Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesmrtelné dítě 2. kapitolka (bonus)

04.06.2010 (21:30) • Amicale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1268×

Nesmrtelné dítě – 2. kapitolka (bonus)

Všechno bylo úplně jiné, pestřejší, krásnější, ale strašně mě pálilo v krku. Jako kdyby mi tam hořelo. Chtěla jsem se postavit a najednou jsem stála. Byla jsem hrozně rychlá. Jen co jsem na něco pomyslela, už jsem to udělala. To mě překvapilo. Najednou jsem si uvědomila, že už nejsem u popelnice, ale někde v lese. Jak jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že jsem v lese za naším domem.

Rozběhla jsem se k němu, ale byla jsem hrozně rychlá. Takže než jsem se nadála, stála jsem před naším vchodem. Nakoukla jsem nejprve oknem a uviděla Davida, jak sedí u stolu. Hlavu měl v dlaních a oči měl opuchlé, jako kdyby celou noc plakal. Zajímalo by mě, jak dlouho jsem byla pryč. Otevřela jsem hlavní dveře a vešla do předsíně.

Jak jsem se nadechla, oheň v krku ještě zesílil a já ucítila slabou, ale nádhernou vůni, při které se mi začaly sbíhat sliny. Málem jsem se z toho zbláznila. Ta bolest byla strašná.

Vkročila jsem do jídelny, kde seděl David a řekla jsem: „Ahoj, Davide.“ Překvapil mě můj hlas. Znělo to, jako by o sebe cinkaly zvonečky. Polekaně se na mě podíval a uskočil.

„Co je Dav…“ Ale nedopověděla jsem to, protože jsem se nadechla. Oheň v krku se mohl zbláznit, já ucítila tu nádherně lákavou vůni a uviděla jsem jeho krev, jak mu koluje v žilách.

Vůbec jsem nevěděla, co dělám. Prostě jsem skočila po mé vylekané, ale největší lásce, kterou jsem z celého srdce milovala. Povalila jsem ho na zem, skousla mu krk a začala pít.

„Lucy, prosím ne,“ zašeptal naposledy. Co jsem udělal jsem si uvědomila, až jsem ho vysála. Stála jsem nad ním a nevěděla co dělat. Začala jsem vzlykat, ale slzy mi téct nezačaly. Proboha co jsem to udělala? Zabila jsem svoji největší lásku, pomyslela jsem si a začala vzlykat. Překvapilo mě, že mi netečou slzy, ale teď jsem řešila něco důležitějšího.

Otočila  jsem se k němu zády a tam sedělo miminko. Bylo hrozně krásné, tak jsem se natáhla, že si ho pochovám, když vtom jsem si vzpomněla, že přesně takový byl můj poslední sen. Okamžitě jsem se podívala na jeho oči. Byly krvavě rudé. Začala jsem couvat, přesně jako v tom snu. A taky jsem do něčeho narazila. Už předem jsem hádala, že to bude zrcadlo.

Otočila jsem se, ale rychle ne jako v tom snu, abych to měla za sebou a spatřila jsem sebe samu v zrcadle. Vylekala jsem se. To nejsem já, pomyslela jsem si. První, na co jsem se zaměřila, protože to bylo velmi jiné, byly moje oči. Neměly jako vždy tu pěknou bledě modrou barvu oblohy. Teď byly také krvavě červené, jako mělo to děťátko. Pak jsem zaregistrovala, že mám dokonalou postavu a pleť. Moje pleť byla světlá, to sice nebylo nic zvláštního, ale teď jsem jí měla neuvěřitelně hladkou. Před zrcadlem jsem se prohlížela asi tak půl hodiny a prohlížela bych se ještě déle, ale vyrušil mě dětský smích. Otočila jsem se a tam sedělo to miminko a smálo se.

,Prosím vezmi mě do náruče,´ uslyšela jsem, ale přitom tady nikdo nebyl a to miminko pusu ani neotevřelo.

„Kdo tady je?“ zavrčela jsem.

„To jsem já,“ zasmálo se miminko.

„Ty?“ zeptala jsem se nedůvěřivě, „ale vždyť jsi nemluvilo,“ řekla jsem.

,Já vím. Mám speciální dar a ten mi umožňuje vnutit ti jakékoliv myšlenky. Mám to radši než normální mluvení,´ ozvalo se zas v mé hlavě.

„Aha,“ lepší odpověď mě nenapadla. Vůbec jsem nevěděla co myslí tím "dar“, ale nechtěla jsem vypadat za hlupáka, tak jsem to nechala být. „A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

,Mé jméno je Elizabhet, ale říkej mi Eli,´ řekla a usmála se a já uviděla její krásně bílé zoubky. Na to, že já budou tak 3 roky, toho umí celkem dost, umí mluvit, chodit a má zuby.

,A to tě ani nezajímá, co se s tebou stalo?´ zeptala se.

„No jo, zajímá. Ty to víš?“ zeptala jsem se jí.

,No jasně že vím. Vždyť já jsem teď to samé co ty,´ zasmála se.

„No tak co se se mnou teda stalo?“ ptala jsem se nedočkavě.

,No, tak si to zopakujeme pěkně po pořádku. Víš jak jsi vynášela ty odpadky?´ Přikývla jsem. ,Tak to co tě kouslo jsem byla já,´ zazubila se. No mě to teda moc vtipný nepřipadalo a vůbec jsem to nechápala. ,Když jsem tě kousla, začala tvoje přeměna v… upíra,´ řekla nervózně, jak kdyby se bála mé reakce.

„Co-o… ?“ zakoktala jsem. Upír? Já? To nechápu. Jak? Proč? Co? Pak mi Eli začala vysvětlovat jaké má upír schopnosti, a že někteří upíři mají dary jako třeba ona atd. Nakonec jsem pochytila, že se živíme lidskou krví, jsme rychlejší a silnější, máme lepší zrak, čich a sluch a na slunci se nám kůže třpytí, jako kdyby byla posetá diamanty.

To celé vysvětlování nám asi zabralo tak dvě hodiny. Když jsme skončily, venku byla tma jako v pytli a hodinky ukazovaly půlnoc.

,Nechceš si zajít na lov?´ zeptala se Eli. Přikývla jsem.

Vyběhly jsme ven za dům.

,Teď přestaň dýchat,´ poručila mi. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Udivilo mě, že to bylo tak snadné. Když jsem byla člověk, pod vodou jsem vydržela maximálně půl minuty. Zřejmě si mého udivení všimla.

,To jsem ti neřekla, že my nemusíme dýchat?´ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou.

,Tak to se ti moc omlouvám,´ řekla. ,A teď za mnou,´ řekla a utíkala po cestičce, která vedla za naším domem. Naposledy jsem se otočila na náš dům. Možná už ho nikdy neuvidím. A Davida také ne, pomyslela jsem si smutně. Přeskočily jsme náš plot a běžely pořád dál až na konec města. Normálně by mi to trvalo asi 20 minut, ale teď jsme tu byly ani ne za minutu. Pořád si na to nemůžu zvyknout. Zastavily jsme se.

,Pojď pomalu za mnou.´ Šla jsem. Došly jsme do temné uličky, kde stály tři lidé. Jedna holka a dva kluci. Zdálo se, že s nimi měla potíže. Už dlouho mít nebude, pomyslela jsem si smutně.

,Nadechni se,´ poručila mi. No, to je hrozný, tomu miminu jsou asi tři a poroučí mi, co mám dělat. No, jestli to uhasí ten oheň v krku, tak poslechnu každého, pomyslela jsem si a vrhla se na jednoho chlapa, protože se ten oheň a ta vůně nedala vydržet. Toho druhého si pro sebe nechala Eli. Dívka všechno s hrůzou sledovala. Bohužel došlo i na ní. Chtěla jsem ji  nechat Eli, ale oheň v krku nebyl pořád uhašený, tak jsem si ji nechala pro sebe. Chutnala o mnoho lépe než ten ožrala.

„Super, co teď?“ ptala jsem se.

,No já jsem vždy ve volném čase v lese. Takže asi půjdeme tam,´ oznámila mi a už utíkala někam pryč. Rozběhla jsem se za ní. Běžely jsme dlouho, až za město. Konečně začala zpomalovat. Vběhly jsme do lesa. Zastavily jsme asi někde uprostřed na malém paloučku. Bylo to rozkošné.

„To je nádherné,“ rozplývala jsem se nad tím místem.

,Hmm…,´ ozvala se, ,mě už to ani nepřijde.´

„Jak dlouho už jsi… upír?“ zeptala jsem se. To slovo mi pořád nešlo z úst. Zřejmě si toho všimla, protože se zasmála.

,No, asi 20 let,´

„Co?“ vykulila jsem oči, „20 let?“

,No nediv se. Upíři nestárnou, ale to jsem ti říkala,´ řekla naprosto klidným hlasem, jako by na tom nebylo nic zvláštního.

„A jak jsi byla přeměněna?“ Byla jsem hrozně zvědavá co mi odpoví. Podívala se na mě.

,Chceš to slyšet?´ zeptala se.

„Neměla bych?“

,Tak dobře,´ začala. Posadila jsem se do tureckého sedu. Sice mi bylo pohodlně, i když stojím, ale je to takový zvyk. ,Začneme od začátku. Nepamatuji si to přesně, ale něco přesto ano. Bydlela jsem v tomto městě, až na druhém konci u lesa. Slavili jsme s rodinou moje 3. narozeniny. Byly nádherné, to si pamatuji. Byly tam všechny moje kamarádky ze školky. Večer jsme si šly hrát na zahradu. Hrály jsme si na schovávanou a pykala jsme já.´ Slyšela jsem, jak si povzdechla. ,Když jsem zašla do takového tmavého koutku zahrady, popadly mě studené ruce, a pak se mi něco zahryzlo do krku,´ podívala se na mě. Byla jsem napnutá jako kšandy. ,Cítila jsem, jak ze mě pomalu odchází život, jak mé tělo slábne. Něco ho rozrušilo, tak si mě odnesl do lesa. Jelikož mě nestihl vypít, začala moje přeměna. Když jsem se probrala, vysvětlil mi co a jak a potom zdrhnul.´ Slovo zdrhnul vyslovila znechuceně. ,Nevím jak to dopadlo s mými rodiči, nemůžu se k nim vrátit. Bojím se, že bych jim něco udělala,´ dopověděla smutně.

„Tak to mě mrzí,“ pohladila jsem jí po vlasech.

,V pohodě. Už jsem se z toho dostala,´ řekla a objala mě. Bylo to tak nečekané, ale nic jsem nenamítala a objetí jsem jí oplatila. Došlo mi, že tohle je teď má rodina.

SHRNUTÍ

1. kapitolka - 2. kapitolka - 3. kapitolka

Prosím moc o komentáře. I ty negativní ;)

Autor: Amicale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmrtelné dítě 2. kapitolka (bonus):