Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen! - Prolog + 1. kapitola - Forks

06.02.2012 (19:45) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2213×

PROLOG

„Vali?“ zavolala na mě mamka z předsíně.

„Hmm?“ zabručela jsem s pusou plnou müsli.

„Máš tu poštu. Ale není tu uvedená zpáteční adresa.“

„To bude z Forks!“ vykřikla jsem, spolkla müsli a vyběhla z kuchyně.

„Ale! Ne tak zhurta!“ napomenula mě mamka, když jsem jí vytrhla dopis z ruky a vyběhla po schodech nahoru.

Vřítila jsem se do svého pokoje a skočila na postel. Srdce mi tlouklo a celá jsem se třásla nedočkavostí. Pak jsem si prohlédla obálku toho dopisu. Zahřálo mě u srdce, když jsem uviděla tím známým úhledným písmem napsané moje jméno: Valerie Nýtková.

 Otočila jsem obálku a usmála se. Přes celou zadní stranu byla tužkou nádherně vykreslená orosená růže. Z toho už se pomalu stává zvyk, pomyslela jsem si. Pokaždé, když si píšeme, si nakreslíme něco na obálku. Pomalu jsem přejížděla prstem po té kresbě.

Potom jsem se zvedla z postele a vyndala jsem z podlahy uvolněná prkna. Já vím, že je to už hodně ohraná skrýš, ale podle mého je pořád nejlepší. Z otevřeného prostoru jsem vyndala jedinou věc, která tam byla – velkou fialovou krabici, na které byl mou rukou psaný štítek: Vzpomínky...

Otevřela jsem ji a z mnoha pro mě cenných věcí jsem vytáhla tu nejcennější -  malou semišovou krabičku. Otevřela jsem ji a vzala do ruky krásný medailonek, který se v ní schovával. Nežij svůj život, žij svůj sen... To bylo ozdobným písmem vyryto na předních dvířkách medailonku. Stiskla jsem ho v dlani. Tenhle šperk jsem už dlouho neměla na krku. Nenosila jsem ho, protože byl pro mě až moc cenný a nosit bych ho měla jenom na jediném místě na světě.

Když jsem se podívala zpátky do krabice, ztratila jsem se v náhlých vzpomínkách, které se mi při pohledu na její obsah vybavovaly - ve vzpomínkách na moje nejlepší prázdniny a vůbec nejlepší dva měsíce mého života...

I. KAPITOLA - Forks

Všechno to začalo devětadvacátého června – dva dny před letními prázdninami. Seděla jsem ve svém pokoji a překreslovala můj oblíbený plakát Stmívání.

„Vali?“ oslovil mě můj táta a celkem zbytečně zaťukal na pootevřené dveře mého pokoje. „Můžu dál?“

„Jasně,“ odpověděla jsem bez rozmyšlení.

„Mám pro tebe překvapení.“

„Jaké?“ zeptala jsem se, ale příliš jsem mu nevěnovala pozornost, protože jsem se soustředila na svou kresbu.

„Můj starý známý se nedávno přestěhoval do Ameriky.“

„Myslíš Martina? To už vím. Jak se má?“

„Dobře,“ odpověděl táta. „Ale jde o to, že se na prázdniny bude vracet do Čech, aby navštívil svou rodinu.“

„A?“ pobízela jsem ho.

„A nabídl mi, jestli bychom si nechtěli půjčit jeho dům, když bude pryč.“

„Jo, to bude bezva. A kde že vlastně bydlí?“

„Ve Forks.“

Zvedla jsem hlavu. Ve Forks? To je úžasné! Sice to nebude žádná dovolená strávená na pláži, ale to vůbec nevadilo. Podívat se do Forks, to jsem si vždycky přála, jako asi každý pořádný fanoušek Stmívání (a to já teda jsem, to si pište).

Vrhla jsem se tátovi kolem krku.

„Věděl jsem, že budeš mít radost.“

„Tati, ty jsi nejlepší! Díky.“

„Nemáš vůbec zač. Odlétáme už zítra, tak už si začni balit. A vezmi si teplé oblečení, je tam zima.“

„Tati, já to přece vím!“

„No jo, já jenom abys nezapomněla,“ řekl s úsměvem a odešel z pokoje.

Jakmile vyšel ze dveří, nechala jsem kresbu kresbou a začala do kufru házet všechno, co mi padlo pod ruku.

V noci před odjezdem jsem nemohla spát. Byla jsem celá natěšená, ale zároveň jsem se bála, že se ráno probudím a zjistím, že to byl jenom sen. Přišlo mi neuvěřitelné, že bych já mohla jet na prázdniny do Forks! To budou holky koukat, až jim to budu vyprávět!

Každopádně jsme, navzdory mým nočním obavám, další den ráno vyrazili na letiště. Cesta letadlem byla dlouhá a mně připadala ještě delší, protože jsem byla hrozně nedočkavá, ale nakonec jsme bez potíží přistáli. Na letišti na nás čekal tátův známý Martin, který nám naposledy popsal cestu k jeho domu. Po krátkém rozhovoru s ním jsme nastoupili do vypůjčeného auta a vyjeli směr Forks.

Byla jsem šťastná jako malé dítě, když jsme projížděli kolem dřevěné cedule s nápisem Welcome to Forks.

Počet obyvatel? – tři tisíce sto dvacet lidí, vybavila se mi náhle Bellina poznámka z prvního filmu, která zazněla, když tudy s Charliem projížděli. Tyhle prázdniny si stoprocentně užiji, pomyslela jsem si.

Jakmile jsme vjeli do města, dívala jsem se otevřeným okénkem ven a prohlížela si okolí. I když Forks bylo jen malé městečko, na kterém vlastně nebylo vůbec nic zvláštního, sledovala jsem domy a zeleň, které se kolem nás míhaly, jako něco naprosto jedinečného a úžasného, co jsem v životě neviděla. Člověk, který by nevěděl, kde jsme, by podle mého výrazu mohl říct, že projíždíme přinejmenším Hollywoodem, nebo Paříží přímo pod Eiffelovkou.

„Abys z toho okénka nevypadla,“ nedokázal si do mě nerýpnout táta.

„Hele, tati, zrovna ty máš co říkat,“ řekla jsem, vyndala jsem hlavu z okénka a posadila jsem se zpátky na svou sedačku. „Já si moc dobře pamatuji ty fotky z pětaosmdesátého. Byl jsi tak nadšený, že můžeš vidět na živo vystoupení Queenů, že ses opil a málem jim vlezl na pódium.“ Táta nezareagoval a nejspíš se snažil vypadat, že tu není.

„Teď ti to natřela,“ řekla se smíchem mamka a šťouchla tátu do žeber.

Táta si odkašlal. „Bylo mi tenkrát osmnáct. To je věk, kdy chceš zkoušet nové věci,“ vykrucoval se toho. Ve zpětném zrcátku jsem ale viděla, jak mu cukají koutky.

„Jen se nevymlouvej. Mně bude sedmnáct a taky nepiji,“ napomenula jsem ho s rádoby přísným pohledem.

„To aby tě ani nenapadlo! A nebyl jsem opilý,“ dodal táta.

„Ale byl,“ přidala se ke mně mamka. „A na mol.“

„Tohle je spiknutí!“ zlobil se táta, ale už se taky smál.

Po chvíli jsme dorazili k domu. Byl malý, ale hezký. Působil mile a sympaticky. Prostě takový pěkný dřevěný domeček. Uvnitř byl hezky a jednoduše vybavený. Jen jsem překročila práh, už jsem se v něm cítila příjemně.

Pro sebe jsem si zabrala pokoj pro hosty nahoře v podkroví. Byl malý, ale útulný. Sladěný byl do mé nejoblíbenější barvy – do tyrkysové. Byla tu postel, stůl, malá sedačka, velká šatní skříň a ještě pár úložných prostor. Na zemi ležel modrý chundelatý koberec, který jsem si hned zamilovala. Do pokoje pronikalo oknem šedavé světlo, které jsem prostřednictvím mých oblíbených knížek dobře znala. Přešla jsem k němu a vyhlédla ven. Chvíli jsem sledovala rodiče, jak stěhují kufry do domu a pak jsem se od okna odvrátila.

Stále jsem nemohla uvěřit, že jsem ve městě, kde podle knih žije Bella, ve městě, kde žijí Cullenovi a kde je LaPush, kde žije Jacob... Přišlo mi to zkrátka neuvěřitelné. Byla jsem šťastná jako blecha v kožichu, jako bych v sobě měla nataženou pružinu, která mi nedovolí zůstat chvíli v klidu. Chvílemi jsem jen posedávala na posteli a nevěděla, co dělat dál. Nakonec jsem se rozhodla – nebudu přece sedět doma, když jsem ve Forks. Tady se to všechno stalo, tady se odehrává příběh, pro který by tisíce holek na celém světě vraždilo, jen aby mohly být na Bellině místě. A tak jsem se zvedla začala z kufru vybalovat nejdůležitější věci - do skříně naházela základní oblečení, na stůl postavila notebook, vedle něj hodila skicák se svými výtvory, na skříňku jsem položila rádio a na poličku nad postelí jsem pečlivě vyrovnala knížky své nejoblíbenější ságy. Pak jsem přešla k zrcadlu, které viselo nad jednou ze skříněk a stáhla jsem si své blonďaté vlasy do culíku. Z batohu jsem vyhrabala foťák, popadla bundu a vyběhla z pokoje.

„Mami! Jdu ven!“ zavolala jsem na mamku, když jsem sbíhala po schodech a oblékala si při tom bundu. U jídelního stolu jsem se ale překvapeně zastavila. Vršila se na něm obrovská hromada kvedlaček, měchaček a jiného kuchařského náčiní z naší kuchyně.

„Tak proto jsme se sotva vešli do auta. Všechno místo v kufru zabíralo tohle,“ řekla jsem se smíchem a ukázala na věci na stole. „Proč sis to, prosím tě, všechno brala s sebou?“ zeptala jsem se mamky.

„Správná kuchařka uvaří nejlepší jídlo jen pomocí svého nádobíčka,“ řekla důležitě mamka a snažila se při tom nacpat do již přeplněných poliček poslední ze svých sbírek receptů. Ano, moje mamka rozhodně byla dobrá kuchařka, o tom nebylo pochyb. Stejně jsem ale nad tou hromadou nádobí nechápavě vrtěla hlavou.

„Jdu ven,“ oznámila jsem mamce. Byl to ale táta, kdo zareagoval.

„Kam chceš jít?“ zeptal se a snažil se při tom v obýváku naladit televizi.

„Nevím, obhlédnout okolí,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře, ale teple se obleč, je tam zima,“ napomenul mě táta.

„Jasně,“ řekla jsem netrpělivě.

Mamka mezitím vzdala svou snahu o nacpání poslední kuchařky do police. „A buď do večeře doma,“ doplnila tátu. Mrkla jsem na hodinky. Do šesti hodin zbývají dvě hodiny, takže je to v pohodě.

„Beru si kolo!“ zavolala jsem ještě na rodiče, když jsem vybíhala ze dveří. Autem jsem jet nemohla, protože v šestnácti samozřejmě ještě nemám řidičák. Vlastně bych jím nejela i kdybych mohla. Kolo bylo lepší. Odemkla jsem zámek na kole a vyjela.

Slabě pršelo, ale to mi nevadilo, jízda na kole mě zahřívala. Projížděla jsem úzkými uličkami města. Nic zvláštního jsem neviděla a ani jsem nemusela vytahovat foťák. Bylo to prostě malé městečko. Chtěla jsem se podívat do centra, tak jsem se ptala lidí, kudy mám jet, ale stejně jsem ho, díky svému úchvatnému orientačnímu smyslu, nenašla. Nakonec jsem se celá zmoklá vrátila domů.

Nevadilo mi, že jsem nic zajímavého neviděla, ani jsem s tím nepočítala. Stejně mi ale zvedlo náladu, když jsem přišla do tepla. Celým domem vonělo jídlo.

„Tady to voní!“ řekla jsem, když jsem si sundala bundu. „Co to bude?“ zeptala jsem se mamky, když jsem vešla do kuchyně.

„Lasagne,“ řekla zpěvavě mamka a začala mi nakládat na talíř moji porci.

„Mňam! Ty miluju!“ Nadšeně jsem se přiřítila ke stolu a posadila se.

„Já vím,“ řekla mamka s úsměvem a položila přede mě talíř vonících lasagní. Hned jsem se do nich hladově pustila. Do teď jsem si ani neuvědomila, jaký mám hlad.

„Tak co jsi viděla na obhlídce?“ zeptal se mě táta a ani neodtrhnul oči od televize. V ruce měl plechovku s pivem a sledoval zápas.

„Nic moc,“ zahuhlala jsem s plnou pusou. „Nedokázala jsem najít centrum.“ Spolkla jsem velké sousto a pokračovala jsem: „Ale zítra to zkusím znovu. V centru jsou prý informace, tak se jich tam můžu poptat na něco zajímavého v okolí a vzít si plánek.“

„Ale na zítřejší výlet, prosím tě, vyraz, až bude trošku lepší počasí. Bundu máš úplně promočenou,“ řekla mamka a držela v rukou mou mokrou bundu.

„Mami, takovéhle počasí je tady přece pořád,“ řekla jsem s klidem a strčila si do pusy poslední sousto. Pak jsem omyla svůj talíř a vyrazila nahoru.

Nebyla jsem vůbec unavená a tak jsem si začala vybalovat zbytek věcí, které stále ležely v mém kufru. Po půl hodině jsem se obdivně podívala na svůj „prázdninový“ pokoj a usmála jsem se. Všude nad mojí postelí byly vyvěšené moje oblíbené plakáty Stmívání a na nočním stolku stály rámečky s fotkami. Na poličkách byly vyskládané všelijaké knížky, které jsem propašovala tátovi pod nosem, protože je odmítal vzít s sebou. Prý: „Už tak máme v autě málo místa. A stejně jsi už všechny ty knížky četla!“ Zajímalo by mě, co říkal, když uviděl mamčino nádobíčko. Na stole stál můj notebook a vedle něj ležel můj skicák a složka s mými kresbami. A kromě toho tam byly také mé dva oblíbené stojánky na tužky. Ani jeden z nich nebyl obyčejný – první byla černá kotníková converska na které byly zobrazené znaky Stmívání. Dostala jsem je k Vánocům a bylo mi hrozně líto je nosit, protože jsem se bála, že je se svou šikovností zničím. Ten druhý byl pravý kelímek ze Starbucks z Londýna. Oba stojánky byly přeplněné jak obyčejnými, tak barevnými tužkami. V tomhle pokoji jsem se cítila vážně dobře. Takhle spokojená jsem snad nebyla od té doby, co jsem zjistila, že mě vzali na střední.

Potom jsem sedla ke stolu, otevřela jsem skicák a vzala z conversky vhodnou tužku. Chvíli jsem jen tak seděla nad papírem a cukala jsem tužkou, protože jsem nevěděla, jak začít. Ale jakmile jsem udělala první čáru, probudil se ve mně můj talent a šlo to snadno.

Já patřím k lidem, kteří se se svými emocemi musí někomu svěřit. Někdo to hned vyklábosí své kamarádce, někdo to napíše svému Deníčku a já to ze sebe dostávám prostřednictvím obrazů. Někdy se dá z mých kreseb poznat, jak jsem se ve chvíli, kdy jsem to kreslila, cítila. Pokud jsem šťastná, bývají moje obrázky veselé a barevné, ale pokud jsem smutná, jsou pochmurné a většinou stínované pouze tužkou. Ale rozhodně to není pravidlo. Někdy zkrátka obrázky vypadají lépe černobílé a tak je nakreslím černobílé, ať jsem přešťastnější.

Teď jsem svou radost a spokojenost překreslovala do obrázku s klikatou silnicí a dřevěnou cedulí Welcome to Forks.

Když jsem ten večer ležela v posteli, zatažené závěsy, přemýšlela jsem nad tím, jak se tady první noc cítila Bella. Byla smutná a nešťastná, že musí žít ve věčně zataženém městě, které nemá vůbec ráda. Já jsem na rozdíl od ní byla šťastná, že jsem tady. Poslouchala jsem kapky deště bubnující na okno a napadlo mě, co by bylo s Bellou a Edwardem, kdyby se Bella nerozhodla se sem odstěhovat. Přitáhla jsem si peřinu blíž ke krku a zavřela oči. Po chvíli jsem usnula.

Jestli jste to dočetli až sem, tak vám gratuluju. Tahle kapitola byla celkem dlouhá a nic moc se tam nedělo. Musela jsem vás nějak uvést do děje a seznámit s hlavní postavou. Příští kapitolka by už ale měla být zajímavější. :D

Prosím, komentujte a piště, jestli má vůbec cenu pokračovat.

Vaše Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen! - Prolog + 1. kapitola - Forks: