Do koha Bella vrazila? Proč je jí vůně neznámého povědomá? A vybaví si i náš neznámý upír, odkud Bellu zná, nebo mu to zůstaně utajeno? Toto bude poslední kapitola před nástupem do školy. ;).
04.10.2010 (11:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4485×
3. kapitola – Starý známý
(pohled Belly)
Tu vůni jsem znala. Tenhle člověk/upír už někdy musel být ve Volteře, ale tu vůni už jsem necítila tak dlouho…
Vzhlédla jsem a podívala se do těch přívětivých, zlatavých očí. Ano, byl to on. Carlisle. Usmála jsem se, ale on se koukal nějak zmateně. Že by mě nepoznal? Je pravda, že jsem tehdy byla ještě malá, ale…
„Carlisle… omlouvám se, já nechtěla. Měla jsem dávat věší pozor.“
„Cože? Ne… to je v pořádku, ale odkud znáš moje jméno?“ Bezva, také si nevzpomínal. No, proč toho nevyužít k anonymitě? Nechtěla bych, aby všichni upíři v okolí věděli, kdo jsme. Teď jenom vymyslet, jak z toho ven. Na zemi se něco zablýsklo. Usmála jsem se, to je ono.
Sehnula jsem se pro Carlisleovu vizitku lékaře.
„No… máte to na vizitce. Ještě jednou se omlouvám.“
„Ne, to je opravdu v pořádku… a není vám nic?“
Asi měl strach, jestli žiju po tak tvrdém nárazu. Proboha, on si myslel, že jsem člověk!
„Ne, nic mi není.“
V tom se za zády Carlislea objevila upírka. Krásná a také blondýna. Podle strýčkových vyprávění to musela být Rosalie.
„Carlisle? Všechno v pořádku?“
„Ano, Rosalie.“ Za sebou jsem ucítila mně známější vůni. Jasper mě přišel zkontrolovat.
„Bell… děje se něco?“
„Ne. Půjdeme? Nashle a ještě jednou se omlouvám!“ zamumlala jsem, popadla Jazze za ruku a táhla ho pryč i bez pečiva. Konec konců, doma ještě nějaké bylo.
„Tebe tak někam poslat samotnou!“
„Jak poslat? Beze mě bys nenakoupil!“
„Neměla jsi potíže, přece jenom další up -“
„Pšššt!“ dala jsem mu ruku přes pusu. A odpověděla mu v myšlenkách.
„To byl Carlisle. Ten vegetarián a problémy nebyly.“
„Carlisle?“
„Ano, ty už si na něj nepamatuješ? Jednou se ukázal ve Volteře, ale to jsme byli ještě malí.“
„Dobře… a můžeš mi vysvětlit, proč mi stále držíš ruku před pusou?“
„Protože oni neví, že to jsem my a já si říkala, že trochu anonymity by nám neublížilo… Co ty na to?“
„Já jsem pro, ale už mě můžeš pustit.“
„Jo. Jasně, promiň.
„Nic se nestalo.“
Usmála jsem se na něj, přebrala mu košík a jela k pokladně to jídlo zaplatit. Jasper si celou dobu něco mrmlal pod vousy, ale naschvál tak, aby mu bylo rozumět.
„Táta mě zabije, až mi přečte myšlenky,“ stěžoval si mi u kasy.
„Ale nezabije, jsi jeho jediný syn, navíc se za tebe klidně přimluvím, jestli chceš?“
„Jo, to bych ti byl asi vděčný.“ Začala jsem se nahlas smát a prodavačka na mě koukala jako na blázna, mně to však bylo fuk. Zaplatila jsem jí, a jela i s nákupem do auta, pak jsem poslala Jazze vrátit košík a nasedla – aby si alespoň trochu vylepšil náladu – na místo spolujezdce. Nepotřebně jsem se připoutala a už jen čekala, než přijde. Za chvilku byl tu s úsměvem na rtech.
„Díky.“
„Není zač a prosím tě ,už jeď, nebo si to ještě rozmyslím!“
„Jasně,“ zasmál se, nastartoval a rozjel se. Oproti němu jsem opravdu jezdila pomalu, u něho dosahoval tachometr 300km/h. No, alespoň jsme byli rychleji doma.
Byl akorát čas na večeři a mě se nechtělo vymýšlet nic složitého. Koukla jsem se do spíže a tam byli asi tři bochníky chleba. Ještě, že jsme to pečivo nakonec nekoupili.
Jazz opět někam zmizel.
„Jazzy? Pojď mi pomoct!“ křikla jsem do domu, přece nebudu i večeři dělat jen já, sama.
„Jsem tu, co potřebuješ?“ Ochotný až na půdu, ale jakmile uviděl zástěru v mých rukách, zděsil se.
„Bell, nemyslím, že je to dobrý nápad. Já a kuchyň nejdeme moc dohromady.“
„Tak se to budete muset naučit.“
Hodila jsem mu zástěru.
„Vyndej… 4 vajíčka a zamíchej je, jako na troj obal, ale jen ty vajíčka, ten zbytek nemusíš.“ Kývl, ale netvářil se moc vědoucně.
Já vzala chleba, ukrojila asi 6 krajíců, vzala hořčici a namazala je. Na to nejlépe nějaký salám a pak plátkový sýr. Překlopila jsem krajíce na sebe a přešla k plotně.
„Jazzy, překroj chleby na půl a do každé půlky pak zapíchni párátka, aby se to nerozsypalo, jo? Pak to hoď do vajíčka, obal to a už můžeš jít.“
„Jo… díky.“
„Není zač.“ Mezitím jsem vzala pánvičku, na tu nalila trochu oleje a počkala, než se rozehřeje, což bylo za chvilku. Pak už jsem se jen bavila pohledem na Jaspera, zápasícího s chlebem a vajíčkem, aby si náhodou nenamočil ruce. Hlasitě jsem se začala smát. Sjel mě nevrlým pohledem, ale za chvilku už mi podával dohromady osm přepůlených chlebů, které už jsem jenom osmažila na pánvi, dokud nezezlátly.
Vypnula jsem sporák a chleby nandala na talíř. Je to sice rychlé jídlo, ale chuťově dobré. Teda… já už to jedla, Jazz ještě ne, tak uvidím, jestli mu to bude chutnat.
Než jsem začala jíst, chtěla jsem ho ještě varovat před párátky, ať si je vyndá, ale on byl jako vždy uspěchaný a nic bych za to nedala, kdyby jedno spolkl, protože se netvářil zrovna… nejlépe. Pak už si dal pozor a normálně se najedl. Nakonec řekl, že to bylo vynikající. Usmála jsem se, dala nádobí do myčky a vyrazila na kutě, nějak jsem toho měla dneska už dost…
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nerozluční! - 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!