Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - 2. kapitola - Louka

17.02.2012 (21:15) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1652×

II. kapitola – LOUKA

Další den jsem chtěla vyrazit do města hned ráno. Plány mi ale pokazilo počasí. Co jiného jsem mohla ve Forks čekat, že? Pršelo celé dopoledne. Čas jsem si krátila především čtením nebo malováním. Nemohla jsem se dočkat, až budu moct zase pokračovat v „obhlídce,“ jak začal mým výletům táta s oblibou říkat. Nakonec jsem se přece jen dočkala – kolem druhé hodiny se počasí trošku vyjasnilo.

Popadla jsem kolo a vyrazila. Znovu jsem se lidí ptala, kudy se dostanu do centra, a nakonec jsem ho našla. Centrum nebylo velké, bylo to především malé náměstí, kolem kterého byly do kruhu postavené různé obchody jako supermarket, trafika, papírnictví atd. Jako první jsem navštívila infocentrum, kde jsem si vzala plánek Forks. Alespoň už teď nebudu pořád bloudit, pomyslela jsem si. Když už jsem se chtěl sebrat a jet někam jinam, všimla jsem si malé kavárničky. Najednou jsem dostala hroznou chuť na svou denní dávku kofeinu. Rozhodla jsem se dát si na chvíli pohov, a tak jsem si v kavárně objednala velké latté. Když jsem tak seděla a usrkávala horkou kávu, napadlo mě prozkoumat nový plánek města. Přejížděla jsem očima po všech těch uličkách, jejichž názvy mi vůbec nic neříkaly a pak jsem pohledem spočinula na dlouhém bílém čtverečku, u kterého byl drobnými písmenky popisek: Střední škola ve Forks. To by mohla být moje další zastávka, napadlo mě. Dopila jsem kafe, nasedla na kolo a vyjela.

Když jsem ke škole dorazila, zaplavil mě zvláštní pocit, že to tady znám i když jsem tady nikdy nebyla. Rozhlížela jsem se kolem a došlo mi, že je tahle škola úplně stejná, jako je popsaná v knize.

Na první pohled se nepoznalo, že je to škola; jenom cedule, na které stálo Střední škola ve Forks, mě přiměla zastavit. Byla to skupina podobných domů vystavěných z kaštanově hnědých cihel. Kolem rostlo tolik stromů a keřů, že jsem napřed neviděla, jak je veliká.

Takhle Bella popisovala školu, když ji poprvé spatřila. Stephanie Meyerová tu někdy musela být, pomyslela jsem si, jinak si to nedokážu vysvětlit. Přejížděla jsem pohledem cihlové budovy obklopené hromadou stromů. Nechala jsem kolo před nejbližší budovou, která měla nade dveřmi ceduli Přijímací kancelář a vydala se obhlédnout terén. Na školních pozemcích nikdo nebyl, protože všichni studenti se škole o prázdninách samozřejmě obloukem vyhýbali. Škola nebyla vlastně ničím zajímavá a já jen tak chodila kolem jednotlivých budov a vrtala mi hlavou podobnost téhle reálné školy s tou školou v knize. Samozřejmě to nebyla žádná velká záhada, protože Stephanie mohla školu opravdu popisovat podle skutečného místa, ale mně to nedalo zkrátka pokoj. Nakonec jsem vytáhla foťák a vyfotila, co se dalo. Pak jsem se sebrala a vyrazila domů. Protože jsem ale měla ještě chvíli čas, rozhodla jsem se vzít to druhou stranou města, tou, ve které jsem ještě nebyla.

Projížděla jsem úzkými uličkami lemovanými malými domky, které vypadaly většinou na chlup stejně. U jednoho z nich jsem se ale zastavila. Měl dvě patra a dřevěný obklad natřený na bílo. Vypadal jako úplně normální dům. To, co mě na něm uchvátilo, bylo jméno na schránce. Stálo tam Swan. Civěla jsem na to krátké slovo jako péro z gauče. Přišlo mi neuvěřitelné, že by tohle mohl být dům Swanových. Nejspíš to bude jenom tahák na fanoušky, jako jsem já, pomyslela jsem si, když jsem se z toho šoku vzpamatovala. Uvnitř domu nikdo nebyl, a tak jsem znovu vytáhla foťák a začala mačkat spoušť jako šílená. Pak jsem ho zastrčila do kapsy, nasedla na kolo a rozjela se domů, protože zase začínalo pršet.

Jakmile jsem přišla do svého pokoje, hodila jsem mokré oblečení na topení a usedla ke stolu. Vzala jsem tužku a papír, a aniž bych o čemkoli přemýšlela, začala jsem kreslit. Myslela jsem na to, co jsem dneska viděla. Přišlo mi to neuvěřitelné. Samozřejmě byly moje úvahy bláhové už z principu. Zdejší školu Stephanie určitě na vlastní oči viděla a dům Swanových mohl být opravdu jen lákadlem pro fanoušky nebo mohl ve Forks třeba bydlet ještě jiný Swan, i když to by byla vážně velká náhoda. Nebylo to však nemožné. Něco mi ale říkalo, že v tom vězí něco jiného.

