Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 10. kapitola

26.02.2011 (12:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5729×

10. kapitola – Mám vůbec na výběr?

(pohled Belly)

Ráno jsem se vzbudila v divné poloze. Zjistila jsem, že jsem se mu nějak v noci přemístila na hruď. On se jen spokojeně usmíval, už byl vzhůru. A hladil mě po vlasech. Jo, bylo to příjemné, ale já ho plácla přes ruku. On na dobré náladě nijak neztratil.

„Dobré ráno.“

„To jsi mě nemohl vzbudit?!“ zamručela jsem, slezla z něj a zabořila tvář do polštáře. Vsadila bych se, že jsem červená až po uši, tak jsem přes sebe radši přetáhla i peřinu. Bože, že já se vždycky dokážu takhle úžasně ztrapnit, to je hrůza…

„Mně to nevadilo.“ I přes peřinu jsem slyšela, jak zadržuje smích. A  taky jsem viděla před sebou jeho rošťácký úsměv. Ten, který nás už tolikrát vytáhl z problémů.

„Jo, to mi došlo,“ zamumlala jsem. Snad už jsem dostala normální barvu, protože už jsem to víceméně rozdýchala. Co mi taky jiného zbývalo.

Ucítila jsem, že peřina zmizela.

„Snad se nechceš udusit!“ mračil se.

„Jo, prohlédl jsi mé plány.“ Jako bych ten vzduch potřebovala.

„Bello, nedělej si z toho srandu.“

„A ty se o mě tolik neboj.“

„To tys mě nedávno přinutila složit přísahu, že si nikdy nic neudělám. Bylo by jedině fér, kdybych to samé žádal od tebe. A také žádám.“

„Jako složit přísahu?“ Nadzvedla jsem se na lokti a koukala na něj.

„Ano.“

„Přísahám, že si nikdy nic sama neudělám.“

„Hodná holka. Snídani uděláš ty, nebo já?“ Koukla jsem na hodiny, bylo brzo.

„Ještě si lehni, já něco ukuchtím.“

„Děkuju,“ zasmál se.

Já se odporoučela do svého pokoje a cítila na sobě po celou tu dobu jeho pohled, tedy potud, než jsem zašla za zeď. Na rychlo jsem si oblékla bílé rifle a chtěla si vzít top s velkým výstřihem (oproti těm ostatním trikům byl ještě malý), ale háček byl v tom, že to bylo něco jako korzet. Zavazoval se vzadu - na třikrát. Sakra. Zítra budu muset vyrazit na nákupy, jinak už můžu rovnou chodit nahá.

„Hm, to není špatný nápad.“ Já ho snad zabiju!

„Mlč, nebo budeš o hladu. A vůbec, nelez mi do hlavy, když se převlékám.“

Cítila jsem, jak se stahuje z mého vědomí. Kdy se z toho malého kluka, který miloval videohry, historii a opravdové souboje, stal tenhle… puberťák? Jinak to snad říct ani nejde.

„Mám na to věk, bude mi jedenáct.“

„Zmiz už!“

„Proboha klid, už mizím.“

Částečně se mi jeho nové já líbilo, byla s ním větší sranda, ale z té větší části taky ne. S tím starým Jasperem jsem nikdy nemusela klopit oči, červenat se a rozhodně mě nepřiváděl do rozpaků. Vždy jsem vymyslela nějakou chytrou odpověď, když si ze mě utahoval. Byl to mnohem jednoduší, když jsme byli děti. Teď s námi lomcují hormony. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala tyhle otravné myšlenky.

Zatím jsem na sebe teda hodila tričko na doma a vydala se ukuchtit snídani. Neměla jsem náladu dělat nic složitějšího, než hemenex. Navíc já i Jazz ho máme rádi. K tomu chléb a je hotovo. Vzala jsem tác a donesla ho k Jazzovi do pokoje.

Zrovna se převlékal. Můj pohled na okamžik spočinul na jeho nahé hrudi. Všiml si mě. Samolibě se usmál.

Konečně se mi povedlo odtrhnout oči od jeho těla a jakoby nic jsem si to nasměrovala k posteli, kam jsem položila tác a pustila se do vlastní snídaně.

Nevím proč, měla jsem tušení, že tohle bylo schválně. Že si to naplánoval. Tohle si prostě vypije. Jednoho dne mu to jednoduše všechno oplatím.

On se pořád ještě oblíkal. Dopínal si knoflíčky na košili. Zmetek jeden. Pak si konečně sednul na postel naproti mně.

„Ještě jednou díky,“ mrkl na mě a pustil se do vlastní porce.

„Není zač,“ řekla jsem sarkasticky.

A tak jsme se potichu najedli. Požádala jsem ho, jestli by to nedonesl do kuchyně, že se musím ještě převléct. Kývl a odešel. Já proklouzla k sobě do pokoje a snažila se zavázat to mizerné triko.

Tak nějak mi přišlo, že i tohle bylo naplánované, ale za to mohla spíš Jane. Věděla, že si budu chtít obléct tohle triko, ale sama si ho prostě nezapnu. Myslím, že prostě jen chtěla ztížit mi to. To, že jediná osoba, kdo by mi mohl pomoct, bude Jasper, nad tím asi nepřemýšlela. Podrážděně jsem si stiskla kořen nosu a zoufale se dívala na svůj odraz v zrcadle.

Ozvalo se klepání na dveře. Schovala jsem se za dveře skříně.

„Bello, není ti nic?“

„Ne, nic.“ Podezřívavě si prohlédl můj obličej vykukující zpoza skříně.

„Nechceš pomoct?“ ptal se s jiskřičkami v očích.

„Ne.“

„Tak jo.“ Chtěl odejít, ach jo, co teď?

„Ne, počkej… jo, potřebuju pomoc.“ Na tváři se mu mihl lišácký úsměv.

„Jak ti mohu být nápomocen?“ Teď a nebo nikdy.

„To Jane, zabalila mi trička, která se nedají nosit. Ještě jedno ucházející jsem našla, dnes jsem chtěla jít na nákupy. Jenže… sama si ho zapnout nedovedu.“

Chvilku na mě jen němě zíral.

„Aha… ehm… mám ti ho zapnout?“ vysoukal nakonec ze sebe.

„Spíš zavázat, jestli budeš tak hodný.“

„Bude mi potěšením.“ A zase se mu zablýsklo v očích. Tak tomu jsem byla ochotná uvěřit. Vyšla jsem zpoza skříně a otočila se k němu zády, ať mi to teda zaváže. Vzal šňůrky do rukou a začal je zavazovat. Přišlo mi, že to naschvál zdržuje. Taky mi neušlo, že se párkrát prsty dotknul mé kůže, i když by vlastně při tomhle zavazování nemusel. V těch místech, kde se mě dotkl jsem zase pocítila to divné, příjemné mravenčení.

„Hotovo,“ řekl. Otočila jsem se na něj.

„Dík,“ špitla jsem a vrhla se pro kabelku, protože jeho oči sklouzly do mého výstřihu. Neušlo mi, že jeho oči byly trošku víc tmavě zelené, než obvykle. Hm, tak to mi byl čert dlužen, asi jsem měla spíš zůstat doma.

Bez jediného slova jsem prolítla domem, nakrmila Ťapku a nasedla do auta na místo řidiče.

„Bells, já budu řídit!“

„Ne, dneska budu řídit já!“ Usmála jsem se a on přestal odporovat. Fajn, tohle už jsem měla odhalit dřív, že na něj takhle působím. Škoda.

Vyjela jsem. Jela jsem rychlostí zhruba 260 km/h. Do dvou minut jsme byli ve škole. Dneska jsem měla pěkně šílenou náladu. Asi i z toho, co jsem se chystala udělat. Přijmu pozvání na rande a v sobotu se uvidí, koho vážně miluju. Tedy pokud mě políbí. Nebo ho políbím já, jenže, co když to nebude ten pravý? A bude mě pak nenávidět za to, jak jsem si s ním hrála?

Jasper sice asi nechápal, proč cítím nejistotu a strach, ale poslal na mě vlnu klidu a pohody. Vděčně jsem se na něj usmála.

Vystoupila jsem a všichni na mě doslova zírali. Vždyť jsem sem to vzala plnou rychlostí a zaparkovala smykem. Jasper uznale písknul.

„Konečně jsem tě něco naučil,“ šklebil se.

„A co jako?“

„Nedodržovat předepsanou rychlost.“ Začala jsem se smát. Mírně hystericky, ale nevypadalo to, že by si něčeho všimnul, vzal mě kolem pasu a přitáhl si mě. Vyžíval se v tom, že teď se mu nesmím vysmeknout. Podívala jsem si na něj pohledem: „doma si to vypiješ“ ještě než mě stačil znovu políbit. Opět jsem si musela stoupnout na špičky. Jednu ruku jsem mu položila na hruď a druhou se ho chytla za krkem. Pokoušela jsem se ho mírně zadusit, ale vypadalo to, jako by si toho ani nevšiml. Dál mě líbal a přisunul si mě ještě blíž. Blíž než bylo vhodné.

Možná, že by ještě nějak pokračoval, kdyby nezazvonilo. Spásné to zvonění!

*      *      *

Vcházela jsem právě na hodinu biologie. Edward už tam seděl a byl jako na trní.

„Ahoj, takže bys se mnou v sobotu večer šla ven?“

„Ano, kam bys chtěl jít?“

„Myslel jsem třeba do toho nového klubu, co nedávno otevřeli. V Seattlu.“

„Dobře, budu se těšit. Vyzvedneš mě?“

„Jo, v osm?“

„Skvělé, jen ti pak řeknu, kde bydlím.“

„Jo, jasně.“ Usmíval se. Jasně, že už to věděl, když mi tam přinesl Ťapku, ale musím hrát s ním. Asi by se mu nelíbilo zjištění, že jsem Volterrská princezna, když Cullenovi Voltturie tolik nenávidí.

Radši jsem nechala podobných úvah a sledovala jeho andělský úsměv…

*      *      *

Další den  ve škole se celkem nic nedělo. Byl pátek. Domluvila jsem se s Jazzem, že nakoupit půjdeme ještě před kinem. Včera jsem to nestíhala, hořel mi termín se slohovkou z hodně tlusté bichle, kterou jsem zatím neměla ani rozečtenou a potřebovala jsem dobrou známku. Škola pro poloupíra není tak snadná, jako pro upíry. To je škoda. Ale alespoň jsem se mohla vymluvit na úkoly a netrávit večer v Jazzově přítomnosti.

V obchodním centru jsme tedy napřed zamířili do obchodů s oblečením. Samozřejmě, že značkovým, jiné mi táta nikdy nechtěl dovolit nosit.

Začala jsem si vybírat nějaká nositelná trička, topy a tuniky na sebe. Jasper mi velmi ochotně radil, co mi sluší, co naopak moc ne. Kdykoliv bych ho poslala někam, ale teď jsem mu za to docela vděčná, když tu nebyla Jane a on byl přece jenom mužský. Nakonec jsem si koupila asi dvanáct topů, deset tunik a sedm triček, plus tři sukně.

Jaspera jsem i přes jeho protesty taky donutila koupit si několik nových košil, svetrů a trik. A dvoje kalhoty. Také jsem mu vybírala věci, co se mi na něm líbily. Měl z toho srandu. Z mých pocitů, vždy když vyšel z kabinky. Ale můžu já za to, že mu to až tak slušelo? Ke konci, když už mi jeho narážky lezly krkem, zaplatila jsem a odnesla s ním tašky do auta. Nelíbilo se mu, že útratu jsem platila já.

On mě pak naoplátku zatáhl do zlatnictví a nutil mě, abych si vybrala nějaký šperk, který by se mi líbil. No, má holčičí stránka, ve Volteře tak dobře skrývaná, se projevila. Nevěděla jsem kam s očima. Zalíbil se mi malý prstýnek za stříbra s kamínkem. Jenže ten kamínek měl hodnotou několika desítek tisíc, protože to byl pravý diamant, což jsem zjistila, až když nám ho pokladní s potěšením účtovala.

Jasper vypadal spokojeně, když mi ho pak o pár minut dále před krámkem navlékal na ruku. Nadmíru spokojeně.

Pak jsem si konečně zašli do kina na ten horor, co Jasper již před pár dny vybral. Nemám ráda horory. Ne, že bych se bála, ale nesnáším ty lekavé scény.

Jasper mě konejšivě vzal kolem ramen.  Asi bych nebyla takový zbabělec, kdyby se mi kdysi nestalo to s tím duchem, co mě sledoval, nebo co to bylo. Tenkrát jsem se ho hrozně lekla…

Když film skončil (díky bohu), tak jsme se vydali na tu večeři. Jasper nám objednal. Číšnice na něm mohla oči nechat, ale on se věnoval jen mně. Jak šlechetné.

„Bavila ses dobře?“

„Celkem jo, až na ty místa, kde ty mrtvoly napadly ty chudáky v dětském domově. To bylo kruté.“

„Byl to horor, Bello, cos čekala.“

„Já nevím.

„Poslední dobou nic nevíš. Ničím si nejsi jistá. Ve všem máš zmatek.“

„Jo, především díky tobě.“

„Ale, tolik si nefandi. I díky sobě. Zapíráš svoji lásku ke mně a to není nikdy dobré, zapírat lásku.“

„To si myslíš ty.“

„To si nemyslím, to vím.“

„Říkám ti, že se mýlíš.“

„Nemýlím a i kdyby. Stejně se tě nevzdám. Jsem Volturi, jestli jsi nezapomněla. Ti se nikdy nevzdávají, když jim o něco jde.“

„Já jsem taky Volturiová! A jestli jsi nezapomněl ty, tak nám, když se něco nelíbí, pěkně rychle s tím zatočíme.“

„Jo, jenže toho ty u mě nejsi schopná. Na to mě máš až moc ráda.“

„Teď jsi na to káp! Mám tě ráda, nemiluju tě.“

„Ale miluješ. Jenže přinutit tě k tomu, aby sis to uvědomila, bude větší oříšek, než jsem si myslel.“

„Hm…“ zamručela jsem a pustila se do Lasagní, co jsem si vybrala. Jazz mě pořád hypnotizoval pohledem. Štval mě. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale přišlo mi to… jiné. Trošku divné. Jak by bylo vám, kdyby vám váš nejlepší přítel a kamarád, kterého znáte celý život, vyznal lásku? A jak byste se zachovali, když by všichni kolem vás, vaše rodina, ostatní přátelé a známí, byli tímto faktem nadšeni? Kdyby už jen nepatrná zmínka nejlepší kamarádce o tom, že vám vyznal lásku, znamenala přípravy svatby? Jako by už odmala všichni okolo vás čekali, že se dáte dohromady?

Já nikdy neměla ráda rozkazy. Nikdy jsem se jich nedržela a většinou udělala pravý opak. Na truc. A právě, že tohle mi přišlo celé… naplánované. Možná ještě dřív, než jsem se vůbec narodila, bylo jasné, že když budu dívka, stanu se Jasperovou nevěstou. Otázka je, máme vůbec nevybranou? Možná, že proto nikdy otcové nedělali velké cavyky, když jsme odmítli toho, koho nám vybrali. Byli jsme oba ještě moc mladí, když to na nás zkoušeli. Tenkrát jsme se tomu oba divili. Vždyť Jasper vypadal sotva na sedmnáct a já na šestnáct. Nechtěli jsme se tenkrát vázat. Možná, že to bylo všechno jenom proto, abychom věřili v možnost volby, až budeme starší. Ale ve skutečnosti…

Proč by nám potom dovolovali společný pokoj? V té upjaté Volteře, kde nesnášeli skandály. Proč nikomu nevadilo, když jsme na celý den zmizeli bůhvíkam? Ale když měl třeba Jazz něco na práci, tak mi ani nechtěli povolit vyjít z hradu. A naopak.

Jenže nikdo nepočítal s Culleny. A já jsem tvrdohlavá. Nechtělo se mi jim jít pod ruku. To byl můj největší potíž. A pak jsem stále věřila tomu, že se Jazz plete a že ho nemiluju. Že miluju Edwarda.

Ale v jednom měl pravdu. Jak mohu milovat někoho, kdo o mě sice stojí, ale znám ho sotva týden? Že by láska na první pohled, jako u upírů? Jo, jenže to bych neměla pochybnosti. Možná, že poloupíři nejsou tak stálí, jako upíří, tolik si nevěří. Jo, to asi bude ono.

„Nějak podezřele se ti mění nálady a pocity,“ konstatoval Jazz a zkoumavě se na mě podíval přes skleničku bílého vína.

„To bude tím alkoholem,“ rychle jsem si našla výmluvu.

„Ještě ses ani nenapila.“

„Nechtěl bys toho nechat?“

„Já se ti vážně dostávám pod kůži, viď?“

„Grrrr.“

„Beru to jako souhlas.“

Jen se uklidnit. Klid. Tak proč, když je tak chytrý, proč na mě nepošle vlnu klidu, aby to nemusel vnímat? Zrovna teď by se mi docela hodila. No, napravila jsem svoji chybu a napila se vína. To ihned začalo působit. Všechny starosti jsem se rozhodla nechat na zítra a teď si jen užít zbytek večera.

„Takhle se mi líbíš,“ culil se Jazz nad mojí konečně uvolněnou náladou.

„Jo, asi jsem se měla napít hned. Ještě se ze mě kvůli tobě stane alkoholička.“

„Nemusela by, kdyby ses tomu poddala.“

„Teď to nechci řešit, ano? Prostě si pojďme užít zbytek večera.“

„Jak chceš.“ Jazz se usmál, zaplatil a vyšli jsem z restaurace.

„Tak, kam teď?“

„Na diskotéku? Nebo někam, kde se prostě tančí?“

„Nerada tančíš.“

„Asi dneska udělám výjimku.“

Popravdě, potřebovala jsem se v tančení trošku procvičit, abych se zítra s Edwardem úplně neztrapnila. Jo, ve Volteře mě sice učili standarty, ale ty mi tu nebudou na nic. Sice je z jiného století, ale v barech se nebudou hrát hity z dvacátých let minulého století, nebo kdy to vůbec žil.

Jasper nastartoval auto a dojel na druhý konec města, kde byl nějaký klub. Podpořena alkoholem v mé krvi jsem si nevšímala detailů. Vevnitř se tančilo, to bylo skvělé. Vyrazila jsem k baru, objednala si panáka a počkala, než mi ho barman podal. Vypila jsem ho na ex. Jasper se zjevil vedle mě.

„Neměla bys tolik pít,“ spílal mi.

„Ale no tak, chtěl ses bavit, ne? A já se teď bavím. Nalijte mu taky jednu!“ křikla jsem ještě na barmana přes hlasitou hudbu a tanečním krokem vyšla na parket. Jazz nade mnou jen zakroutil hlavou, hodil to do sebe a přišel za mnou. Hráli samé rychlé písně a my se svíjeli do rytmu. Byla to zábava. Kdyby mě tohle učili ve Volteře, asi bych na tanec takovou alergii neměla. Tohle bylo osvobozující, moct se hýbat, jak jsem chtěla, ne podle přesně vytyčených pravidel. I Jazz vypadal, že si to užívá.

Když ale začal hrát ploužáky, vykroutila jsem se mu a prchla k baru. Objednala si další dva panáky a takhle to šlo až do půlnoci.

Pak Jasper, který na tom nebyl tak hrozně jako já, uznal za vhodné vyrazit domů. Radši jsem ho nechala řídit, protože jsem měla mžitky před očima. Zaplatila jsem barmanovi a vydala se k autu. Kdyby tak teď taťka věděl, co dělá jeho dceruška.

Nesedla jsem do auta a vnímala jen běžící krajinu, dokud jsme nebyli u nás před domem. Chtěla jsem už být ve své posteli a jak jsem rychle vstala, praštila jsem se do hlavy a střechu auta. Jazz se začal smát a pomohl mi ven. Já si jenom třela místo, kde mě hlava doteď bolela.

Co byl však problém, trefit se klíči od hlavního vchodu do klíčové dírky. Mně se to nepovedlo vůbec. Jasperovi až na potřetí. Asi si řeknete, že jsme měli jít oknem, jenže teď jsme žádný z nás neměli na skákání ani pomyšlení. Ještě bychom se netrefili a rozplácli se o zeď. Bylo vůbec dobře, že jsme ve zdraví dojeli domů.

V předsíni jsem ze sebe shodila kabát a zkopala boty. Když jsem ale došla do obýváku, ztěžkly mi nohy a já sebou plácla na pohovku, protože dál už bych asi nedošla.

Slyšela jsem Jazze, jak kolem mě prošel do kuchyně. Nevnímala jsem ho, chtělo se mi spát…

To mi ale nechtěl dopřát. Za chvilku mě Jazz zvedl do sedu. A podával mi petlahev s tmavě rudou tekutinou.

„Vypij to, trošku se ti uleví. Po fyzické stránce.“ Nejistě jsem se na tu flašku koukla a odzátkovala ji. Jo, byla zvířecí, i když nemám páru, kde ji Jazz vzal. Napila jsem se. Kupodivu jsem už měla docela i žízeň. A Jazz měl pravdu, hned mi bylo lépe. Alespoň už se mi nezvedal žaludek.

Vděčně jsem se na něj podívala.

„Díky, kdes to vzal?“

„Už dřív, v lese na lovu. Jednou mě napadlo, kdyby se nám náhodou něco stalo, nebo se prostě cokoliv dělo, že by se hodilo mít doma pár lahví krve. A měl jsem pravdu. Jako vždycky,“ zubil se.

„Jo, jasně.“

„No ještě řekni, že ne,“ jakoby se zhrozil.

„Ne.“

„Díky, Bellinko, za upřímnost.“

„Neříkej mi Bellinko.“

„Aj, že bych uhodil na citlivou strunu?“

„Vrrrr…“

„Páni, ono to umí taky vrčet,“ divil se. Nevydržela jsem to a skočila po něm. Ono to bylo částečně ještě díky alkoholu, ale nečekal to a já ho srazila na zem. Obkročmo jsem si na něj sedla a vycenila zuby.

(pohled Jazze)

Jo, já vím, neměl jsem ji provokovat, ale nemohl jsem si pomoct. Jenže mě pak překvapila i přes můj Volterrský výcvik. Obkročmo si na mě sedla a vycenila zuby. Z hrdla si jí vydralo opravdové zavrčení. To se ještě nestalo. Vždycky dělala, že vrčí, ale že by vrčela opravdu? Asi jsem ji vážně dopálil. Nahnula se až ke mně a zašeptala mi těsně u ucha.

„Říkám ti, nech toho. Nejsem v náladě, kdy bych mohla odpouštět. Neručím za sebe.“ Narovnala se.

Přesto, že bych možná měl mít strach, cítil jsem spíš vzrušení. Proč si musela sednou takhle blbě? A ještě se vrtět?!

„Znáš mě, nemůžu si pomoct.“ A znova se začala vrtět a nahla se ke mně. Měl jsem perfektní výhled do jejího výstřihu. Na chvíli.

Tentokrát mi zuby přitiskla na krk. Věděla jsem, že kdyby trhla, bylo by po mně, ale taky jsem věděl, že i přes to, že je opilá, to prostě neudělá.

„Nehraj si.“ Zůstal jsem mlčet. Za chvilku pevně sevřela rty a zase se narovnala. Ouu…

Než stačila zareagovat, přetočil jsem ji pod sebe a stiskl jí ruce. Ví vůbec, co se mnou provádí? A jak přesto, že mi trhá a drtí srdce tím, že říká, jak miluje toho Cullena, jak ji přesto miluju čím dál tím víc? Proč mně, hlupákovi, to nedošlo už dřív?! Kdyby tady nebyl ten Cullen, byla by moje. Měl jsem jí lásku vyznat už dřív.

„To ty si nehraj. Já jsem nebezpečný protivník,“ zašeptal jsem jí do ucha. Pak jsem vzhlédl a kouknul se jí do očí. Koukala na mě dost zatvrzele. Proč si proboha nechce přiznat, že mě miluje?! Já cítím, co s ní moje dotyky dělají, jak se cítí, když se dlouho nevidíme, jak se jí po mně stýská. A taky vím, že kdyby se mi něco stalo, zhroutila by se. Tohle všechno bylo oboustranné. Proto jsem ji donutil složit tu přísahu, jako ona donutila mě. Možná to mezi námi není tak silné, jako mezi upíry, ale miluju ji a nedokážu si představit, co bych dělal, kdybych ji ztratil. Ona cítí to samé, tak proč si to nechce přiznat? Vždycky jsem jí rozuměl, tak proč ji teď nechápu?!

Byl jsem k ní nebezpečně blízko. Cítil jsem z ní napětí. Taky touhu, abych tu propast překonal. Jenže tohle nebyla úplně ona. Nemohl jsem jí to udělat, když není úplně střízlivá. I když bych si to moc přál. Ale bylo tam ještě něco, to jsem nedovedl tak přesně identifikovat. Snad strach? Strach z čeho proboha? Já bych jí přece nikdy, nikdy neublížil. Posbíral jsem všechny svoje rozumné důvody, proč ji teď pustit, a vytáhl se na nohy.

(pohled Belly)

„To ty si nehraj. Já jsem nebezpečný protivník,“ zašeptal mi do ucha. Jo, tak to už jsem zjistila. Byl zase až moc blízko. Líbilo se mi to, ale zároveň ne. Je možné, abych se v sobě prostě už nevyznala?!

Už jsem mu chtěla říct, aby slezl, ale udělal to sám. Vyhoupl se na nohy a podával mi ruku. Divila jsem se. Pořád jsem byla opilá. Nebyla už jsem na tom tak zle, ale taky ne moc dobře. Každý chlap na jeho místě by využil situace. Ale on ne. Podal mi ruku. Nejistě jsem ji přijala a také se vyhoupla na nohy. Pak jsem bez jediného slova popadla Ťapku a zapadla k sobě do ložnice. Ještě, že dneska není bouřka. Šla jsem se vysprchovat. Horká voda ze mě smývala všechny mé starosti. Bylo to příjemné. Pak už si jen pamatuju, jak bezvládně padám v ložnici do peřin a upadám do bezesného spánku. Jak ten mi chyběl.