Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesprávná láska - 10. kapitola + epilog

28.03.2011 (17:45) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2813×

Alice

Kolem mě všechno zářilo tisíci barev. Viděla jsem i tu nejmenší třísku ve dřevě dveří, každé smítečko prachu mi ve slunečním světle připadalo jako osmý div světa.

Taktéž jsem poprvé v životě slyšela. Nedalo se to srovnat se sluchem před tou ohnivou bolestí. Zachytila jsem tlukot srdce ptáka, vzdáleného několik set metrů. Slyšela jsem, jak za domem šumí les, jak se větve třou o sebe.

Byla jsem udivená, že bolest zmizela. Ne ta děsivá, ten živoucí oheň. Myslela jsem na zranění, která mi způsobil Edward. Místo toho ji však nahradila jiná. Ne tak paralyzující, ale i tak hodně nepříjemná. Trochu jako ten oheň.

Až teď jsem si uvědomila přítomnost druhé osoby vedle sebe.

„Alice, jsi… Jsi v pořádku?“ ozval se mi u hlavy zvonkový hlas. Vzdáleně bych ho mohla přiřadit k Jasperovi, ale nebylo to ono. Tenhle hlas byl melodičtější, jemnější, jako hudba.

Jenže otočení hlavy mě přinutilo přiklonit se k opaku. Přímo přede mnou seděl Jasper, tělo v napjaté pozici, jako kdyby potřeboval rychle reagovat.

„Jaspere, co se děje? Proč… proč mám žízeň? A co se to se mnou stalo?“

„Uklidni se, Alice, všechno ti vysvětlím,“ přišla blesková odpověď. Jasper mluvil potichu, rychle a obezřetně. Čeho by se ale mohl bát? Podrážděně jsem zasyčela. Musí tady být nějaké velké nebezpečí, když se ho bojí i někdo s tak nadlidskou silou, jak jsem ostatně věděla z vlastní zkušenosti.

Bleskově jsem přelétla pohledem celý pokoj a znovu zavrčela. Tentokrát hlasitěji.

A pak už jsem byla přišpendlená k podlaze, kde mě držely dvě železně silné paže.

Zavrtěla jsem sebou. Nebolelo to, ale instinktivně jsem nechtěla být v tak zranitelné poloze. Napnula jsem svaly a odmrštila Jaspera přes celý pokoj.

Chvíli se ve mně svářely dva pocity – ten nový, zvířečtější, mi velel jít a rozsápat ho na malé kousíčky. Představoval nebezpečí. Ale ten druhý, lidský, měl převahu.

Takže jsem vstala a rychlostí světla přeběhla pokoj. Malá část mé mysli se radovala z té volnosti, z možnosti pohybu.

Jasper už vstával, ale pokusila jsem se mu alespoň trochu pomoct. Neodháněl mě, ale pořád ještě působil ostražitě.

„Já… já se omlouvám. Nechtěla jsem ti ublížit, já… prostě to najednou přišlo a…“ Umlčel mě prst na rtech.

„Já se na tebe nezlobím, byla to samozřejmá reakce. Spíš by ses měla zlobit ty, za to, co jsem ti udělal…“ Jasper sklopil hlavu.

Věnovala jsem mu tázavý pohled. Pořád ještě jsem nic nechápala.

„Jsi to, co všichni Cullenovi. Jsi upír…“ Automaticky jsem zavrčela. Tohle se přece vymykalo realitě. A přišlo mi nesmyslné, že by Jasper mohl věřit takovým žvástům.

„Tak to určitě nejsem.“ Ne, to opravdu nejsem…

„Přesvědčím tě, pokud se nepokusíš mě znova přizabít.“ Přikývla jsem a on pokračoval. „Jistě tě teď pálí v krku, máš žízeň.“ Opět se ozval sykot z mé strany, ale tentokrát jsem ho včas zastavila. „A to pálení zmírníš jedinou věcí – krví. Může být lidská, my se ovšem živíme jen krví zvířat.“ Ne, ne a ne.

„To nestačí. Nepřesvědčil jsi mě.“

„Tak pojď se mnou,“ řekl a vyskočil z okna. Blázen, napadlo mě okamžitě. Letěla jsem k oknu, ale pod ním stál Jasper kupodivu bez zlomené končetiny nebo přeraženého vazu. A usmíval se na mě jako idiot.

„No tak, skoč. Nic se ti nestane.“

Váhavě jsem se posadila na parapet. Zem vypadala tak daleko a tak nebezpečně tvrdě.

Ale no tak, Alice, nebuď zbabělec, snažila se mě přesvědčit jedna půlka mozku. Ta druhá ještě pořád soustavně nadávala, že Jasper to nemá v hlavě v pořádku.

A tak jsem to vzdala. Prostě jsem se vrhla z okna, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. A kupodivu byla. Zem se přibližovala tak pomalu, že jsem měla dost času připravit se na dopad. A pak jsem hladce, přirozeně dosedla. Užasle jsem se rozhlédla. Světlo bylo venku, kde ho nestínily závěsy, ještě zářivější.

„Tak už mi věříš?“

„Ale to není možné. Upíři přece nemůžou … existovat. Nemůžeš být jedním z nich, já nemůžu…“

„Můžeš. Je to neuvěřitelné, ale jsi. Jsi nejnádhernější upír, který kdy chodil po světě.“

Pořád jsem jenom ohromeně kroutila hlavou, ale teď už spíš jenom ze setrvačnosti.

„A teď, nechceš jít konečně lovit?“

Krev, krev a krev. Na nic jiného už jsem pomalu ani nedokázala myslet. Musela jsem ji mít, musela jsem zahnat tu nesnesitelnou žízeň.

Krev byla tak lákavá. Medvěd, moje první oběť, se ani nepokouše bojovat. Neměl šanci. Krev, krev a krev. Vysála jsem ho za pár sekund a už jsem byla zase stravována plameny.

Odhodila jsem mrtvolu stranou. Proč v sobě nemůže mít dost krve? Bylo to frustrující.

„Proč mi to nestačí? Vždyť tak velké zvíře by mě mělo zasytit, nebo ne?“ zeptala jsem se.

„Jsi mladá, takže tvé tělo vyžaduje víc krve než u starších upírů. Navíc potřebuješ pokrýt větší výdej energie než člověk, takže nikdy nebudeš úplně sytá.“

Potřásla jsem hlavou.

„Ale ten pocit jde hodně zmírnit. Pojď, někde tady by mělo být stádo jelenů…“ Bleskově jsem vstala a ruku v ruce jsme se vydali přes les. Krev, krev a krev.

Epilog

Lov dopadl více než dobře. Tedy pro někoho. To zdecimované stádo jelenů by asi protestovalo, ale já se cítila nanejvýš spokojená.

Když jsem žízeň zmírnila, cítila jsem i jiné pocity, intenzivnější než v mém starém těle.

Teď právě jsem si hověla na pohovce a obdivovala odlesky, které házela Jasperova (a vlastně i moje) kůže po celé místnosti.

Když v tom někdo vstoupil. Ten pach mi byl povědomý, ale nedokázala jsem ho pořádně zařadit. Než jsem ho uviděla…

Z hrudi mi vyšlo tlumené vrčení. Jak se jenom opovažuje tady ještě být? Jak má tu drzost ukazovat se mi na očích po tom všem, co jsem kvůli němu musela zažít?

S děsivým pazvukem jsem se Edwardovi vrhla po krku. Nečekal to, takže zavrávoral a málem se zřítil z okna (ne že by mi to vadilo, ale stejně bych mu tím asi moc neublížila). Začala jsem chňapat, snažila jsem se mu rozdrápat ten jeho arogantní výraz, ale měl nade mnou převahu. Nechápala jsem to. Jasper se zmínil, že novorození upíři jsou mnohem silnější než ti starší, tak proč jsem teď ležela na zemi a Edward se chystal (za doprovodu vzteklého vrčení) oddělit mi hlavu od těla?

„Ty jedna malá potvoro! Myslíš si, že když jsi upír, nemusíš mě poslouchat? Že jsi silnější? Abys věděla, pokud se mi bude chtít, klidně tě můžu zabít. A ani můj povedený bratříček mi v tom nezabrání!“

Teď už jsem zřetelně viděla Edwardovy zuby blížící se k mému krku. Ano, kdykoliv mě mohl zabít a nejspíš to v dalších pár vteřinách udělá. Jak asi bolí oddělení hlavy od těla?

V tom se přes nás přehnala demoliční koule. Alespoň tak jsem Jaspera, i když zesíleným zrakem, viděla.

Chvíli se přetlačovali, ale Jasper jasně vyhrával, a tak se Edward jen s vrčením stáhl a zmizel.

„Jsi v pořádku, Alice?“ Jenom jsem oněměle kývla. Přistoupil ke mně. V tu chvíli bych měla být rudá až za ušima a hledat tu nejrychlejší únikovou cestu. Kupodivu se tak nestalo.

„Zmizíme… S Carlislem se domluvím, ale tady zůstat nemůžeme. Nechci, aby to Edward ublížil, nechci tě vidět nešťastnou… Půjdeme, kam si jenom budeš přát…“

Pak už události nabraly rychlý spád. Carlisle, i když zarmoucený z rozpadu rodiny, souhlasil, a my okamžitě zmizeli. Jednak už jsme měli Edwarda plné zuby, a za druhé ten velký dům neposkytoval moc soukromí…

Takže teď jsem stála na okraji lesu a dívala se na Cullenovic vilu. Zároveň jsem viděla ty měsíce, co jsem tam prožila. Štěstí i utrpení, euforii i hrůzu. Jaspera i Edwarda…

V tom na mě zaútočila vize. Nebránila jsem se jí, i když se mi nelíbilo ztratit zrak. Ten vnitřní obraz stál za to – noví Cullenovi. Ta samá rodina, kterou jsem viděla už tolikrát. Ale teď jsem to konečně chápala. Znova se sejdeme, ve větším počtu, bez Edwarda násilníka, jako velká šťastná rodina.

Otočila jsem se a vyšla do nového života…

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesprávná láska - 10. kapitola + epilog: