A jde se do školy! Na kohopak nám tam Bella s Jazzem narazí?
20.10.2010 (19:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5592×
4. kapitola – Škola
(pohled Belly)
Opět jsem vstala jako první, ale dneska už se zlochtat nenechám! Hledala jsem v pokoji něco, čím můžu Jazze vzbudit i na bezpečnou vzdálenost. Naštěstí jsem to i našla. Byla to vycházková hůl, i když nevím, kde se tu vůbec vzala. Popadla jsem ji tedy a vyrazila k němu do pokoje. Byl zachumlaný do peřiny až po hlavu. Žďuchla jsem do něj.
Nic.
„Jazzi! Vstávej, tohle už není vtipné!“ Najednou mě něco popadlo zezadu. Vykřikla jsem.
„Pšššt! Proboha nekřič, Bell!“ smál se Jazz.
„Jsi hrozný, asi si to s tou přímluvou u tvého otce rozmyslím!“ zasyčela jsem. Nasadil vážný a kajícný obličej.
„To by jsi mi neudělala, viď, že ne?“
„Jsi si tím tak jistý?“ ďábelsky jsem se zasmála a bouchla za sebou dveřmi. Potom už jsem jen uslyšela šustění látky, jak se převlékal. Rychle jsem běhla k sobě do pokoje, popadla první minisukni a tílko, které mi přišlo pod ruku, a až před zrcadlem jsem konečně zjistila, co že jsem si to oblékla.
Měla jsem na sobě bílé flitrované tílko a k tomu tmavě modrou minisukni. Do vlasů jsem si dala korálkovou čelenku. Rozhodla jsem se zariskovat a vzala jsem si boty na podpatku, aspoň budu trochu vyšší. Docela už mě deptalo, o kolik byl Jazz, táta a strejdové vyšší. Jediný z Volterry, kdo byl nižší než já, byla Jane.
Vyšla jsem na chodbu a opatrně slézala ze schodů.
„Kde si, ty hlemýždi?“ ozvalo se z kuchyně.
Zavrčela jsem. Jazz byl zvědavý a přišel se podívat, proč jsem se tak zdržela. Když mě uviděl, jak se křečovitě držím zábradlí, abych nespadla, začal se nahlas smát. No, asi to nebyl zrovna nejlepší nápad - brát si podpatky.
„Stůj, prosím tě,“ nakázal mi a pomohl mi dolů tím, že mě vzal do náruče.
„Díky!“
„Není zač,“ zářivě se usmíval.
„Už musíme, zaspali jsme,“ konstatoval a nesl mě ke dveřím.
„Už jsi snídal?“
„Ano, ale ty zjevně ne,“ zalovil v kapse „na, alespoň něco.“
S vděčným pohledem jsem si od něj vzala jablko. Ale štvalo mě, že mě pořád nesl.
„Víš, já umím chodit,“ zasyčela jsem.
„Vážně? Na tomhle? To bych se hádal…“
Zakroutila jsem nad ním hlavou a nechala se donést až do auta. Zbytečně jsem se připásala a zakousla se do jablka. Bylo výtečné.
Za chvilku jsme parkovali před Forkskou střední školou a já vystoupila z auta a běžela hledat košík na vyhození okusku.
Když jsem se vracela k Jazzovi, smál se mojí neobratné a vratké chůzi.
„Nemám tě radši dneska nosit?“
„Ne, to je dobrý, navíc se v tom chci taky konečně naučit chodit.“ Pak se mi ale podvrtla noha a on mě jen tak, tak zachytil.
„To určitě, zítra si vezmi radši balerínky.“
„Hm…“
Jako malou holku mě vedl ke škole, ale já to dneska vítala. Do oběda jsme měli hodiny společné, pak už každý zvlášť. Na každé hodině nás nutili si stoupnout a představit se, a jakmile jsme si sedli do lavice, házeli po nás jak kluci, tak holky papírky, jestli s nimi někam nepůjdeme, nebo s nimi rovnou nechceme chodit.
Zdálo se mi, že Jazzovi se to docela líbilo, ten obdiv tolika holek, ale moc jsem to neřešila.
Na obědě jsem si sedli k prázdnému stolu a dali se do jídla. Nebylo to sice nic moc, ale dalo se to jíst.
„Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale ty jsi skvělá kuchařka,“ složil mi kompliment, ale já to brala spíš jako urážku. V porovnáním s tímhle to určitě myslel. Zavrčela jsem ne něj. Zašklebil se.
„Ty jsi vážně divná, polou-“
V následující chvíli jsem mu zacpala pusu, protože do místnosti právě vešla ta blondýna z toho ochodu s ještě dvěmi dalšími upíry. Jeden byl svalnatý a vysoký. Držel se s ní za ruku, takže byli asi pár. Druhý byl menší, a už ne tolik svalnatý, s bronzovými vlasy.
Ublíženě se na mě podíval, ale já se na něj napojila v myšlenkách.
„Mlč, prosím tě! Támhle jsou další upíři.“
„Cože?“
„Podívej!“
„Aha, dobře."
„Jo… a co jsi mi to vlastně chtěl říct?“
„Že tě pochválím a ty na mě takhle!“
Začala jsem se smát, on je vážně skvělý. Skvěle potrhlý. Jeden z těch upírů se na mě podíval, jak jsem se začala smát. Měl bronzové vlasy a dokonalý, leč nepřístupný obličej. Co jsem ale neměla dělat, bylo dívat se mu do očí, protože jsem se v nich ihned začala topit…
Omlouvám se, že na další kapitolu jste museli tak dlouho čekat, a že je tak useknutá, ale psala jsem ji velmi narychlo. Příště se určitě polepším.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nerozluční! - 4. kapitola:
konečne Edward ... už mi chýbal
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!