Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 2. kapitola

19.09.2010 (10:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4816×

2.kapitola – Nákupy

 (pohled Belly)

Probudila jsem se. Jazz ještě tvrdě spal. Nechtěla jsem ho budit, tak jsem se snažila potichu vybatolit se z postele. Podařilo se, ale nechtěně sem Jazze odkryla.

Vzala jsem za okraj deky a znovu ho přikryla. Potom jsem se vydala do kuchyně, ukuchtit nám taky jednou něco normálního k snídani. Lidské jídlo nám totiž docela chutnalo.

Sešla jsem dolů a koukla se do ledničky, jestli nám sem doplnili i potraviny, jak jsme chtěli… no… něco málo tady bylo…

Vytáhla jsem z lednice vajíčka, slaninu a pak jsem šla do spíže pro nějaké pečivo. Usmažila jsem vajíčka se slaninou, dala to na talíř a prostřela stůl. K tomu jsem nám nalila pomerančový džuš.

Čekala jsem na Jazze, kdy už se konečně taky vyhrabe z postele, ale nic…

Vzala jsem na sebe teda župan a vydala se nahoru k němu do pokoje. Pořád ještě spal.

Přešla jsem až k němu. Jemně jsem jím zatřásla, ale nic.

„Jazzy…“ Furt nic.

„Vstávej!“ řekla jsem už víc nahlas. Nic se ale nedělo. Tohle není normální, není mu něco? Ale srdce mu bije…

Měla jsem o něj strach. Nahnula jsem se nad něj, chtěla jsem zjistit, jestli mu nic není. Rychle otevřel oči, protočil mě pod sebe a začal mě lochtat! Napřed mě vyděsí a pak tohle! To mu nedaruju, ale bránit jsem se mu nemohla…

A ono to tak příšerně lochtalo, pomoc!

„Ne… nech toh… o pros… ím! Vzdá… vám s - e!“ vyrážela jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.

„To máš za ten kufr včera!“ Smál se, ale nechal toho.

„Tss… dole máš snídani!“ otočila jsem se a chtěla dramaticky odejít z místnosti, ale přerušil mě jeho kňučící hlas.

„A snídaně do postele by nešla?“ ptal se zmučeně a práskl sebou znovu do peřin.

„Potom, cos mi udělal… ne!“ Ďábelsky jsem se zasmála a práskla za sebou dveřmi.

Slyšel jsem ho, jak si i přes dveře nadává, že je vůl. Tomu jsem se zase musela zasmát. Jemu se niky nechtělo vstávat.

Dneska je neděle, takže zítra nastupujeme do školy, ale nemáme sebou žádné věci, takže dneska vyrazíme asi do Port Angeles, nakoupit sešity, batohy, psací potřeby a prostě všechno, co budeme potřebovat. Taky bychom měli doplnit zásoby potravin. Vařit sice umím, ale kouzelnice nejsem, takže neumím vykouzlit z toho, co nám tu zanechali, nějaké složitější a chutnější jídlo…

A že byl problém se ve Volteře naučit vařit! Nakonec mě to musela učit Giana, které za pomoc a starost o naše lidské stravování slíbili proměnu. Nyní už je dva roky upírkou a dala se dohromady s Demetrim…

Právě jsem dojídala svoji snídani, když se do kuchyně došoural poněkud ospalý Jasper. Vstávat se mu sice nikdy nechce, ale flámovat by flámoval klidně až do rána.

Musela jsem se zasmát, vidět ho takhle. Zašklebil se na mě a radši se hladově pustil do svojí porce. Jakmile dojedl, vzala jsem do rukou nádobí a dala ho do myčky.

„Máš deset minut na to, aby jsi se připravil, vyrážíme na nákupy, potřebujeme nějaké jídlo a taky věci do školy, tak pohni!“ A už jsem utíkala k sobě do pokoje.

„Jak poroučíte, madam!“ Pořád měl špatnou náladu, ale nemá si začínat…

Oblékla jsem se poněkud vyzývavěji, než jsem byla zvyklá ve Volteře. Táta nikdy nechtěl ani slyšet o nějakých minisukních a tílcích. Jemně jsem se nalíčila, popadla kabelku a nastrkala do ní falešné doklady a peněženku, obtěžkanou několika kreditními kartami, vybavenými pěkně tučnými konty.

Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli jsem něco nezapomněla a sešla jsem dolů, kde jsem si sedla na pohovku a čekala na Jazze. Ten kluk prostě nezná hodiny…

Už jsem myslela, že tam nahoru za ním půjdu a dotáhnu ho na ty nákupy klidně násilím, když konečně sešel dolů se zmučeným výrazem, mě však neobměkčí. Potřebuji nosiče a společníka…

Když mě uviděl, díval se na mě trošku vyjeveně, div nespadl ze schodů, ale nijak můj nový vzhled nekomentoval. Nevěděla jsem, jestli mu mám být vděčná, nebo se na něj za to mám zlobit.

„Moc nekoukej a pojď už!“

„Změnila jsi styl?“

„Snad sis nemyslel, že budu až do smrti chodit jako jeptiška!?“ Naoko jsem se naštvala a nasedla jsem do svého černého BMW, které nám před chvilkou dovezli. Jazz chtěl řídit, ale já mu to nedovolila, má smůlu chlapeček, ale to má za to ráno! Celou cestu se na mě mračil a nadával, jak jedu pomalu, ale je podle vás 230 km/h pomalu? Jo, ale to on dělá spíš proto, aby mě naštval, což už se mu i povedlo.

Zajela jsem do garáží největšího obchoďáku v Port Angeles a zaparkovala. Napřed jsme vyrazila směrem do školních potřeb. Věcí na sebe máme dost tak na pět let a jídlo až jako na konec.

Jasper celou dobu vzdychal a všemožně dával najevo, jak se nudí. Já si to užívala, ale přála jsem si, aby tu místo něj byla se mnou Jane, tedy alespoň na ty nákupy.

Nakonec jsem všechno do školy pokoupili, naskládali to do auta vyrazili nakoupit potraviny.

Teď si ovšem hrál Jasper na důležitého. Táhl vozík, prý na mě je moc těžký… já mu dám!

V potravinách se však vůbec nevyznal a být po jeho, byl by náš košík plný brokolice, špenátu, nebo chilly papriček. Zajímalo by mě, jestli by to pak vůbec jedl. Nakupování prostě nebyla jeho parketa a my oba jsme to věděli.

Nakonec jsme se rozdělili a já běžela ještě pro pečivo. Zabočila jsem, ale nedávala jsem pozor na cestu a do někoho jsem napálila. V tom mě do nosu uhodila nasládlá vůně. Vůně upíra.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 2. kapitola: