Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 11

10.01.2010 (16:15) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3084×

Seděli jsme naproti sobě na pohovce a já na něj jen zírala.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se, vždyť včera jsem ho viděla poprvé v životě. Tak jak to mohl myslet? Vždyť mě přece nemůže znát.

„Jak už jsem řekl, přijeli jsme pravděpodobně asi měsíc potom, co si opustila školu. Kdyby si tam zůstala, tak bychom chodili spolu do třídy,“ řekl a já se nad tím musela zamyslet, nejspíš je to asi možné. Napjatě jsem seděla a dívala se mu do očí. On mě pořád držel za ruku a lehce mi na ní kreslil uklidňující kolečka.

„Ze začátku jsem to vůbec nevnímal, ale po čase jsem si všimla, že tvá tvář se objevuje v hlavách tří lidí. Nejspíš si je asi budeš pamatovat. Angelina Weberrová, Mike Newton a Jessica Stanleyová. Ti na tebe mysleli asi nejvíc,“ řekl a já pootevřela pusu dokořán a pořád na něj jen valila oči.

„Chceš mi říct, že oni na mě vzpomínali? To není možný, proč se mi tedy nikdo nikdy neozval? Proč mi třeba nezavolali?“ ptala jsem se ho, ale bylo mi jasné, že on nejspíš odpověď nezná. Jenže to jsem se šeredně mýlila.

„Angela ti volala a to několikrát. Ty jsi jí buď nebrala telefon, nebo ho vzal on a říkal, že tam nejsi,“ řekl Edward a já na něj pořád jen valila oči a vůbec jsem to nechápala. TO by přece Jake neudělal, vždyť jsem si přece pořád stěžovala, že nemám přátele, tak proč by mi to dělal? Zase je fakt, že za mnou pořád chodila Emily a Leah se taky párkrát zastavila. Proč krucinál nechtěl, abych se bavila se svými přáteli? V hlavě mi to běhalo na plné obrátky a já to nedokázala přerušit, až mě přerušil Edward, který mě náhle pevně objímal, a já si uvědomila, že mi po tvářích tečou slzy.

„Promiň, tohle jsem nechtěl způsobit. Nechtěl jsem ti nějak ublížit, promiň,“ omlouval se, ale já se k němu co nejvíce přitiskla a obličej jsem mu zabořila do ramene. Cítila jsem, jak mě hladí po vlasech a já se začal pomalu vzpamatovávat. Jeho vůně byla pro mě hrozně uklidňující.

„To je dobrý. Spíš ty promiň mě. Jsem poslední dobou nějak přecitlivělá, co se týče toho všeho,“ šeptala jsem mu do ramene, ale nakonec jsem se natolik sebrala, že jsem se zase normálně posadila. On měl pořád ruku kolem mého pasu, takže jsme pořád seděli blízko sebe. Nejspíš, aby mě mohl zase uklidnit, kdyby se něco stalo. S opatrným výrazem mě pozoroval, tak jsem se na něj pokusila aspoň trochu usmát. Zvedl ruku a lehce mi otřel slzy z tváří.

„Tak povídej, co se tedy stalo?“ pobídla jsem ho a on mě volnou rukou znovu chytl za ruku a pokračoval v kreslení koleček.

„Viděl jsem tě v jejich myslích. Jak tě viděli usměvavou, nebo překvapenou jejich zájmem o tu dívku z Phoenixu. Viděl jsem, jak si byla s Angelou a Jessicou nakupovat, viděl jsem, jak ti Mike při každé příležitosti nadbíhal. Viděl jsem tě tam a díky nim jsem tě znal. Chtěl jsem tě však poznat mnohem blíž, ale nikdy mi nebylo dopřáno. Vzpomínali na tebe a stýskalo se jim,“ vzpomínal a celou dobu se mi díval do očí. Tan pohled jsem mu oplácela a cítila jsem se díky němu klidnější, než bych měla být. Nejspíš to všechno bylo jen jeho přítomností a já nechtěla, aby přestal mluvit. Oblíbila jsem si jeho hlas, tak jsem ho pouhým přikývnutím pobídla, aby pokračoval.