Po chvíli zmatených úvah jsem se podívala na papír. Moje ruka tam vykouzlila obraz dvou budov – Střední školy ve Forks a onoho domu s bílou fasádou. Tyhle dvě budovy byly  na obrázku jediné barevné. Pozadí tvořily černobílé lesy a bouřková mračna a hlavně dvě postavy, které jsem moc dobře znala – Edward a Bella. Zkoumavě jsem se na obrázek zadívala. Pak jsem se rozhodně zvedla od stolu – nemělo cenu přemýšlet nad nesmysly.

Když jsem  ten večer ležela v posteli a pokoušela se navzdory kapkám deště hlasitě bubnujícím na okno usnout, myšlenky mi opět zavítaly k mým dnešním zážitkům a k mému obrázku. Tahle „záhada“ mi nedala spát. V duchu jsem se okřikla. Jsem jako malé dítě, které se zabývá úplnými hloupostmi. Ještě hodinu jsem se jen tak převalovala po posteli. Nakonec jsem se rozhodla. Zítra se pokusím přijít na to, jestli jsou moje úvahy oprávněné. V hlavě se mi začal splétat plán zítřejšího dne.

Další den ráno už nepršelo, takže jsem neváhala a hned po ranní hygieně a snídani jsem vyběhla z domu, popadla kolo a vyjela.

Cestu k obchodu s turistickými potřebami, kam jsem měla namířeno, jsem našla snadno, protože jsem ji už uměla nazpaměť, jak jsem strávila téměř celou předešlou noc tím, že jsem ho na plánku hledala. Když jsem k němu dorazila, koupila jsem si od usmívající se prodavačky plánek zdejších turistických cest. Když jsem ho venku na lavičce před obchodem otevřela, zajásala jsem, protože neobsahoval pouze vyznačené stezky a vyhlídky, ale také označoval přírodní útvary, jezera a hlavně lesní mýtiny a palouky. Ano, hádáte správně, dnes se pokusím o něco naprosto absurdního – pokusím se najít Edwardovu louku. Našla jsem si na plánku začátek nejbližší z turistických cest a opět jsem nasedla na kolo.

Svůj dopravní prostředek jsem nechala u jednoho stromu v lese, o kterém jsem doufala, že si ho všimnu, až se sem budu vracet. Vyrazila jsem po stezce značené zelenou značkou. Po cestě jsem dávala pozor na jakékoli odbočky z hlavní cesty, které by mohly vést k hledanému cíli. Skoro všechny ale po několika metrech končily, nebo se ztrácely v hustém porostu kapradin. Zvláštní pozornost jsem věnovala cestičkám, které vedly v blízkosti nějakého bílého flíčku na mapě, který představoval volný prostor. Většinou to ale byly pouze mýtiny plné pařezů, nebo nezalesněné části skalního města. Každou odbočku, na kterou jsem narazila, jsem si tužkou označila do mapy.

Někdy kolem druhé hodiny odpolední jsem dostala pořádný hlad, a tak jsem se posadila na nejbližší kámen a z batohu vytáhla svačinu. Řekla jsem mamce, ať na mě s obědem nečeká.

Když jsem se najedla, vydala jsem se dál. Zelená stezka po chvíli napojovala na červenou. Ani s tou jsem ale neměla úspěch.

Nakonec jsem se vrátila domů a byla jsem pevně odhodlaná zítra pokračovat.

Další den jsem už měla větší štěstí. Stalo se to vlastně díky náhodě.

Ráno mě probudilo kupodivu silné světlo, které vycházelo z mého okna. Vstala jsem a roztáhla záclony, které ho překrývaly. Zaplesala jsem. Venku bylo na Forks perfektní počasí. Sluníčko na mě pomrkávalo z oblohy a já si musela před jeho jasným světlem zastínit oči. Dnešek vypadá na bezva den.

Tentokrát jsem si pro svůj start vybrala o něco vzdálenější místo. Vydala jsem se po modře značené stezce, která kus cesty vedla spolu s červenou. Po dvou kilometrech se ale červená od modré odpojovala.

Používala jsem stejnou strategii jako předchozí den -  tužkou jsem si do mapy zakreslovala nalezené stezky. Poprvé jsem zaváhala u malinké cestičky, která nebyla na zablácené cestě dobře vidět, a bylo dost možné, že se po několika metrech ztratí úplně. Přemýšlela jsem, jestli se po ní mám vydat, a nakonec jsem se rozhodla, že tím nic nezkazím. Kupodivu byla celkem dlouhá a dovedla mě k malému potůčku. Zurčení vody mi bylo příjemné, a tak jsem se rozhodla si tady trochu odpočinout. Potom jsem se vydala zpátky. Zahnula jsem na první odbočce, kterou jsem potkala v domnění, že povede zpět na hlavní cestu. To jsem se ale mýlila. Byla to zatáčka, které jsem si prve nevšimla. Uvědomila jsem si, že jdu asi špatně, až když jsem nikde neviděla modré značení. Pokoušela jsem se vrátit, ale hlavní cestu jsem nenašla. Zkoušela jsem na mapě zjistit, kde asi tak jsem, ale neměla jsem ponětí, kde jsem špatně zabočila, takže jsem ani nevěděla, kde teď bloudím. Už jsem byla opravdu zoufalá a přemýšlela, co si počnu dál.

A pak jsem před sebou uviděla jasné světlo. Pomyslela jsem si, že tam bude nejspíš les končit. Vykročila jsem k té záři a přemýšlela, jestli tam potkám nějaké lidi, kteří by mi poradili, kde jsem. Po chvíli chůze mi ale bylo jasné, že to nebude konec lesa. Rozběhla jsem se k tomu jasnému světlu. Odhrnula jsem poslední větve a... ocitla se na nejkrásnějším místě, které jsem kdy spatřila.

Louka byla dokonale kruhová. Stromy kolem jako by vytvářely neprostupnou barikádu a oddělovaly ji od zbytku lesa. Jako kdyby tohle byl úplně jiný svět. Tráva na ní byla hebká a zelená a posetá pestrým kvítím. Sluneční paprsky ji ozařovaly jasným, oslnivým světlem, které mě zpočátku téměř oslepilo. Tak velký rozdíl mezi jím a přítmím lesa byl. Úplně uchvácená tou nevinnou krásou kolem jsem kráčela vpřed. Našlapovala jsem téměř jen na špičky, protože jsem se bála, abych to dokonalé místo neporušila. Byla jsem si stoprocentně jistá, že tohle musí být předloha Edwardovy louky v knížce.

S posvátnou úctou, která mě naplňovala, jsem se posadila na měkkou trávu doprostřed louky. Tráva nebyla mokrá, jak jsem čekala, a tak jsem se do ní natáhla a chvíli jen tak sledovala mraky plovoucí na obloze a přemýšlela, čím jsem si tohle štěstí zasloužila. Pak jsem sáhla do batohu, do kterého jsem si doma zabalila všechny potřebné věci a vytáhla černou knížku s obrázkem rukou držících červené jablko - Twilight. Možná vám to bude připadat zbytečné a pošetilé, že jsem se s ní táhla až sem, ale já jsem v hloubi duše věřila, že se mi povede tuhle louku najít – a co jiného dělat na Edwardově louce, než číst si příběh, ve kterém byla tak důležitým místem? Nalistovala jsem stránku, na které jsem předevčírem přestala číst, a usmála se. Byla to zrovna ta část příběhu, kdy se Bella poprvé octne na této louce a poprvé uvidí Edwarda na slunečním světle. Začetla jsem se do knihy...

„To už jsme tady?“ žertovala jsem a na oko jsem se mračila.

„Skoro.“ Usmál se nad změnou mé nálady. „Vidíš to světlo před sebou?“

Nakoukla jsem do hustého lesa. „Hm, měla bych?“

Usmál se. „Možná je trochu brzy na tvoje ano.“

„Čas na návštěvu optika,“ zamumlala jsem. Jeho úsměv byl zřetelnější.

Ale po dalších několika metrech jsem už i já viděla, jak se mezi stromy před námi prosvětlilo a zářilo to žlutě, už ne zeleně. Zrychlila jsem tempo, moje nedočkavost rostla s každým krokem. Nechal mě jít první a tiše mě následoval.

Došla jsem až k tomu světlu a přes poslední kousek kapradin jsem vstoupila na nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Louka byla malá, dokonale kulatá a rostlo na ní plno kvítí – fialového,  žlutého a měkce bílého. Někde blízko jsem slyšela bublající hudbu pramínku. Slunce bylo přímo v nadhlavníku, osvětlovalo mýtinu září máslově zlatého jasu. Pomalu jsem v posvátné úctě kráčela měkkou trávou, pohupujícími se květinami a měkkým, zlatavým vzduchem. Pootočila jsem se, aby se kochal se mnou, ale nestál tam, kde jsem ho čekala. Otočila jsem se dokola, náhle vyděšená, a hledala ho. Nakonec jsem ho uviděla, pořád pod hustým baldachýnem na kraji mýtiny, jak se na mě obezřetně dívá. Až pak jsem si vzpomněla na to, co mi krása louky vymetla z hlavy – na Edwardovu záhadu se sluncem, kterou mi slíbil objasnit.

Ale jak Bella reagovala na třpyt Edwardovy pokožky, jsem se už nedočetla (i když jsem to samozřejmě věděla – tuhle knížku jsem četla minimálně po sté), protože jsem náhle měla zvláštní pocit, že mě někdo pozoruje. Přímo jsem na sobě cítila cizí oči, které mě musely doslova propalovat pohledem. Uvědomila jsem si taky, že zpěv ptáků, kteří mi do teď dělali společnost, utichl a z louky zmizelo i těch pár motýlů, kteří sedali z květiny na květinu. Zvedla jsem oči od knihy a rozhlédla se. Na louce nikdo nebyl a ani ve stínech stromů jsem nikoho neviděla. Pomyslela jsem si, že to nejspíš bylo nějaké zvíře, nic, kvůli čemu bych se měla znepokojovat.

Pokusila jsem se opět začíst do knihy, ale nedokázala jsem vnímat slova, po kterých moje oči klouzaly – nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že tu nejsem sama. Po chvíli jsem uslyšela po své pravé ruce praskot větvičky, jako by na ní někdo šlápl, a šustění listí. Okamžitě jsem se po tom zvuku otočila. Nikdo tam ale nebyl. Zvedla jsem se a obezřetně vykročila směrem, odkud se praskot ozýval. Překročila jsem tu pomyslnou hranici mezi lesem a tou kouzelnou loukou, ze které se mi vůbec nechtělo. Něco mě ale táhlo za původcem toho zvuku. A pak jsem ho spatřila.

Byl to chlapec, přibližně tak starý jako já. Přejela jsem ho pohledem od hlavy až k patě. Byl vysoký a svalnatý – ale ne jako ti svalovci z obálek časopisů pro kulturisty, spíš jen tak přiměřeně a působilo to naprosto přirozeně. Co ale nepůsobilo vůbec přirozeně, byla jeho bílá kůže. Přejela jsem očima po jeho tváři. Měl ostře řezané rysy, dokonalé rty, rovný nos, hezky tvarované oči. Když jsem na nich spočinula pohledem, zalapala jsem po dechu. Měly barvu topazu a přímo vířily zájmem! Pak jsem si všimla, že pod nimi se vyjímaly nafialovělé kruhy, jako by už bůhví jak dlouho nespal. Ani jsem se nemusela dívat na ledabyle rozcuchané, přesto perfektně vypadající bronzové vlasy, abych věděla, s kým mám tu čest. Tu andělsky krásnou tvář bych poznala i ve spaní. Edward Cullen. Nevěřila jsem svým očím, přišlo mi to nemožné, neuvěřitelné. Edward Cullen byl pro holky na celém světě princ na bílém koni, který ožíval v jejich snech. Jak je možné, že zrovna já jsem ho potkala? Pokud samozřejmě nespím, nebo už z toho všeho nejsem blázen.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou v několika vteřinách. S překvapením jsem si uvědomila, že on si se stejným zájmem prohlíží mě. Cítila jsem, jak se mi hrne do tváří krev. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem několik minut (i když mě to připadalo jako několik hodin) jen tak stála a pozorovala ho. On také mlčel, dělal to samé. Pak už jsem to napjaté ticho nemohla vydržet a pípla jsem:

„Ahoj.“ Opět jsem zrudla. Připadalo mi to hrozně divné. Ale co bych asi měla říct klukovi, který je má imaginární láska už pět let?

„Ahoj,“ řekl s drobným náznakem úsměvu, ale jinak vypadal stejně zaskočený jako já, i když jsem absolutně nechápala proč. Když jsem uslyšela jeho sametový, melodický hlas, moje srdce vynechalo jeden úder a pak se rozjelo takovou rychlostí, jako bych právě uběhla maratón. Asi jsem reagovala trochu přehnaně, ale ještě pořád jsem byla z tohoto nečekaného setkání v šoku.

„Ty jsi Edward Cullen, že jo?“ zeptala jsem se inteligentně a nejradši bych si vlepila facku.

„Ano,“ přisvědčil. „My se známe?“ zeptal se, na rozdíl ode mě úplně klidně. Moje srdce mi chtělo zase na okamžik vypovědět službu, ale já jsem se vzchopila. Nemělo cenu si tady hrát na nějakou citlivku. Když jsem si ale uvědomila, že nejspíš slyší všechno, co se mi honí hlavou, zase jsem zrudla. A dost, budu se k němu chovat jako k úplně normálnímu člověku, i když jsem věděla, že člověk není a normální už vůbec ne.

„Já tebe ano, ale ty mě stoprocentně neznáš,“ odpověděla jsem a snažila jsem se, aby to vyznělo naprosto klidně a přátelsky. Vypadal překvapeně.

„A kdo jsi?“ zeptal se.

„Jmenuji se Valerie, ale přátelé mi říkají Vall.“ Podala jsem mu ruku. Chopil se jí a já jsem se celá zachvěla. A rozhodně se to netýkalo pouze jeho chladné a tvrdé pokožky. Okamžitě však ruku zase stáhl.

„Odkud mě znáš?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem, což mě potěšilo. Popravdě jsem netušila, proč se se mnou vůbec baví.

„Ty to nevíš?“ zeptala jsem se také s nepředstíraným údivem.

„A měl bych?“

„No, asi jo,“ odpověděla jsem. Přemýšlela jsem, jestli si ze mě nedělá legraci. Přece nemůžu být první holka, která se tu objeví a je z něj úplně paf.

„Tak to jsem asi na něco hodně důležitého zapomněl. Můžeš mi to prosím připomenout?“ řekl a blýskl po mně svým pokřiveným úsměvem. Nedivila jsem se, že z něj byla Bella v sedmém nebi – já byla taky.

„To je dlouhá historie.“

„A jak si vůbec našla tuhle louku?“

„To je taky dlouhá historie.“ Mávla jsem nad tím rukou.

„No... já mám čas.“

„Tak jo,“ řekla jsem a popravdě jsem se tetelila blahem. Jenom jsem doufala, že to na mě není moc znát. Otočila jsem se na podpatku a vydala jsem se k louce. Po pár krocích jsem si ale uvědomila, že mě nenásleduje. Obrátila jsem se k němu a zjistila, že stojí pořád na stejném místě a poprvé vypadal trochu nesvůj.

„Ty nejdeš?“ zeptala jsem se a kývla hlavou směrem k louce.

„Víš, já... nemyslím, že to je dobrý nápad.“ To jsem nechápala. Pak jsem si ale všimla, jak těká pohledem mezi mnou a prosluněným paloukem za mými zády, a došlo mi, v čem je problém.

„V pohodě, já to tvé tajemství znám,“ řekla jsem. Jakoby tím bylo všechno vyřešeno, chtěla jsem se zase otočit. Ale jeho hlas mě zastavil:

„Jaké tajemství?“ zeptal se překvapeně. To už jsem si vážně připadala jako blb. Teď si ze mě musel stoprocentně dělat srandu.

„No, přece to hlavní.“ Další inteligentní odpověď.

„Nevím, o čem mluvíš.“ Poprvé od chvíle, kdy jsem ho viděla, ve mně zahlodal červík pochybností. Je to opravdu on? Stačil mi ale jediný pohled na jeho světlou kůži, dokonalou tvář a zlaté oči, abych si byla jistá, kdo přede mnou stojí. Musí to být on. A když už jsem u těch úžasných karamelově hnědých očí, všimla jsem si v nich drobného stínu obav – a to ho prozradilo. Určitě věděl, o čem je řeč. Jenom jsem pořád nechápala, proč se tak diví tomu, že to o něm vím.

„Přeci o tom, že jsi upír,“ řekla jsem a asi to vyznělo trochu víc bezstarostně, než jsem měla v úmyslu. Edward vytřeštil oči a zíral na mě, jako bych právě spadla z Měsíce.

„Jak to víš?“ zeptal se a stále mě sledoval nedůvěřivým, přesto stále zvědavějším pohledem.

„To teď ví přece skoro každý,“ řekla jsem, jako by to byla úplná samozřejmost.

„Tak to mi budeš muset opravdu vysvětlit.“ Jeho hlas zněl vážně a já pořád nechápala, čemu se diví.

„Jo, ok. Takže jdeš?“ Jen téměř nepostřehnutelně přikývl a došel ke mně. Když jsme překračovali hranici mezi stínem a světlem, zatajila jsem dech. Pousmál se, ale jinak nereagoval. Jakmile se ocitl na sluníčku, zrychlil se mi srdeční puls. Byla to neuvěřitelná podívaná. Sluneční paprsky tančily po Edwardově kůži, která vypadala jako posetá drobnými diamanty. Ten lesk mě oslepoval. Zůstala jsem stát na místě a užasle sledovala tu krásu, která mě přímo hypnotizovala.

„Myslel jsem, že to víš,“ řekl Edward a pobaveně se usmíval, když viděl můj nevěřícný výraz.

„Jo, vím. Ale zase tak běžně se s upíry nevídám, víš?“

„Tak pozor, ať mi tady neomdlíš.“ To určitě reagoval na mé splašené srdce. Moje líce zase nabraly nachovou barvu.

„Určitě bych nebyla první,“ zamumlala jsem si pod nos. On to ale samozřejmě slyšel.

„Co já vím, tak byla, protože na sluníčku mě viděl jenom jeden člověk a ten...“ Náhle zmlkl a zadíval se mi do očí. Všimla jsem s v nich jakéhosi stínu, který tam předtím nebyl. Pak jsem uhnula pohledem a posadila se na zem, vedle svého batohu a knížky. Udělal to samé. Chvíli panovalo jen nervózní ticho (alespoň z mé strany nervózní).

„Takže... co o mně víš?“ zeptal se konečně.

„Prakticky všechno,“ odpověděla jsem klidně.

„Co všechno?“

„Prostě všechno. Teda alespoň to, co věděla Bella.“

„Ty víš o Belle?“ zeptal se překvapeně. Při zmínce o Belle jsem si v jeho očích znovu všimla na kratičký okamžik toho zvláštního stínu, který jsem nedokázala identifikovat.

„Ano. A vím i o tvé rodině, o vaší minulosti, o vašich lidských životech, vztazích...“

„Dobře, nejdřív mi řekni, odkud to víš.“ Evidentně ho to hodně zajímalo. Teď už bylo vyloučeno, že by to byl nějaký vtip. Myslel to vážně.

„Přečetla jsem si Stmívání a hned několikrát.“ Řekla jsem to, jako by na tom nebylo vůbec nic složitého.

„Přečetla sis co?“ Tentokrát jsem zůstala vyjeveně civět já. On neví o Stmívání? Tím by se všechno vysvětlovalo.

„Ty neznáš Stmívání?“

„Nic mi to neříká.“

„Páni. To je zvláštní.“

„Co je zvláštní?“

„Že to neznáš.“ Zhluboka jsem se nadechla a začala, ještě než stačil cokoli říct. „Dobře, tak to bude na dlouho. Stmívání je první část čtyřdílné ságy. Ty s Bellou jste jejich hlavními postavami. Je v ní všechno od Belliného příjezdu do Forks, až po dobu, kdy jste ochránili Renesmé před Volturiovými...“

Mluvila jsem dlouho a Edward jen mlčky poslouchal s nevěřícným výrazem. Bylo to zvláštní, poučovat o něčem sečtělého, světaznalého upíra. Ještě zvláštnější ale bylo, že mi připadalo, že ho znám už hrozně dlouho, i když jsme se vlastně seznámili před několika minutami. Každé jeho gesto, každý pohled mi připadal povědomý, protože přesně takhle jsem si ho představovala. To je neuvěřitelné, co může jedna sága udělat s šestnáctiletou holkou. Celou tu dobu, co jsem mluvila, jsem visela očima na jeho jiskřivé kůži, na kterou jsem si stále nemohla zvyknout, nebo na těch božích zlatých očích. Za tu chvíli jsem si však stačila všimnout něčeho zvláštního. Připadalo mi, že ho něco trápí, a když jsem vyprávěla obsah Stmívání, bylo to ještě zřetelnější.

„Takže chceš říct, že v té knížce je o nás všechno?“ zeptal se, když jsem domluvila. Přikývla jsem. „A jak je ta knížka oblíbená?“ otázal se se svraštěným obočím.

„No, popravdě, ta knížka je hit. Do tebe i do Jacoba jsou zblázněné miliony holek po celém světě.“

„A ty mezi ně taky patříš?“ zeptal se a šibalsky se usmál. Zčervenala jsem.

„Přirozeně,“ odpověděla jsem rudá jako rak. Znovu se zasmál. Abych přerušila náhlé ticho, vyhrkla jsem:

„První díl mám tady.“ Vzala jsem do ruky Stmívání a ukázala mu ho. Se zájmem se na něj zadíval a pak natáhl ruku a chtěl si ho ode mě vzít. Já jsem však zaváhala a dala knihu z jeho dosahu. Podíval se na mě s vytaženým obočím.

„No, víš, ta knížka je psaná z pohledu Belly. Nevím jestli by chtěla, abys to četl.“ Jeho oči zase potemněly, když jsem se o Belle zmínila. Něco není v pořádku, pomyslela jsem si. „Ne, že by tam o tobě snad psala něco špatného, ale stejně.“ Pokrčila jsem rameny. Pousmál se.

„Slibuju, že nebudu nic číst,“ řekl a znovu se natáhl po knížce. Tentokrát jsem mu ji podala. Přimhouřila jsem oči, když knihu ledabyle prolistoval. Pak se zastavil na jedné stránce a já jsem mu knihu chtěla zabouchnout před očima.

„Nic nečtu!“ ujistil mě s úsměvem a dal ruce nad hlavu, jako když se vzdává. Oba jsme se rozesmáli. Začínají mezi námi tát ledy, pomyslela jsem si. I když mě vůbec neznal, připadalo mi, že mu moje přítomnost nebyla nepříjemná. Edward se vrátil na titulní stránku knihy a přejel prsty po jméně spisovatelky.

„Stephenie Meyerová...“ řekl zamyšleně. „Já ji znám. S rodinou jsme se s ní setkali v Londýně asi před padesáti lety. Je to taky upírka.“ Při poslední větě jsem vytřeštila oči a zírala na něj.

„Steph je upírka?“ Přišlo mi to totálně absurdní, i když to bylo vlastně logické. Kdo jiný než upír by mohl popsat upíří svět?

„Ano. Carlisle si s ní do teď píše a...“ Najednou zmlkl, jako by mu něco došlo. „Samozřejmě!“ vykřikl. Já jsem ho jen nechápavě sledovala. Když se neměl k vysvětlování, zeptala jsem se:

„Co je samozřejmé? Já nečtu myšlenky jako ty, takže tvoje myšlenkové pochody vážně neznám.“ Zasmál se.

„Stephenie má dar. Stačí jí jen jméno upíra nebo člověka a už si o něm dokáže zjistit, co potřebuje. Dá se říct, že se do něj vtělí a na okamžik vnímá svět jeho očima. Carlisle jí určitě napsal o mně a o Belle a to jí stačilo.“

„Takže chceš říct, že se ‚vtělila’ do Belly a začala podle toho psát knížku?“ Přikývl.

„Steph vždycky bavilo psaní a teď, když měla námět na román... Divím se, že jí to u Volturiových prošlo.“ Rozhostilo se ticho. Slunce dál pableskovalo na Edwardově kůži a já ho pozorovala, stále uchvácená jeho krásou. Edward se jen pohodlně natáhl do měkké trávy a zavřel oči. Byl to on, kdo po chvíli prolomil mlčení.

„Povídej mi něco o sobě,“ řekl. To jsem nečekala.

„Co bych měla říkat?“

„Cokoli.“

Začala jsem tedy mluvit a odpovídala jsem na jeho jednoduché otázky, jako kde bydlím a kam chodím na školu. Myšlenkami jsem však byla jinde – přemýšlela jsem nad tím stínem, který se mu mihl po tváři kdykoli zaznělo Bellino jméno. Věděla jsem, že to není dobré znamení. Něco se muselo stát. Rozhodla jsem se, že se ho na to zeptám. Ale až později.

„Můžu se teď na něco zeptat já?“ otázala jsem se.

„Hmm,“ zabručel stále se zavřenýma očima. Tahle nepochopitelná mužská komunikace se asi bohužel nevyhnula ani upírům. Brala jsem to jako ano a tak jsem pokračovala.

„Proč se mě na to všechno ptáš? Chci říct, čteš myšlenky, nepotřebuješ mé odpovědi.“ Otevřel oči, posadil se a upřel je na mě.

„Nedokážu ti číst myšlenky.“ Po tomhle oznámení se opět rozhostilo ticho. Já na něj zůstala nevěřícně hledět a on mi pohled oplácel.

„Takže kdybych... kdybych byla upír, měla bych štít?“ zeptala jsem se, i když odpověď jsem znala. Je to přece Bellin dar...

„Ano, myslím, že ano. Ale ne takový jako má Bella, protože žádný upíří dar není shodný. Určitě to bude ale něco podobného. To, že jsem ti nedokázal přečíst myšlenky, byl taky důvod, proč jsem hned neodešel, když jsem si tě tu všimnul. Zpočátku jsem myslel, že...“ Náhle se ale odmlčel a uhnul pohledem. Já ale věděla, co chtěl říct. Teď přišla ta chvíle, kdy jsem se ho mohla zeptat, jak je to mezi ním a Bellou.

„Edwarde,“ začala jsem rozvážně, „kde je Bella? Myslela jsem, že sem chodíte spolu.“ Pokusila jsem se skrýt hlavní důvod své otázky za pouhou zvědavost, ale myslím, že mě prokoukl. Znovu se na mě podíval a přímo se do mě vpíjel pohledem.

„Už jsme tu spolu hodně dlouho nebyli,“ přiznal.

„Proč? Co se stalo?“ pobízela jsem ho jemně, když se neměl k bližšímu vysvětlení.

„To je dlouhá historie.“

„Já mám čas,“ zopakovala jsem bez jakékoli stopy po humoru větu, kterou původně řekl on. Edward zaváhal. Sklopil oči k malému fialovému květu, se kterým si pohrával svými dlouhými prsty. „Pochopím, když mi to nebudeš chtít říct. Sotva mě znáš a...“ Vzhlédl a já jsem zmlkla. Podívala jsem se mu do očí, ve kterých jsem zahlédla ten zvláštní stín, který se rychle zvětšoval. Teď už jsem věděla, co byl ten stín zač. Byla to smutná vzpomínka.

„Byli jsme na návštěvě v Denali,“ začal vyprávět tichým, smutným hlasem. „Všichni jsme to považovali za přátelskou návštěvu. Všichni, až na jednu z nás. Tanya...“ A jéje, pomyslela jsem si, jakmile s tím má něco společného Tanya, tak to není dobré. Až moc dobře jsem si vzpomínala na její zájem o Edwarda. „Ona objevila nový dar. Nikomu o něm neřekla, ani svým sestrám ne. Díky tomu daru dokáže ovládat druhé, vsugeruje jim nějakou myšlenku a oni za ní jdou. Když ti řekne, abys vylezla na strom, tak na něj prostě vylezeš a vůbec nepřemýšlíš nad tím proč. Tuhle svoji schopnost na mě použila hned, jakmile jsme přijeli. Vnutila mi touhu s ní trávit čas. A já dělal to, co chtěla. Bylo to, jako kdybych žil jen proto, abych byl s ní. Jenže když jsem byl s Tanyou, zanedbával jsem Bellu i Renesmé. Bella mi to hodně dlouho tolerovala. Často se mě snažila vytáhnout někam ven, nebo mě žádala, abych trávil trochu víc čau s naší dcerkou. Já ji ale vždycky odbyl, že teď mluvím s Tanyou. Bella je tolerantní, ale ani ona není dokonalá. Po čtrnácti dnech mé poblouzněnosti po Tanye toho měla tak akorát dost. Hrozně jsme se pohádali a dopadlo to tak, že se Bella sebrala, vzala Nessii a odešla.“ Tahle poslední věta se mnou zamávala víc, než bych čekala. Cítila jsem, jak se ve mně zhroutila jakási vnitřní jistota. Láska Edwarda a Belly by měla být věčná, nejlepší příklad opravdové lásky, která překoná všechny překážky. Lásky, o které touží všechny holky, když večer zavřou oči.

„Kam šla?“ zeptala jsem se potichu.

„Nevím, neříkala to. Řekla jen, že tohle už odmítá dál trpět. Trvalo mi ještě několik dní, než se mi povedlo se Tanye vzepřít. Jakmile jsem měl vlastní vůli, odešel jsem odtamtud a vydal se do Forks. Doufal jsem, že tam Bellu najdu, ale nebyla tam. Všechny její věci byly pryč, stejně jako věci Nessie.“

„A proč s tím někdo něco neudělal? Proč Tanye někdo něco neřekl? Carlislem nebo Alice přece mohli...“

„Oni to nevěděli. Tanya to nikomu neřekla. Nikdo nevěděl, co se se mnou děje.“

„Edwarde, to je mi líto, vážně,“ snažila jsem se ho utěšit.

„Jo, to mně taky. Protože kdybych...kdybych byl silnější, kdybych dokázal Tanyu prokouknout dřív, nic z toho by se nemuselo stát a Bella by...“

„Ne, ne, ne, ne, ne. Takhle nesmíš vůbec přemýšlet,“ přerušila jsem ho rychle. „Ty za to nemůžeš, nebyla to tvoje vina.“

„Myslíš?“ zeptal se a upřel na mě pohled.

„Vím to,“ odpověděla jsem jistým hlasem. Podívala jsem se mu do zlatých očí a spatřila v nich směsici různých emocí, nedokázala jsem je ale identifikovat. Byla to snad naděje, co mu v nich vířila? S očima stále upřenýma do těch jeho jsem se k němu přisunula blíž a nevědomky jsem položila svou dlaň na jeho ruku.

A najednou byl pryč. Překvapeně jsem se rozhlédla kolem a nakonec jsem ho spatřila stát ve stínu rozložitého cedru na druhé straně louky.

„Promiň,“ hlesla jsem provinile. Nedošlo mi, že bych neměla být tak blízko.

„Dej mi minutku,“ řekl. „Už jsem si odvykl být tak blízko člověka.“

„Ale nejsem tvůj pěvec, že ne?“ Plácla jsem tu otázku úplně bez rozmyslu a teď bych si za ní nejradši dala facku.

Rozesmál se. „Ne, nejsi.“ Oddychla jsem si. Jak bych jím taky mohla být. Jsme s Bellou jako oheň a led. Já mám na rozdíl od ní ráda sporty a tanec. Jsem ráda mezi lidmi, mám ráda oslavy a zábavu na nich. Navíc jsem modrooká blondýna. Jediné, co máme společné je náš dar.

„Jsi Belle podobná víc, než si myslíš,“ poznamenal náhle Edward. Už byl zase u mě.

„A víš určitě, že mi nedokážeš číst myšlenky?“ Oba jsme se rozesmáli.

„Můžu tě doprovodit domů, jestli chceš,“ nabídl mi Edward, když jsme se o dvě hodiny později loučili u začátku modře značené cesty.

„Ne, to je dobrý. Pojedu na kole,“ řekla jsem a kývla ke svému bicyklu. Pak jsem si všimla, že si mě prohlíží od hlavy k patě.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic já jen... Díky.“

„Za co mi děkuješ?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Nevím. Za hezky strávené odpoledne, za to, že jsi mě vyslechla,“ pokrčil rameny.

„Taky ti děkuju.“

„Za co?“ Teď vypadal překvapeně on.

„Za to, že jsi neodešel, když si viděl, že na louce někdo je. Díky tomu se mi splnil sen.“

„Přála sis sama strávit odpoledne s nebezpečným upírem?“ zeptal se a nevesele se zasmál.

„Na tom není nic k smíchu,“ řekla jsem dotčeně, ale cukaly mi koutky.

„Jo, to máš asi pravdu.“

Ještě chvíli jsme se na sebe mlčky dívali a pak jsem tiše řekla: „Už budu muset jít.“

„Jo,“ přikývl. Řekl to stejným tónem jako já. Nasedla jsem na kolo a nasadila si přilbu.

„Tak ahoj,“ řekla jsem, i když  se mi do toho vůbec nechtělo.

„Ahoj,“ zopakoval po mně. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem pocit, že v jeho hlase slyším smutný podtón. Beze slova jsem vyjela. Doufala jsem, že se ještě někdy uvidíme. Když jsem se pak před zatáčkou otočila, už tam nebyl.

Když jsem doma seděla u stolu s tužkou v ruce, ještě pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co se před několika okamžiky stalo. Pak jsem začala svěřovat svoje myšlenky skicovému papíru, který ležel předem mnou. Moje ruka se jistě rozběhla po papíře a tužka na něm zanechávala čáry, které postupně vykreslovaly nádhernou kruhovou louku lemovanou prastarými rozložitými stromy, posetou pestrým kvítím a zalitou zlatavým slunečním světlem. Celou tuhle přírodní krásu však zastiňoval svou dokonalostí chlapec sedící uprostřed louky. Měl bronzové vlasy, zlaté oči a na tváři se mu zračil zasněný výraz. Jeho kůže jiskřila na slunci a vrhala odlesky na okolní stromy.

S originálem naprosto nesrovnatelné, povzdychla jsem si, když jsem se podívala na hotovou kresbu. Tenhle obrázek jsem si nedala do desek  k ostatním, nýbrž jsem ho schovala do šuplíku nočního stolku. Vzpomínky vyblednou, ale na obrazech budou zachovány navěky.

Teď musím být ta nejšťastnější a zároveň ta nejsmutnější holka na světě. S touto myšlenkou a s úsměvem na rtech jsem se odebrala do říše snů...

Jestli jste dočetli tuhle kapitolu až do konce, tak vám gratuluju - je totiž pěkně dlouhá :D. Chtěla bych poděkovat těm několika z vás, kteří u předchozí kapitoly nechali komentář. Vím, že první kapitola nebyla moc čtivá a chytlavá, takže vám ještě jednou moc děkuju.

Zárověň bych vás chtěla poprosit o nějaké komentáře i k téhle kapitolce. Důležité scény, jako je ta v téhle kapitole, mi zrovna dvakrát nejdou, tak bych chtěla vědět, jestli se to dalo alespoň trochu číst :D.

Díky za váš čas,

Lucienne

Pozn. Texty použité v příběhu jsou z knihy Stmívání z kapitol č. 1 (První pohled) a č. 12 (Balancování).

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - 2. kapitola - Louka: