V tomto dílku se dostaneme ke shledání s ostatními Cullenovými.
Dočkáte se i střetu s Edwardem.
Ať se líbí. :)Vešla jsem do třídy plné lidí, nechyběl ani jeden člen pětice místních středoškolských upírů. Byl vysoký a měl obrovské svaly. S ním bych se tady prát nechtěla. Nejdřív se na mě mračil, ale když se setkal s mým pohledem, začal se usmívat jako malé dítě před vánočním stromečkem. Podala jsem učiteli svůj papír a šla si sednout do jedné z mála prázdných lavic. Alespoň jednu hodinu budu mít klid. Jak mě mohlo napadnout, že zvládnu fungovat jako normální člověk? Povzdechla jsem si a sesunula se na židli.
Vedle mě zavrzala židle a já se okamžitě narovnala. Byl to ten hromotluk a na tváři mu pořád hrál veselý úsměv.
„Ahoj, jsem Emmett. Všimnul jsem si, že jsi tady tak sama, nechceš společnost?" řekl s ďábelským podtónem.
„To jsi uhodnul, nechci!" řekla jsem chladně, aniž bych vzhlédla od hodin, na kterých jsem hypnotizovala pomalu sunoucí ručičky.
Jen se zasmál a naklonil se ke mně blíž.
„Proč jsi tak chladná?" řekl už trochu vážněji.
„To tě vůbec nemusí zajímat! A vůbec, proč já se s tebou bavím?" řekla jsem odměřeně.
„Protože mi nemůžeš odolat. Promiň, kotě, ale já už jednu upírku mám. Snad příště," řekl s naprosto nevážnou tváří a pobaveně na mě mrkl. Jen jsem protočila panenky a dál sledovala hodiny.
„Slečno Swanová, budete tak laskava a rozdáte učebnice?" zeptal se mě mile učitel. Jen jsem se zvedla a začala rozdávat. Když jsem prošla kolem Emmetta, plácnul mě přes zadek. Tak on si bude dovolovat? Vzala jsem jednu učebnici a silou ho praštila přes hlavu. Asi jsem to trošku přehnala, protože se rozplácnul na lavici tak, že na lavici zůstal důlek.
„Pane učiteli, ona mě praštila," začal si stěžovat Emmett.
„Cože? Já? Já opravdu nic neudělala, on si to vymyslel!" Začala jsem ublíženě vzlykat a nasadila dotčený obličej. Přesně takový, aby mi to učitel zbaštil.
„Pane Cullene, okamžitě se slečně Swanové omluvíte a pojďte k tabuli, když máte tolik energie, abyste mi lhal přímo do očí!" rozkřikl se na něj učitel. Emmett jen s otevřenou pusou zíral střídavě na mě a na učitele. Pak se zvednul a šel k tabuli.
Když prošel kolem mě, zašeptala jsem mu, aby to slyšel jen on.
„Nezahrávej si se mnou!" sykla jsem.
Posadila jsem se a bavila se zkoušením Emmetta. Samozřejmě, že věděl všechny odpovědi, ale tak nějak ze sebe nedokázal dostat jediné slovo, byl pořád v šoku. Vypadá to, že se mu tohle ještě nikdy nestalo.
Skončilo to tím, že Emmett dostal za pět a já vesele odešla na další hodinu.
Po zbytek dopoledne jsem na ostatní upíří kamarádíčky nenarazila a pak nastal oběd. Na to jsem nepomyslela. To mám ten hnus jako sníst? Otřásla jsem se a s nechutí se postavila do řady.
Hned za mě se postavili ti upíří superhrdinové. Prolétla jsem je očima. Alice se na mě usmívala a Emmett měl ještě pořád otevřenou pusu a tupě na mě zíral. Musela jsem se uchechtnout. Pak tam byla ještě nějaká blondýna, nebyla škaredá, ale viděla jsem i hezčí upírky. Potom nějaký kluk s blonďatými vlasy, které připomínaly hřívu. Nenávistně mě propaloval pohledem a já mu ho oplácela. Nakonec mezi nimi stál naprosto dokonalý upír. Bronzové vlasy mu trčely do všech stran a bílá košile mu zvýrazňovala jeho nadpozemskou postavu. Musela jsem parkrát zamrkat, abych se přesvědčila, že se mi jen nezdá.
Když Alice uviděla můj ohromený výraz, usmála se ještě víc, naopak ten bůh s bronzovými vlasy se zamračil a zkoumavě si mě prohlížel.
Než jsem se nadála, stála jsem u pultu. Vzala jsem si první věc, která mi přišla pod ruku a zaplatila. S mým ukořistěným humusem jsem se rozhlédla po jídelně. Téměř všechny stoly byly plné. Renesmé seděla s nějakou větší partou. Živě se bavila s nějakým blonďatým klukem, který měl ve vlasech až příliš gelu.
Usmála jsem se. Alespoň někdo má dnes dobrý den. Usadila jsem se k jednomu z mála volných stolů tak, abych pohodlně na Renesmé viděla. Začala jsem se vrtat v tom... jídle. Po chvíli mě vyrušily tiché kroky. Samozřejmě, nikdo jiný než Alice.
„Ahoj, Bello! Nechceš si sednou k nám?" řekla a ukázala směrem ke stolu, odkud na mě všichni zírali.
„Ne, nechci," řekla jsem, aniž bych zvedla hlavu od toho... něčeho.
„No, tak já si sednu k tobě," řekla a položila svůj tác na stůl. Ani jsem nestačila cokoliv říct a už seděla naproti mě. Wow, ti upíří jsou čím dál tím víc vlezlejší.
„Alice, já nechci..." zastavil mě její pisklavý hlásek.
„Nemluv. Jsem tady kvůli jedné velice důležité věci," řekla velice vážně. Zpozorněla jsem.
„Jaké věci?" zeptala jsem se zvědavě.
„Nechceš jít na nákupy?" řekla a na tváři se jí vykouzlil usměv. Cože? Nákupy? Pche! Mrhám tady svojí pozorností.
„To teda nechci," odpověděla jsem ještě pořád vyvedená z míry.
„Víš co, nech si to projít hlavou. Musím jít. Moji sourozenci čekají. Uvidíme se pak, Bello!" křikla za mnou.
Zmateně jsem šla vyhodit jídlo, kterého jsem se ani nedotkla a zamířila na svoji poslední hodinu.
Stihla jsem vejít do třídy těsně před zvoněním. Rozhlédla jsem se. Ve třídě byl ten bůh a vedle něho jediné volné místo. Neváhala jsem a šla si sednout k němu.
Hned, jakmile jsem se posadila, spustil.
„Ahoj, jsem Edward Cullen a ty si Bella, že?" řekl sladce. Bello, nezapomeň - nebavit, nebavit, nebavit!
„Čau, jo, jsem." Sakra!
„Tak hele, nechci chodit kolem horké kaše. Nevím, co jsi zač a ani nevím, proč jsi přijela právě sem a nedává mi smysl, proč s sebou taháš tu druhou holku, ale máme tady jistá pravidla. Zabiješ-li člověka, zabijeme my tebe," řekl tak tiše, že ho lidské uši slyšet nemohly.
„Přestaň mi tady dělat přednášky. Já taky nejsem nadšená z toho, že tady musím být a ani jsem tady nikdy být nechtěla. Pokud ti jde o to, že se bojíš, abych nezabila člověka, tak se bát nemusíš. Já lidi nepiju. A byla bych velice ráda, kdyby jste si na mě tolik nedovolovali. Vy nevíte, čeho já jsem schopná," řekla jsem tiše.
„To bych rád viděl, co ty zmůžeš proti tolika upírům," zavrčel mi tiše do ucha.
„Slečna Swanová a pan Cullen zajdou pro mikroskopy. Budeme mít praktickou hodinu," řekl učitel a já zpozorněla. Ani jsem nečekala na toho náfuku a vyšla ze třídy. Slyšela jsem za sebou Edwardovy kroky. Hned jak jsme zašli za roh, udělala jsem prudký výpad tak, že jsem ho teď držela pod krkem a jeho ruce jsem měla uvězněné tak, aby se nemohl hýbat.
„Opakuji, ty nevíš, čeho jsem schopná!" zavrčela jsem mu do tváře a ještě zesílila stisk. Donutila jsem ho tím syknou bolestí. To mi na tváři vykouzlilo ďábelský usměv. Nechala jsem ho spadnou a sama šla do kabinetu pro mikroskopy. Když jsem se vracela, už na stejném místě nebyl. Možná šel do třídy.
Najednou mě chytily dvě silné paže.
„A ty nevíš, čeho jsem schopen já!" zasyčel mi do ucha a tím přitiskl své tělo na mé. Tahle pozice se mi vůbec nelíbila. Jednou volnou nohou jsem ho silně kopla do rozkroku a po té pevně přimáčkla k podlaze.
„Nechci to opakovat po třetí, takže doufám, že ti tahle připomínka bude stačit." řekla jsem tiše a přimáčkla své tělo na to jeho.
S úsměvem jsem z něj slezla a vzala mikroskopy. Těsně před dveřmi třídy mi půlku z nich vytrhl z náruče a společně jsem vešli do místnosti. Po zbytek hodiny jsme nepromluvili.
Po škole jsem čekala u auta, než se milostivá Renesmé uráčí přijít. Dočkala jsem se asi po hodině. Neměla jsem náladu na hádání s ní, takže jsem to nechala být. Společně jsme pak odjely domů.
Vedle mě zavrzala židle a já se okamžitě narovnala. Byl to ten hromotluk a na tváři mu pořád hrál veselý úsměv.
„Ahoj, jsem Emmett. Všimnul jsem si, že jsi tady tak sama, nechceš společnost?" řekl s ďábelským podtónem.
„To jsi uhodnul, nechci!" řekla jsem chladně, aniž bych vzhlédla od hodin, na kterých jsem hypnotizovala pomalu sunoucí ručičky.
Jen se zasmál a naklonil se ke mně blíž.
„Proč jsi tak chladná?" řekl už trochu vážněji.
„To tě vůbec nemusí zajímat! A vůbec, proč já se s tebou bavím?" řekla jsem odměřeně.
„Protože mi nemůžeš odolat. Promiň, kotě, ale já už jednu upírku mám. Snad příště," řekl s naprosto nevážnou tváří a pobaveně na mě mrkl. Jen jsem protočila panenky a dál sledovala hodiny.
„Slečno Swanová, budete tak laskava a rozdáte učebnice?" zeptal se mě mile učitel. Jen jsem se zvedla a začala rozdávat. Když jsem prošla kolem Emmetta, plácnul mě přes zadek. Tak on si bude dovolovat? Vzala jsem jednu učebnici a silou ho praštila přes hlavu. Asi jsem to trošku přehnala, protože se rozplácnul na lavici tak, že na lavici zůstal důlek.
„Pane učiteli, ona mě praštila," začal si stěžovat Emmett.
„Cože? Já? Já opravdu nic neudělala, on si to vymyslel!" Začala jsem ublíženě vzlykat a nasadila dotčený obličej. Přesně takový, aby mi to učitel zbaštil.
„Pane Cullene, okamžitě se slečně Swanové omluvíte a pojďte k tabuli, když máte tolik energie, abyste mi lhal přímo do očí!" rozkřikl se na něj učitel. Emmett jen s otevřenou pusou zíral střídavě na mě a na učitele. Pak se zvednul a šel k tabuli.
Když prošel kolem mě, zašeptala jsem mu, aby to slyšel jen on.
„Nezahrávej si se mnou!" sykla jsem.
Posadila jsem se a bavila se zkoušením Emmetta. Samozřejmě, že věděl všechny odpovědi, ale tak nějak ze sebe nedokázal dostat jediné slovo, byl pořád v šoku. Vypadá to, že se mu tohle ještě nikdy nestalo.
Skončilo to tím, že Emmett dostal za pět a já vesele odešla na další hodinu.
Po zbytek dopoledne jsem na ostatní upíří kamarádíčky nenarazila a pak nastal oběd. Na to jsem nepomyslela. To mám ten hnus jako sníst? Otřásla jsem se a s nechutí se postavila do řady.
Hned za mě se postavili ti upíří superhrdinové. Prolétla jsem je očima. Alice se na mě usmívala a Emmett měl ještě pořád otevřenou pusu a tupě na mě zíral. Musela jsem se uchechtnout. Pak tam byla ještě nějaká blondýna, nebyla škaredá, ale viděla jsem i hezčí upírky. Potom nějaký kluk s blonďatými vlasy, které připomínaly hřívu. Nenávistně mě propaloval pohledem a já mu ho oplácela. Nakonec mezi nimi stál naprosto dokonalý upír. Bronzové vlasy mu trčely do všech stran a bílá košile mu zvýrazňovala jeho nadpozemskou postavu. Musela jsem parkrát zamrkat, abych se přesvědčila, že se mi jen nezdá.
Když Alice uviděla můj ohromený výraz, usmála se ještě víc, naopak ten bůh s bronzovými vlasy se zamračil a zkoumavě si mě prohlížel.
Než jsem se nadála, stála jsem u pultu. Vzala jsem si první věc, která mi přišla pod ruku a zaplatila. S mým ukořistěným humusem jsem se rozhlédla po jídelně. Téměř všechny stoly byly plné. Renesmé seděla s nějakou větší partou. Živě se bavila s nějakým blonďatým klukem, který měl ve vlasech až příliš gelu.
Usmála jsem se. Alespoň někdo má dnes dobrý den. Usadila jsem se k jednomu z mála volných stolů tak, abych pohodlně na Renesmé viděla. Začala jsem se vrtat v tom... jídle. Po chvíli mě vyrušily tiché kroky. Samozřejmě, nikdo jiný než Alice.
„Ahoj, Bello! Nechceš si sednou k nám?" řekla a ukázala směrem ke stolu, odkud na mě všichni zírali.
„Ne, nechci," řekla jsem, aniž bych zvedla hlavu od toho... něčeho.
„No, tak já si sednu k tobě," řekla a položila svůj tác na stůl. Ani jsem nestačila cokoliv říct a už seděla naproti mě. Wow, ti upíří jsou čím dál tím víc vlezlejší.
„Alice, já nechci..." zastavil mě její pisklavý hlásek.
„Nemluv. Jsem tady kvůli jedné velice důležité věci," řekla velice vážně. Zpozorněla jsem.
„Jaké věci?" zeptala jsem se zvědavě.
„Nechceš jít na nákupy?" řekla a na tváři se jí vykouzlil usměv. Cože? Nákupy? Pche! Mrhám tady svojí pozorností.
„To teda nechci," odpověděla jsem ještě pořád vyvedená z míry.
„Víš co, nech si to projít hlavou. Musím jít. Moji sourozenci čekají. Uvidíme se pak, Bello!" křikla za mnou.
Zmateně jsem šla vyhodit jídlo, kterého jsem se ani nedotkla a zamířila na svoji poslední hodinu.
Stihla jsem vejít do třídy těsně před zvoněním. Rozhlédla jsem se. Ve třídě byl ten bůh a vedle něho jediné volné místo. Neváhala jsem a šla si sednout k němu.
Hned, jakmile jsem se posadila, spustil.
„Ahoj, jsem Edward Cullen a ty si Bella, že?" řekl sladce. Bello, nezapomeň - nebavit, nebavit, nebavit!
„Čau, jo, jsem." Sakra!
„Tak hele, nechci chodit kolem horké kaše. Nevím, co jsi zač a ani nevím, proč jsi přijela právě sem a nedává mi smysl, proč s sebou taháš tu druhou holku, ale máme tady jistá pravidla. Zabiješ-li člověka, zabijeme my tebe," řekl tak tiše, že ho lidské uši slyšet nemohly.
„Přestaň mi tady dělat přednášky. Já taky nejsem nadšená z toho, že tady musím být a ani jsem tady nikdy být nechtěla. Pokud ti jde o to, že se bojíš, abych nezabila člověka, tak se bát nemusíš. Já lidi nepiju. A byla bych velice ráda, kdyby jste si na mě tolik nedovolovali. Vy nevíte, čeho já jsem schopná," řekla jsem tiše.
„To bych rád viděl, co ty zmůžeš proti tolika upírům," zavrčel mi tiše do ucha.
„Slečna Swanová a pan Cullen zajdou pro mikroskopy. Budeme mít praktickou hodinu," řekl učitel a já zpozorněla. Ani jsem nečekala na toho náfuku a vyšla ze třídy. Slyšela jsem za sebou Edwardovy kroky. Hned jak jsme zašli za roh, udělala jsem prudký výpad tak, že jsem ho teď držela pod krkem a jeho ruce jsem měla uvězněné tak, aby se nemohl hýbat.
„Opakuji, ty nevíš, čeho jsem schopná!" zavrčela jsem mu do tváře a ještě zesílila stisk. Donutila jsem ho tím syknou bolestí. To mi na tváři vykouzlilo ďábelský usměv. Nechala jsem ho spadnou a sama šla do kabinetu pro mikroskopy. Když jsem se vracela, už na stejném místě nebyl. Možná šel do třídy.
Najednou mě chytily dvě silné paže.
„A ty nevíš, čeho jsem schopen já!" zasyčel mi do ucha a tím přitiskl své tělo na mé. Tahle pozice se mi vůbec nelíbila. Jednou volnou nohou jsem ho silně kopla do rozkroku a po té pevně přimáčkla k podlaze.
„Nechci to opakovat po třetí, takže doufám, že ti tahle připomínka bude stačit." řekla jsem tiše a přimáčkla své tělo na to jeho.
S úsměvem jsem z něj slezla a vzala mikroskopy. Těsně před dveřmi třídy mi půlku z nich vytrhl z náruče a společně jsem vešli do místnosti. Po zbytek hodiny jsme nepromluvili.
Po škole jsem čekala u auta, než se milostivá Renesmé uráčí přijít. Dočkala jsem se asi po hodině. Neměla jsem náladu na hádání s ní, takže jsem to nechala být. Společně jsme pak odjely domů.
Sdílet