„Po nějaké době si na tebe vzpomněli už jenom někdy a po chvíli si se jim z hlavy vypařila úplně. Teda vlastně skoro úplně. Angela si někdy vzpomněla, ale ne tak silně, jen vždycky vzpomínka na nějakou Bellu, kterou znala. Nikdy už to nebyla tak silná vzpomínka, aby si vybavila tvojí tvář. Ale já jí viděl pořád. Stačilo mi jen jednou tě vidět v jejich hlavách a řekl jsem si, že tě musím vidět naživo. Nevěřil jsem, že můžeš být tak hezká, jenže teď vím, že jsi ještě mnohem krásnější,“ řekl a já okamžitě reagovala sklopením očí a samozřejmě, tím pitomým červenáním, jak já to nesnáším. Vždycky se začnu červenat, když mi někdo složí kompliment, nebo se bavím o nějakém intimním tématu.

Pustil mou ruku a začal mě hladit po tváři. Svými studenými prsty mi lehce přejížděl potom ruměnci, který se mi vytvořil na tváři. Zajel mi prsty pod bradu a zvedl mi hlavu, abych se na něj musela podívat. Upřeně se i díval do očí a pod silou toho pohledu jsem začala ztrácet myšlenky. O čem jsme se to vlastně bavili? Počkat, počkat. Jo už vím, povídal mi o tom, jak na mě mí staří přátelé ze školy vzpomínali a jak on mě viděl v jejich myslích. Lehce jsem zatřepala hlavou, abych si posbírala myšlenky, které se mi rozutekly.

„Děkuju,“ šeptla jsem a on mi přejel rukou na zátylek a lehce si mě k sobě přitáhl a políbil mě. Přitáhl si mě k sobě i v pase, jenže to nějak nevychytal a mé koleno, od nohy, kterou jsem měla skrčenou pod sebou, narazilo do jeho nohy a já musela syknout bolestí. Rychle se na mě podíval a pak na mou nohu, na které jsem měla položenou ruku.

„Promiň, nějak jsem to nevychytal,“ řekl a pak mi zajel rukou pod kolena a druhou měl kolem mého pasu. Zvedl mě jednoduše do vzduchu a posadil si mě na klín tak, že jsem seděla bokem k němu.

„Takhle to bude lepší,“ šeptl a mé srdce zas bilo jako o závod. Skousla jsem si spodní ret a podívala se na něj. Usmíval se na mě a lehce mě hladil po tváři. Lehce se ke mně natáhl a políbil mě. Jednou rukou jsem mu zajela do vlasů a mé rty přesně kopírovali ty jeho. Náhle se ozvalo zaklepání na dveře, jenže když jsem se chtěla směrem k těm dveřím podívat, tak mi pevně položil ruku na tvář, abych nemohla přerušit polibek. Musím říct, že jsem si nestěžovala, protože jeho rty, i když byli studené jako led, byli ty jediné, které jsem si přála mít, tak blízko. Znovu se ozvalo zaklepání a Edward tedy přerušil polibek a s hlubokým povzdechnutím mě něžně pohladil po tváři.

„Co potřebuješ Alice?“ řekl a dveře se otevřely, tak jsem se na ní otočila a cítila jsem, jak se mi na tváři zase vytváří ruměnec.

„Já vím, že ruším, Edwarde, ale Annie se za tři minuty vzbudí, a když tam Bella nebude, tak se bude bát,“ odpověděla Alice a usmála se na mě.

„Kolik je vůbec hodin? Aby se Charlie nebál,“ zeptala jsem se jich a Alice mi odpověděla, jako první.

„Budou čtyři hodiny.“ Vstala jsem na nohy a Edward necelou vteřinu po mě stál vedle mě.

„Asi bych teda měla jít za ní a pak nejspíš pojedeme domů. Stejně musím Charliemu ještě uvařit,“ uvažovala jsem nahlas a Edward mi položil ruku kolem pasu.

„Tak pojď, půjdeme za Annie,“ řekl a Alice se na nás usmála a pak prostě odtančila pryč.

„Jak se může, takhle pohybovat…“ Zauvažovala jsem velice tiše. Myslela jsem si, že to bylo tak tichý, aby mě nikdo neslyšel.

„Je to pro ni, tak přirozené. A hlavně je to takový malý elfík, který dokáže protančit krámem a pochytat k tomu ty nejlepší kousky,“ řekl a já se musela zasmát, jenže do mého smíchu jsem slyšela i vzdálené vrčení. Ostražitě jsem se podívala na Edwarda.

„Taky tě mám rád ty špuntíku,“ řekl o trochu hlasitěji a na to se ozvalo další zavrčení. Usoudila jsem, že asi pochází od Alice, ale netušila jsem, že oni taky vrčí. Nakonec mě chytl za ruku a lehce táhl ven z pokoje.

Došli jsme k Annie a chvilku jsme museli počkat, než se probere, ale bylo to asi jen půl minutky, které Edward zkrátil zajímavější činností. Když se Annie probrala, tak jsme s ní sešli dolů do obýváku a tam na ní čekal usměvavý Emmett spolu s Jasperem.

„Nazdar maličká,“ řekl Emmett, když Annie seskočila poslední schody a rozeběhla se k němu do náruče.

„Ahoj velikáne,“ odpověděla mu a já se konečně rozhlédla po všech v místnosti. Rosalie s Esme byli někde pryč. Alice seděla naštvaně na sedačce a ruce měla založené na prsou. Emmett s Jasperem si hráli s Annie a Edward, který stál vedle mě, je pozoroval s úsměvem.

„Annie už bychom měli jet domů. Děda tam na nás čeká,“ řekla jsem a její hlava hned vystřelila směrem ke mně a zamračila se na mě.

„Já chci, ale zůstat tady,“ řekla naštvaně a pevně se chytla Emmettova trička, který se nad tím jen pousmál.

„Zítra tu budeš celý den. Já musím něco zařídit, tak tu s nima budeš celý odpoledne,“ zkusila jsem na ní a v tu chvíli se tu objevila Esme.

„Klidně i dopoledne. Dojela jsem teď nakoupit, tak uvařím něco dobrého k jídlu a ty si budeš moc se všema hrát. Oni pro tebe určitě naplánují zajímavé odpoledne. Co tomu říkáš Annie,“ zeptala se jí a Annie nad tím chvilku přemýšlela. Emmett s Jasperem si jí s úsměvem prohlíželi a ona po chvíli přikývla na souhlas. Takže jsme se rychle rozloučili a Alice mi nezapomněla připomenout, že v pátek pojedeme na nákupy, tak ať se na to připravím. Edward se mnou a Annie šel před dům k autu. Zapnul ji do sedačky a já si ještě zkontrolovala, jestli mám u sebe telefon.

„Budu se těšit na zítřek a přijeďte co nejdřív,“ řekl, když se objevil u mě a položil mi ruku na tvář.

„Musím se taky starat o Charlieho,“ řekla jsem mu a on se pousmál a lehce mě políbil na čelo. Nejspíš nějak vycítil, že jsem nechtěla, aby mě políbil před Annie.

„Uvidíme se zítra,“ řekla jsem a on přikývl.

„Jeď opatrně,“ řekl a políbil mě ještě na tvář, než jsem nasedla do auta a vyjela domů.

„Mám je ráda,“ ozvala se Annie v polovině mé pomalé cesty a já se musela usmát.

„To já taky. To já taky,“ řekla jsem tiše a pak už bylo ticho, než jsme dojeli domů. Charlie už na nás čekal. Zbytek večera proběhl naprosto poklidně. Annie mu vyprávěla, jak se měla u Cullenových a já hledala všechny papíry, které jsem potřebovala na druhý den k tomu právníkovi. Prostě a jednoduše normální večer, který prožívá každý…

Jenže tu byla předzvěst na zítřek, který určitě bude náročný… Aspoň že tam bude Edward… S těmihle dvěma větami jsem usínala. Bála jsem se zítřka, ale zároveň jsem se na něj i těšila.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 11: