Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 5. kapitola

18.11.2010 (08:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4534×

5. kapitola – Zamotala se mi hlava!

(pohled Belly)

Nemohla jsem se vyprostit z pohledu těch úžasných, zlatavých očí. Dokonce jsem ani nechtěla. Jejich majitel taky nevypadal, že by mu to vadilo…

Jasper mi zamával rukou před očima a já konečně uhla očima jinam. Na stůl.

„Bell?! Děje se něco?

„N-ne.“

„Odkdy koktáš?“

„Nevím.“

Znovu jsem zvedla hlavu od stolu. Ti upíři si šli sednout ke stolu, který byl hned vedle nás. Jazz následoval můj pohled.

„Aha,“ ozvalo se mi v myšlenkách.

„Jaký aha?“

„Líbí se ti, že ano?“

„Cože? Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout? A co je ti vůbec do toho?“

„Mně nic, ale tvému otci bude. Neschvaluje jejich styl života.“

„Stejně jako náš!“

„Ano, ale kvůli tobě se překonává.“

„Prosím tě, neřeš to, ano?!“

„Jak chceš!“

Přerušila jsem naše myšlenkové spojení, popadla tašku a bez slova rozloučení vyrazila na další hodinu.

(pohled Edwarda)

Celý víkend jsem byl jako uvězněný v Carlisleových myšlenkách. Vzpomínal na jednu dívku z obchodního domu. Od někud ji znal, ale nemohl si vzpomenout, což je u upíra dosti neobvyklé. Mě však zaujala ona dívka.

Byla pouhý člověk, ale byla nádherná, nikdy jsem neviděl nikoho krásnějšího. Jakoukoliv upírku by strčila svojí krásou do kapsy. Ovšem to i ten, co ji doprovázel. Byl dokonce hezčí než já, a to si o mně každý myslel, že jsem nejkrásnější z upírů. Tedy z mužů. O nejkrásnější upírku by mohla usilovat moje sestřička Rosalie, ale ani ta by se té dívce z obchodního domu nevyrovnala. Dobře to věděla a myslím, že i trochu žárlila.

Stále jsem se zabýval tím andělem, i když už jsem jel do školy s Rose a Emmem. Ti dva měli i po tolika letech oči stále jen pro sebe, ale nezazlíval jsem jim to. Tedy přes den, v noci jsem radši prchal od domu co nejdál.

Na parkovišti vystoupili z mého auta a opět se začali věnovat sami sobě. Otočil jsem se na podpatku, nemusel jsem se na ně koukat i ve škole. V následující chvíli jsem se ale málem přerazil, protože jsem zakopnul o vlastní nohu a jen tak, tak se zachytil a kapotu svého Volva.

Přímo přede mnou právě přeběhla ta dívka. Ten anděl, který už mi celý víkend nešel z hlavy. Naživo byla ještě krásnější. Všiml jsem si, že má podpatky, ale zjevně na tom moc neuměla chodit. Pak jsem si všiml i toho kluka, ke kterému došla, a těsně před ním zakopla. Měl jsem nutkání tam běžet a chytit ji, ale o to už se postaral ten blonďák. Jednoduše ji zachytil.

„Nemám tě radši dneska nosit?“

„Ne, to je dobrý, navíc se v tom chci taky konečně naučit chodit.“

„To určitě, zítra si vezmi radši balerínky.“

„Hm…“

Poslouchal jsem jejich rozhovor a snažil se z toho vydedukovat, jestli ti dva spolu něco mají. Přišlo mi, že ano. Ale to bylo přeci samozřejmé… anděl nemůže být bez partnera. Se svěšenou hlavou jsem vyrazil na hodiny. Čas dneska plynul až moc rychle. Ze španělštiny jsem se vydal rovnou na oběd a modlil se, ať už mohu jít domů.

Tu dívku už jsem od rána nespatřil a možná, že to tak bylo dobře.

Cestou na oběd jsem potkal i své sourozence. Drželi se za ruce a šťastně se usmívali. Ach, ta láska…

Vešli jsem do jídelny a zamířili k našemu obvyklému stolu. Rozhlédl jsem se a zjistil, že ten stůl hned vedle nás, který obvykle bývá prázdný, byl dnes obsazený.

Seděl tam ten blonďák a ta nádherná dívka. Než jsem přišel ke stolu, podívala se na mě. Začal jsem se topit v jejích nádherně čokoládových očích. Nemohl, ba ani nechtěl, jsem přerušit náš oční kontakt, když jí ten blonďák zamával rukou před očima. Trhla sebou a rychle sklopila oči na stůl. Byla roztomilá.

S rozpolcenými pocity jsem si sednul ke stolu a pokoušel se nenápadně je opět pozorovat a poslouchat. Co na tom, že se to nemá dělat.

„Bell?! Děje se něco?

„N-ne.“

„Odkdy koktáš?“

„Nevím.“

Takže anděl má jméno. On jí řekl Bell… takže Bella? Možná to bude Anabeth. Ale radši zůstanu u Bell. Nelíbilo se mi, jak se na ni ten blonďák díval. Tak vyčítavě na ni a pohrdlivě na mě. Vážně mě nebude štvát dlouho…

Ale vrtalo mi hlavou, proč se tak choval. Co jsem mu udělal? Že bych se jí líbil a on žárlí? Ne, to je nesmysl, já oproti němu u ní nemám šanci. Bohužel.

Bella se zamračila, popadla batoh a beze slova rozloučení vyrazila pryč. Její chování mě vážně fascinovalo. Něco jsem si najednou uvědomil. Nemůžu jí číst myšlenky! Zrovna u ní! To snad není možné… I když ten blonďák byl pro mě také záhadou. Také jsem měl přístup k jeho myšlenkám zablokovaný. Že bych ztrácel svoji schopnost? Ne, to je blbost…

Pár minut před zvoněním jsem se zvedl a vyrazil na další hodinu. Biologii.

(pohled Belly)

Byla jsem na Jazze naštvaná, ale věděla jsem, že má pravdu. Jako vždycky. Ach jo…

No, v podstatě jsem se na něj zlobit už přestala. Stejně to nikdy dlouho nevydržím. No, jsem už holt taková…

Šla jsem do schodů, k učebně biologii, když jsem špatně dostoupla a padala nazad dolů. Vyjekla jsem.

Najednou jsem ale ucítila něčí ruku kolem mého pasu, která mě vytáhla zpět na nohy.

„Děkuju, J - “ Byla jsem si jistá, že je to Jazz. Nikdy mě ani na chvilku nespustil z očí. Ale tentokrát to nebyl on.

„Měla by sis dávat pozor,“ zasmál se, „a příště si nebrat podpatky.“

Byl to ten kluk od oběda. Ten s bronzovými vlasy. Ten dokonalý kluk,… ten upír.

„Díky - “

„Jmenuji se Edward.“

„Ještě jednou děkuju, Edwarde. Já jsem Isabella, ale říkej mi jen Bella.“

„Dobře, Bello, a není zač.“

Usmála jsem se na něj, nevěděla jsem, co na to říct.

„Co máš teď za hodinu?“ ptal se mě.

„Biologii.“

„Vážně? Já taky. Jsi tu nová…, nechceš doprovodit do třídy?

„No…, vlastně budu ráda.“

Usmál se na mě takovým zvláštním, pokřiveným úsměvem, vzal mi tašku a vyrazil ke třídě.

Šla jsem jako v mrákotách, ten úsměv mi nešel z hlavy. Jak to proboha dělá? Taťka už se mi přes dva roky snaží někoho namluvit a vždy jsou to ti nejváženější a nejkrásnější upíři s největšími ovládanými územími pod jejich vládou, ale nikdy mě nikdo nijak nezaujal. Taťka z toho byl na prášky a později to radši vzdal. A teď mě učaruje obyčejný upír vegetarián?

Pak jsem si ale vzpomněla i na Jazze. Vlastně jsme na tom byli stejně. V jednom ohledu. Taky mu strýček Aro nutil samé krásné a bohaté upírky, ale každou odmítl. Jenže teď nemá hlavu plnou nějaké vegetariánky…

Ach jo, za co tohle všecko mám?

„Není ti nic? Vypadáš zadumaně,“ ptal se mě. Už jsem chtěla odpovědět, když jsem si něco uvědomila. Ještě včera večer jsem zavolala strejdovi Caiovi, protože jsem nechtěla zbytečně strašit mého a Jazzova otce. Byl nadšený, ale když uslyšel, na co jsem se ho chtěla zeptat, už tak moc nadšený nebyl.

Řekla jsem mu, že jsme tady narazili na Cullenovi, a ptala jsem se ho, jestli mají nějaké zvláštní dary. Podle Caia ano, ale jen jeden. Právě Edward a prý dokáže číst myšlenky… Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli můj dar – štít, působí na všechny schopnosti upírů, i když ta Alecova a Jane nikdy nezabírala. Teď už to vím jistě, jsem imunní proti všem psychickým darům. Asi ho to muselo zmást, že mi nemůže do hlavy.

Sama pro sebe jsem se usmála.

„Ne-e, není, jen se mi stýská po domově.“

„Aha…, to je mi líto. Kde jsi vlastně žila?“ No bezva a co teď? Říct mu, že jsem žila v Itálii? Ale na druhou stranu, asi stejně musel slyšet můj přízvuk.

„Já i Jasper jsme z Itálie. Otec byl bohatý a chtěl, abychom si zlepšili angličtinu, tak nás poslal sem.“

„Mluvíš perfektně. A… ten Jasper, to je tvůj bratr?“ Zdálo se mi to, nebo se mu v očích mihla naděje?

„Ne, Jazz je můj bratranec, ale vyrůstali jsem spolu. Naše maminky zemřely při porodu a naši otcové dali peníze do hromady, založili se firmu a ta dodnes slušně vydělává.“

Byla jsem ráda, že jsem tak narychlo vymyslela náš příběh, na tom jsem se z Jazzem nedohodla… a sakra.

„Aha, to s tvojí matkou je mi líto.“

„Díky. A co tvoje rodina?“ zeptala jsem se a byla vážně zvědavá, co mi odpoví. Tou dobou už jsme byli ve třídě, čekalo se jen na učitele, který se zdržel, a já zrovna seděla s Edwardem. Nikde jinde nebylo místo.

No, byl fakt, že se celý napjal.

„Jsem adoptovaný, svoje skutečné rodiče si nepamatuju, byl jsem malý, když mě Carlisle s Esme adoptovali. Stejně tak moje dva sourozence. Emmetta a Rosalii. Esme navrhuje domy a otec je doktor, ale myslím, že s ním už se znáš.“

„Hm, ano. Tvůj otec ti o mně vyprávěl?“ Ve skutečnosti mi bylo jasné, že nevyprávěl, že si to Edward přečet v jeho myšlenkách.

„No… ano, vyprávěl. Prý jakoby tě už někde viděl.“

Na to už jsem neměla odpověď a byla jsem ráda, když přišel učitel, co bych mu asi tak řekla? Že mě viděl před sedmi lety, ale vypadla jsem tehdy na tři roky? To je blbost. Edward mě ale stále zkoumavě sledoval.

Spustila jsem mezi nás oponu vlasů, soustředila se a snažila se s Jazzem navázat myšlenkový kontakt i na takovou vzdálenost. Jen abych se nenabourala do hlavy někomu jinému…

Po chvilce se mi ho povedlo najít. Právě měl občanku.

„Jazzi.“

Nic.

„Jazzi!“

Stále nic. Že by se mnou nemluvil?

„No tak, Jazzi, sakra komunikuj!

„Co, Bello? Ty jsi mě volala? Promiň, byl jsem zabraný do látky…“

„No to určitě.“

„Promiň.“

„Fajn. Potřebuju se s tebou na něčem domluvit.“

A v myšlenkách jsem mu vysvětlila všechno, co jsem napovídala „lidem“ kolem.

„Díky za varování… a, Bello?“

„Ano?“

„Promiň za to v jídelně, opravdu jsem byl hrubý.“

„Neomlouvej se… v podstatě jsi měl pravdu. Všechno při starém?“

„Všechno při starém.“

„Bezva, nerada se s tebou hádám.“

„Asi tak. Po hodině tě vyzvednu.“

„Dobře.“

Přerušila jsem naše spojení a jukla na hodiny. Bylo deset minut do zvonění, to jsme vážně strávili tím rozhovorem skoro celou hodinu? Pak jsem se podívala na Edwarda. Měl na tváři frustrovaný výraz. No, ať se snaží, jak se snaží, do mého štítu ho nepustím.

Z úvah mě vyvedlo zvonění. Edward dřív, než jsem to stačila udělat já, za mě přišoupl židli.

„Díky.“

„Není zač. Co máš příští hodinu, nechceš zase doprovodit?“

„Dějepis a ne… děkuju, ale Jazz už na mě čeká.“

Nedůvěřivě se na mě podíval a vyrazil se mnou ke dveřím učebny. Tam venku už opravdu stál Jazz.

„Jazzi!“ vypískla jsem a vrhla se k němu.

„Au! Bello, ty mě umačkáš!“ utahoval si ze mě. Moc dobře věděl, že jsem na poloupírku až moc slabá.

„Já? To určitě.“

Pak jsem se ohlédla na Edwarda, který to sledoval s podmračeným výrazem. Mávla jsem mu na rozloučenou, chytila Jazze kolem pasu (z části proto, abych na těch podpatcích znovu neuklouzla) a vydala se s ním na další, společnou hodinu.

(pohled Edward)

Celou hodinu se na něco pekelně soustředila, ale výklad to asi nebyl. Nešlo mi to do hlavy, zrovna její myšlenky bych tak moc chtěl slyšet!

Zazvonilo. Zvedla se a já za ni přišoupl židli.

„Díky.“

„Není zač. Co máš příští hodinu, nechceš zase doprovodit?“

„Dějepis a ne… děkuju, ale Jazz už na mě čeká.“

Nedůvěřivě jsem se na ni podíval a vyrazil s ní ke dveřím učebny. Jak to myslí, že na ni čeká před učebnou? Vždyť se před chvílí pohádali! Ten nepřijde, to nemůže vědět.

Ale tam venku už opravdu stál ten Jasper.

„Jazzi!“ vypískla a vrhla se k němu. Něco uvnitř mě se bolestně stáhlo a zároveň se něco uvnitř rozbouřilo.

„Au! Bello, ty mě umačkáš!“ vytýkal jí. Kdyby takhle ona přišla obejmout mě, skákal bych radostí do stropu a ne ji od sebe odháněl.

„Já? To určitě.“ Uchechtla se.

Pak se na mě ohlédla. Mávla mi na rozloučenou, chytla Jaspera kolem pasu a vydala se s ním na další hodinu.

Jak to mohla vědět? Že tady bude? Telepatie? Anebo snad taky čte myšlenky? Nebo ho prostě jen tak dobře zná? Asi to poslední, ale stejně mi v tom něco nehrálo…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 5. kapitola: