Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 4

12.10.2013 (07:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1983×

„A ty říkáš, že se Jacob jen tak nevrátí?“ ujišťovala jsem se, aby vůbec mělo cenu s něčím začínat. Seth se na mě podíval zpříma a zakroutil hlavou.

„Ne.“

„Fajn,“ řekla jsem a vydala se pomalou chůzí dál po pláži. Nechtěla jsem tam dál stát jako solný sloup na místě a čekat, až mě bací.

„Víš, byla to taková… nevím, jak to pojmenovat…“ začala jsem pomalu Sethovi vysvětlovat. Pečlivě jsem volila, co všechno mu řeknu, jaká slova vypustím z úst, co mu popíšu, protože mi bylo jasné, že všechny detaily mu říct nemůžu. I když, on to stejně všechno hezky viděl v hlavě Jacoba, takže to bylo opět ve výsledku šumafuk.

Čas strávený se Sethem utíkal stejně rychle, jako bych byla s Jacobem. Postupně jsme se z pláže dostali až mezi domky, ale to už jsme se bavili o něčem jiném. Rozebírali jsme cokoliv, od vzpomínání na naše společné chvíle, přes období, kdy jsem byla malá, vyprávěla jsem mu o tom, co jsem kdy tropila s Emmettem, říkali jsme si své sny. Nakonec jsme seděli na schodech před Jacobovým domkem, opírali jsme se o stěnu, dívali se směrem ven a jen si povídali. Když už byl večer, objevilo se na cestě Jacobovo auto. Jakmile nás uviděl, na tváři se mu objevilo zděšení, které však hbitě bylo vystřídáno překvapením a nakonec radostí. Rychle vyskočil z auta a hnal se k nám, aby se přivítal.

„Ness!“ oslovil mě a uvítal mě širokým radostným úsměvem, který bylo radost uvidět na jeho tváři. Honem jsem se zvedla ze země, abych se s ním mohla obejmout, políbit ho, cítit jeho blízkost. Jacob rozpřáhl svou náruč a čekal, až ho dojdu. Okamžitě jsem mu do ní skočila a byla ráda, že ho cítím u sebe. Zatočil mě ve vzduchu, a potom mě položil na zem. Usmívali jsme se na sebe jako dvě sluníčka. Obklopovala mě radost.

„Jak dlouho tu čekáš?“ zeptal se celý rozradostněný.

„Celé odpoledne. Máš štěstí, že tady byl Seth, jinak bych zase utekla,“ řekla jsem mu naoko naštvaně. Jacob se na mě podíval se smutným výrazem a opět mě objal.

„Musel jsem pryč. Původně jsem měl být za dvě hodinky zpátky, ale potkal jsem tam nějakého známého mojí sestry, takže jsme se zakecali, dali si kafe… a pak bylo pozdě. Omlouvám se,“ vysvětlil mi to, ale mě to nezajímalo. Hlavně, že byl zpátky. Když jsme se s Jacobem dost naobjímali a stihli se ještě přivítat i jemným polibkem, při kterém mi bušilo srdce jako o závod, vzpomněla jsem si, že tam je celou dobu i Seth. Otočila jsem se obličejem na něj a koukala na něj s rudými tvářemi a překvapeným výrazem.

„Jé, Sethe,“ řekla jsem udiveně a omluvně se na něj usmála.

„Fajn, vždyť na Setha se klidně může zapomenout, on je tu ten nedůležitý, klidně si tu postojí,“ řekl s ironií v hlase a rozhazoval u toho rukama, aby svým slovům dodal na vážnosti, která vyprchala hned, jak se objevila.

„Ach jo. No dobrá. Co teď?“ zeptala jsem se jich obou naráz. Rozhodně se mi nechtělo stát před domem a jen na sebe koukat. A jim očividně taky ne.

„No, já už asi půjdu, dneska jsem si užil víc než dost. Tak se tu mějte a… nezlobte, děcka,“ řekl a při poslední větě na nás mrknul jedním okem. Já jsem nad tím mávla rukou a sledovala, jak mizí ve tmě, až byly slyšet jen jeho kroky, které se po chvilce taky vytratily.

„Rychle mu došlo, že tu překáží, co?“ otočila jsem se s otázkou na Jacoba, který mě celou dobu sledoval. Díval se na mě zamyšleně a s lehkým úsměvem na tváři. Trochu jsem se tomu podivila.

„Co?“ řekla jsem téměř neslyšně.

„Hm, nic. Jak dlouho jsi s ním byla? Myslím Setha…“ zeptal se mě podezíravým hlasem. Trochu jsem se od něj odtáhla, vůbec jsem nepochopila smysl, proč se mě na to ptá. Jacob působil divně.

„Cože? Co? Jak to myslíš… Jakeu?“ vypadlo ze mě, celé překvapené.

„Ne, jen by mě zajímalo, jak dlouho jsi s ním dneska byla?“ řekl netrpělivě, vypadal, jako by ho na nože brali, byl takový zdrcený, zamračený. Rukou jsem ho pohladila po tváři a zahleděla se mu hluboko do očí. Nevím, po čem jsem pátrala, ale snažila jsem se v nich něco najít.

„Ty žárlíš,“ vypustila jsem z úst svou první myšlenku. Dokud mi zněla jen v mysli, nevěřila jsem jí, ale jakmile jsem ji vyslovila nahlas, věděla jsem, že je to pravda.

„Ale ne…“ snažil se mi odporovat a to i tím, že mi vysmekl tvář z ruky. Díval se stranou a snažil se zakrýt to, že jsem ho odhalila. Opět jsem mu položila ruku na tvář a donutila ho, aby se na mě opět podíval.

„Ale ano. Ty žárlíš. Jakeu, ty vážně žárlíš,“ opakovala jsem stále dokola, dokud jsem na něm nepoznala, že si to přiznal. Smála jsem se mu.

„No tak, Jakeu, vždyť nemáš na koho. Víš, že já mám oči jen pro tebe,“ začala jsem mu domlouvat jako malému dítěti. Jacob vzal obě mé zápěstí do rukou a přitáhl si mě zpátky blíž k sobě. Díval se mi do očí a já mu ten pohled oplácela.

„Ano, žárlím, hrozně moc žárlím na svého mladšího bratříčka, který si myslí, že když o něco málo vyspěl, může si hned dovolovat a to i na zadané ženy. Ani nevíš, jak mi to celý leze na nervy,“ začal mi to vysvětlovat s humorem v hlase. A já jsem vlastně ani nechápala, o čem to mluví.

„Teď tě nechápu.“

„Ness, copak sis nevšimla, jak se kolem tebe Seth neustále motá? Pořád, v posledních několika měsících obzvlášť,“ osvětlil mi mysl a já si začala pomalu uvědomovat, že má možná tak trochu pravdu. Ale stejně se mi nechtělo tomu uvěřit. Seth že chce mě?

„Počkej. To není možný. Seth a já?“ koukala jsem na něj, jako z jara, stále jsem tomu nevěřila, přišlo mi to jako nepovedený vtip.

„Tak si zkus trochu víc všímat jeho chování a… slov, nevím čeho všeho. Ale je to tak. A to je důvod, proč tak šíleně žárlím. A představa, že jsi tu s ním byla sama tak dlouho mi nehorázně vadí,“ rozčiloval se a snažil se mi tu myšlenku o Sethovi a mně stále natlouct do hlavy. Z ničeho nic jsem se začala nehorázně smát, neboť při pohledu na něj to ani jinak nešlo.

„Co je na tom vtipného? Asi mi unikla pointa té legrace,“ zkoušel zaujmout mou pozornost.

„Když… ty jsi tak nehorázně vtipný, když žárlíš. Jsi roztomilý,“ zašeptala jsem mu a sklopila u toho pohled. Když jsem se na něj zase zpátky podívala, Jacob se už usmíval a o tom, co jsme tu ještě před půl sekundou řešili, nebylo v jeho výrazu nic znát.

„Jakeu, teď mě velmi dobře poslouchej, ano?“ řekla jsem mu rázným klidným hlasem a dost nahlas. Podívala jsem se mu rovně do očí a skládala si v hlavě to, co mu chci říct. Jacob jen přikývl na souhlas a čekal.

„Jakeu, ty víš, že ty jsi jediný v mém životě. Jediný, kterému jsem kdy věnovala polibek, zamilovaný pohled. Jediný, u kterého mi nevadí, když se mě dotkne. Jediný, u kterého, když mě políbí, cítím motýlky v břiše, srdce mi tluče tak, že mi vždy málem vyletí z hrudi, dech se mi zrychluje. Když tě vidím, jsem vždy hrozně nervózní, uvažuji nad věcmi, které mě normálně nenapadnou,“ řekla jsem mu s tolika emocemi, že jsem tomu nemohla uvěřit. Mohla jsem vidět, jak se Jacobovi rozšiřují oči a rty se chvějí. V očích měl jiskřičky a čím dál pevněji mě objímal.

„Jsi pro mě naprosto dokonalý, tak hrozně tě zbožňuju. A hlavně… miluju tě a vždycky budu, ať se stane cokoliv, ať udělám cokoliv, ať uděláš ty cokoliv. Přes všechno na světě to budeš vždy jen ty a nikdo jiný. To ti mohu slíbit. Patřím jen tobě. Celá, bezvýhradně. To si zapamatuj a pusť Clearwatera z hlavy, protože k němu vždy budu cítit jen přátelství a nic víc.“ Při každém slově, které jsem řekla, mi v hlavě vyskakoval můj rozhovor s rodinou. Musíme se odstěhovat. Společně s tím mi v hlavě běhaly mé vzpomínky na každý jeho pohled, který jsem kdy zachytila, doteky a hlavně naše polibky. Tak hrozně na mě doléhal nápor mých slov, která jsem mu řekla.

A hlavně… miluju tě a vždycky budu, ať se stane cokoliv, ať udělám cokoliv, ať uděláš ty cokoliv.

Ať udělám cokoliv…

„Ness,“ uniklo mu z úst jen mé jméno. Zřejmě nevěděl, co na to říct, a tak mě jen svými silnými pažemi pevně stiskl. Přivinul si mě na svou hruď a jen tak mě nepustil. Stáli jsme tam v objetí, užívala jsem si jeho vůně a tepla, které sálalo z jeho těla. Najednou jsem ucítila, že mě Jacob odstrkuje kousek od sebe, aby se mi mohl podívat do obličeje. Rukou mi podpíral bradu a díval se mi do očí.

„Taky tě miluju. Bez ohledu na cokoliv.“ Usmála jsem se na něj a znovu se k němu přivinula.  Po chvilce jsme se přesunuli o pár metrů, sedli jsme si na schody a užívali si jeden druhého. Moc jsme nemluvili, slov nebylo třeba. Jen s velmi těžkým srdcem jsem musela odejít, nechtělo se mi nikam pryč, ale nechtěla jsem riskovat něco dalšího, jako předešlý večer. Ovšem další hodinu jsme se loučili, neboť ani jeden z nás nechtěl, abych šla, takže jsem nakonec domů dorazila kolem půlnoci. Všichni moc dobře věděli, v kolik jsem dorazila, ale já jsem se jim v tu hodinu neodvážila ukázat. Raději jsem zamířila rovnou k sobě do pokoje, svlékla se, dala si rychlou sprchu, vykonala pár nezbytností, v rychlosti se připravila do školy a ulehla do postele, abych svému tělu dopřála pokud možno co nejdelší odpočinek.

Zdály se mi sny, některé byly barevné, jiné smutné a tmavé. Zdálo se mi o mně a Jacobovi, o tom, jak jsme spolu rádi a jak jsme šťastní, ale pak Jacob prostě zmizel, najednou nebyl na scéně a já ho zmateně hledala všude kolem. Dostala jsem se do nějaké bílé místnosti, kamkoliv jsem pohlédla, bylo jen bílo. Žádné stěny, dveře, okna, prostě jen bílé nic. Slyšela jsem hlasy své rodiny, překřikovaly se.

Tak už pojď…

Musíme jít…

Je čas…

Rozluč se…

Zlato, pojď s námi…

Nevěděla jsem, koho poslouchat dřív, bylo to celé zmatené, nepoznávala jsem, kdo to vždy přesně řekl, stěží jsem rozeznávala slova a věty. Vím jen, že jsem jim chtěla odporovat, nesouhlasila jsem tím, co na mě křičely a šeptaly.

„Ne!“ chtěla jsem zakřičet, ale nemohla jsem. Z mých úst nic nevyšlo, byla jsem němá, nemohla jsem nic říct.

„Ne, ne, ne, ne, ne!“ zakřičela jsem a s posledním nesouhlasem jsem se prudce posadila na posteli. Nevykřikla jsem to, jen to ze mě vylétlo a s trhnutím jsem byla vzhůru. Dech jsem měla zrychlený, srdce mi tepalo jako by mi šlo o život, byla jsem zpocená. Když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že je stejně čas vstávat, jestli chci do školy přijít včas. S mručením jsem se vykopala z postele a odebrala se do koupelny, abych mohla začít nový den.

Vykoupala jsem se, oblékla a upravila. Když jsem byla spokojená, sešla jsem dolů, kde jsem se nasnídala, následně si vyčistila zuby a nechala se pro změnu Carlislem odvést do školy.

„A co, že ta změna?“ zeptala jsem se Carlislea, když jsme vyjeli od domu. Carlisle si povzdechl a zaměřil se před sebe, i když to bylo zbytečné. Mohl by jet dvě stě za hodinu a ještě si u toho se mnou povídat s pohledem upřeným na mě a nic by se nestalo.

„Carlisle, děje se něco? O co jde?“ naléhala jsem na něj, ale Carlisle mi pár vteřin neodpovídal. Díval se dál před sebe a chvěly se mu rty jako člověku.

„Renesmé, jde o to, že jsem v práci již v pátek podal výpověď a dneska si jedu už jen pro věci,“ oznámil mi a já na něj koukala jako z jara. Už podal výpověď. Jde si jen pro své věci. To s tím až tak pospíchají?

„A, a, ale… p-proč tak brzy? Máme přece ještě dva týdny… nebo ne? Není to trochu brzy?“ vyptávala jsem se s mírnou hysterií v hlase. Nechtěla jsem o tom odjezdu nic slyšet, já se odsud nehnu. Zůstanu ve Forks, i kdybych měla pohnout nebem i zemí.

„Renesmé, neboj. Ještě je dost času,“ řekl mi svým klidným otcovským hlasem a já musela uznat, že to fungovalo. Trochu mě to uklidnilo. Když k tomu přidal úsměv, kterým mě obdaroval a j viděla tu laskavost a klid v jeho tváři, bylo to mnohem lepší. Během chvíle jsme byli u školy, Carlisle zastavil  a já si odepla pásy.

„Tak díky, uvidíme se odpoledne,“ řekla jsem mu na rozloučenou a vystoupila z auta. Počkala jsem, až Carlisle odjede a začala se rozhlížet kolem. Hledala jsem Alishu a Thomase. Chvilku mi to trvalo, ale když jsem přejížděla očima po parkovišti podruhý našla jsem je, jak stojí u stromu kus od všech našich spolužáků. Snažili se mít alespoň trochu toho soukromí, i když tohle bych zrovna soukromím nenazvala. Ali a Thomas si něco šeptali. Sama pro sebe jsem se usmála a rychlejší chůzí se vydala směrem k nim, abych se k nim mohla připojit. Za pár sekund jsem byla u nich.

„Nazdárek ve spolek,“ řekla jsem, abych dala o sobě vědět. Oba dva se na mě podívala a ve stejnou chvíli se usmáli.

„Ahoj, kamarádko,“ řekl Thomas a nastavil mi dlaň, abychom si plácli na uvítanou. Naše dlaně o sebe pleskly a Ali se tomu ušklíbla.

„Ahoj,“ řekla mi trochu posmutněle a snad i uraženě. Vyděsila jsem se, co se to děje, a tak jsem se hned začala zajímat.

„Ali, stalo se něco?“ zeptala jsem se jí a s otázkou v očích se podívala i na Thomase. Ten mi dal pokrčením ramen najevo, že nemá ani páru, co se to s Alishou stalo.

„Uvědomuješ si, má drahá nejlepší kamarádko, jak moc jsem naštvaná?“ vypálila na mě a nesnažila se zakrývat ten mírný podtón ironie, ale její úšklebek jí k tomu také nepomáhal. Má dušička, která byla v ten moment malinká jako špendlíková hlavička si oddechla a nabyla původní podoby.

„Ach, Ali, to je kvůli tomu, že jsem se ti nezavolala, viď? Když ono to nešlo, měla jsem… trochu krušný víkend,“ zkusila jsem jí to zběžně vysvětlit  a doufala, že se na moc věcí nebude vyptávat. Nechtěla jsem jí vysvětlovat vše okolo té hrozné zprávy, kterou jsem se od rodičů dozvěděla, přes můj zbabělý útěk od Jacoba, zrovna ve chvíli, kdy jsme byli oba dva naprosto zaměstnaní tím druhým a následně procházka se Sethem, ze které se vyklubalo Jacobovo přiznání o tom, že žárlí. Nechtěla jsem jí to vysvětlovat takhle na parkovišti.

Samozřejmě mi bylo jasné, že o našem plánovaném odjezdu jim budu muset říct. Nemohla bych odjet bez toho, aniž bych se s nimi rozloučila, nechtěla jsem jim ublížit tím, že bych se prostě vytratila a neřekla ani bú.

„Aha. No, tak si to někdy vynahradíme, ne? Třeba další víkend? Nebo po škole?“ začala mlít jedno přes  druhé. S Thomasem jsme se na sebe chápavě podívali a já jsem následně na to Ali chytila kolem ramen a rozešla se směrem ke škole, protože se ozvalo první zvonění.

„Jasně, že jo. Nebo si snad myslíš, že si nechám ujít nákupy se svou jedinou nejlepší kamarádkou?“ řekla jsem jí se smíchem, ve kterém mě Ali podpořila. Slyšela jsem za námi Thomasovy kroky a v tu chvíli si uvědomila, že jsem šťastná.

Školní den byl naprosto normální. Občas některý z učitelů zkoušel, někteří nám dali domácí úkoly, jiní nám oznámili termíny našich dalších písemek. Všude jsme probrali nějakou tu novou látku, krom jedné hodiny angličtiny, kde jsme hodně napřed, a tak jsme si povídali. Učitelka na historii si vůbec nevšimla toho, že celá třída během jejího výkladu usíná, a tak jsme se s Alishou rozhodly si tu hodinu trochu zpříjemnit. Začalaly jsme si posílat dopisy s hodnocením jejího projevu. Úplně ve mně hrklo, když se jako střela vydala uličkou směrem k nám, ale v zápětí se otočila na spolužáky v sousední lavici. Kdyby si přečetla, co jsme si o ní myslely, nebylo by to pro nás dobré.

Během polední pauzy jsme si došli na oběd. Alisha s Thomasem se k sobě vinuli a drželi se za ruce. Nebudu lhát, dost často si s nimi připadám jako křen. Každý jsme si vzal něco k jídlu a společně jsme zamířili k našemu oblíbeném stolu v jídelně. Vždy, když byl volný, využili jsme toho a obsadili ho. Seděla jsem naproti svým přátelům a pomalu se pustila do jídla.

„A co jste vlastně dělali o víkendu? Thomasi, jak bylo u babičky?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála, ale následně mi došlo, že to asi nebylo nejšťastnější řešení, jak nenechat zamrznout rozhovor, protože až mi oni oba dva odpoví, budou se pak ptám na ten můj.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 4: