peřinu, bylo mi chladno, neboť pod přikrývkou jsem byla zpocená a vzduch v místnosti byl chladnější.

Jakmile jsem se rozhlédla kolem sebe, dostala jsem se opět do šoku. Vše, co jsem měla v pokoji připravené pro své malé, bylo pryč. Úplně vše, co jsem si přichystala na příchod toho malého tvorečka. Nic tu nezůstalo. Hračky, postýlka, oblečky, hygiena a tak podobně. Nikde jsem nic neviděla.

Kdy to stihli uklidit? Jak dlouho jsem vlastně spala?

Nefér, tak strašně nefér…

Pak, jakoby mě někdo šťouchl pravítkem, jsem rychle vyskočila z postele. Tedy, snažila jsem se o to, ale mezi mými stehny jsem cítila zvláštní pnutí, se kterým se teď budu muset na několik dní smířit… Alespoň jedna další malá připomínka, že ve mně něco doopravdy bylo. Mé dítě.

Dobelhala jsme se ke skříňce, kam jsem si schovávala zprávy o mém zdravotním stavu a všech pět fotek z ultrazvuku. Některé černobílé, jiné barevné a jedna velmi pěkná trojrozměrná fotka jako od fotografa. Strašně jsem doufala, že to tam bude, že mi tohle také nevzali. Musím to tam mít!

Když jsem otevřela šuplík, téměř jsem na něj neviděla, protože jsem měla oči plné slz. Musela jsem dlouho mrkat, abych měla opět čistý výhled na svět. Prohrabovala jsem se množstvím různých papírů a blbostí, které jsem si už od mala schovávala. Obrázky kreslené voskovkami nevyjímaje…

„Ne, ne, musí… musí to tu…“ nadávala jsem si potichu. Mé snahy a pokusy o to, abych to našla, se topily v dalších a dalších slzách, které mi vždy rozmlžily výhled. „Být,“ vydechla jsem, když jsem narazila na malou obálku, ve které to všechno bylo. Ano. Tohle mi nevyhodili. O tomhle totiž, dle všeho, nevěděli.

Obálku jsem si přivinula k srdci a spustila opravdu velký proud slz, vzlyků a otřesů mého těla. Zhroutila jsem se na zem a jen plakala…

Nefér, tak strašně nefér…

…

Postupně za mnou chodili všichni z rodiny. Každý, do jednoho. Úplně všichni se mě snažili přemluvit, abych šla za nimi, abych něco snědla, abych se šla projít. Jediné, co jsem dovolovala, bylo, aby mi Alice pomohla v koupelně a připravila mi věci. Kolikrát to zkusila a přichystala mi normální oblečení na doma, ale já si radši nechala župan, kolikrát jsem se neobtěžovala převléct se do pyžama a bez jediného dalšího pohledu na to oblečení si vlezla zpátky do postele. Když jsem to udělala po čtvrté, přestala s tím.

Po pár dnech za mnou přišli i vlci z rezervace. Byla jsem jim vděčná, když nikdo z nich nenarážel na mé dítě, ale bavili se o normální věcech. Jejich příhody a vtipy jsem ocenila, ale abych vybuchla hurónským smíchem, jak ode mě očekávali, to nehrozilo.

Jednou jsem dokonce vyhnala Setha s Alishou a Thomasem pryč, protože… moc nahlas v mém pokoji dýchali. Ano, a tlukot jejich srdcí mě také velmi rozčiloval. Prostě jsem je vyhodila za dveře, ven, pryč ode mě. Chtěla jsem být sama.

Pak se mi povedlo naštvat Alice, když se mi snažila zkrotit mé zanedbané vlasy. Na to, abych si je umyla, jsem moc nemyslela, a abych si je alespoň rozčesávala… to jsem také vynechávala, což mým dlouhým kudrnám moc neprospělo.

Proč bych to měla i nadále dělat? Vždyť nemám pro co žít.

Nefér, tak strašně nefér…

Toho jednoho dne jsem Alice prostě vyrvala hřeben z rukou a hodila ho přes celou místnost. Má teta beze slova a tiše jako voda odešla. Štvalo mě to její česání. Nebolelo to ani to netahalo, ale mně to prostě lezlo na nervy.

Ale pak jednou, ani nevím, jak dlouho od porodu to bylo, natož abych věděla, co bylo za den, za mnou přišla již potřetí Esmé. Opět s jídlem. Esmé mi pokaždé vyhubovala, když jsem do jídla jen šťouchla a snědla jen těch pár soust. Chválila mě pouze za to, že jsem alespoň pila a občas vyjedla z buchty kousky čokolády.

„Renesmé, měla bys sníst trochu víc. Prosím. Strašně hubneš a my všichni přitom slyšíme, jak ti kručí v žaludku,“ snažila se má babička již po sté za tento den. Jen jsem na ni otočila svůj pohled a nad těstovinami jen pokrčila ramena. Pak jsem se podívala zpátky a dál hleděla z okna. „Řekni, co chceš a já ti to připravím,“ navrhla mi. „A to hned! Jen mi řekni, na co máš chuť,“ dodala a to mi přetekl můj pomyslný pohár s trpělivostí. Vybuchla jsem, ale smíchem to nebylo.

„Proč bych měla jíst?! Řeknete mi jeden jediný důvod! Žádný tu není! Či?“ vykřikla jsem a otočila se k ní obličejem, neboť celou dobu mi mluvila do zad. „Už neživím své dítě, tak mě nechte na pokoji! Dejte mi svátek a hleďte si svého. Nechte mě být!!!“ dodala jsem s křikem a s dalším návalem slz, které se mi valily jako sudy po tvářích, se zahrabala do peřin. Chvilku se nic nedělo a domem se nesl klid. I v patře pode mnou bylo najednou ticho. Hudba klavíru přestala, zvuk televize se ztlumil a škrábání pera po papíře ustalo. Všichni naslouchali, co se to tu nahoře děje. Uslyšela jsem vedle sebe pohyb a pak se mi útlá postava mé milé Esmé objevila před obličejem.

„Tak poslouchej, mladá dámo. Nejsem tvoje matka, ale pro tento okamžik přebírám její roli, takže mě hezky vnímej,“ rozkázala mi a já sklopila oči víc k podlaze. Styděla jsem se za svůj výstup, ale co je řečeno už nelze vzít zpět.  Přitáhla jsem si peřinu až k bradě a snažila se splynout s měkkostí přikrývky.

„Já moc dobře vím, jak ti je. Také jsem přišla o své dítě. Renesmé, netuším, jestli tuhle část mého životního příběhu už jsi někdy slyšela, ale také jsem byla těhotná. A o miminko jsem přišla. Bylo mi příšerně, chtěla jsem skočit z útesu, zahrabat se, prostě zmizet. Zmizet z povrchu zemského a víc se nevynořit. Ale takhle to nefunguje…“ řekla mi a já pocítila nepopsatelně velký pocit viny. Tohle mi nikdy nikdo neřekl. Malinko jsem si odsunula peřinu od obličeje.

„Když jsem se to dozvěděla, mé srdce vynechalo úder. A jak říkám, přála jsem si umřít. Ale život… lidé odcházejí a noví se rodí. Lidé umírají denně. Přátelé, rodina i děti. Ano, říká se, že v životě ženy se nemůže stát nic horšího, než přežít vlastní dítě, než o to své přijít. Ale… jsou tu i jiné možnosti. Pro tebe reálné, tož pro mě ne. Podívej se na Rosalie… kdyby mohla, adoptovala by všechny děti z celého dětského domova, ale bohužel… Pro nás to reálné není. Pro tebe ano,“ řekla mi a já už už chtěla vyplivnout argument o tom, že cizí dítě ti vlastní nenahradí, ale ona jakoby mi četla myšlenky. Zarazila mě jedním pohybem ruky.

„Neříkám, že teď hned… možná jednou, když budeš chtít. Ale rozhodně mi tu netvrď, že nemáš pro co žít. Pojď, seber se, obleč a pojď za námi dolů. Nic jiného od tebe teď nechceme. Nepožadujeme, abys ihned vystřelila, sedla do auta a objela zeměkouli. Jen… začni se chovat alespoň trochu normálně. Máme o tebe strach…“ pokračovala ve svém domlouvání.

Dívala jsem se do jejího obličeje, do jejích očí. Ale ihned jsme uhnula pohledem. Nakonec jsem otočila i svůj obličej a dívala se jinam. Po pár sekundách jsem uslyšela povzdechnutí a matrace vedle mě se uvolnila. Kroky a šustění látky, které mířily ke dveřím.

„A pro co mám tedy teď žít?“ zeptala jsme se jednou jednoduchou otázkou. Babiččiny kroky se zastavili a ona se otočila. Vynořila jsem se zespod přikrývek a podívala se na ni. Opět. Ona pokrčila rameny a pak s lehoučkým úsměvem v očích odpověděla: „Vždy se něco najde. Řekla bych, že tvou prioritou je nyní rodina. My. A přátelé. Víš, jak moc se Alisha s Thomasem trápí? A o vlcích nemluvím. A obzvlášť Seth. Je jako tělo, kterému jsi vyrvala srdce…“ podala mi svou odpověď. „Renesmé, prosím…“ dodala a otočila se na patě, aby mohla opustit můj pokoj.

Já jsem se zadívala do stropu a slova, která vyšla z Esméiných úst mi rezonovala v hlavě jako ozvěna…

…

Prohlížela jsem se v zrcadle. Ne, že bych se svým vzhledem byla úplně spokojená, ale v rámci mezí a v ohlednutí k posledním dnům se dalo mé stvoření zhodnotit jako 'docela dobré'. Přílišná hubenost, zplihlé vlasy bez lesku, kruhy pod očima, mírně vyklenuté bříško jako památka na mé dítě - Dost!

Musela jsem utnout své myšlenky, neboť se mi opět začaly zaplavovat oči. Otočila jsem se od zrcadla a popadla gumičku, která ležela na stolku. Svázala jsem si své kadeře do 'něčeho', abych je neměla úplně všude a vydala se ke dveřím. Měla jsem pocit, že mám nohy z papíru, ale když jsem si sáhla na stehna, byly tam. Takové jako vždy, nyní jen příšerně hubené.

Snažila jsem se jít rázně, protože jsem jinak měla strach, že se rozsypu. Když jsem popadla do ruky chladný kov kliky od dveří, naskočila mi husina. Tak zchoulostivělá.

Pomalu jsem se vydala ven, střetnout se s ostatními. Esmé měla pravdu. Seber se, Renesmé, jinak už z té postele nikdy nevylezeš.

Sejít dolů po schodech mě nestálo téměř žádnou námahu. Ale vynořit se zpoza rohu a pohlédnout do obličejů ostatních… Zatěžko udělat.

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se ukázala na světle. Venku svítilo slunce. Nádhera, která dopadala na mou pokožku, na ní vytvářela malé tanečky několika třpytek, které se jakoby nacházely pod mou pokožkou. Udivené pohledy mé rodiny během minutky vystřídalo obrovské překvapení a následná úleva. První se vzpamatovala Rosalie, která se zvedla, přešla ke mně a pevně mě objala kolem ramen.

Is - Isabella

Předposlední kapitolka. Prosím, neukamenujte mě. Plánovala jsem ještě horší konec, ale když jsem napsala tuto kapitolu, rozhodla jsem se ho změnit, neboť další osudová rána by pro Renesmé byla 'smrtelná'. To je také jeden z důvodů, proč tu bude ještě 27. kapitola, která už bude poslední. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 26: