Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 38. kapitola

30.05.2012 (21:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2772×

38. kapitola – Sergej

(pohled Belly)

„Ne, Jane, doopravdy nic nepotřebujeme. Díky moc!“ zakřičela jsem skrz dveře a opravdu už se modlila, ať odejde.

„Víš to jistě? Třeba by Jasper –“

„Nic nepotřebuju!“ zakřičel místo mě a unaveně si sedl na postel.

„Tak vidíš!“ zaradovala jsem se.

Slyšela jsem Jane, jak si pro sebe ještě cosi zlostně mumlá a odchází pryč. Sláva.

„No hurá,“ zaradoval se Jazz.

„Kradeš mi myšlenky,“ přikývla jsem zachmuřeně a pomalu se doplazila k němu.

Od té doby, co jsme přijeli (je to už týden), se k nám všichni chovají děsně starostlivě. Jasně, ztracený syn se vrátil, a tak. Já je chápu, ale čeho je moc, toho je příliš. Taky jsme potřebovali trochu dýchat, ne?

„Mám dojem, že kdybych mámu poprosil o hodinky s vodotryskem, do druhého dne bych je měl na stole,“ pokračoval Jazz otráveně a sledoval, jak se natahuju na postel.

„Chyběl jsi jim. Teď jsi zpět a oni už nechtějí, abys měl čehokoliv nedostatek. Ale je fakt, že je to otravný,“ zabručela jsem.

„Snad je to za nějakou dobu přejde,“ povzdechl si a položil se vedle mě.

„Snad…“

„Ale Cullenovi si tu rychle zvykli, co?“ nadhodil a zajiskřilo mu vztekle v očích. Stále jsem nechápala, co proti nim tak moc má. Teda, no, spíš proti jednomu z nich. Vždyť už je opravdu dááávná minulost, to mezi mnou a Edwardem.

„Alice se jim to tu snaží zpříjemnit, jak to jen jde,“ prohlásila jsem.

„Super,“ řekl kysele.

„Ale no tak. Je zamilovaná! Přej jí to,“ zamračila jsem se na něj.

„Já jí to přeju,“ urazil se.

„A Edward? Miluje ji?“

„Proč tě to zajímá?“ chtěl vědět.

„Protože Alice je pro mě jako sestra a nechtěla bych, aby jí někdo ublížil.“

„Takže v tom nejsou žádné osobní důvody?“ nadzvedl jedno dokonalé obočí.

Protočila jsem oči.

„Tak fajn. Miluje ji,“ zamručel.

„To jsem ráda. Jen mi řekni, proč si stále myslíš, že se mi Edward líbí?“ nešlo mi do hlavy.

Jazz se místo odpovědi nadzvedl na loktech a přiblížil se ke mně. Začal mě líbat. Zpočátku něžně, nechala jsem ho. Ale když mi začal rukou sahat pod tričko, zvedla jsem se do sedu.

„Tady máš odpověď!“ zavrčel.

„Jazzi…“

„Ty už mě nechceš? Řekni mi pravdu, Bello. Já ji unesu. Ale nevím, jak dlouho dál snesu to, že mě odmítáš,“ pokračoval dál zoufale.

„Jazzi, ještě před pár dny jsi se nedokázal pomalu ani udržet na nohou. Bojím se o tebe. Nechci abys… ehm, plýtval energií na něco takového,“ sklopila jsem oči a začervenala se. I když jsme spolu už kdysi spali, stále jsem se před ním tak trošku styděla. On to nechápal, ale já měla dojem, že se toho studu v téhle oblasti stejně nikdy nezbavím.

Jazz se posadil, dal mi ruku pod bradu a donutil mě zvednout pohled.

„Takže to nemá nic společného s tím, jak teď vypadám?“ zeptal se nejistě.

„Myslíš, že mi na těch pár jizvách záleží?“

„Nevím, co si mám myslet. Nechci tě ztratit.“

„Neztratíš. Nikdy.“

Natáhl se ke mně pro další polibek, ale když se ho pokusil prohloubit, zase jsem ucukla.

„Bello, tohle mi nedělej…,“ zanaříkal.

„Až budeš úplně v pořádku.“

„A to bude jako kdy? Až uznáš za vhodné?“ mračil se.

„Až to řekne Carlisle.“

„To nebude nikdy! No tak, Bello… Mně je fajn a jestli v tom vážně nic jiného není…,“ přemlouval mě a znova se na mě vrhl. Nemůžu říct, že by se mi odolávalo snadno. Taky jsem ho chtěla. Ale nechtěla jsem mu nějak ublížit.

Problém byl, že on cítil moje pocity i moji touhu. Dala bych dokonce krk za to, že se ji pokoušel znásobit, abych přestala protestovat.

„Ještě pár dní…,“ navrhla jsem nakonec kompromis.

„Bello…“

„Jazzi.“

Tím naše debata skončila. On si zklamaně zase lehl a já vyrazila do koupelny. Když jsem se vrátila v noční košilce, rychle jsem zaplula pod peřinu, abych mu to ještě neztěžovala. Doslova jsem slyšela, jak v myšlenkách zaskučel, ale v souvislou myšlenku se to nevyvinulo, takže jsem to raději nekomentovala, políbila ho na dobrou noc, pak se otočila na bok a zavřela oči.

Cítila jsem, jak mě objal kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Co? To snad ještě můžu, ne?“ zabručel.

„Vždyť neprotestuju,“ odvětila jsem a sama se k němu trošku víc přitulila. Potom už jsem velice rychle upadla do říše snů…

*    *    *

Probudila mě ohromná rána. Vylekaně jsem si sedla a snažila se rozkoukat.

Okno bylo otevřené.

Venku zuřila bouřka.

Dřív než mlácení okenic stihlo probudit Jazze, jsem se mu opatrně vymanila z náruče a šla je zavřít.

Už jsem někdy říkala, že bouřky vážně nesnáším? Ale takovouhle bouřku jsem ještě nikdy nezažila. Nebe bylo úplně černé (Jasně, byla noc, ale víte jak to myslím, ne?) a co chvíli uhodil nějaký blesk. A docela blízko.

Fascinovaně a strnule jsem stála pár minut u okna. Tahle bouřka byla opravdu zvláštní. Nelíbila se mi. A já měla dojem, že vím proč.

Moje tušení se potvrdilo, když znova udeřil blesk a rozštípl ten strom, kde jsem ho spatřila poprvé. Pod ním stál Sergej v celé své kráse a díval se přímo na mě. Usmíval se. Přímo mě tím úsměvem vyzýval, ať za ním jdu, jestli mám odvahu.

Chvíli jsme si i na tu dálku hleděli do očí. On v nich měl takové zvláštní, možná až trochu šílené a děsivé světlo. Jedna věc mi byla hned jasná. On není z těch „lidí“, co se jen tak vzdají.

A taky mi bylo jasné, že jediný z Volterry, kdo proti němu má alespoň trochu šanci, jsem právě já. Ostatní bych rovnou odsoudila na smrt, kdybych je poprosila, aby se o něj postarali.

A pak mi to došlo. Dnes by to všechno mohlo skončit. Mohla bych ho zabít a už bychom měli navěky pokoj. Nemuseli už se nikoho a ničeho bát. Už nikdo by nikdy neohrozil Jazze.

Střelila jsem k němu pohledem. Pokojně spal na posteli. Vypadal v tu chvíli tak bezbranně, že jsem musela sevřít pěsti.

Udělám to. Půjdu ven a dám mu co proto. Zabiju ho. Pomstím se mu za to, co provedl Jazzovi. Co provedl tátovi, strejdovi Caiovi, Adrianě a Joshovi. Za to, co provedl nám všem.

Jsem jediná, kdo má tu moc. A bylo by sobecké ji nevyužít, schovávat se za ostatní.

Najednou jsem věděla, že se mu postavím. A vyhraju. Zabiju ho…

Podívala jsem se ještě jednou z okna a viděla, že mě sleduje. A už na nic nečekala.

Projít hradem bez povšimnutí, v noci, a při tak silné bouřce, nebyl problém. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že za to může on. Sergej.

Vlastně jsem za to byla i vděčná, protože jsem se tak v klidu dostala až před vchod do zahrad, kde jsem se ještě jednou nejistě nadechla a otevřela dveře.

Překvapilo mě, když jsem ho uviděla stát ještě u toho starého dubu, který už docela hodně hořel. Měla jsem dojem, že Sergej se ohně nebojí. A to oheň je to jediné, co nám dokáže ublížit, šlo mi hlavou. Ale podobné chmurné myšlenky jsem brzy zahnala.

Pomalu jsem došla až k němu. Byla jsem od něj na deset kroků. Prudký déšť mi promáčel oblečení a já musela silně mrkat, abych vůbec něco viděla.

Sergej byl vysoký a ramenatý - přesně, jak jsem si pamatovala. Když jsem si ho ale prohlédla detailněji, zjistila jsem, že je i docela pohledný. Jasně, je to upír. Ale na to, o kolik byl starší než Adriana, když jí ho vybrali…

Měl delší, světlé vlasy, byl hladce oholený, samozřejmě bledý a měl krvavě rudé oči. Jeho rysy byly hodně ostře řezané. Možná víc než u ostatních upírů. Člověk z něj měl respekt a vůbec musel bojovat s nutkáním vzít nohy na ramena a utíkat za hory, za doly.

„Tak se znova setkáváme,“ usmál se na mě. Mluvil se zvláštním přízvukem, ale bylo mu i tak dobře rozumět.

„Neměls sem chodit,“ zavrčela jsem.

„Myslíš, že mi můžeš ublížit?“ zasmál se.

„Ano,“ přikývla jsem naprosto vážně. Sergej si mě lépe prohlédl a přišel o krok blíž.

„Víš, naplánoval jsem nám skvělou budoucnost. Byla bys dokonalou družkou pro mého syna, a my čtyři - i s mojí družkou - bychom utvořili nový klan. Mnohem mocnější, než byli kdy Volturiovi, i když jich bylo tolik. Mohla si mít všechno. Mohli jsme nastolit upířímu světu nový řád,“ pokračoval s úsměvem. Zvedal se mi z něj žaludek.

„To by Aro nikdy nedovolil,“ odplivla jsem si vedle něj. Jeho jako by to gesto snad jenom pobavilo.

„Arova moc slábne. Nemít tebe a toho tvého poloupírka - který by mimochodem za pár dní pošel hlady, kdyby ho má zrádná družka a syn nezachránili - nebyli by už Volturiovi nic. Mohl bych je zničit, kdykoliv bych si to usmyslel. Ale já čekal, až vyrosteš, a budeš si moct vzít mého syna. Jenže ty ne. Tys to musela všechno zkazit,“ usmíval se krutě.

„Nikdy bych nešla proti vlastní rodině,“ zasyčela jsem.

„A co pro tebe kdy ta tvoje rodina udělala? Odmala tě drželi zkrátka, skoro jako svázanou v řetězech. A tvůj druh? Ten ti byl předurčen už při tvém narození. Bylo to šťastná shoda náhod, že ses do něj zamilovala. Svůj život jsi nikdy neměla ve svých rukou. Vše bylo naplánované. Tomu ty říkáš rodina?“ vemlouval mi.

„A co ty? Byl bys mi lepším otcem? Sám jsi mi tvrdil, žes mi našel druha a chtěls, abych ti pomohla zničit náš svět.“

„A vystavět ho znovu od základů, ano. Ale měla bys volnou ruku. Mohla si dělat, co chceš, kdy chceš a s kým chceš. Řekni, ani na chvilku by tě to nelákalo? Podrobit si všechny upíry? A nejen upíry, ale i lidi? Nutit je poslouchat na slovo? Vytvořit světu vlastní pravidla?“ lákal mě na zlou stranu.

„Já nejsem jako ty,“ zamumlala jsem. Sergej si povzdechl a začal mě obcházet. Taky jsem se dala do pohybu a my kolem sebe začali kroužit.

„Škoda,“ řekl.

Místo odpovědi jsem na něj vycenila zuby.

„Vrčet možná umíš, zlatíčko, ale co bojovat? Hádám, že kvůli tvému daru tě to ani nenaučili, že? A taky hádám, že když se k tobě přiblížím, narazím na neviditelnou stěnu…,“ promlouval ke mně dál úplně v klidu.

„Kdyby ne, už dávno bych byla mrtvá,“ zamručela jsem.

„Mám pro tebe návrh. Co odložit naše vzácné dary? Pro jednou… aby to byl… no, řekněme - vyrovnanější boj,“ usmál se.

„Nevěřím ti.“

„Já tobě taky ne, krasotinko,“ pokýval hlavou.

„Ale můžeme to zkusit,“ kapitulovala jsem, když mi došlo, že takhle to stejně nikam nepovede.

Na nic dalšího jsem nečekala. Odbourala jsem svůj štít a skočila po něm. Při skoku jsem divoce zavrčela. Probudily se ve mně instinkty predátora. Toužila jsem po jeho smrti, chtěla jsem ho vidět umírat, hořet na hranici. Radovala bych se z těch plamenů, co mu nenasytně olizují tělo. A nahlas bych se smála, kdyby křičel…

Jenže Sergej to čekal. Uskočil, já se otočila a my zase stáli proti sobě. Znovu jsem zavrčela a napadla ho. Tentokrát jsem zkusila vzít v úvahu, že uskočí do strany, ale on uskočil dozadu. Chňapla jsem rukama do prázdna a sevřela jen vzduch.

Sergej se usmíval čím dál víc, jak jsem na něj útočila. Asi po deseti minutách mi to došlo. On si se mnou jenom hrál. Čekal, až se unavím – a já toho byla schopná.

Raději jsem se proto stáhla a zase začala kroužit kolem něj. A on se stále usmíval tím děsivým způsobem. Tak posměvačně a temně zároveň…

Když viděl, že už se k ničemu nemám, vystartoval po mně on. A já zjistila, že je docela makačka mu uhýbat.

Když mi rukama vyjel po krku, skrčila jsem se a podklouzla mu pod nohama. Jindy jsem uskočila na bok a vyválela se v blátě, ale to mi bylo momentálně úplně jedno. Hlavně jsem toužila tenhle boj vyhrát, i když jsem tušila, že to nemá cenu. Přecenila jsem sama sebe.

Když na mě vyrazil znova, zavrčel: „Nemůžeš tu takhle tancovat věčně, krasotinko. Jednou se unavíš.“

Měl pravdu. Byla už jsem málem na pokraji zhroucení. A tak jsem udělala chybu. Fatální.

On se mi pokusil podrazit nohy, já se odrazila, vyskočila do vzduchu a udělala salto. Jenže jsem nepočítala s blátem všude kolem nás. Nedopadla jsem zrovna pěkně. Podjela mi noha a já cítila, jak mi v ní něco nehezky křuplo. Hned na to se dostavila ostrá, řezavá bolest.

Sergej musel slyšet, jak jsem si zlomila kotník a znova se usmál, když jsem zjistila, že se už nedokážu zvednout.

„Poslední slova, krasotinko?“ zasmál se a přiblížil se ke mně.

„Táhni do pekla,“ plivla jsem na něj a připravila se na smrt, když se mi jeho ruce sevřely kolem hrdla a prudce sebou trhly.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 38. kapitola: