Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 12. kapitola

28.03.2011 (14:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3546×

12. kapitola – Stín minulosti

(pohled Belly)

Na konci ulice něco zarachotilo. Edward se odtáhl a kouknul se tím směrem. Bylo to… nějaké dítě? Vypadalo to, že je zraněné – divně se klátilo a nakonec upadlo na zem. Naříkalo.

Rozběhli jsme se tam a zjistili, že krvácí. Ještě, že jsem včera byla na lovu. Edwardovi však černaly oči.

„Běž, postarám se o ni.“ Jako peříčko jsem tu holčičku vzala do náruče a utíkala pryč. Edward zůstal za mnou neschopen slova. Nevěděla jsem, kdo tu holčičku – podle ran – pobodal, ale věděla jsem, že ji musím dostat k doktorovi. Byla jsem rychlejší, než kdokoliv jiný, možná rychlejší než Edward. Auto bylo oproti mně šnek, lepší přepravu mít nemůže…

Nad námi zahřměl hrom a hned na to uhodil blesk. Naštěstí dost daleko. Měla jsem strach, ale věděla jsem, že zrovna teď se nemůžu svému strachu z bouřky poddat. Ne tady, ne teď. Té holčičce jde o život. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a běžela dál.

Jen co jsem zahnula za roh, něco mě srazilo k zemi. Mělo to velkou sílu - větší než člověk - a bylo to strašně rychlé. Vyjekla jsem. Holčička mi zmizela z náručí. Vyděšeně jsem se koukala, co se to děje, ale viděla jsem rozmazaně, pořádně jsem se uhodila do hlavy. Ze stínů vystoupila tmavá mužská postava. Ta postava, co mě už od dětství pronásleduje. Já věděla, že si to nevymýšlím, kruci! Snažila jsem se zvednout, ale hned byl u mě. I když byl ke mně sehnutý, neviděla jsem mu do obličeje. Byla tma a on měl kápi.

„Půjdeš se mnou,“ zasyčel.

„Nikam nepůjdu! Nechte mě.“

„To nebyla prosba.“ Zvedl mě, chytil za ruce a někam táhl. Byl silnější než já. To nemohl být jen nějaký přízrak, nebo duch. Tohle byl upír. Ach, ne…

Vzpírala jsem se, mlátila do něj, ale nic nezabíralo. Proč nemám sílu třeba jako Jasper? Bodlo mě u srdce. Jasper. Jestlipak ho ještě někdy uvidím? Teď, když jsem si konečně uvědomila, co k němu cítím?

A pak další náraz. Něco nás oba srazilo. Něco, co mělo neuvěřitelnou sílu. Daleko větší, než ten upír, co mě ještě před chvílí někam unášel. Viděla jsem oslepující záblesk a znovu spadla na zem. Praštila jsem se do hlavy a nic už neviděla. Vím jen jedno, byla mi neskutečná zima.

(pohled Jazze)

Po zaklepání, jsem po celodenním lovu vešel k ní do pokoje. První, co mě uhodilo do očí, byla neustlaná postel. Že by vstávala až před chvílí?

„To ses ještě neprobrala? Ráno jsi vypadala hrozně, to se ti rande asi moc nevyvede, teda pokud mu záleží na – “ Pak jsem ji uviděl. Na chvilku jsem ztratil řeč, a pak to tiše dořekl: „vzhledu.“ Celou jsem si ji pořádně prohlédl a nasucho polkl. To není možné, aby byla nějaká dívka takhle krásná. Ale je to tak. Pak mi to došlo. Musí to být možné, vždyť to není dívka, ale anděl. Můj osobní anděl, který mě strašně rád provokuje. Tohle byla provokace.

Vítězoslavně se na mě usmála. Asi ji moje reakce kdovíjak potěšila. Měla dobrou náladu.

„Říkal jsi něco?“

„Že jsi nehorázná kočka,“ řekl jsem upřímně a stále na ní vysel očima. Poprvé jsem ji viděl nalíčenou. Strašně moc jí to slušelo. Ne, to bylo slabé slovo. Vlastně žádná slova nestačí na popsání její krásy.

Začala se smát, když jsem ji stále přejížděl pohledem od shora dolů. Uvedl jsem ji do rozpaků. Zase.

„No, dík. Myslím, že se to rande nakonec vyvede.“

„Nechval dne před večerem.“

„Hm, jenom žárlíš.“

„Jo a přiznávám se k tomu. Na tebe by nežárlil jenom hlupák.“

„Dík za kompliment.“ V ten moment se ozval zvonek. Popadla sáčko přes šaty a běžela mu dolů otevřít. Začal jsem mít na něj vztek. Bezmocně jsem zaťal ruce v pěst. Sledoval jsem ji, dokud nevyšla z domu.

Vzala si boty na podpatku, i když ne na takovém, jako první den ve škole. A hlavně že říkala, že už to neudělá. Smutně jsem se díval na její počínání, ale jakmile mě přistihla, že se na ni dívám, nasadil jsem masku hráče pokeru. V očích se jí na vteřinku mihla bolest.

Otevřela Edwardovi, který tam stál jak vystřižený z módního časopisu. Nelíbilo se mi, jak se na Bellu podíval.

„Jsi nádherná,“ konstatoval.

„Díky, můžeme?“  zeptala se ho. Jenom kývl a nabídl jí rámě. Pak vyjeli.

Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem je sledovat. Pokud ji uvidím, že uvěřila své lži, nechám ji jít. Když s ním bude šťastná, nebudu jim bránit. Tak bych jí nikdy neublížil. To bych nedokázal. Ale jestli jí někdy ublíží, přísahám, že ho roztrhám na kousky.

Nasedl jsem do auta a jel do Seattlu. Nějak jsem věděl, kam mají namířeno. Možná instinkt, ale fakt byl, že jsem prostě cítil, odkud vycházelo Bellino vědomí.

Vpadl jsem do baru a schoval se do kouta. Vyhledal jsem je pohledem a sledoval. Vypadalo to, že se bavili. Dobře bavili. Nerad si to přiznávám, ale vypadali šťastně. Cítili se šťastně.

Že bych se vážně pletl v jejích citech? Mohl bych začít ztrácet svoji schopnost? Otci je přes 3000 let a jeho schopnost stále funguje. Tak proč je Bella teď šťastná?!

Bylo pro mě mučení, ty dva sledovat, ale vydržel jsem to, až dokud se Bella neomluvila, že musí na toaletu. Chtěl jsem odejít, už jsem nepotřeboval vědět víc. Byla s ním šťastná. Přestanu na ni naléhat. Nikdy mě nemilovala…

Chtěl jsem odejít zadním vchodem a v tom jsem je uviděl. Líbali se. Vášnivě se líbali. Měl jsem sto chutí ho roztrhat, ale nesnesl bych pak její žal. Zavrhla by mě. Nenáviděla by mě. Nemohl bych jí ublížit. To se radši sám budu užírat, než jemu zkřivit jediný vlas.

Otočil jsem se a vydal se k autu, když jsem uslyšel nějakou ránu a Bellin zděšený hlas. To mě přinutilo se otočit. Za chvíli se ozvala další rána a dívčí křik. Bellin křik! Nabral jsem nejvyšší možnou rychlost a rozběhl se zpátky. Edward se někam vypařil a Bella taky, ale vyrazil jsem podle její vůně. Asi tak po sto metrech se smísila z další vůní. Mužskou, ale nebyl to Edward.

Přede mnou se zjevil pár. Zoufalá dívka a zahalený muž, muž dívku někam táhl, dívka se bránila. Ta dívka byla Bella. Popadla mě zuřivost.

Dohnal jsem je a odhodil ho od ní pryč. Nestačil jsem ji však chytit. Padala k zemi. Vtom znovu udeřil blesk do vedení jednoho z blízkých domů. To světlo se nedalo vydržet, a tak jsem na vteřinku uhnul pohledem. Když světlo odeznělo, podíval jsem se okolo, ale po muži v kápi nikde ani stopy. Věděl jsem, že bych ho měl vyrazit stopovat, ale napřed musím vzít Bellu domů. Otočil jsem se k ní a vzal ji do náručí. Co nejrychleji jsem vyrazil k autu. Při jízdě jsem vytočil otce.

Chystal jsem se mu říct, ať mi sem pošle někoho z Volterry, že hodlám toho cizího upíra stopovat, ale on mi to zakázal. Místo toho nám sem pošle Aleca a Jane. Aby nás ohlídali, tohle už se prý nikdy nesmí opakovat. Naštvaně jsem se s ním rozloučil a hodil mobil na zadní sedačky.

Doma jsem odnesl Bellu do jejího pokoje a položil ji na postel. Stále se neprobouzela. Měl jsem o ni hrozný strach.

„Bello, tohle mi nedělej! Prosím vzbuď se!“ Snažil jsem se s ní komunikovat i v myšlenkách, ale nešlo to. Jakoby ji něco blokovalo. Všiml jsem si, že je stále v těch mokrých věcech. Přešel jsem ke skříni, vytáhl z ní nějaké oblečení na doma a převlékl ji. Mokré věci jsem vyhodil. Jindy bych si velice rád prohlédl její tělo, ale dnes jsem to doopravdy nevnímal.

Pak jsem ji zabalil do deky a sedl si k ní. Čekal jsem, než se probere.

(pohled Belly)

Probudila jsem se ve svém pokoji. Cože? Jak to? Vždyť mě tamten chlap chtěl unést, jak to, že jsem doma?! Vymrštila jsem se do sedu. Vedle mě se ozval uklidňující hlas.

„Šššš, lehni si, potřebuješ ještě odpočívat.“ Nevnímala jsem jeho prosbu, prostě jsem se mu vrhla kolem krku a nehodlala ho už nikdy pustit. Může si za to sám.

„Jazzi? Jazzi! Jak to, že jsem doma?! Co byl zač ten chlap… a co to dítě?!

„Bello… co byl zač ten chlap, to doopravdy nevím, ale byl to ten, co tě už odmala strašil při bouřkách, viď?“ Začala jsem mu brečet na rameni, jak se mi to všechno vybavilo.

„Jo, to byl on. Aspoň už mi věříš.“

„To ano, věřím.“

„Takže to tys mě zachránil? Cos tam dělal?“

„Prosím, nezlob se, ale sledoval jsem vás. Řekl jsem si, že pokud uvidím, že jsi šťastná s ním, přestanu na tebe naléhat a všechno se vrátí do starých kolejí. Bál jsem se, že jestli mě uvidíš, budeš na mě naštvaná, tak jsem si dával pozor, abyste mě neviděli. A pak, když tě vedl pryč… no, šel jsem za vámi. Omlouvám se. Ale nelituju toho. Nebýt toho, byla bys teď bůhvíkde a já už tě nikdy nemusel vidět.“

Začala jsem vzlykat ještě víc. Nijak mi nevadilo, že tam byl. Nakonec jsem mu byla vděčná.

„A… a co ta holčička?“

„Ten jeho náraz do tebe ji odmrštil. Spadla a uhodila se do hlavičky. Lidé jsou ještě křehčí než my… na místě byla mrtvá.“ Je možné, abych se rozbrečela ještě víc? Jazz mě začal konejšivě hladit po vlasech a po zádech a šeptal mi slova útěchy. Jak to jsem teď potřebovala. Pak mi něco došlo.

„Volal jsi to domů?“

„Ano.“

„A budeme muset zpátky?“

„Ne, ale máme čekat na zdejší střední dva nové studenty.“

„Snad ne Felixe a Demetriho!“ zděsila jsem se. To by byl konec života, jaký jsme tady vedli.

„Ne, Aleca a Jane.“

„Aha… dobře.“

„Bello, ještě si lehni, potřebuješ odpočívat a spát.“

„Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Tři dny.“

„Páni.“

„Nejhorší tři dny v mém životě. Ale teď ještě spi.“ Položil mě silou do peřin, protože jsem se ho odmítala pustit. Pak chtěl odejít.

„Nenechávej mě tu samotnou. Prosím.“

Otočil se na mě a smutně se usmál.

„Tak se pošoupni.“ Šoupla jsem se tedy a on si vlezl ke mně pod peřinu. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a rukou ho objala okolo hrudi. Už ho prostě nikdy neopustím. On mě objal kolem ramen a já zase pomalu usnula.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 12. kapitola: