Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 23. kapitola

23.08.2011 (18:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2884×

23. kapitola - Plány

Píseň

(pohled Belly)

Dnes to bylo poprvé, co jsem se vzbudila bez křiku. Bolest tu byla stále, ale probudit se bez křiku, to byl zázrak. Chvilku jsem jenom tak ležela a převalovala se, když jsem uslyšela zaklepání na dveře.

„Dále,“ zašeptala jsem a vyhrabala se z postele.

„Bello, jsem tu kvůli Alici, která ti vzkazuje, že na tebe počká u výtahu, letí vám to za dvě hodiny. Zabaleno už máš, Jane to včera stihla za tebe. Ale máš se prý obléct a připravit. Za půl hodiny musíte vyrazit,“ usmál se Alec a opět mě nechal o samotě.

S povzdechem jsem vyrazila k vyrabovanému šatníku a podívala se na posledních pár kousků oblečení, co mi tu Jane nechala. Rozhodně tu nebyla moje oblíbená barva – černá. Vztekle jsem zasyčela a oblékla si bílou sukni, modrý top a balerínky ve stejné barvě, jako byl top.

Těšila jsem se, že si alespoň odnesu kufry a vybiju tak zbytečnou energii, ale o to už se asi Jane a Alec postarali. Proč se o mě, proboha, tak starají? Copak jsem z porcelánu? No, oproti nim asi ano, ale jsem odolnější než obyčejný člověk. Vzít pár kufrů tam a zpátky by mě taky nezabilo.

Zbylo mi ještě dvacet minut, a tak jsem se rozhodla, že se ještě naposledy na pár let projdu po hradě, po mém domově. Vyrazila jsem dlouhými, stinnými chodbami, které se mi, když jsem byla malá, zdály tak tajemné.

Když jsem si tak prohlížela hrad a přehrávala si předešlá léta zpětně a zrychleně, nebyla tady na chodbách, a vůbec na hradu, znát ta skličující atmosféra. Jako by se ho vůbec nedotýkala. Stále tu byl, tak tajemný, dění okolo jako by ho nezajímalo a vůbec se ho nedotýkalo. Tady, v zapadlých uličkách a místech hradu, které nikdo neobývá a kde jsem si kdysi jako malá hrávala, tady se zdálo skoro možné, že zpoza rohu vyjde Jasper. Živý, zdravý a usměvavý. Zase by se mi za něco posmíval, ale já bych to teď brala všema deseti a nikdy už bych proti jeho otravným komentářům neřekla ani slovo, kdyby mi to mělo zaručit, že za tím rohem opravdu stojí.

Ale on tam nemůže být, protože už tu prostě není. Nikde není, to je na tom to nejhorší. Otec i matka někde jsou. Spolu a šťastní. Doufala jsem, že se k nim Jasper připojí a počká tam na mě, ale on nebyl nikde. Jeho já - on se se prostě vytratil, což mi nedávalo smysl. Co je to za svět, když nechá zmizet do nicoty někoho takového, jako byl Jazz?

Ne, já věřím, že tam ještě někde je, ale kde, to nemám tušení. Jedno vím ale jistě. Já si ho najdu. Jestli až po smrti, klidně. Opravdu ji budu vyhledávat. Jestli je smrt bránou k němu, abych prostě mohla být s ním, ráda to podstoupím. Bohužel mě váže ten můj pitomý slib, ale částečně i proto chci jet do Rumunska, protože tam mám asi největší šanci, že mě potká smrtelná nehoda. No, nehoda asi ne, ale účel to splní.

Povzdechla jsem si a po tváři nechala stéct na dlouhou dobu poslední slzu. Před Alicí jsem se rozhodla, že si budu hrát na silnější Bellu, která už svou ztrátu částečně překonala. Vím, že když mě vidí, trpí se mnou, a to já nechci. Bez Alice bych nedokázala ani vylézt z pokoje, natož starat se o svoje vladařské povinnosti.

Dlužím jí mnoho na to, aby ještě trpěla se mnou. Stačí, že má svoje starosti a trápení. Sulpicie s Arem byli nadšení, že zase začnu žít a studovat. Jen já a Alice jsme věděly, že na střední škole strávíme jen dva roky, pak jsem Alici nabídla pomoc s hledáním její matky. Stejně, jako ona, totiž věřím, že neodešla bez důvodu, a že stále žije. Alespoň někdo.

Zpoza rohu vyšel Demetri.

„Bello, tady jsi. Nenapadlo mě hledat tě tu.“

„Demetri. Děje se něco?“

„Vlastně nic, jen Alice už mě pro tebe posílá. Znáš ji.“

„Ano, znám. Dobře, řekni jí, že už jdu.“ Jasný pokyn pro něj, aby šel. Naštěstí to pochopil, přikývl a zmizel.

Pak jsem naposledy pohlédla do zahrad k osamocenému stromu, který mi tolik let naháněl hrůzu pro nic za nic. Žádné strašidlo nikdy nebylo. Zase měl pravdu.

Stejně by mě zajímalo, kdo to byl, tenkrát, když mě napadl po tom nevydařeném rande s Edwardem. Kdyby mě tenkrát Jazz nezachránil, bůh ví, kde bych skončila, ale to neznamená, že nemůžu být zvědavá. Co po mně chtěl? Proč mě už od dětství pronásledoval? A proč na mě zaútočil až jako na dospělou? Na dítě by se mu přeci útočilo lépe, ne? A pokud čekal, až dospěju, ať už z jakéhokoliv důvodu, proč mě celé dětství pronásledoval? Přece musel vědět, že pak budu ještě opatrnější, ne?

Tohle byla jedna ze záhad, co mě provází celý život. Alice mi slíbila, že pokud bude naše další pátrání po její matce bezúspěšné, pokusíme se spolu vyřešit tuhle záhadu. Pochopitelně nikdo o tom nevěděl. Já měla přístup ke své mysli trvale zahrazený a postarat se o Alici nebyl problém. Aro nás sice asi trošku podezřívá, ale nechal nás být. Přeci už jsme dospělé.

Pokud vím, Alici táhne na sedmdesát let. A já? Před týdnem jsem slavila narozeniny. Své 19. narozeniny. Nikdo už mi nemůže říct, že jsem dítě. Nikdo.

Otočila jsem se, své myšlenky a bolestivé vzpomínky nechala za sebou, a bez ohlédnutí vyrazila k branám hradu, kde ještě budu muset přestát loučení se svou rodinou.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 23. kapitola: