Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešt'astně zamilovaná 4. kapitola

10.05.2010 (20:45) • Veerunqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 993×

Ležela jsem v něčí posteli. Byla měkká, pohodlná a vůbec se v ní dobře leželo. Vzpomínala jsem na to, co se stalo v… No vlastně ani nevím, kdy se to stalo. Nevím, jak dlouho tu ležím. Nevím vůbec nic. Jestli je Jacob na živu? Jestli se nestalo něco horšího? Nic nevím. A ohledně té první otázky. Puklo by mi srdce, kdyby se mu něco stalo. Nepřežila bych, kdyby se jenom zranil nebo by mu nějak jinak ublížili ti zlí lidé, co nás napadli. Potom už jsem jenom vzpomínala na všechny ty chvíle, co jsme spolu prožili. Vím, bylo jich málo a jsme spolu krátce pár dní, ale už teď vím, že jsem se do něj zamilovala až po uši. Bezhlavě a neodvolatelně. Vzpomínala jsem na všechna naše nádherná milování. Na všechny strávené chvilky.

Po nějaké době vzpomínání jsem se konečně rozhodla se probudit, otevřít oči. S velkou bázní jsem otevřela oči. Nevěděla jsem, co mám čekat ani, jestli se mám obávat. Konečně jsem je otevřela a spatřila, jak se nade mnou sklání Emily, Samova snoubenka. Bez rozmyšlení jsem okamžitě vyhrkla.

,,Kde je Jacob. Stalo se mu něco?“ Emily se ke mně naklonila a utřela mi čelo mokrým kapesníkem.

,,Leží tam,“ a ukázala na místo v rohu s postelí, kde Jacob leží.

,,Co se mu stalo? Je v pořádku?“ Chrlila jsem na ni spoustu otázek bez, přestávky na nádech toho tak potřebného kyslíku.

,,Bude.“ Po této její odpovědi jsem vyskočila z postele a snažila se, co nejrychleji dostat k Jacobovi. Ale to bych nemohla být já, kdyby se mi nezatočila hlava a nespadla do peřin s obrovskou bolestí na spánku. Sáhla jsem si na něj a zjistila, že ho mám obvázaný. Spadla jsem na kámen. Prolétlo mi hlavou. Pokusila jsem se to opakovat, ale Emily mě zatlačila do peřin.

,,Lež. Byla jsi hodně nemocná. Nes míš se hýbat.“ S těmito slovy se posadila vedle m é postele na židli, vzala si nějakou knihu a začetla se.

Bylo toho na mě moc, a tak jsem se zabalila do peřin a nechala se unášet do říše snů.

Zdál se mi příšerný sen. Ne to nebyl sen. To byla noční můra. Zdálo se mi o tom, co se stalo tu noc, ale v horším světle, teda myslím. To už musíte posoudit sami. Znovu nás napadli ti divní lidé. Jacob aby mě ochránil, se přeměnil do vlčí podoby. Chvíli jim odolával, ale po nějaké době upadl a už nevstal. Byli ohromě rychlí, silní. Prali se s Jacobem, jako kdyby nikdy nepocítili, nepocítí únava. A v tom se stal ohromný zlom. Jacob ležel v bezvědomí na zemi a oni měli volnou cestu ke mně. Jeden z nich přistoupil ke mně a hrubě se mi zakousl do hrdla. V tu chvíli jsem se s ohromným křikem probudila.

Seděla jsem na posteli ve tmě a totálně dezorientovaná. Nic z toho, co se stalo, v mém snu mi nedávalo smysl. Nedávalo to smysl. Přece upíři a vlkodlaci neexistují. To je mou šílenou fantazií.

Zachumlala jsem se do peřin a snažila se usnout. Po chvíli jsem zabrala a až do rána jsem měla bezesné spaní.

…

Probudila jsem se do ponurého rána. Bylo zataženo a vypadalo to, že bude pršet. Přešla jsem k oknu. Obloha byla černá. Tak jsem se teď cítila. Ponuře. Nic jsem nechápala. Co se to kolem mě děje.

Ještě nějakou chvíli jsem se dívala na oblohu, když v tom se Jacob vzbudil. Bez váhání jsem přešla k jeho posteli a klekla si.

,,Jsi v pořádku?“ Otevřel oči a upřel na mě tíhu svého pohledu. Nevím, co mi mohl vyčíst z obličeje. Jak jsem se tvářila, ale uvnitř jsem měla velký strach. Ne o sebe, ale o Jaka.

,,Ano jsem a ty?“

,,Nic mi není,“ a krásně jsem se na něj usmála. Natáhl ke mně ruku a jemně mě pohladil po tváři. Dlaň měl příjemně teplou, skoro pálila, ale já jsem to nevnímala. Vnímala jsem jen jeho. Jeho tvář, oči, dlaň na mé tváři. Všechno jako by kolem nás dvou se rozplynulo.  Byla jsem jenom já a on. Jen naše nekonečná láska.

Rozevřel náruč a já jsem mu do ní bez váhání vklouzla. Hlavu jsem mu zabořila do prsou a pomalu vdechovala jeho omamnou vůni.

,,Miluji tě,“ vyznala jsem se nečekaně. Ani jsem si to neplánovala předem, ale prostě se to stalo. Připadlo mi to jako skvělí nápad to říct v tuhle chvíli. Přesně sem to pasovalo. Do téhle chvíle. Chvíle setkání po dlouhé a napínavé době, kdy jsme si nebyli jisti, jak je tomu druhému.

,,Miluju tě.“ Tak krásně mě tyto dvě slova zahřála u srdce. Bylo to tak nečekané, ale možná i předvídatelné.

Nadzvedla jsem se na loktech a políbila. Byl to polibek, v kterém bylo všechno to utrpení, co jsme za těch pár dní prožili, všechna láska, vášeň a neskonalá touha po tom druhém.

Tu chvíli jsme si užívali jeden druhého.

Tiše se otevřely dveře a v nich stála Emily. Jen, co nakoukla dovnitř a ujistila se, že jsme oba v naprostém pořádku znovu je zavřela a dopřála nám soukromí.

Dalších pár dní Jacob musel ležet. Sice mu bylo dobře, ale Emily mu to nechtěla dovolit. Za posledních pár dní se něco změnilo. Nevím, co ale je to hodně důležité. Všichni se chovali divně a i Jacob. Měla jsem neblahý pocit, že je to něco zlého. Neumím to popsat, ale bála jsem se toho. Bála jsem se nesmírně.

Chtěla jsem se ho zeptat i na to s těmi lidmi a s tím vlkem, ale neměla jsem odvahu. Bála jsem se, kdybych se ho zeptala, že ho to rozruší a přitíží se mu. To jsem samozřejmě nechtěla, a tak jsem raději nic neříkala. Nepřipomínala jsem mu tu příšernou noc. Nic. Snažila jsem se, aby na mne nebylo nic poznat. Hlavně, jak se cítím, ale v některých chvílích jsem byla na dně. Nic jsem nechápala a moje zvědavost mi to dělala ještě těžší.

Jacobovi už bylo o hodně lépe, a tak jsme se z Emilyna domu přestěhovali do Jakova. Byl prostornější a nemuselo se nás tam tolik lidí mačkat.

…

Bylo krásné ráno. Slunce svítilo. Obloha bez poskvrny, mráčku modrá. Probudila jsem se v Jakově náruči. Tak teplé a uklidňující.

Dnes ráno byl nějak napjatý, nervózní. Nejspíš mi chce vysvětlit tu noc a nejhorší na tom všem je, že se cítí přesně stejně jako já.

Šli jsme si dát společnou sprchu. Tam jsme se po dlouhé době věnovali sami sobě a uspokojovali svou touhu po tom druhém. Strávili jsme tam o něco déle, než jsme plánovali. Oblékli jsme se, nasnídali a potom navrhl, že bychom se mohli jít projít do lesa. S potlačovanou úzkostí jsem souhlasila, a tak jsme se vydali do lesa na menší nebo vetší procházku.

Šli jsme lesem. Dál a dál. Prodírali jsme se hustým podrostem. Všude samá zelená nebo hnědá. Kmeny stromů, které jsem měla tak ráda byly celé porostlé mechem. Skoro nešel vidět ani kousek. Snažila jsem se dávat na nohy pozor, abych nezakopla a nespadla, ale tím, jak jsem byla zamyšlená jsem tomu nevěnovala dostatečnou pozornost, a tak mě Jacob sem tam musel sbírat ze země.

Šli jsme hluboko do lesa, až jsme narazili na takovou krytou loučku. Popošli jsme na ni a Jacob se ke mně otočil čelem, podíval se mi vážně do očí.

,,Bello, musím ti něco říct,“ začal rozhodně a s vážnou tváří. Ani trochu se mi to nelíbilo.

,,Povídej. Mně můžeš říct všechno,“ vybídla jsem ho a snažila jsem se udržet vážnou tvář. Jen aby se mi přes ni neprodrala nějaká nechtěná emoce, říkala jsem si pořád dokola.

,,Já… jsem… vlkodlak.“

,,Jaku, nedělej si ze mě srandu. To je fakt blbej vtip,“ začala jsem mu vyčítat, ale něco ve mně mi říkalo, že to sranda není a, že bych se měla rychle dekovat. Ten sen. Ta noc. Honilo se mi pořád dokola v hlavě.

,,To není vtip, Bello,“ řekl se zaťatými zuby. Takhle se mnou ještě nemluvil. Co se to děje?

V tom se začal svlékat. Nedbal na moje řeči. Prostě se vysvlékl ze všeho a přeměnil se. Najednou tam místo mého Jaka byl pes. Vlkodlak. Zalapala jsem po dechu. Vlkodlak. Vlkodlak.

Tak snad se vám to líbilo.

SHRNUTÍ

Autor: Veerunqa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešt'astně zamilovaná 4. kapitola: