Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 8. kapitola

22.01.2011 (21:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 6221×

8. kapitola  - Pomoc!

(pohled Belly)

Každý si říká, jaká to není paráda být upír, nebo alespoň poloupír. Jenže… já bych chtěla zase být normální. Největší nevýhodou je ta paměť. Nemohla jsem dostat z hlavy ten Jasperův polibek. Ale ani Edwarda. Sakra, brzy mi z toho hrábne. Možná bych to měla přestat řešit a nechat to na osudu.

Moc mi ale nepomáhalo, že jsem právě seděla Jazzovy na klíně a on mě krmil. Tohle si doma vypije. A navíc, jak se u toho křenil…

Klid, uklidni se. Edward Jazze provrtával zlobným pohledem a já bych se nejraději zavrtala někam hluboko do země. Nebo aspoň strčit hlavu do písku. Jo, jenže nejsem pštros. Přála bych si, abych tohle, co se uvnitř mě odehrává, mohla někomu říct a ten by mi poradil, ale nezaujatě. Kdybych to řekla komukoliv z Volterry, začal by nám s Jasperem plánovat svatbu. Brrrrr!

Hrozné to slovo.

Jazz mě konečně přestal krmit a chtěl se věnovat svému jídlu.

„E-e, teď budu krmit já tebe.“

„To si děláš srandu, že jo?“

„Ne.“

Vytrhla jsem mu vidličku a nůž z ruky a rozkrájela steak na kousky. Přiblížila jsem se s prvním kouskem k jeho ústům. Vypadal skoro až vyděšeně.

„Já nechci, abys mě krmila! Pro kluka je to trapný!“

„Pro holku taky.“  Ať si to přebere jak chce. Vyčkala jsem na okamžik, kdy otevřel pusu a chtěl něco říct i normálně a strčila jsem mu sousto do pusy. Málem se udusil. Zákeřně jsem se usmála.

„Hej! Nemůžu dýchat!“

„Vždyť to nepotřebuješ.“

„Já budu jíst sám!“

„Nebudeš.“

„Nechci skončit s vidličkou zapíchnutou v krku.“

„Buď hodný a neskončíš.“

„Tohle si vypiješ.“

„A ty tohle sníš.“

Chvilku si mě měřil pohledem a pak jsme se oba začali neovladatelně smát. Kdyby mě tak pevně nedržel, asi bych z něj slítla.

„Ok, ale ber na mě ohledy, prosím.“

„Jak si přeješ.“

Ne, moc dobrovolně otevřel pusu a já mu tam strčila další sousto. Takhle to šlo až do té doby, než zazvonilo. Pak odnesl tác, čapl mě za ruku a utíkal i se mnou na další hodinu. Nikde nikdo nebyl, tak jsme mohli naší přirozenou rychlostí a já se musela ještě krotit, abych ho nepředběhla. Pak jsme se rozdělili a já vyrazila na Biologii.

Edward tam už seděl na svém místě vedle mě. Tvářil se zkroušeně, ale jakmile mě uviděl vbíhat do třídy, rozzářil se. Ach, ten jeho úsměv…

Zatřepala sem hlavou a sedla si k němu.

„Ahoj,“ usmál se.

„Ahoj,“ vrátila jsem mu úsměv.

„Chtěl jsem se zeptat…“ Ale na co, to už jsem se nedozvěděla, do třídy právě vešel učitel. Zakřenila jsem se na něj a začala se věnovat výkladu.

„Ou, vy berete lidské tělo, jo?“ Ozvalo se mi v hlavě.

„Jak vidíš.“

„Hm a my probíráme občanskou válku.“

„To období máš rád, ne?“

„To jo, ale ten učitel tu vykládá kraviny. Táta mi toho říkal daleko víc, než je i v učebnicích a sou tam prostě kraviny!“

„Tak se nerozčiluj, to já nevěděla. Já se o války nezajímám.“

„Jo, to je vidět.“

„Hm…“

„Už jsi vymyslela program na pátek večer?“

„No, zatím jsem nad tím moc nepřemýšlela.“

„Ale no tak, Bello. Víš, že pátky jdou naše. Ten poslední byl na mně, tak teď vybíráš program zase ty.“

„Já nevím, co takhle… večeře a kino?“

„Bezva, četl jsem recenzi na jeden super film.“

„Zase horor?!“  Přímo jsem viděla jak se kření. A učitel to viděl zřejmě taky.

„Je vám něco k smíchu, pane Volturi?!

„Ne, vůbec nic, pane profesore.“

„To bych prosil!“ A odvrátil se zpátky k tabuli.

„A máš to.“  Teď jsem se zas křenila já. Edward po mně zvědavě koukal.

„Hm, tak půjdem na ten film?“

„Víš co, to proberem doma, jo? Dnešní látka mě docela zajímá a chtěla bych z ní taky něco mít.“

„Ale Bello! Vždyť je ti devět. Technicky vzato bys měla být na základce a tohle brát až za nějakých pět let, natož se o to zajímat.“

„To ty taky. Jsi jen o rok starší a to ty jsi před chvilkou říkal, že by sis to se mnou hned vyměnil. Buď rád, že ti neuzavřu přístup do svých myšlenek!“

„Ok, už mlčim.“

„No, sláva!“

Edward vypadal naprosto fascinovaně, jak sledoval napřed přiblblý úsměv a pak vztek a vítězství, prostě pocity, co se měnily na mé tváři jako na běžícím pásu. Snažila jsem se je oba nevnímat. Jasper mi v hlavě zasyčel, ale statečně jsem ho ignorovala a dál se věnovala výkladu učitele.

*         *          *

Zbytek dne uběhl docela rychle. Až moc, na můj vkus. Nějak se mi dneska nechtělo domů. Už vážně blázním.

Jasper na mě počkal po poslední hodině, chytl mě kolem pasu, majetnicky si mě přitáhl a vykročil směrem k parkovišti. Musí se nechat, že herec je to dokonalý.

Začal se křenit. Já se zase začala smát.

„Díky,“ uchechtnul se.

„Není zač.“

Ještě v budově jsme pak ale potkali Edwarda. Nasměroval si to k nám.

„Bello, po hodině jsem tě už nestihl, ale nešla bys se mnou někam? V pátek?“

Zaskočil mě. A ten jeho psí pohled. Ách…

„V pátek nemůže,“ sykl vedle mě Jasper a opověděl tak místo mě a už nás zase směroval k východu. Dupla jsem mu na nohu. Vypadalo to, jako by si toho ani nevšiml, ale změřil si mě ublíženým pohledem.

„Co takhle v sobotu?“ křikla jsem přes rameno.

„Dobře, zbytek domluvíme zítra!“ křikl Edward zpátky s vítězným úsměvem na rtech.

Jazz pak u svého auta zastavil a složil si ruce na hrudník.

„Víš, tímhle mi moc nepomáháš. Víš, na čem jsme se dohodli, a ty teď flirtuješ s někým jiným.“

„Tak promiň, že se snažím žít vlastní život.“ Zablesklo se u v očích. A jéje… pomoc!

„Říkala jsi, že jsem dobrý herec?!“

„No?“

„Tak to ještě nic nebylo.“

A zase jsem jednou nestála na zemi. Vzal mě za pas a zatočil se mnou. Vzhledem k tomu, že jsem měla minisukni… no…

Pak mě konečně postavil na zem. Rozhlédla jsem se, ale nikdo nás zjevně neviděl. Vtom jsem se zase ocitla v jeho náručí. Cítila jsem se tak malinká v jeho objetí, které však působilo bezpečně a teď i poněkud nabité elektřinou. A jeho rty vyhledali ty mé. Jedna jeho ruka byla okolo mého pasu a ta druhá se sunula níž, až spočinula na mém, ehm… pozadí. Měla jsem sto chutí mu vlepit facku. Snažila jsem se uklidnit. A ke všemu ty jeho rty!

Byl tak naléhavý… jako by mu šlo o život. Bylo to… no, nerada to přiznávám, ale nakonec se mi to docela líbilo. Zapletla jsem mu ruce do vlasů. Když může hrát on, proč ne já?

Samolibě se usmál a mrkl na mě. Trošku jsem pootevřela rty, abych se nadechla. On ihned využil příležitosti a zapojil do hry i jazyk. Bylo to něco neskutečného. Nedá se to popsat. To byste museli zažít… och…

Po pár minutách, kdy už nám obou začal docházet kyslík, se přesunul na můj krk. Myslím, že lidé okolo si už užili dost divadélka. Navíc, nebyla jsem si jistá, jestli bych byla za chvíli ještě schopna ho odstrčit. Odtáhla jsem se tedy a nemotorně nastoupila do auta. Jasper se pořád usmíval. A já nevěděla, co si o tom všem mám myslet.

 Takže, mám dotaz. Nemůžu se rozhodnout, kdo by v téhle povídce měl být s Bellou a ocenila bych vaše názory. Kdo je pro, aby byla Bella s Edwardem anebo s Jasperem?  Mně osobně je to docela jedno, mám ráda oba, ale prostě se neumím rozhodnout. A co vy? Byla bych vám za to moc vděčná. Podřídím se většině. Příběh mám připravený v obou verzích. Teď záleží na vás, který z nich spatří světlo těchto stránek.

Mimochodem, množí se tu dotazy na Alici. Jistě, že ji z příběhu navynechám, ale... ještě nějakou dobu se tam neobjeví. Doufám, že vám to až tak nevadí.

Děkuji, vaše jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 8. kapitola: