Konečně jsem se probrala a zjistila jsem, co se mi stalo. Šokovalo mě to. Ale smířím se s tím. Časem. Příjemné čtení Kakis.
12.01.2011 (08:00) • Kakis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1254×
Bolest travala hodiny, možná dny, možná týdny. Nedovedla jsem říct jak dlouho. Pak oheň začal ustupovat a přemístil se do jediného místa. Do mého srdce. Oheň byl ještě silnější než předtím, nedalo se to snést. Naštěstí to trvalo jen krátce. Pak bolest povolila úplně a já pomalu přicházela k vědomí.
Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou na bílém stropě svítilo světlo. Byla jsem v nějakém pokoji. Ale v jakém? A kde vůbec jsem? Kolik uběhlo času od toho, co se mi stalo v té uličce? Podívala jsem se z okna, které bylo za mou hlavou. Uviděla jsem les zahalený tmou. Pak jsem uviděla hodiny, které visely na stěně naproti. Bylo něco po jedenácté hodině v noci. Teprve teď jsem si všimla, že v pokoji nejsem sama. Na židli u stolu seděla žena. Měla hnědé, delší vlasy, zlatavě hnědé oči a byla neskutečně krásná. Jako anděl.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se jí.
„Jsem Esme Cullenová. A ty?“
„Renesmee Carlieová, ale řikejte mi Nessie,“ odpověděla jsem na její otázku.
„Teší mě, Nessie,“ řekla.
„I mě,“ řekla jsem, jak nejmileji jsem uměla. Zvedla jsem se z postele a podívala se do zrcadla. Zděsila jsem se. Byla jsem pořád v oblečení, které jsem měla ve středu na diskotéce. Akorát že všechno bylo roztrhané a špinavé. Vlasy jsem měla rozcuchané. Nejvíc jsem se vyděsila, když jsem uviděla svoje oči. Neměla jsem čokoládově hnědé oči, ale jasně rudé. Co se to se mnou stalo?
„Pojď dolů. Představím ti ostatní členy rodiny a všechno ti vysvětlíme.“ Vyšla jsem s Esme z pokoje.
„No páni,“ rozplývala jsem se nad krásou domu. Byl obrovský a vybavený těmi nejlepšími věcmi.
„Kde to vůbec jsem?“ zeptala jsem se Esme.
„Kousek od Forks,“ odpověděla mi.
Došly jsme ke schodům do přízemí.
„Počkej tady,“ přikázala mi a seběhla dolů. Chvíli se tam s někým bavila a potom na mě zavolala: „Pojď dolů!“
Scházela jsem ze schodů do přízemí. Tam se zatím shromáždilo osm lidí. Každý byl jiný, ale dvě věci měli všichni společné. Měli zlatavě hnědé oči a byli neskutečně krásní.
„Nessie, jsem Carlisle a tohle je má rodina. Esme už znáš, tohle je Jasper a Alice, Rosalie a Emmett a Edward s Bellou,“ představil mi sebe a celou svou rodinu.
„Tak už jí to řekni. Je strašně netrpělivá,“ řekl ten kluk s bronzovými vlasy. Myslím, že se jmenuje Edward.
„Asi by tě zajímalo, co se s tebou stalo,“ pokračoval Carlisle.
„Jo, zajímalo,“ řekla jsem netrpělivě. Přemýšlela jsem, co se se mnou stalo, kdo jsou oni a kdo jsem vlastně teď já. Napadaly mě samé podivnosti. Třeba upíři, víly a tak. Ale to byla hloupost. Nic takového neexistuje.
Ten s bronzovými vlasy, nejsem si jistá, ale myslím, že se jmenuje Edward, se na mě usmál.
„My všichni tady... jsme upíři.“ Carlisleova slova mě zaskočila. Upíři jsou přece jenom v pohádkách. Ve skutečnosti neexistují. Nebo snad ano? Ten obrovský, myslím, že Emmett, se začal smát. Blondýna vedle se na něj podívala naštvaným pohledem.
„Promiň, Rose, ale její výraz je vážně legrační.“ Poslední slova jsem mu sotva rozuměla přes smích.
„Myslela si, že upíři existují jen v pohádkách,“ řekl Edward. Jak to sakra ví?
„Umím číst myšlenky,“ odpověděl mi na nevyslovenou otázku. Tady není vážně nic normální. A pak jsem si uvědomila, co upíři dělají. Zabíjejí lidi.
„Nejsme takoví, jako ostatní upíři.“ Edwardova slova mě trochu uklidnila.
„Neživíme se lidskou krví, ale zvířecí. Říkáme si vegetariáni,“ dořekl Carlisle.
Začala jsem se seznamovat se všemi členy rodiny. Všichni byli moc milí. Nejvíc jsem si rozuměla s Alice a Bellou. Alice se mě pořád na něco ptala.
„Řekni mi něco o tvojí rodině,“ prosila mě.
„Oba moji rodiče jsou právníci. Máma pracuje jen dopoledne, táta je doma jen o víkendu. Mám dvě sestry. Hannu a Missy. Missy ale nebydlí s námi. Je dospělá a když jsme se před osmi lety stěhovali do Olympie, zůstala u babičky a dědy v Portlandu.“ Alice mě celou dobu pozorně poslouchala.
„Chtěla bych mé rodiče ještě naposledy vidět,“ řekla jsem si jen pro sebe.
Alice chvíli zaraženě seděla, pak se na mě usmála a řekla: „Myslím, že to půjde.“ Odběhla do kuchyně.
„Zítra dopoledne tam můžeme jet,“ oznámila mi s úsměvem.
Autor: Kakis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nessie - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!